30 Nd 674/2021-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Inkreal s. r. o., IČO 54263662, se sídlem v Nitře, Palánok 1, Slovenská republika, zastoupené JUDr. Antonínem Blažkem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Masarykovo náměstí 329, proti žalované Dúha reality s. r. o., IČO 50090577, se sídlem v Bratislavě, Sliezska 1, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Janem Mrázem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 776/10, o určení místní příslušnosti soudu podle § 11 odst. 3 občanského soudního řádu pro žalobu o zaplacení částky 153 740 EUR s příslušenstvím, takto:
I. Řízení se přerušuje na dobu do rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie o odpovědi na předběžnou otázku uvedenou pod bodem II výroku tohoto usnesení. II. Nejvyšší soud na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie předkládá Soudnímu dvoru Evropské unie tuto předběžnou otázku: „Je působnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech z hlediska existence mezinárodního prvku, který je nezbytný pro použitelnost uvedeného nařízení, založena pouze tím, že si dvě strany s bydlištěm ve stejném členském státě sjednají příslušnost soudů jiného členského státu EU?“
1. Nejvyššímu soudu bylo dne 30. 12. 2021 doručeno podání žalobkyně označené jako žaloba o zaplacení částky 153 740 EUR s příslušenstvím a současně žádost žalobkyně o určení místně příslušného soudu pro rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
2. Z předložených listin vyplývá, že žalovaná částka 153 740 EUR představuje pohledávku ze dvou smluv o zápůjčce. Tyto pohledávky byly na žalobkyni coby postupníka postoupeny panem A. B., nar. XY, bytem XY, Slovenská republika, coby postupitelem (dále jen jako „právní předchůdce žalobkyně“), a to Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021 (dále jen jako „Smlouva o postoupení pohledávek“). Touto byly na žalobkyni postoupeny pohledávky v celkové výši 153 740 EUR, založené Smlouvou o peněžité zápůjčce ze dne 29. 6. 2016 a Smlouvou o peněžité zápůjčce ze dne 11. 3. 2017, které byly uzavřeny mezi právním předchůdcem žalobkyně, v postavení zapůjčitele, a žalovanou, v postavení vydlužitele. Žalovaná žalobkyni doposud ničeho neuhradila.
3. Žádost o určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zdůvodnila tím, že dle ujednání čl. V odst. 3, jež je shodně obsaženo v obou výše uvedených Smlouvách o zápůjčce, se smluvní strany dohodly, že „veškeré nejasnosti či spory z této Smlouvy vyplývající a v souvislosti s ní budou řešit především vzájemným jednáním s cílem dosažení řešení přijatelného pro obě smluvní strany. Pokud smluvní strany nemohou vyřešit takový spor, bude tento spor řešen prostřednictvím věcně a místně příslušného českého soudu v souladu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění.“ Dle názoru žalobkyně se jedná o platnou prorogační dohodu (tj. dohoda o příslušnosti českých soudů k rozhodování sporů ze smluv o peněžité zápůjčce) v soukromoprávním vztahu s mezinárodním prvkem dle čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, přičemž není dána jiná zvláštní či výlučná příslušnost některého soudu podle tohoto nařízení. Žalobkyně dále uvedla, že s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná je právnickou osobou se sídlem v zahraničí, která nemá na území České republiky žádný závod nebo organizační složku a současně byla podle žalobkyně dána mezinárodní příslušnost českých soudů v souladu s nařízením Brusel I bis, nelze místní příslušnost určit standardním způsobem podle ustanovení § 84 a násl. o. s. ř., jelikož podmínky pro stanovení místní příslušnosti dle o. s. ř. chybějí, nebo je nelze zjistit. Žalobkyně tak navrhla, aby Nejvyšší soud určil, který soud věc projedná a rozhodne.
II. Relevantní unijní právní úprava
4. Pro posouzení předložené předběžné otázky je relevantní především článek 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
III. Relevantní vnitrostátní právní úprava
5. Nejvyšší soud rozhoduje na základě § 11 odst. 3, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, podle něhož: „Jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.“.
