Právní úkon dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době rozhodování soudu.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního
stupně), aby jí žalovaná zaplatila 200 000 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím,
že manželu žalované P. P. poskytla na základě smlouvy ze dne 13. 1. 1992, č. 2508-2715252-278, úvěr ve výši 2 000 000 Kč; protože úvěr řádně nevrátil, bylo
mu pravomocným a vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 30.10.1994 uloženo, aby žalobkyni zaplatil na úhradu této pohledávky 1
928 954,10 Kč s 27% úrokem z částky 1 623 800 Kč od 1. 1. 1994 do zaplacení a
náhradu nákladů řízení ve výši 89 340 Kč. Bezpodílové spoluvlastnictví žalované
a P. P. bylo rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 4. 2. 1994 zrušeno a
manželé P. uzavřeli dne 10. 2. 1994 dohodu o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví, která "znemožnila uspokojení vymahatelné pohledávky vůči P. P.". Protože je tato dohoda vůči žalobkyni právně neúčinná, žalobkyně požaduje,
aby jí žalovaná zaplatila to, co lze dosáhnout z výtěžku dražby movitých věcí,
které byly předmětem vypořádání. O k r e s n í s o u d v Písku rozsudkem ze dne 20. 5. 1997 žalobě
vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
řízení 8000 Kč. Na základě provedených důkazů dovodil, že dohoda o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřená mezi žalovanou a P. P. dne 10. 2. 1994, "zkracovala v daném čase a za dalších okolností" uspokojení vymahatelné
pohledávky žalobkyně; námitku žalované, že vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví "zachovávalo paritu", soud prvního stupně odmítl s
odůvodněním, že P. P. nepřevzal do svého vlastnictví téměř žádné movité věci a
že o jemu připadající "finanční hotovosti" 500 000 Kč nebylo prokázáno, zda se
tak skutečně stalo. V průběhu řízení žalovaná rovněž neprokázala, že "v
okamžiku" uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví nemohla
ani při náležité péči poznat úmysl P. P. zkrátit věřitele. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne
10. 2. 1994 je ve smyslu ustanovení § 42a obč. zák. vůči žalobkyni neúčinná. Protože bylo "na vůli" žalobkyně, zda bude "žalovat na určení nebo na plnění",
a protože žalobkyně "zvolila druhou variantu", byl soud "tím vázán" a žalobě
vyhověl. K odvolání žalované K r a j s k ý s o u d v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 1. 1998 rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 37 125 Kč "na účet
právního zástupce" žalované. Odvolací soud dovodil, že podle ustanovení § 42a
obč. zák. lze úspěšně odporovat jen těm právním úkonům dlužníka, které zkracují
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele; vymahatelnou pohledávkou se rozumí
"její vykonatelnost, tj. možnost nuceného soudního výkonu rozhodnutí". Protože
odporovaný úkon (dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví) byl učiněn
dne 10. 2. 1994 a protože pohledávka žalobkyně vůči P. P. se stala
"vykonatelnou" až dnem 17. 12. 1994, nelze ustanovení § 42a obč. zák.
v
posuzovaném případě "aplikovat"; podle názoru odvolacího soudu úmysl dlužníka
zkrátit vymahatelnou pohledávku věřitele "může být objektivně dán teprve u
vykonatelné pohledávky, nikoliv u pohledávky, která sice existuje, ale není
vykonatelná". I když "zatím nelze vyloučit" úmysl dlužníka P. P. zkrátit
věřitele dohodou o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, není žaloba
důvodná. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. dovolání. Namítá, že
"absence exekučního titulu věřitele v době realizace odporovatelného právního
úkonu" není důvodem pro zamítnutí odpůrčí žaloby. Vymahatelnost pohledávky je
totiž významná pouze pro posouzení aktivní legitimace k podání odpůrčí žaloby;
znamená to, že musí být dána v době rozhodování soudu a nikoliv v době
dřívější. Podle názoru žalobkyně dlužník musí být "v době realizace svého
úkonu" v postavení dlužníka vůči věřiteli (věřitel musí mít za dlužníkem
splatnou pohledávku). Protože v době rozhodování soudů žalobkyně měla za
dlužníkem P. P. vymahatelnou pohledávku a protože v době právního úkonu (dohody
o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví) byla její pohledávka splatná, byla
žaloba podána "v souladu s příslušným ustanovením hmotného práva". Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. N e j v y š š í s o u d České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Proto
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony,
pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně
neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho
odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen (§ 42a odst. 1
obč. zák.)
Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních
třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé
straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž
došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a
§ 117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto
osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (§ 42a odst. 2 obč. zák.). Právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu
dlužníka prospěch (§ 42a odst. 3 obč. zák.). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu
neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co
odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má
právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (§ 42a odst. 4 obč. zák.). Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je -
uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by
bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že
se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu. K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 15 Co 714/95,
uveřejněný pod č. 12 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč.
1998);
vymahatelnou se - jak správně uvedl odvolací soud - rozumí taková pohledávka,
jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka,
která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle
kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Pasivní věcná legitimace je upravena v ustanovení § 42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může
být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak
plyne z ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. - jen tehdy, není-li dobře možné
uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova
majetku, pak musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního
úkonu dlužníka prospěch. Podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka odporovat,
uvádí ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon
dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele,
musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi
není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby
dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě
zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). Z toho, jak zákon vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům
dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele
(učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým
jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda
šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka
byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to,
že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a
že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení (tj. že svým
právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo
ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku). V ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. uvedený požadavek, aby pohledávka
věřitele byla vymahatelná, nevymezuje podmínku odporovatelnosti právním úkonům
dlužníka, ale - jak správně uvádí dovolatelka - aktivní věcnou legitimaci k
odpůrčí žalobě; podmínky, za nichž věřitel může právním úkonům dlužníka
odporovat, totiž určuje - jak uvedeno již výše - ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. a nikoliv ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. K tomu, aby žalující věřitel
byl věcně legitimován, tedy postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla
vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (§ 154
odst. 1 o.s.ř.). Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že právní úkon
dlužníka je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
odporovatelný nejen tehdy, jestliže pohledávka věřitele byla vymahatelnou již v
době, kdy byl učiněn, ale i v případě, že byl učiněn dříve, než se věřitelova
pohledávka za dlužníkem stala vymahatelnou. Odpůrčí žalobě pak lze vyhovět
tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vymahatelnou v době
rozhodování soudu. V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu mimo jiné
zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nezpochybňuje), že
pohledávka za dlužníkem P. P. z titulu úvěrové smlouvy ze dne 13. 1. 1992, č. 2508-2715252-278, byla žalobkyni přisouzena rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 30. 10. 1994, který se stal podle potvrzení vyznačeném na
rozsudku vykonatelným dnem 17. 12. 1994. Odporovatelný právní úkon (dohoda o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví mezi žalovanou a dlužníkem P. P.)
byla uzavřena dne 10. 2. 1994. I když ke dni uzavření dohody o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví pohledávka žalobkyně ještě nebyla vymahatelnou
(v té době probíhalo řízení o této pohledávce, zahájené u soudu dne 15. 7. 1993), bylo pro rozhodnutí v této věci podstatné, že v době vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně byla pohledávka žalobkyně vymahatelnou. Nedostatek
vymahatelnosti pohledávky žalobkyně tedy nemohl být důvodem pro zamítnutí
žaloby. Protože rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil a věc vrátil Krajskému
soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, část věty za
středníkem, § 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.). V dalším řízení odvolací soud přihlédne také k tomu, že usnesením
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 1999 byl na majetek
dlužníka P. P. prohlášen konkurs. Uvedená skutečnost má totiž význam i pro toto
řízení, neboť po prohlášení konkursu vše, o co byl odporovatelným právním
úkonem zkrácen dlužníkův majetek, musí být vráceno do konkursní podstaty, a
není-li to možné, musí být konkursní podstatě poskytnuta peněžitá náhrada
(srov. § 16 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění
pozdějších předpisů). I když v řízení může být i po prohlášení konkursu na
majetek dlužníka pokračováno, lze vyhovět žalobě - při splnění předpokladů
uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. - jen tehdy, navrhne-li žalobkyně (a v
tomto směru změní žalobu), aby jí požadované plnění bylo poskytnuto do
konkursní podstaty (k rukám správce konkursní podstaty úpadce P. P.).