Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zaniklé před 1. srpnem 1998, se vypořádá podle ustanovení občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. července 1998. I při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, zaniklého prohlášením konkursu, zůstává zachován princip rovnosti podílů manželů na společném majetku (§ 150, věta první, obč. zák.), manžel úpadce je však ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), zbaven možnosti prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho přikázáním do svého výlučného vlastnictví. Majetkem ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. k) citovaného zákona se ve spojení s ustanovením § 143 obč. zák. rozumí věci, pohledávky, jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi, nikoli však pasíva (např. společné dluhy manželů); ta totiž nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce (§ 6 zákona), neboť v konkursním řízení jde o pohledávky úpadcových věřitelů, podléhající režimu ustanovení § 20 a násl. zákona. Nemovitosti, které jeden z manželů nabyl při podnikání za trvání manželství a s nimiž dále sám podnikal, zpravidla nejsou věcmi sloužícími výkonu jeho “povolání”. Pohledávka manžela úpadce, založená po prohlášení konkursu rozhodnutím soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je pohledávkou třetí třídy (§ 32 odst. 2 písm. c/ zákona) . Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce je zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem, kterým se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a který nahrazuje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty. Správce konkursní podstaty může zpeněžit jen věci, které již nemohou být z podstaty vyloučeny a o jejichž definitivní příslušnosti k podstatě nemá pochybnosti. Zpeněžení věci je zpravidla možné po marném uplynutím lhůty, kterou konkursní soud stanovil tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do soupisu zařazena, k podání žaloby vůči správci, nebo po zamítnutí takové žaloby.
ením § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), zbaven možnosti
prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho přikázáním do
svého výlučného vlastnictví.
Majetkem ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. k) citovaného zákona se
ve spojení s ustanovením § 143 obč. zák. rozumí věci, pohledávky, jiná práva
a jiné hodnoty ocenitelné penězi, nikoli však pasíva (např. společné dluhy
manželů); ta totiž nemohou být součástí konkursní podstaty úpadce (§ 6
zákona), neboť v konkursním řízení jde o pohledávky úpadcových věřitelů,
podléhající režimu ustanovení § 20 a násl. zákona.
Nemovitosti, které jeden z manželů nabyl při podnikání za trvání
manželství a s nimiž dále sám podnikal, zpravidla nejsou věcmi sloužícími
výkonu jeho “povolání”.
Pohledávka manžela úpadce, založená po prohlášení konkursu rozhodnutím
soudu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, je pohledávkou třetí třídy
(§ 32 odst. 2 písm. c/ zákona) .
Řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce je zvláštním
druhem sporu vyvolaného konkursem, kterým se vymezuje rozsah majetku konkursní
podstaty a který nahrazuje spor o vyloučení věci z konkursní podstaty.
Správce konkursní podstaty může zpeněžit jen věci, které již nemohou
být z podstaty vyloučeny a o jejichž definitivní příslušnosti k podstatě nemá
pochybnosti. Zpeněžení věci je zpravidla možné po marném uplynutím lhůty,
kterou konkursní soud stanovil tomu, kdo uplatňuje, že věc neměla být do
soupisu zařazena, k podání žaloby vůči správci, nebo po zamítnutí takové
žaloby.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 31 Cdo 1908/98
Datum rozhodnutí: 16.06.1999
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Konkurs
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 20 / 2000
K r a j s k ý s o u d v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. června
1997 vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví manželů D., zaniklé prohlášením
konkursu na majetek dlužníka M. D. (usnesením téhož soudu ze dne 7. září 1995),
a to tak, že do výlučného vlastnictví žalované přikázal z celkové masy
bezpodílového spoluvlastnictví pouze část movitých věcí v hodnotě 97 500 Kč. Ostatní movité věci a nemovitosti (s výjimkou rodinného domku manželů) spolu s
pohledávkami, jež se pojily s provozováním podniku úpadce (vše v hodnotě 185
000 000 Kč), přikázal do vlastnictví úpadce. Dále rozhodl, že rodinný dům
manželů D. s označenou stavební parcelou, garáží a zahradou (nemovitosti v
hodnotě 5 137 300 Kč se přikazují do jejich rovnodílného podílového
spoluvlastnictví. Soud prvního stupně vypořádal bezpodílové spoluvlastnictví ke
dni 29. prosinci 1995, kdy bylo podle jeho zjištění vyvěšeno usnesení o
prohlášení konkursu na úřední desce konkursního soudu. Při vymezení předmětu
vypořádání dospěl soud k závěru, že do něj nepatří majetkové vztahy, které se
týkají manželů, ale nevznikly v souvislosti s bezpodílovým spoluvlastnictvím,
pokud je účastníci neučinili předmětem řízení; lze řešit jen pohledávky a dluhy
spojené s bezpodílovým spoluvlastnictvím. Prostředky získané úpadcem z (blíže
neurčených) úvěrových smluv, jež uzavřel při podnikání, do bezpodílového
spoluvlastnictví nezařadil, maje za to, že jeho součástí se staly až věci po
vyčerpání úvěru za tyto prostředky pořízené. Dluhy úpadce podle soudu nelze
vypořádat jinak než v režimu konkursního řízení. Odkazuje na zásady vypořádání
vyjádřené v § 150 občanského zákoníku v rozhodném znění, tedy ve znění účinném
do 31. července 1998 (dále též jen “obč. zák.”) a na znění § 14 odst. 1 písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen “zákon”),
přikázal tu část majetku s níž úpadce podnikal, úpadci a dodal, že je třeba
chránit věřitele úpadce. Přikázání rodinného domku do podílového
spoluvlastnictví manželů D. odůvodnil tím, že v něm budou společně bydlet a
užívat jej. Movité věci přiřčené žalované jsou dle soudu těmi, které tvoří
zařízení a vybavení domku a prokazatelně nesloužily podnikání. K odvolání žalované V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem ze dne
4. června 1998 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že “z konkursní
podstaty úpadce budou v rámci konkursu uspokojovány zjištěné pohledávky
věřitelů přihlášené do konkursu vedeného na jeho majetek u krajského soudu pod
sp. zn. K 71/95". Proti svému rozsudku pak připustil dovolání. Podle odvolacího
soudu je rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o výčtu věcí přikázaných
manželům a výroku o vzniku podílového spoluvlastnictví, správný. K odvolacím
námitkám žalované uvedl, že nemovitosti, s nimiž úpadce podnikal, prohlášením
konkursu - v intencích § 14 odst. 1 písm. k) zákona - připadly do podstaty a
soud nebyl oprávněn o nich rozhodnout jinak. O rozsahu majetku, se kterým
úpadce podnikal, přitom neměl pochyb.
Doplnění potvrzujícího výroku odůvodnil
odvolací soud nutností úplného vyčerpání předmětu řízení, vycházeje z toho, že
při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, jehož předmětem jsou věci nabyté
z úvěrových prostředků, je třeba určit, kdo je povinen k úhradě závazků
vzniklých z úvěrových smluv. Dovolání soud připustil, jelikož přisuzuje zásadní
význam řešení otázky rozsahu věcí, které mohou být přikázány do vlastnictví
některého z manželů při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví zaniklého
prohlášením konkursu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné
dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a uplatňujíc tak dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d)
o.s.ř. Podle dovolatelky měl soud vyhovět naprosto shodnému návrhu účastníků
řízení. Tento závěr odůvodňuje tím, že s podanou žalobou zcela souhlasila,
včetně právního odůvodnění, dále zásadou vázanosti soudu návrhem, znalostí
konkursního řízení - potud, že eventuální výsledek řízení o vypořádání se
promítá už v žalobě a že je předem porušen princip stejné účasti žalované na
majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví - a zásadou, že při tomto vypořádání
nelze vlastnictví nabýt, leč jen pozbýt. Soud prvního stupně návrhu vyhověl jen
co do masy vypořádávaného majetku, čímž porušil zásady dané § 150 obč. zák.,
přihlížel pouze k právům věřitelů úpadce, jejichž ochrana mu nepřísluší a
dovolatelku v podstatě zcela zbavil práv ke spornému majetku, nehledě na
opomenutou nezletilou dceru účastníků. Argumentaci odvolacího soudu dovolatelka
vytýká, že citací § 14 odst. 1 písm. k) zákona a odkazem na zásady vyjádřené v
§ 150 obč. zák. jen konstatoval známý stav a nehodnotil nepříznivý stav, jenž
do budoucna vznikne založením spoluvlastnictví k rodinnému domku. Závěry
odvolacího soudu má dovolatelka za rozporné s těmi, jež v řízení o předběžném
opatření vyslovil rozhodnutím ze dne 18. září 1997 (uváděje, že právo správce
konkursní podstaty prodat věci, které by mohly při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví připadnout žalované, je omezeno jejím spoluvlastnickým
právem). Žádné ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání - pokračuje dovolatelka
- neodporuje zásadám pro vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví podle
občanského zákoníku, ani je nemodifikuje. Samo vypořádání nijak neovlivňuje
vymezení konkursní podstaty. Dovolatelka má za správný takový postup
vypořádání, podle nějž soud k návrhu správce vypořádá bezpodílové
spoluvlastnictví podle zásad uvedených v občanském zákoníku, správce poté
vyznačí v soupisu konkursní podstaty poznámku podle § 19 zákona v té části
podstaty, která se stala výlučným vlastnictvím úpadcova manžela, soud podle §
19 odst. 2 zákona uloží tomuto manželovi lhůtu k podání vylučovací žaloby vůči
správci a teprve tento spor rozhodne o rozsahu konkursní podstaty ve vztahu k
bezpodílovému spoluvlastnictví úpadce. Proto požaduje, aby napadené rozhodnutí,
případně též rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno a věc vrácena k
dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř.
