30 Nd 38/2002
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
složitelky C. K. D. a. s., v řízení o úschově, vedeném u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 6/2002, o určení místní příslušnosti soudu, takto:
Nejvyšší soud České republiky neurčuje, který soud projedná a rozhodne
věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 Sd 6/2002.
Složitelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na přijetí částky
559,50 Kč do úschovy s tím, že tak chce splnit peněžitý dluh, který má podle §
214 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „obch. zák.“) vůči příjemkyni L. R. Nepodařilo se jí totiž
splnit tento dluh poštovní poukázkou, zaslanou příjemkyni na její poslední
známou adresu v M., Spolková republika Německo a příjemkyně jí změnu bydliště
nesdělila. Složitelka tedy shledává, že příjemce je nepřítomen a dovozuje, že
byly splněny jak hmotněprávní podmínky (§ 214 odst. 4 obch. zák.), tak i
podmínky procesní (§ 185a a násl. o. s. ř.) pro „vzetí peněz do soudní
úschovy“.
Obvodní soud pro Prahu 5 vyslovil usnesením ze dne 15. ledna 2002, č.j. 18 Sd
6/2002 – 4, podle § 105 odst. 2 o. s. ř. svou místní nepříslušnost pro toto
řízení a zároveň rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc předložena
Nejvyššímu soudu k rozhodnutí dle § 11 odst. 3 o. s. ř. Jak uvedl v odůvodnění
svého rozhodnutí, dovodil, že jde o věc, která patří do pravomoci soudů České
republiky, avšak chybějí podmínky místní příslušnosti.
Podle § 11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a
místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení
řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Podle § 11 odst.
3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale
podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud,
který soud věc projedná a rozhodne.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní
věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních
vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány
(§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o. s. ř.).
Podle § 88 písm. l/ o. s. ř. je k řízení o úschovách příslušný soud, v jehož
obvodu je místo plnění; jsou-li místa plnění v obvodu několika soudů, je k
řízení o úschovách příslušný soud, který nejdříve zahájí řízení (jde o tzv.
příslušnost výlučnou).
Vzhledem k obchodněprávní povaze vztahu mezi složitelkou a příjemkyní je podle
ustanovení § 337 odst. 1 obch. zák. místem plnění peněžitého závazku sídlo,
místo podnikání, popř. bydliště věřitele, nestanoví-li smlouva nebo obchodní
zákoník jinak. Podle obsahu spisu se poslední známé bydliště příjemkyně
(věřitelky ve smyslu citovaného § 337 odst. 1 obch. zák.), které uvádí
složitelka v návrhu na zahájení řízení, nachází na území Spolkové republiky
Německo; zároveň se z ničeho nepodává, že by příjemkyně měla své sídlo, místo
podnikání či své bydliště na území České republiky.
Podle § 2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním,
ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 234/1992 Sb. a č. 264/1992 Sb. (dále též
jen „zákon č. 97/1963 Sb.“ nebo „ZMPS“), se ustanovení ZMPS použije, jen pokud
nestanoví něco jiného mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Takováto dvoustranná mezinárodní smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou
republikou Německo není uzavřena. Pravomoc soudů pro řízení o úschovách není
řešena ani ve vícestranných mezinárodních smlouvách, jimiž jsou oba státy
vázány. Zákon č. 97/1963 Sb., který rovněž neobsahuje výslovné ustanovení o
pravomoci soudů České republiky pro řízení o úschovách, zakládá ve svém § 37
odst. 1 (pod nadpisem „Pravomoc ve věcech majetkových“) pravomoc soudů České
republiky v majetkových sporech, je-li dána podle českých předpisů jejich
příslušnost, a umožňuje také, aby byla pravomoc těchto soudů v majetkových
sporech založena písemnou úmluvou stran.
Předpokladem existence pravomoci soudů České republiky v této věci je tedy
především jejich příslušnost; ta by ovšem byla ve smyslu § 37 odst. 1 ZMPS
dána, jen pokud by místo plnění peněžitého závazku bylo na území České
republiky. Ve zkoumaném případě však tomu tak není (srov.
opět § 337 odst. 1 obch. zák.) a tato skutečnost – ve spojení s tím, že
zároveň nelze dovodit, že by mezi složitelkou a příjemkyní
byla uzavřena písemná úmluva zakládající pravomoc ve smyslu § 37 odst. 2 věty
prvé ZMPS – vede Nejvyšší soud k závěru, že věc do pravomoci soudů České
republiky nepatří.
Nejvyšší soud tak nemohl určit místně příslušný soud (§ 11 odst. 3 o. s. ř.),
neboť není splněn zákonný předpoklad pro takové rozhodnutí - není dána pravomoc
soudů České republiky pro řízení. Závěr o nedostatku pravomoci českých soudů
(jakožto podmínky řízení, za níž může soud rozhodnout ve věci samé ve smyslu §
103 o. s. ř.) je přitom závazný i pro Obvodní soud pro Prahu 5, který –
vycházeje z opačného právního názoru - věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o
určení místní příslušnosti předložil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2002
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu