Věc: Společnost s ručením omezeným D. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad pro Prahu 4 vydal dne 16. 11. 2000 platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1999. Finanční ředitelství pro hlavní město Pra- hu zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 21. 12. 2001. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2003 zamítl žalobu podanou proti roz- hodnutí žalovaného. Soud mj. nepokládal za vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud svědci nebyli poučení, že se nepravdivou či neúplnou výpovědí mo- hou dopustit též přestupku proti pořádku ve státní správě podle $ 21 odst. 1 písm. b) záko- na o přestupcích.
Soud dále neshledal důvod- nou námitku žalobce, že byla porušena jeho práva při nahlédnutí do spisů, když uzavřel, že žalobce požadoval nahlédnutí do té části spisů, která je podle $ 23 odst. 2 daňového řá- du vyloučena z nahlížení, a v jiném rozsahu nahlédnutí nepožadoval. Ve včas podané kasační stížnosti namítal žalobce (stěžovatel) krom jiného, že svědec- ké výpovědi opatřené správcem daně jsou ne- použitelné nejen proto, že se stěžovatel ne- mohl výslechu účastnit a klást svědkům otázky, ale i proto, že svědci byli nesprávně poučeni podle $ 37 odst. 1 daňového řádu o možnosti uložení pokuty, neboť nebyli po- učeni, že se mohou dopustit přestupku proti pořádku ve státní správě podle $ 21 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, případně trestného činu křivého obvinění podle $ 174 trestního zákona.
Stěžovatel dále namítal, že mu správce daně neumožnil nahlédnout do volně přístupné části spisu a že nepostupoval - v souladu s $ 23 odst. 4 daňového řádu, neboť 206 nevydal rozhodnutí, jimž mu nahlédnutí neumožnil, a nepoučil jej o možnosti podání odvolání. Nejvyšší správní soud shledal kasační stíž- nost důvodnou a pro porušení práva žalobce účastnit se výslechu svědků a klást jim otázky rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Stěžovatel namítal procesní nepoužitel- nost výslechů svědků; poukázal na skuteč- nost, že svědci nebyli poučeni o tom, že se ne- úplnou či nepravdivou výpovědí mohou dopustit přestupku proti pořádku ve státní správě podle $ 21 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, případně trestného činu kři- vého obvinění podle $ 174 trestního zákona.
Podle $ 8 odst. 4 daňového řádu je správ- ce daně povinen před výslechem poučit svědka nebo osobu přezvědnou o možnosti odepřít výpověď, o jeho povinnosti vypoví- dat pravdivě a nic nezamlčet a o právních ná- sledcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Nejvyšší správní soud shledává stěžovate- lův úsudek o tom, že svědci měli být poučeni o možných následcích nepravdivé či neúplné výpovědi v daňovém řízení i s ohledem na existenci této skutkové podstaty v zákoně o přestupcích, správným, neboť je povinnos- tí správce daně poučit daňové subjekty o všech následcích neúplné či nepravdivé vý- povědi.
Na daňové řízení, které je bezpochyby řízením správním, dopadá mimo jiné i $ 21 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, dle kte- rého se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědec- kou výpověď ve správním řízení anebo úmy- slně uvede nepravdivý údaj v čestném pro- hlášení u správního orgánu. Toto ustanovení je na daňové řízení nutno aplikovat i z důvodu, že daňový řád neobsahuje vlastní ustanovení, které by bylo v případě podání nepravdivé či neúplné výpovědi použitelné.
Nejvyšší správ- ní soud v této souvislosti považuje za vhodné uvést, že praxe správců daně, kteří za takové ustanovení považují $ 37 odst. 1 d. ř., není ko- rektní, neboť z prostého jazykového výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že podání ne- pravdivé či neúplné výpovědi před správcem daně nemůže být nesplněním povinnosti ne- peněžité povahy, a to už z toho důvodu, že pro tento úkon nestanoví správce daně žád- nou konkrétní lhůtu. Protože daňový řád ne- obsahuje vlastní úpravu následků neúplné či nepravdivé výpovědi před správcem daně ja- Ko tzv. jiný správní delikt, je s ohledem na $2 odst. 1 zákona o přestupcích nutno použít tento předpis.
Při posuzování důvodnosti to- hoto stížního bodu je ovšem nutné přihléd- nout k usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 487/02, podle nějž skutečnost, „že svědci nebyli poučení o tom, že se mohou dopustit přestupku, nezname- ná, že svědecká výpověď nemá hodnotu dů- kazu. Případná nedostatečnost poučení svědka neznamená zásah do subjektivních práv žalobce, ale zásah do takovýchto práv svědka, pokuď by v souvislosti s podanou svědeckou výpovědí bylo zahájeno řízení o přestupek“.
S ohledem na výše citované roz- hodnutí Ústavního soudu Nejvyšší správní soud činí závěr, že je povinností správce daně poučit svědka o právních následcích neprav- divé a neúplné výpovědi i s ohledem na $ 21 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, avšak ze skutečnosti, že se tak nestalo, nelze dovo- dit, že svědecké výpovědi nemají hodnotu důkazu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nelze přisvědčit stěžovateli, že ne- úplná či nepravdivá výpověď svědků může mít za následek vznik odpovědnosti za pře- stupek dle $ 21 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, a to s ohledem na existenci speciální skutkové podstaty v písm. £) cit. ustanovení.
Nejvyšší správní soud dále také nesdílí ná- zor stěžovatele, že svědci měli být rovněž po- učeni, že se mohou dopustit trestného činu křivého obvinění podle $ 174 trestního záko- na. Vychází přitom z názoru, že poučení 0 ná- sledcích nepravdivé či neúplné výpovědi po- dle $ 8 odst. 4 d. ř. se má týkat typických a běžných právních následků nepravdivé vý- povědi v daňovém řízení před správci daně, kam naplnění poměrně složité skutkové pod- staty uvedeného trestného činu nepatří. Po- dle $ 174 trestního zákona se totiž trestného činu křivého obvinění dopustí ten, kdo jiné- ho lživě obviní z trestného činu v úmyslu při- vodit jeho trestní stíhání.
K naplnění uvede- ného trestného činu tedy nepostačuje pouhé uvedení nepravdy, ale navíc tato nepravda musí spočívat v obvinění z jiného trestného činu s cílem přivodit mu trestní stíhání. Tako- vá situace by však v daňovém řízení byla na- prosto výjimečná a Nejvyššímu správnímu soudu ani z jeho činnosti její výskyt není znám. Tato námitka je tedy nedůvodná. Další stížní námitkou je poukaz na skuteč- nost, že správce daně neumožnil stěžovateli nahlédnout do spisu, a to ani do jeho volně přístupné části, a že nepostupoval v souladu s $ 23 odst. 4 d.
ř., neboť o neumožnění na- hlédnutí nevydal rozhodnutí ve smyslu $ 32 odst. 1 d. ř. s poučením. Podle $ 23 odst. 1 daňového řádu je daňo- vý subjekt oprávněn nahlédnout do spisů tý- kajících se jeho daňových povinností, s vý- jimkou částí spisu uvedených v odstavci 2. Správce daně je povinen o každém nahlížení do spisu pořídit úřední záznam. Podle odst. 2 téhož ustanovení není daňový subjekt opráv- něn nahlížet do úřední korespondence s jiný- mi státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a rozhodnutí sloužících výlučně pro potřeby správce daně a dalších podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry ji- ných daňových subjektů.
Není-li ohrožen zá- jem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na daňovém řízení, může správce daně v odůvodněných případech nutných pro další průběh daňového řízení povolit nahlédnutí i do těchto písemností. 207 1081 Důvody tohoto nahlédnutí uvede vždy vý- slovně v úředním záznamu. Toto omezení při nahlížení do spisů platí přiměřeně i při za- půjčení spisů pro řízení před jinými orgány než orgány správce daně všech stupňů. Podle odst. 4 téhož ustanovení se může daňový sub- jekt, nesouhlasí-li s rozsahem, v jakém mu by- lo do spisu umožněno nahlédnout, odvolat do patnácti dnů ode dne, kdy do spisu nahlížel.
S ohledem na okolnost, že v daňovém ří- zení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva pouze rozhodnutím, je nutno přisvěd- čit stěžovateli, že úkon, kterým správce daně umožňuje či neumožňuje nahlížení do spisu, je rozhodnutím ve smyslu $ 32 d. ř. a jako ta- kový musí obsahovat tzv. základní náležitosti stanovené v odst. 2 cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsahem správní- ho spisu je i protokol o ústním jednání ze dne 12. 2. 2001, jehož obsahem je i následující text. Daňový subjekt „žádal o nahlédnutí do dožádání FÚ Prahy 4 na příslušné FÚ doda- vatelů firmy D.
a jejich odpovědí. Nahlédnu- tí do protokolů svědků dožádaných FÚ. Da- ňovému subjektu nebylo v tomto rozsahu umožněno nahlédnutí do spisu“ Protokol mj. obsahuje i označení oprávněného správ- ce daně, který rozhodnutí vydal, označení příjemce rozhodnutí (stěžovatel), je datován a podepsán jak správcem daně, tak i stěžova- telem. Protokol však neobsahuje poučení o opravných prostředcích, proto byl stěžova- tel oprávněn postupovat podle $ 32 odst. 4d. ř. a odvolání proti rozhodnutí o nepovolení na- hlížení do spisu podat do šesti měsíců ode dne, kdy mu nebylo do spisu umožněno nahlížet.