Dovolací soud přihlíží z
úřední povinnosti k vadám vyjmenovaným v § 237 odst. 1 o.s.ř. (tzv. “zmatečnostem”), a (je-li dovolání přípustné) k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jelikož tyto vady nebyly
dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je dovolatelce u dovolání,
jehož přípustnost byla založena ustanovením § 239 odst. 1 o.s.ř., k dispozici
pouze dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (srov. rozhodnutí
uveřejněné pod číslem 34/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tímto
dovolacím důvodem, který žalobkyně jako jediný také uplatnila, je dovolací soud
vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 1
a 3 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevymezil právně významné otázky
výrokem rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu z 20. února 1997, sp. zn. III
ÚS 253/96, uveřejněný v příloze sešitu č. 7, ročníku 1997, Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), je dovolání přípustné pro všechny právní otázky, na
nichž napadené rozhodnutí spočívá (za samozřejmého předpokladu, že jejich
řešení bylo dovoláním zpochybněno). Povahu potvrzujícího rozsudku přitom
napadené rozhodnutí neztrácí ani ve své “doplňující” části; ta totiž - jak se
podává níže - žádná nová práva a povinnosti účastníkům řízení nezakládá. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Právní závěr, že úpadce s nemovitostmi, které soud v rámci vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů přikázal do jeho výlučného vlastnictví,
podnikal, je správný, neboť vychází z odpovídajících skutkových závěrů. Při
absenci vad řízení jsou skutková zjištění o této otázce v dovolacím řízení
napadnutelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) o.s.ř.; ten však - jak rozvedeno výše - dovolatelka u dovolání přípustného
podle § 239 odst. 1 o.s.ř. použít nemůže. Ze skutkového základu sporu, tak jak
byl soudy zjištěn v předchozích stadiích řízení, proto Nejvyšší soud i v tomto
směru vychází a poukaz dovolatelky na údajně odlišné závěry, jež o povaze
majetku manželů D. vyslovil v rozsudku ze dne 23. února 1995 krajský soud
(uvedl-li, že účelem nabytí nemovitostí manželem žalované bylo rozmnožení
majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví a zastavené nemovitosti proto nelze
považovat pouze za věci, které svou povahou slouží výlučně výkonu povolání jen
jednoho z manželů), ponechal jako bezvýznamný stranou dalších úvah. Ostatně,
úsudek, že věc neslouží výkonu povolání jen jednoho z manželů (úpadce), závěry
o povaze majetku v bezpodílovém spoluvlastnictví, s nímž úpadce podnikal,
nevyvrací, nýbrž podporuje. Tím je totiž řečeno, že věci (nemovitosti) nebyly v
úpadcově výlučném vlastnictví (srov. § 143 obč.