IV. Důvody pro předložení předběžné otázky a stanovisko Nejvyššího soudu
6. Nejvyšší soud v projednávané věci musí pro účely svého rozhodnutí podle § 11 odst. 3 o. s. ř. zodpovědět otázku, zda v daném případě existuje dostatečně relevantní mezinárodní prvek, který je nezbytný pro aplikaci nařízení Brusel I bis. Odpověď na uvedenou otázku se tak týká přímo podstaty rozhodnutí, které Nejvyššímu soudu přísluší vydat, tj. zdali jsou vůbec české soudy příslušné rozhodovat o předmětném sporu.
7. Ve vztahu k projednávané věci Nejvyšší soud připomíná, že článek 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis se použije, pokud si strany určily soud členského státu, a to bez ohledu na bydliště dotčených osob (DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 285.). V uvedeném ustanovení je zároveň promítnuta zásada autonomie stran ve vztahu k pravidlům pro určování příslušnosti soudů v členských státech, jak je patrné i z bodu 19 odůvodnění předmětného nařízení a z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) (viz kupříkladu: rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV).
8. Podmínkou aplikace nařízení Brusel I bis a následně i jeho konkrétního ustanovení v článku 25 odst. 1 je však i existence cizího, resp. mezinárodního prvku (viz kupříkladu rozsudek SDEU ze dne 1. 3. 2005, ve věci C-281/02, Owusu, body 25-26; nebo rozsudek SDEU ze dne 7. 5. 2020, ve spojených věcech C-267/19 a C-323/19, PARKING, body 30-35). Nejvyšší soud uvádí, že v situaci, kdy jediným aspektem, který by bylo možné považovat za mezinárodní je to, že si dvě strany s bydlištěm ve stejném členském státě sjednají příslušnost soudů jiného členského státu EU, nelze dospět k jasnému závěru o aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis a jeho článku 25 odst. 1. K uvedené otázce neexistuje judikatura SDEU, z které by bez rozumných pochybností bylo možné dospět k jednoznačnému závěru. Navíc, z dostupné odborné literatury a z aplikační praxe soudů členských států Evropské unie plynou protichůdné závěry.
9. Hlavními argumenty ve prospěch aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis jsou zejména důraz na smluvní autonomii stran, jednotný výklad a harmonizovaná aplikace článku 25 nařízení Brusel I bis a nelogické, resp. nerozumné důsledky v případě, že by uvedený článek nebylo možné aplikovat (viz odst. 10). Hlavním důvodem pro nepoužitelnost nařízení Brusel I bis v projednávaném případě je zejména absence mezinárodního prvku, a tedy charakteristika případu jako zcela vnitrostátního. Uvedený závěr je založen zejména na názoru, že pouhá vůle stran určit za příslušný soud jiného členského státu nemůže způsobit „zmezinárodnění“ dané situace. Analogicky se navíc uvádějí i odkazy na obdobné právní předpisy, které mezinárodní aspekt uvedené situace vylučují (viz odst. 11).
10. Podle části odborné literatury stačí pouhá volba soudu jiného členského státu k aplikovatelnosti nařízení Brusel I bis a čl. 25 uvedeného nařízení by se měl proto použít. Uvedené ustanovení se tak podle tohoto názoru použije i v případě, kdy se strany jinak čistě vnitrostátního případu dohodly na příslušnosti soudů jiného členského státu EU. Podle uvedených názorů je žádoucí, aby soudy rozhodovaly o všech dohodách o mezinárodní příslušnosti pokud možno podle stejného standardu. Příslušná norma vnitrostátního práva totiž nemusí zaručit ve všech členských státech stejnou úroveň ochrany, jakou poskytuje nařízení (MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels Ibis regulation - commentary, European commentaries on private international law (ECPIL). Köln: Otto Schmidt, 2016. s. 604-611).