Tohoto oprávnění však stěžovatel nevyužil. 1081 Daňové řízení: důkazní břemeno daňového subjektu; splnění u: povinnosti nepeněžité povahy k$31 odst. 9 a $ 37 odst. I zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zá- kona č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Správce daně nemůže uložit daňovému subjektu pokutu podle $ 37 odst. 1 záko- na ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z důvodu, že daňový subjekt ne- unesl důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 téhož zákona.
Věc: Společnost s ručením omezeným D. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad pro Prahu 4 vydal dne 16. 11. 2000 platební výměr na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 1999. Finanční ředitelství pro hlavní město Pra- hu zamítlo odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 21. 12. 2001. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2003 zamítl žalobu podanou proti roz- hodnutí žalovaného. Soud mj. nepokládal za vadu řízení, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, pokud svědci nebyli poučení, že se nepravdivou či neúplnou výpovědí mo- hou dopustit též přestupku proti pořádku ve státní správě podle $ 21 odst. 1 písm. b) záko- na o přestupcích.
Soud dále neshledal důvod- nou námitku žalobce, že byla porušena jeho práva při nahlédnutí do spisů, když uzavřel, že žalobce požadoval nahlédnutí do té části spisů, která je podle $ 23 odst. 2 daňového řá- du vyloučena z nahlížení, a v jiném rozsahu nahlédnutí nepožadoval. Ve včas podané kasační stížnosti namítal žalobce (stěžovatel) krom jiného, že svědec- ké výpovědi opatřené správcem daně jsou ne- použitelné nejen proto, že se stěžovatel ne- mohl výslechu účastnit a klást svědkům otázky, ale i proto, že svědci byli nesprávně poučeni podle $ 37 odst. 1 daňového řádu o možnosti uložení pokuty, neboť nebyli po- učeni, že se mohou dopustit přestupku proti pořádku ve státní správě podle $ 21 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, případně trestného činu křivého obvinění podle $ 174 trestního zákona.
Stěžovatel dále namítal, že mu správce daně neumožnil nahlédnout do volně přístupné části spisu a že nepostupoval - v souladu s $ 23 odst. 4 daňového řádu, neboť 206 nevydal rozhodnutí, jimž mu nahlédnutí neumožnil, a nepoučil jej o možnosti podání odvolání. Nejvyšší správní soud shledal kasační stíž- nost důvodnou a pro porušení práva žalobce účastnit se výslechu svědků a klást jim otázky rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z odůvodnění: Stěžovatel namítal procesní nepoužitel- nost výslechů svědků; poukázal na skuteč- nost, že svědci nebyli poučeni o tom, že se ne- úplnou či nepravdivou výpovědí mohou dopustit přestupku proti pořádku ve státní správě podle $ 21 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, případně trestného činu kři- vého obvinění podle $ 174 trestního zákona.
Podle $ 8 odst. 4 daňového řádu je správ- ce daně povinen před výslechem poučit svědka nebo osobu přezvědnou o možnosti odepřít výpověď, o jeho povinnosti vypoví- dat pravdivě a nic nezamlčet a o právních ná- sledcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Nejvyšší správní soud shledává stěžovate- lův úsudek o tom, že svědci měli být poučeni o možných následcích nepravdivé či neúplné výpovědi v daňovém řízení i s ohledem na existenci této skutkové podstaty v zákoně o přestupcích, správným, neboť je povinnos- tí správce daně poučit daňové subjekty o všech následcích neúplné či nepravdivé vý- povědi.
Na daňové řízení, které je bezpochyby řízením správním, dopadá mimo jiné i $ 21 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, dle kte- rého se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědec- kou výpověď ve správním řízení anebo úmy- slně uvede nepravdivý údaj v čestném pro- hlášení u správního orgánu. Toto ustanovení je na daňové řízení nutno aplikovat i z důvodu, že daňový řád neobsahuje vlastní ustanovení, které by bylo v případě podání nepravdivé či neúplné výpovědi použitelné.