zák.); závěr, že nemovitosti,
které jeden z manželů nabyl při podnikání za trvání manželství a s nimiž dále
(sám) podnikal, nejsou věcmi sloužícími výkonu (jen) jeho “povolání” je přitom
závěrem typově správným. K právnímu posouzení věci je nutno uvést následující:
Jedním z účinků prohlášení konkursu na majetek dlužníka podle § 14 odst. 1
písm. k) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v rozhodném znění (ke
dni 7. září 1995), tedy ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 156/1994 Sb., č. 224/1994 Sb. a č. 84/1995
Sb., je, že zaniká úpadcovo bezpodílové spoluvlastnictví manželů a do
konkursní podstaty spadá ta jeho část, s níž úpadce podnikal. Podle § 26 odst. 1 citovaného zákona je v takovém případě třeba provést vypořádání zaniklého
bezpodílového spoluvlastnictví manželů, přičemž správce konkursní podstaty je k
provedení tohoto vypořádání oprávněn namísto úpadce, včetně podání návrhu na
vypořádání soudem (odstavec 2, věta první, citované ustanovení). Dohodu o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů je správce oprávněn uzavřít
jen formou smíru schváleného soudem a před předložením soudu musí s dohodou
projevit souhlas věřitelský výbor (odstavec 2, věta druhá a třetí, citované
ustanovení). Příslušná ustanovení občanského zákoníku jsou ve věci i nadále použitelná
(včetně zásad, podle nichž má být bezpodílové spoluvlastnictví vypořádáno) ve
znění účinném do 31. července 1998. Na bezpodílové spoluvlastnictví manželů
zaniklé před 1. srpnem 1998 totiž ustanovení článku VIII. bodu 2 zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění
pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů (účinného od 1. srpna
1998), logicky nedopadá (majetek tvořící masu zaniklého avšak dosud
nevypořádaného bezpodílového spoluvlastnictví se nemůže stát součástí
společného jmění, jež by samo muselo prohlášením konkursu na majetek manžela -
úpadce nebo zánikem manželství (srov. § 149 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném
od 1. srpna 1998) zaniknout. Platí tedy, že podle § 150 obč. zák. se při vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého
vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku
bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám
nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak
se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je
třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti. Ustanovení občanského zákoníku o zániku a vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví manželů jsou k citovaným ustanovením zákona o konkursu a
vyrovnání v poměru obecného ke zvláštnímu. Účel zákona o konkursu a vyrovnání,
jímž je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (srov. § 1
odst. 1 zákona) a cíl konkursu - to jest dosažení poměrného uspokojení věřitelů
z dlužníkova majetku (srov. § 2 odst.
3 zákona), se tu prosazuje omezením
smluvní volnosti účastníků řízení (nemožností správce a druhého z manželů
vypořádat bezpodílové spoluvlastnictví mimosoudně) a omezením způsobu
vypořádání ohledně majetku, se kterým úpadce podnikal. Zejména obsah ustanovení
§ 14 odst. 1 písm. k) zákona výrazně modifikuje zásady, na nichž takové
vypořádání - podle § 150 obč. zák. - obecně spočívá; v řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů zaniklého prohlášením konkursu se ve
specifických poměrech úpadku jednoho z manželů touto cestou prosazuje žádoucí
ochrana konkursních věřitelů. V tom, že napadené rozhodnutí vychází z
ustanovení, jež chrání věřitele úpadce i při vypořádání jeho bezpodílového
spoluvlastnictví, tedy jeho nesprávnost nespočívá. Vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů zaniklého prohlášením
konkursu pak má - a dovolatelka se mýlí, dovozuje-li opak - přímý vliv na
vymezení konkursní podstaty. Ratio legis úpravy obsažené v ustanovení § 14
odst. 1 písm. k) zákona tkví (pouze) v tom, že soud musí při rozhodnutí o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví tu část majetku, s níž úpadce
podnikal, přikázat do výlučného vlastnictví úpadce; jen tak se totiž
definitivně stane součástí konkursní podstaty (srov. § 6 zákona) zpeněžitelnou
v dalším průběhu konkursního řízení (srov. § 27 a násl. zákona). Uvedené platí
bez zřetele k tomu, zda úpadcův díl majetku bude coby důsledek takového
vypořádání větší než díl majetku přikázaný druhému manželu. Samotným
prohlášením konkursu však k rozdělení masy majetku zaniklého bezpodílového
spoluvlastnictví (na část, která do konkursní podstaty spadá a bude do ní
sepsána a na část zbývající, jež by připadla manželu úpadce) nedochází a děje
se tak až rozhodnutím, jímž soud spoluvlastnictví vypořádá nebo schválí smír
účastníků ve věci vypořádání. Jinak řečeno, princip rovnosti podílů manželů na společném majetku
(kvantitativní hledisko vypořádání) zůstává i v případě konkursu zachován,
avšak manžel úpadce je ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) zákona zbaven možnosti
prosadit u majetku, se kterým úpadce podnikal, vypořádání jeho přikázáním do
svého výlučného vlastnictví. Majetkem ve smyslu § 14 odst. 1 písm. k) zákona se přitom (ve spojení s § 143
obč. zák.) rozumí věci (movité i nemovité), pohledávky, jiná práva (např. práva průmyslová) a jiné hodnoty ocenitelné penězi, nikoli však pasíva, tedy
(typicky) společné dluhy manželů; ta totiž nemohou být součástí konkursní
podstaty úpadce (§ 6 zákona), neboť v konkursním řízení jde o pohledávky
úpadcových věřitelů, podléhající režimu ustanovení § 20 a násl. zákona. Hodnotový rozdíl mezi majetkem přikázaným takto úpadci a majetkem přikázaným
manželu úpadce je (ponecháme-li stranou vypořádání společných dluhů manželů a
realizaci zásady vyjádřené v druhé větě ustanovení 150 obč. zák.) důvodem k
určení částky, již bude manžel, který nerovnoměrným rozdělením získal do
výlučného vlastnictví majetek vyšší hodnoty, povinen z titulu vypořádání
doplatit druhému z manželů.
Již dříve (ve stanovisku občanskoprávního a
obchodního kolegia uveřejněném pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, pod bodem XXXIV. stanoviska) přitom Nejvyšší soud formuloval
závěr, že je-li takto v průběhu konkursu založena pohledávka manžela úpadce,
není tuto pohledávku - ač jde obecně o pohledávku třetí třídy a nikoli o
pohledávku za podstatou - třeba přihlašovat do konkursu. Jelikož do konkursní podstaty bez dalšího náleží majetek, který dlužníkovi
patřil v den prohlášení konkursu (srov. § 6 zákona), je povinností správce
konkursní podstaty zařadit po prohlášení konkursu do soupisu konkursní podstaty
všechny věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, avšak s
poznámkou, že dosud neproběhlo vypořádání. Rozhodnutí, kterým soud na základě
požadavku obsaženého v § 26 odst. 1 zákona bezpodílové spoluvlastnictví
vypořádá (lhostejno, zda k návrhu správce nebo k návrhu úpadcova manžela
podanému vůči správci), je pak podkladem pro vyloučení věcí, jež byly přikázány
manželu úpadce, z konkursní podstaty. Správce tak učiní u příslušných položek
soupisu konkursní podstaty poznámkou o výsledku řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví. Řízení o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví je tu zvláštním druhem sporu vyvolaného konkursem
(incidenčního sporu), kterým se vymezuje rozsah majetku konkursní podstaty a
který v případě, že důvodem zařazení věci do soupisu byla jen okolnost, že
nedošlo k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví úpadce, nahrazuje spor o
vyloučení věci z konkursní podstaty. Žaloba o vyloučení věci z konkursní
podstaty vycházející z toho, že soud věc v rámci vypořádání již přikázal do
výlučného vlastnictví manžela úpadce, není nutná. Výsledek řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví zaniklého prohlášením konkursu je správce (i
jako účastník řízení), stejně jako konkursní soud, povinen respektovat;
konkursnímu soudu proto ani nepřísluší vyzývat manžela úpadce po proběhnuvším
vypořádání k podání vylučovací žaloby. Rozpornost závěrů odvolacího soudu - a tudíž ani nesprávnost právního posouzení
věci v napadeném rozhodnutí - neplyne ani z rozhodnutí vrchního soudu ve věci
předběžného opatření; závěry formulované při rozhodování o předběžném opatření
se totiž od závěrů vyslovených v rozhodnutí konečném lišit mohou (to je dáno
již “předběžnou” povahou rozhodnutí). Právo správce konkursní podstaty zpeněžit
věci, které by mohly při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví připadnout
žalované, je (s výjimkou situace, kdy zpeněžením odvracel hrozící škodu na
sepsaném majetku) navíc omezeno jen pro dobu trvání sporu kterým má být s
definitivní platnosti vyřešena otázka zařazení věci do konkursní podstaty. Toto omezení se podává již z ustanovení § 19 a § 27 a násl. zákona, bez zřetele
k tomu, že uvedená zásada byla vyjádřena též v rozhodnutí o předběžném
opatření. Správce totiž může zpeněžit jen věci, které již nemohou být (typicky
postupem podle § 19 odst. 2 zákona) z konkursní podstaty vyloučeny a o jejichž
definitivní příslušnosti ke konkursní podstatě tak nemá pochybnosti.
Zpeněžení
věci (tam, kde správce pochybnosti původně měl) je zpravidla možné po marném
uplynutím lhůty, kterou konkursní soud stanovil tomu, kdo uplatňuje, že věc
neměla být do soupisu zařazena, k podání žaloby vůči správci, nebo po zamítnutí
takové (včas podané) žaloby (srov. § 19 odst. 2 zákona). V případě
bezpodílového spoluvlastnictví úpadce odpadá možnost vyloučení věci z podstaty
právě rozhodnutím soudu o vypořádání. Co do námitky dovolatelky, že při shodném procesním postoji účastníků měl soud
žalobě vyhovět tak jak byla podána, když jí byl vázán, lze uvést, že rozhodnutí
soudu, které by nerespektovalo způsob vypořádání majetku, s nímž úpadce
podnikal, předepsaný ustanovením § 14 odst. 1 písm. k) zákona, by bylo
nezákonné. Výklad podávaný soudní praxí je jednotný i v tom, že v řízení o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů soud návrhem (žalobou) vázán
není, neboť z právního předpisu (zde z ustanovení § 150 obč. zák. ve spojení s
§ 14 odst. 1 písm. k/ zákona) vyplývá - ve shodě s ustanovením § 153 odst. 2 a
§ 206 odst. 2 o.s.ř. - určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (srov. např. zhodnocení praxe soudů při výkladu a aplikaci ustanovení novely
občanského soudního řádu /zákona č. 49/1973 Sb./, schválené usnesením pléna
bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74,
uveřejněné pod číslem 1/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 6-7). Dovolání je přesto důvodné. N e j v y š š í s o u d proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Zásadám vypořádání plynoucím z ustanovení § 150 obč. zák. především neodpovídá
- přes jejich modifikaci ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání - způsob
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ohledně rodinného domku a
souvisejících nemovitostí. Právní teorie i soudní praxe sice připouští, že zaniklé bezpodílové
spoluvlastnictví manželů lze vypořádat i tím, že věc bude přikázána po
podílového spoluvlastnictví (bývalých) manželů, jde však o postup výjimečný,
jenž má zpravidla původ v dohodě nebo alespoň souhlasných procesních postojích
účastníků řízení, a k němuž soud přistoupí jen odůvodňují-li to okolnosti
konkrétního případu; takový postup totiž popírá vlastní cíl vypořádání, jímž
obecně je ukončení spoluvlastnického vztahu (likvidace zvláštního podvojného
vlastnictví, které mimo manželství existovat nemůže). Je-li dále vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví předpokladem následného zpeněžení vypořádaného
majetku v konkursu (té části, jež zůstane v podstatě), musí být provedeno
způsobem, který nebude klást zpeněžení další překážky. Přikázáním označených
nemovitostí do rovnodílného podílového spoluvlastnictví manželů D. by se
nepochybně ztížila možnost zpeněžení úpadcova podílu na věci v konkursu. Pomineme-li předkupní právo realizovatelné dovolatelkou podle § 140 obč. zák. i v konkursu (srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 8/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), by prodej úpadcova podílu na věci byl závislý na
ochotě zájemce o koupi sdílet spoluvlastnictví věci se žalovanou, případně vést
spor o zrušení podílového spoluvlastnictví; již proto zvolený způsob vypořádání
těchto nemovitostí vhodný není. Za rozhodné pro způsob vypořádání tohoto majetku však Nejvyšší soud má závěry
o významu zásady rovnosti podílů obou manželů na společném majetku, jde-li o
bezpodílové spoluvlastnictví zaniklé prohlášením konkursu na majetek jednoho z
nich. Slouží-li uvedené nemovitosti potřebám obou manželů a jejich nezletilé
dcery (srov. dále § 150 odst. 1, větu třetí, obč. zák.), pak se zřetelem k
hodnotě věcí, jež byly přikázány úpadci a zjevné nevhodnosti vypořádání
nemovitostí přikázáním do podílového spoluvlastnictví manželů, odpovídá
popsaným principům vypořádání, aby výlučnou vlastnicí byla určena žalovaná. Odvolací soud rovněž pochybil výrokem o uspokojování zjištěných pohledávek
věřitelů přihlášených v označeném konkursu z konkursní podstaty. Tento výrok je
z pohledu rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bezcenný a co
do svého dopadu do poměrů konkursního řízení zavádějící. Zásada, že z konkursní
podstaty se uspokojují zjištěné pohledávky konkursních věřitelů, je toliko
opakováním důsledků plynoucích přímo ze zákona o konkursu a vyrovnání (srov. §
20 až § 25 a § 30 až § 33 zákona), navíc - ve spojení s tím, že má jít o
pohledávky “přihlášené” - opakováním nepřesným a tudíž i nesprávným. Z
konkursní podstaty totiž podle § 27 odst. 5 a § 31 odst. 1 zákona mohou být
uspokojeny i pohledávky věřitelů, které se přihlašovat nemusejí. V rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů v tzv.
širším
smyslu se na návrh účastníků vypořádávají i společné dluhy manželů, které
vznikly za trvání manželství, ať již v souvislosti s jejich bezpodílovým
spoluvlastnictvím, či nikoli (shodné závěry rozhodovací praxe plynou např. z
rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů v ČSR ve věcech vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů a stanoviska občanskoprávního kolegia
bývalého Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém
spoluvlastnictví, z 3. února 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněného pod číslem
42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen “R 42/1972”/,
str. 262-263) a - ve shodě s § 150, větou druhou, obč. zák. - dluhy jen jednoho
z manželů vzniklé při pořizování majetku náležejícího do bezpodílového
spoluvlastnictví (srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 57/1970 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen “R 57/1970”/). Přitom vždy
platí, že vypořádání těchto závazků nezasahuje do práv a povinností třetích
osob (věřitelů a jiných), které nejsou účastníky řízení o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví manželů a jimž zůstávají nedotčena všechna
jejich práva i námitky (srov. R 42/1972, str. 263). Napadeným rozhodnutím ani rozhodnutím soudu prvního stupně nebyly vypořádány
společné dluhy manželů, jejichž existence nebyla účastníky ani tvrzena (s
přihlédnutím k tomu, že jeden z manželů je v úpadku, by k úhradě jejich
nesplacených zůstatků museli být oba manželé stejně zavázáni rovným dílem). Kritizovaným výrokem měly být zjevně postiženy pouze dluhy úpadce. Podobný
výrok ovšem neobstojí již proto, že úpadce má obecně povinnost k úhradě všech
svých dluhů (nejen těch, pohledávek, jež byly v konkursu přihlášeny a
zjištěny); toliko ji na něm za trvání konkursu nelze vynutit jinak než v rámci
konkursního řízení, za podmínek stanoveným zákonem o konkursu a vyrovnání. Rozsudek odvolacího soudu pak postrádá argumentaci odůvodňující absenci výroku
o dorovnání podílu žalované se zřetelem k hodnotě věcí a pohledávek přikázaných
úpadci a k hodnotě věcí a pohledávek přikázaných jí. Tato argumentace je nutná
i tehdy, má-li absence dotčeného výroku původ v zohlednění dluhů jen jednoho z
manželů vzniklých při pořizování majetku náležejícího do bezpodílového
spoluvlastnictví. Přitom nemůže být pominuta též zásada, podle níž to, co každý
z manželů vynaložil na společný majetek ze svého, má mu být uhrazeno ze
společného majetku, druhým manželem jen ve výši odpovídající poměru velikosti
podílu, kterého se každému z nich dostává z bezpodílového spoluvlastnictví
(srov. R 57/1970), redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty
věci za trvání bezpodílového spoluvlastnictví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod
číslem 43/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Právní posouzení věci
je v dotčeném směru neúplné a tudíž i nesprávné. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. byl dovolatelkou zčásti uplatněn právem a napadené rozhodnutí proto za správné
míti nelze. Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst.
1, věta první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, část
věty za středníkem, o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 2, věta první, o.s.ř.).