11. Podle opačného názoru zastávaného v odborné literatuře by se mělo dospět k závěru o nepoužitelnosti čl. 25 nařízení Brusel I bis, pokud strany čistě vnitrostátního případu, v rámci kterého se všechny relevantní prvky sporu nacházejí v jednom státě (strany, skutkové a právní aspekty), tj. bez jakýchkoli dalších objektivních mezinárodních vazeb (například místa plnění v jiném členském státě), svěřily příslušnost soudu jiného členského státu, a to právě s ohledem na chybějící nezbytný mezinárodní prvek. Názor, který mluví ve prospěch nepoužitelnosti článku 25 nařízení Brusel I bis navíc podle komentářové literatury odpovídá čl. 1 odst. 2 Haagské úmluvy o dohodách o volbě soudu ze dne 30. 6. 2005, který výslovně uvádí, že v čistě vnitrostátních věcech volba soudu jiného státu nezpůsobuje, že věc má mezinárodní charakter. Samotné nařízení Brusel I bis uvádí, že by se mělo vztahovat na věci s přeshraničními důsledky (třetí bod odůvodnění nařízení Brusel I bis). Podle názorů, které se kloní k závěru o nepoužitelnosti nařízení Brusel I bis, tak pouhá vůle stran není pro internacionalizaci vnitrostátní věci dostačující (DICKINSON, A., LEIN, E. The Brussels I Regulation Recast. Oxford: Oxford University Press, 2014, s. 285-286). V neprospěch použití čl. 25 nařízení Brusel I bis se navíc uvádí i ustanovení čl. 3 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), podle kterého pouhá volba cizího práva nemůže změnit povahu jinak čistě vnitrostátního případu, na který se mohou vztahovat kogentní vnitrostátní ustanovení.
12. Dostupná judikatura zahraničních soudů rovněž neposkytuje jednoznačnou odpověď na posuzovanou otázku. Naopak, z rozhodnutí, která Nejvyšší soud získal od vybraných vrcholných soudů členských států EU v rámci Skupiny pro právní komparatistiku, plynou odlišné závěry. Zatímco některé soudy členských států dospěly k závěru o použitelnosti čl. 25 nařízení Brusel I bis (např. Nizozemsko, viz rozhodnutí okresního soudu v Rotterdamu ze dne 1. dubna 2016, ECLI:NL:RBROT:2016:1860), soudy jiných členských států dospěly k opačnému závěru (např. Francie, viz rozsudek prvního občanskoprávního senátu Kasačního soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 19-15.626). Další vrcholné vnitrostátní soudy evropských zemí (např. Německo) doposud neměly příležitost o této otázce rozhodnout. Nejednoznačnost odpovědi na danou otázku podtrhuje i fakt, že v roce 2016 položil stejnou otázku i Nejvyšší soud Portugalska (Supremo Tribunal de Justiça) ve věci C-136/16. SDEU ovšem neměl příležitost o této otázce rozhodnout, jelikož ze strany Nejvyššího soudu Portugalska došlo k zpětvzetí žádosti.
13. S ohledem na to, že ve vztahu k položené otázce interpretace článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis nebyl doposud podán výklad SDEU, že z analýzy zahraniční judikatury plyne rozdílná aplikační praxe ve vztahu k uvedenému ustanovení a že i závěr odborné literatury je v tomto ohledu sporný, Nejvyšší soud považuje za nezbytné obrátit se na Soudní dvůr EU se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Výklad ustanovení článku 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis není zjevný, a proto nelze využít doktrínu acte clair. Vzhledem k absenci judikatury SDEU, která by v tomto ohledu vykládala uvedené ustanovení, nepřipadá v úvahu ani doktrína acte éclairé. S ohledem na to, že se nejedná ani o hypotetickou nebo irelevantní otázku, ale o otázku podstatnou, na které závisí rozhodnutí ve věci, považuje Nejvyšší soud za nezbytné žádost o rozhodnutí o předběžné otázce SDEU předložit.
V. Přerušení řízení
14. S ohledem na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přerušil soud podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. řízení v této věci až do rozhodnutí SDEU, neboť bez jejího zodpovězení nelze v řízení pokračovat, a to z důvodu, že není zjevné, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů k rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 6. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
22. S ohledem na výše uvedené SDEU na položenou otázku odpověděl, že čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení se vztahuje na dohodu o příslušnosti, kterou si smluvní strany usazené ve stejném členském státě sjednají, že ve sporech ze smlouvy, kterou mezi sebou uzavřely, mají příslušnost soudy jiného členského státu, ačkoliv uvedená smlouva nemá na tento jiný členský stát žádnou jinou vazbu.
23. Po skončení řízení o předběžné otázce Nejvyšší soud předně rozhodl podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. o pokračování v řízení o návrhu na určení místně příslušného soudu, neboť překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, vydáním rozhodnutí SDEU o předložené předběžné otázce odpadla (výrok I tohoto usnesení).
24. V návaznosti na rozhodnutí SDEU o předběžné otázce Nejvyšší soud uzavřel, že nařízení Brusel I bis je použitelné na posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů v této věci z hlediska existence mezinárodního prvku.
25. Dle č. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis, bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná.
26. Nejvyšší soud se k výkladu prorogačních doložek vyjádřil ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5260/2015. Uvedl, že výklad dohody o mezinárodní příslušnosti za účelem určení sporů, které spadají do její působnosti, přísluší vnitrostátnímu soudu, před kterým je tato doložka uplatněna [srov. rozsudky Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. 3. 1992, ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, body 33 a 35-37; ze dne 3. 7. 1997, ve věci C-269/95, Francesco Benincasa proti Dentalkit Srl., bod 31; a ze dne 21. 5. 2015, ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 67]. Doložka o mezinárodní příslušnosti se může týkat pouze sporů, které již vznikly nebo které v budoucnosti vzniknou v souvislosti s určitým právním vztahem. To omezuje rozsah dohody o příslušnosti pouze na spory vzniklé z právního vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta. Cílem tohoto požadavku je zabránit tomu, aby byla jedna strana překvapena tím, že určitému soudu budou přiděleny všechny spory, které vyvstanou ve vztazích, jež má se svým smluvním partnerem a které mají původ v jiných vztazích než ve vztahu, v souvislosti se kterým byla příslušnost soudu dohodnuta [srov. výše citované rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci C-214/89, Powell Duffryn plc proti Wolfgangu Petereitovi, bod 31, a ve věci C-352/13, Cartel Damage Claims Hydrogen Peroxide SA (CDC) proti Evonik Degussa GmbH a dalším, bod 68].
27. Z čl. 25 nařízení Brusel I bis vyplývá, že při interpretaci prorogační doložky je třeba vycházet v první řadě z úmyslu stran a z formulace doložky. V této věci přitom není pochyb o tom, že úmyslem stran bylo založit mezinárodní příslušnost českých soudů. Takto formulovaná dohoda splňuje formální náležitosti dohody o volbě soudu ve smyslu čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
28. Pokud jde o námitky žalované, které ve svém vyjádření uvedla, a totiž, že ve věci bylo již zahájeno dne 28. 12. 2021 řízení u Okresního soudu v Bratislavě III pod sp. zn. 60C/4/2022, tedy dříve, než bylo řízení zahájeno u českých soudů (kdy žalovaná pravděpodobně poukazuje na překážku věci zahájené); že ujednání o příslušnosti českého soudu narušuje veřejný pořádek, neboť vylučuje aplikaci kogentních norem práva státu, do jehož působnosti žalobkyně a žalovaná přísluší; a konečně námitka žalované týkající se neplatnosti smluv o postoupení pohledávek jako celku a absence žalobní legitimace, směřují tyto do posouzení věci samé. Rozhodovat o nich tedy nepřísluší Nejvyššímu soudu k návrhu na určení místně příslušného soudu, ale soudu, který bude rozhodovat o věci samé. Na něm bude, aby posoudil naplnění podmínek řízení.
29. Poté, co Nejvyšší soud uzavřel, že si strany platně sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů, aniž by sjednaly místní příslušnost konkrétního soudu, zabýval se otázkou, který soud má být jako místně příslušný určen.
30. Podle § 9 odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.
31. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
32. Podle ustanovení § 85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.
33. Podle § 86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.
34. Podle § 87 písm. c) o. s. ř. je vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu je umístěna organizační složka závodu fyzické nebo právnické osoby, která je žalovanou, týká-li se spor této složky.
35. Nejvyšší soud uvádí, že v dané věci podmínky místní příslušnosti chybějí, neboť žalovaná, jež je právnickou osobou se sídlem na Slovensku, nemá obecný soud v České republice, v České republice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a není známo, že by měla v České republice majetek. Nejsou splněny ani podmínky pro místní příslušnost na výběr danou či výlučnou. Nejvyšší soud proto – přihlížeje též k zásadně hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) – ve smyslu § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, že věc projedná a rozhodne Okresní soud ve Vsetíně – pobočka Valašské Meziříčí, v jehož obvodu má podle údajů obchodního rejstříku bydliště jednatel žalované, a který rovněž není vzdálen sídlu zástupce žalobkyně. Nejvyšší soud tak vzal na zřetel zásadu hospodárnosti řízení v podobě dostupnosti určeného soudu z hlediska sídla obou účastníků (jejich zástupců) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 30 Nd 673/2021.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 4. 2024
JUDr. Pavel Simon předseda senátu