Nejvyšší správ- ní soud v této souvislosti považuje za vhodné uvést, že praxe správců daně, kteří za takové ustanovení považují $ 37 odst. 1 d. ř., není ko- rektní, neboť z prostého jazykového výkladu tohoto ustanovení je zřejmé, že podání ne- pravdivé či neúplné výpovědi před správcem daně nemůže být nesplněním povinnosti ne- peněžité povahy, a to už z toho důvodu, že pro tento úkon nestanoví správce daně žád- nou konkrétní lhůtu. Protože daňový řád ne- obsahuje vlastní úpravu následků neúplné či nepravdivé výpovědi před správcem daně ja- Ko tzv. jiný správní delikt, je s ohledem na $2 odst. 1 zákona o přestupcích nutno použít tento předpis.
Při posuzování důvodnosti to- hoto stížního bodu je ovšem nutné přihléd- nout k usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 487/02, podle nějž skutečnost, „že svědci nebyli poučení o tom, že se mohou dopustit přestupku, nezname- ná, že svědecká výpověď nemá hodnotu dů- kazu. Případná nedostatečnost poučení svědka neznamená zásah do subjektivních práv žalobce, ale zásah do takovýchto práv svědka, pokuď by v souvislosti s podanou svědeckou výpovědí bylo zahájeno řízení o přestupek“.
S ohledem na výše citované roz- hodnutí Ústavního soudu Nejvyšší správní soud činí závěr, že je povinností správce daně poučit svědka o právních následcích neprav- divé a neúplné výpovědi i s ohledem na $ 21 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, avšak ze skutečnosti, že se tak nestalo, nelze dovo- dit, že svědecké výpovědi nemají hodnotu důkazu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že nelze přisvědčit stěžovateli, že ne- úplná či nepravdivá výpověď svědků může mít za následek vznik odpovědnosti za pře- stupek dle $ 21 odst. 1 písm. b) a c) zákona o přestupcích, a to s ohledem na existenci speciální skutkové podstaty v písm. £) cit. ustanovení.
Nejvyšší správní soud dále také nesdílí ná- zor stěžovatele, že svědci měli být rovněž po- učeni, že se mohou dopustit trestného činu křivého obvinění podle $ 174 trestního záko- na. Vychází přitom z názoru, že poučení 0 ná- sledcích nepravdivé či neúplné výpovědi po- dle $ 8 odst. 4 d. ř. se má týkat typických a běžných právních následků nepravdivé vý- povědi v daňovém řízení před správci daně, kam naplnění poměrně složité skutkové pod- staty uvedeného trestného činu nepatří. Po- dle $ 174 trestního zákona se totiž trestného činu křivého obvinění dopustí ten, kdo jiné- ho lživě obviní z trestného činu v úmyslu při- vodit jeho trestní stíhání.
K naplnění uvede- ného trestného činu tedy nepostačuje pouhé uvedení nepravdy, ale navíc tato nepravda musí spočívat v obvinění z jiného trestného činu s cílem přivodit mu trestní stíhání. Tako- vá situace by však v daňovém řízení byla na- prosto výjimečná a Nejvyššímu správnímu soudu ani z jeho činnosti její výskyt není znám. Tato námitka je tedy nedůvodná. Další stížní námitkou je poukaz na skuteč- nost, že správce daně neumožnil stěžovateli nahlédnout do spisu, a to ani do jeho volně přístupné části, a že nepostupoval v souladu s $ 23 odst. 4 d.
ř., neboť o neumožnění na- hlédnutí nevydal rozhodnutí ve smyslu $ 32 odst. 1 d. ř. s poučením. Podle $ 23 odst. 1 daňového řádu je daňo- vý subjekt oprávněn nahlédnout do spisů tý- kajících se jeho daňových povinností, s vý- jimkou částí spisu uvedených v odstavci 2. Správce daně je povinen o každém nahlížení do spisu pořídit úřední záznam. Podle odst. 2 téhož ustanovení není daňový subjekt opráv- něn nahlížet do úřední korespondence s jiný- mi státními orgány, do rejstříku, pomůcek, zápisů a rozhodnutí sloužících výlučně pro potřeby správce daně a dalších podkladů, do nichž nelze umožnit nahlédnutí s ohledem na povinnost zachovat v tajnosti poměry ji- ných daňových subjektů.
Není-li ohrožen zá- jem jiného daňového subjektu nebo jiných osob zúčastněných na daňovém řízení, může správce daně v odůvodněných případech nutných pro další průběh daňového řízení povolit nahlédnutí i do těchto písemností. 207 1081 Důvody tohoto nahlédnutí uvede vždy vý- slovně v úředním záznamu. Toto omezení při nahlížení do spisů platí přiměřeně i při za- půjčení spisů pro řízení před jinými orgány než orgány správce daně všech stupňů. Podle odst. 4 téhož ustanovení se může daňový sub- jekt, nesouhlasí-li s rozsahem, v jakém mu by- lo do spisu umožněno nahlédnout, odvolat do patnácti dnů ode dne, kdy do spisu nahlížel.
S ohledem na okolnost, že v daňovém ří- zení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva pouze rozhodnutím, je nutno přisvěd- čit stěžovateli, že úkon, kterým správce daně umožňuje či neumožňuje nahlížení do spisu, je rozhodnutím ve smyslu $ 32 d. ř. a jako ta- kový musí obsahovat tzv. základní náležitosti stanovené v odst. 2 cit. ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že obsahem správní- ho spisu je i protokol o ústním jednání ze dne 12. 2. 2001, jehož obsahem je i následující text. Daňový subjekt „žádal o nahlédnutí do dožádání FÚ Prahy 4 na příslušné FÚ doda- vatelů firmy D.
a jejich odpovědí. Nahlédnu- tí do protokolů svědků dožádaných FÚ. Da- ňovému subjektu nebylo v tomto rozsahu umožněno nahlédnutí do spisu“ Protokol mj. obsahuje i označení oprávněného správ- ce daně, který rozhodnutí vydal, označení příjemce rozhodnutí (stěžovatel), je datován a podepsán jak správcem daně, tak i stěžova- telem. Protokol však neobsahuje poučení o opravných prostředcích, proto byl stěžova- tel oprávněn postupovat podle $ 32 odst. 4d. ř. a odvolání proti rozhodnutí o nepovolení na- hlížení do spisu podat do šesti měsíců ode dne, kdy mu nebylo do spisu umožněno nahlížet.
Tohoto oprávnění však stěžovatel nevyužil. 1081 Daňové řízení: důkazní břemeno daňového subjektu; splnění u: povinnosti nepeněžité povahy k$31 odst. 9 a $ 37 odst. I zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zá- kona č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Správce daně nemůže uložit daňovému subjektu pokutu podle $ 37 odst. 1 záko- na ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z důvodu, že daňový subjekt ne- unesl důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 téhož zákona.
Z obsahu výzvy Celního úřadu Pardubice ze dne 7.3. 2005 plyne, že mu žalobkyně mě- la zaslat nájemní smlouvu ze dne 30. 7. 2003 uzavřenou mezi žalobkyní a společností A. a přílohu této smlouvy, dále veškeré nájemní, pronájemní a obdobné smlouvy uzavřené ža- lobkyní v období od 1. 1. 2004 do 30. 6. 2004 včetně upravující využívání výrobních a skla- dovacích zařízení umístěných v areálu liho- vin Hrobice jinými osobami, a konečně důkazní prostředky k prokázání tvrzení uči- něných žalobkyní v žalobě o vyklizení ze dne 30.
7. 2004 projednávané u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 17 C 208/2004. Z uvedeného je zřejmé, že správce daně poža- doval po žalobkyni předložení písemností majících charakter důkazů, jimiž by mohla být prokázána oprávněnost jejích tvrzení, které do té doby v daňovém řízení učinila. Protože žalobkyně předložila pouze některé z požadovaných dokladů, charakterizoval cel- ní úřad její chování jako porušení povinností nepeněžité povahy dle $ 37 d. ř. a přistoupil k uložení pokuty. Dle názoru krajského sou- du však v rozporu se zákonem.
Ustanovení $ 37 odst. 1 d. ř. umožňuje správci daně opakovaně uložit pokutu až do celkové výše 2 000 000 Kč tomu, kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité po- vahy vyplývající z tohoto nebo zvláštního da- ňového zákona nebo uloženou rozhodnutím podle tohoto zákona. Opakovaně lze pokutu uložit, nevedlo-li dosavadní uložení pokuty k nápravě a protiprávní stav trvá. Dle odst. 2 se při ukládání pokut přihlíží zejména k zá- važnosti, době trvání a následkům protipráv- ního jednání. Smyslem ustanovení $ 37 d.
ř. je 209 1081 tedy postihnout protiprávní jednání neje- nom daňových subjektů, ale i třetích osob zů- častněných na daňovém řízení ve smyslu $ 7 d. ř., a odstranění protiprávního stavu v dů- sledku toho vzniklého. Ono protiprávní jedná- ní tak představuje správní pořádkový delikt, jehož objektem je ochrana před porušová- ním povinností vyplývajících z procesních předpisů. Jde tedy o porušení právní povin- nosti stanovené daňovým řádem, zvláštním da- ňovým zákonem nebo uložené rozhodnutím správce daně podle daňového řádu k zajištění průběhu a účelu řízení (například nedostave- ní se, nevydání věci pro řízení potřebné, apod.) Účelem postihu je prosadit porušené nebo nesplněné procesněprávní povinnosti.
Takového protiprávního jednání se ale žalob- kyně v přezkoumávané věci nedopustila. Dle $ 31 odst. 9 d. ř. prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povi- nen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt tak nese důkazní břemeno ohledně toho, co sám tvrdí, tedy je povinen správci da- ně prokázat oprávněnost a pravdivost svých tvrzení vznesených v daňovém řízení. Nespl- nění této povinnosti má pro daňový subjekt neblahý dopad v následném postupu správce daně v daňovém řízení, případně v jeho vý- sledku.
Například nesplníli daňový subjekt při dokazování jím uváděných skutečností některou ze svých zákonných povinností, tak- že není možno stanovit daňovou povinnost dokazováním podle $ 31 odst. 1 až 4 d.ř, je správce daně oprávněn stanovit daňovou po- vinnost za použití pomůcek, které má k dis- pozici nebo které si obstará bez součinnosti s daňovým subjektem. Neunesení důkazního břemene daňovým subjektem tedy není mož- no považovat za protiprávní jednání, neboť 210 nenaplňuje, s ohledem na shora uvedené, zá- konné znaky správního pořádkového deliktu.
Dzňový subjekt má právo v daňovém řízení vznášet na svoji obhajobu různé skutečnosti a je na něm, zda se mu jejich pravdivost či oprávněnost podaří prokázat. Pokud nikoliv, může mu to přinést naznačené nepříznivé dopady vztahující se k vlastnímu stanovení daňové povinnosti, které zákon předpokládá. Správce daně ale nemůže daňovému subjektu z důvodu, že neunesl důkazní břemeno dle $ 31 odst. 9 d.ř., uložit pořádkovou pokutu. Na podporu svých závěrů odkazuje kraj- ský soud na závěr protokolu o zjištěném ne- splnění povinnosti nepeněžité povahy sepsa- ného celním úřadem dne 18.
4. 2005. Tam posoudil správce daně nepředložení požado- vaných dokladů ze strany žalobkyně jako jed- nání, které neúměrnými průtahy zatěžuje ve- dené daňové řízení. Taková situace ale není protiprávním stavem předvídaným citova- ným ustanovením $ 37 odst. 1 d. ř. Jestliže ža- lobkyně nesplnila výzvu správce k předlože- ní důkazních prostředků ve stanovené lhůtě, nedošlo k žádným průtahům v daňovém říze- ní. To dospělo pouze do situace, kdy bylo na správci daně rozhodnout se pro svůj další po- stup, respektive zvážit, zda nebude namístě aplikovat $ 31 odst. 5 d.
ř. Jak je krajskému soudu známo z úřední činnosti (konkrétně ze soudního spisu vedeného pod sp. zn. 30 Ca 7/2006), správce daně nakonec k tomuto způsobu stanovení daně přistoupil. Krajský soud proto uzavřel, že v přezkou- mávané věci neporušila žalobkyně chováním, které jí bylo žalovaným vytýkáno, povinnost nepeněžité povahy ve smyslu $ 37 d. ř., a po- kud jí z toho důvodu správce daně uložil po- kutu, učinil tak v rozporu s tímto ustanove- ním. (...) 1082 Daň z převodu nemovitostí: zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k $ 9 odst. I písm. a) a $ 9 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 420/2003 Sb. k $ 141 občanského zákoníku Pokud spoluvlastníci zruší a vypořádají spoluvlastnictví k několika nemovitos- tem tak, že každý z nich bude nadále výlučným vlastníkem některé z těchto nemovi- tostí, přičemž hodnota nemovitostí každého z nich bude odpovídat hodnotě spolu- vlastnických podílů, nepodléhá takové zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dani z převodu nemovitostí [a to ani podle $ 9 odst. 1 písm. a) a ani podle $ 9 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí].
Společnost s ručením omezeným J. proti Celnímu ředitelství Hradec Králové o uložení