30 Nd 37/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky ve věci
složitelky C. K. D. a. s., v řízení o úschově, vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 5/2002, o určení místní příslušnosti soudu, takto:
Nejvyšší soud České republiky neurčuje, který soud projedná a rozhodne
věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 5/2002.
Složitelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na přijetí
částky 731,30 Kč do úschovy s tím, že tak chce splnit peněžitý dluh, který
má podle § 214 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) vůči příjemci V. S. Nepodařilo se
jí totiž splnit tento dluh poštovní poukázkou, zaslanou příjemci na jeho
poslední známou adresu v K., V. 13, Slovenská republika a příjemce jí změnu
bydliště nesdělil. Složitelka tedy shledává, že byly splněny jak hmotněprávní
podmínky (§ 214 odst. 4 obch. zák.), tak i podmínky procesní (§ 185a a násl.
občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.) pro „vzetí peněz do soudní
úschovy“.
Obvodní soud pro Prahu 5 vyslovil usnesením ze dne 15. ledna 2002, č.j. 18 Sd
5/2002–4, podle § 105 odst. 2 o. s. ř. svou místní nepříslušnost pro toto
řízení a zároveň rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc předložena
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dle § 11 odst. 3 o. s. ř. Jak uvedl v odůvodnění
svého rozhodnutí, dovodil, že jde o věc, která patří do pravomoci soudů České
republiky, avšak chybějí podmínky místní příslušnosti.
Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a
místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Podle § 11 odst.
3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale
podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud,
který soud věc projedná a rozhodne.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány
(§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 88 písm. l/ o. s. ř. je k řízení o úschovách příslušný soud, v jehož
obvodu je místo plnění; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k
řízení o úschovách příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení (jde o tzv.
příslušnost výlučnou).
Vzhledem k obchodněprávní povaze vztahu mezi složitelkou a příjemcem je podle
ustanovení § 337 odst. 1 obch. zák. místem plnění peněžitého závazku sídlo,
místo podnikání, popř. bydliště věřitele, nestanoví-li smlouva nebo obchodní
zákoník jinak. Podle obsahu spisu se poslední známé bydliště příjemce (věřitele
ve smyslu citovaného § 337 odst. 1 obch. zák.), které uvádí složitelka v návrhu
na zahájení řízení, nachází na území Slovenské republiky; zároveň se z ničeho
nepodává, že by příjemce měl své sídlo, místo podnikání či své bydliště na
území České republiky.
Podle § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve
znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb. (dále též jen
„zákon č. 97/1963 Sb.“ nebo „ZMPS“), se ustanovení ZMPS použije, jen pokud
nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Dvoustrannou mezinárodní smlouvou, která Českou republiku váže ve
vztahu ke Slovenské republice, je smlouva mezi Českou republikou a
Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o
úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech, podepsaná dne
29. října 1992 a uveřejněná pod č. 1993 Sb. (dále jen „Smlouva“).
Smlouva obsahuje ujednání o pravomoci soudů pouze v článcích I., II. a III.
Závěrečného protokolu, který je její součástí. V žádném z těchto článků však
není upravena pravomoc soudů smluvních stran pro řízení o úschovách.
Pravomoc soudů pro řízení o úschovách není řešena ani ve vícestranných
mezinárodních smlouvách, jimiž jsou oba státy vázány. Zákon č. 97/1963 Sb.,
který rovněž neobsahuje výslovné ustanovení o pravomoci soudů České republiky
pro řízení o úschovách, zakládá ve svém § 37 odst. 1 (pod nadpisem „Pravomoc
ve věcech majetkových“) pravomoc soudů České republiky v majetkových sporech,
je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost, a umožňuje také, aby byla
pravomoc těchto soudů v majetkových sporech založena písemnou úmluvou stran.
Předpokladem existence pravomoci soudů České republiky v této věci je tedy
především jejich příslušnost; ta by ovšem byla ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS
dána, jen pokud by místo plnění peněžitého závazku bylo na území České
republiky. Ve zkoumaném případě však tomu tak není (srov. opět § 337
odst. 1 obch. zák.) a tato skutečnost – ve spojení s tím, že zároveň nelze
dovodit, že by mezi složitelkou a příjemcem byla uzavřena písemná
úmluva zakládající pravomoc ve smyslu § 37 odst. 2 věty prvé ZMPS – vede
Nejvyšší soud k závěru, že věc do pravomoci soudů České republiky nepatří.
Nejvyšší soud tak nemohl určit místně příslušný soud (§ 11 odst. 3 o. s. ř.),
neboť není splněn zákonný předpoklad pro takové rozhodnutí - není dána pravomoc
soudů České republiky pro řízení. Závěr o nedostatku pravomoci českých soudů
(jakožto podmínky řízení, za níž může soud rozhodnout ve věci samé ve smyslu §
103 o. s. ř.) je přitom závazný i pro Obvodní soud pro Prahu 5, který –
vycházeje z opačného právního názoru - věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
určení místní příslušnosti předložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu