Rozhodl-li příslušný odborový orgán, že vyhlášená stávka bude zahájena v průběhu dne, je požadavek ustanovení § 17 odst. 5 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání (ve znění pozdějších předpisů), splněn tehdy, jestliže jmenný seznam stávkujících zaměstnanců byl zaměstnavateli předložen (doručen) alespoň (nejpozději) v den, který předchází dni, po jehož uplynutí má být stávka zahájena den, v němž lhůta uplyne (den předcházející zahájení stávky), musí být dnem pracovním. Ve sporu o určení nezákonnosti stávky je jako žalovaný věcně legitimován příslušný odborový orgán tomuto orgánu zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, přiznává způsobilost být účastníkem takového řízení (§ 19, část věty za středníkem, o.s.ř.).
. Ve sporu o určení nezákonnosti stávky je jako žalovaný věcně legitimován příslušný odborový orgán tomuto orgánu zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, přiznává způsobilost být účastníkem takového řízení (§ 19, část věty za středníkem, o.s.ř.).
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 31 Cdo 218/98
Datum rozhodnutí: 12.06.1998
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Stávka
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 21 / 2000
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že "stávka zaměstnanců D. p. m. O., a. s., kterou vyhlásil Závodní výbor odborového svazu pracovníků dopravy,
silničního hospodářství a autoopravárenství D. p. m. O., a. s., dne 28. 2. 1997, a která byla zahájena dne 6. 3. 1997 ve 4.00 hodin, je nezákonná". Žalobu
zdůvodnil tím, že stávka nebyla zahájena za podmínek uvedených v ustanovení §
17 odst. 5 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších
předpisů (dále též jen "zákona"), neboť jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou
účastníky stávky, byl žalobci předložen dne 5. 3. 1997 v 6.50 hod, ačkoliv se
tak mělo stát nejpozději dne 4. 3. 1997 do 24.00 hod. Jako žalovanou stranu v
žalobě označil "Závodní výbor odborového svazu pracovníků dopravy, silničního
hospodářství a autoopravárenství D. p. m. O., a. s.". K r a j s k ý s o u d v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 4. 1997 žalobu
zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
řízení 1650 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku "na účet" advokátky JUDr. O. U. Dospěl k závěru, že v ustanovení § 17 odst. 5 zákona "není stanovena lhůta ani
doba", ale že "jde o stanovení posledního možného termínu, kdy musí příslušný
odborový orgán předložit zaměstnavateli jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou
účastníky stávky, a tento nejzazší možný termín je stanoven jeden pracovní den
před zahájením stávky". Protože stávka "začala" dne 6. 3. 1997, byl
předcházejícím pracovním dnem den 5. 3. 1997; v tento den byl zaměstnavateli
příslušný seznam také předložen. Stávka tedy není nezákonná, neboť při jejím
zahájení nebyla podmínka uvedená v ustanovení § 17 odst. 5 zákona porušena. Za
žalovanou považoval "Základní organizaci odborového svazu pracovníků dopravy,
silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy". Vycházel přitom z
procesního úkonu žalobce, který na námitku, že žalovaný je v žalobě "nesprávně
označen", "upřesnil označení žalovaného tak, že žalovaným v této věci není
Závodní výbor odborového svazu pracovníků dopravy, ale Základní organizace
odborového svazu pracovníků dopravy"; podle soudu prvního stupně "takto
označený žalovaný má způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu ust. § 19
o.s.ř., a proto bylo ve věci jednáno". K odvolání žalobce V r c h n í s o u d v Olomouci rozsudkem ze
dne 14. 10. 1997 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně 4225 Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 3150 Kč,
vše do 3 dnů od právní moci rozsudku "na účet" JUDr. P. R. Při zkoumání, zda
při zahájení stávky byla dodržena podmínka uvedená v ustanovení § 17 odst. 5
zákona, dovodil, že "zákoník práce definuje pouze dny pracovního klidu, a to
jako dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu a svátky",
z čehož vyplývá, že "zbylé dny, které nejsou dnem pracovního klidu, jsou dny
pracovní"; pracovní den, stejně jako den pracovního klidu, "začíná v 00 hod. a
končí ve 24.00 hod a má tedy 24 hodin (nejde-li o den, ve kterém se přechází na
letní nebo zimní čas)".
Protože "jeden pracovní den je jeden celý den, který
není dnem pracovního klidu", nemůže být "časový úsek, který je předepsán § 17
odst. 5 zákona mezi předáním seznamu a zahájením stávky", kratší než 24 hodin. Při jiném výkladu by ustanovení § 17 odst. 5 zákona "ztratilo smysl", neboť by
zaměstnavatel "neměl možnost učinit opatření, které žalobce rozvádí ve svém
odvolání" (připravit náhradní práci pro zaměstnance, kteří se stávky neúčastní,
zabezpečit nezbytnou činnost a provoz zařízení, u nichž to vyžaduje jejich
charakter a účel, a zabezpečit ochranu zařízení před poškozením, zničením či
zneužitím), a smysl tohoto ustanovení "spočívá nepochybně právě v tom, aby měl
přiměřený čas je učinit". Stávka je nezákonná, neboť uvedený "časový úsek"
činil "něco málo přes 21 hodin"; podmínka uvedená v ustanovení § 17 odst. 5
zákona tedy nebyla splněna. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. Namítá, že "jeden pracovní
den předem je pracovní den předcházející rozhodné události", a poukazuje v
tomto směru na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1967, sp. zn. 6 Cz
136/67, v němž byla řešena při výkladu ustanovení § 58 odst. 2 zák. práce
otázka, co se rozumí doručením "před rozhodujícím dnem". Podle názoru
dovolatelky se navíc "v pracovněprávním zákonodárství" chápe pracovní den jako
období pracovní směny; svůj závěr dovozuje z ustanovení § 11 odst. 2 nařízení
vlády č. 108/1994 Sb. a z toho, že tímto způsobem je pracovní den chápán také v
ustanovení § 40 odst. 3 tohoto nařízení vlády a v jeho příloze o důležitých
osobních překážkách v práci. Ke splnění podmínky uvedené v ustanovení § 17
odst. 5 zákona proto postačovalo, aby jmenný seznam stávkujících byl žalobci
předložen "v průběhu pracovní směny, tj. stanovené pracovní doby vedení podniku
dne 5. 3. 1997". Požadavek ustanovení § 17 odst. 5 zákona byl splněn i v
případě, že by byl zaujat právní názor, podle kterého "jmenný seznam bylo nutno
předložit zaměstnavateli jeden pracovní den před zahájením stávky"; pracovní
doba "vedení zaměstnavatele totiž začíná v rozmezí 7.30 až 8.00 hod, v
"kritický den" se ředitel dostavil na pracoviště kolem 6.45 hod a v tomto
okamžiku mu byly jmenné seznamy předány. Dovolatelka rovněž nesouhlasí s
názorem odvolacího soudu o smyslu ustanovení § 17 odst. 5 zákona. Dovozuje, že
žádné z uváděných opatření nelze reálně zajistit den před zahájením stávky. Úmyslem zákonodárce, vyjádřeným v tomto ustanovení, bylo "zajistit vstup do
objektu podniku jen těm, kteří nejsou v seznamu stávkujících uvedeni, případně
jim vyplácet nemocenské dávky, pokud by onemocněli v průběhu stávky, a
odškodnit jim pracovní úraz, ke kterému by došlo v období trvání stávky". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu
věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedl, že za
"pracovní den předem" nelze považovat "průběh bezprostředně předcházející
pracovní směny".
Ztotožnil se v tomto směru s právním názorem odvolacího soudu
a za správný považuje též jeho názor o účelu ustanovení § 17 odst. 5 zákona. N e j v y š š í s o u d České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o
rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné i podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání sice není opodstatněné, že však
řízení předcházející rozsudku odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože touto vadou trpí i
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 20 písm. c) zákona nezákonná podle tohoto zákona je
stávka, která nebyla vyhlášena nebo zahájena za podmínek stanovených v § 17. Podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona příslušný odborový orgán musí
předložit zaměstnavateli alespoň jeden pracovní den před zahájením stávky
jmenný seznam zaměstnanců, kteří jsou účastníky stávky. Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že Závodní výbor Základní
organizace Odborového svazu pracovníků dopravy, silničního hospodářství a
autoopravárenství Čech a Moravy D. p. m. O., a. s., rozhodl, že stávka u
žalobce vyhlášená dne 28. 2.1997 bude zahájena dne 6. 3. 1997 ve 4.00 hod. Jmenný seznam zaměstnanců žalobce, kteří jsou účastníky stávky, byl žalobci
předán dne 5. 3. 1997 v 6.50 hod. V ustanovení § 17 odst. 5 zákona je stanovena lhůta (tj. časové období
určené k uplatnění práva na stávku), během které je příslušný odborový orgán,
jenž rozhodl o zahájení stávky, povinen předložit (doručit) zaměstnavateli
jmenný seznam stávkujících zaměstnanců. Zmeškání (marné uplynutí) této lhůty má
za následek, že stávka je nezákonná. Lhůta k předložení (doručení) jmenného seznamu stávkujících zaměstnanců
zaměstnavateli činí - jak výše uvedeno - "alespoň jeden pracovní den před
zahájením stávky". Pracovněprávní předpisy (a ani jiné právní předpisy) pojem "pracovní
den" výslovně nedefinují. Z kontextu, v jakém tento pojem používají, vyplývá,
že za "pracovní den" v první řadě považují takový den, který nebyl stanoven
dnem pracovního klidu; dny pracovního klidu jsou (srov. § 91 odst. 1 zák. práce, § 2 zákona č. 93/1951 Sb., o státních svátcích, o dnech pracovního klidu
a o památných a významných dnech, ve znění pozdějších předpisů) dny, na které
připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu, svátky a další zákonem
stanovené dny pracovního klidu (1. leden, velikonoční pondělí, 1. květen, 24.,
25. a 26. prosinec). Dny, na které připadá nepřetržitý odpočinek zaměstnance v
týdnu, se stanoví podle vyhlášky č. 63/1968 Sb., o zásadách pro zkracování
týdenní pracovní doby a pro zavádění provozních a pracovních režimů s
pětidenním pracovním týdnem, ve znění pozdějších předpisů, (srov. její bod 7)
zásadně (pokud možno) na neděli a sobotu (dny všeobecného volna). V uvedeném
smyslu je pojem "pracovní den" užit např. v ustanovení § 266 odst. 3 zák. práce, § 122 odst. 3 obč. zák., § 57 odst. 2 o.s.ř., čl. I § 72 zákona č. 191/1950 Sb., § 17 odst. 2 zákona č. 143/1992 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů), § 12 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů),
§ 17 odst. 3 a § 26b odst. 3 zákona č. 592/1991 Sb. (ve znění pozdějších
předpisů) aj. Pracovněprávní předpisy v některých případech pojem "pracovní
den" užívají, zejména v souvislosti s výkonem práce zaměstnancem pro
zaměstnavatele, tak, že jím rozumí i pracovní směnu (dobu, po kterou je
zaměstnanec během dne povinen pracovat); v tomto smyslu je pojem "pracovní den"
uveden např. v ustanovení § 11 odst. 2 nařízení vlády č. 108/1994, kterým se
provádí zákoník práce a některé další zákony. V ustanovení § 17 odst.
5 zákona je pojem "pracovní den" užit - jak je
nepochybné z kontextu tohoto ustanovení a z jeho účelu - v prvním z výše
uvedených způsobů. Pracovním dnem se proto ve smyslu ustanovení § 17 odst. 5
zákona rozumí takový den, který nebyl stanoven dnem pracovního klidu. Pracovní
den - stejně jako všechny dny - začíná v 00.01 hod. a končí ve 24.00 hod. S názorem dovolatelky, která chápe pracovní den jako období pracovní
směny, nelze souhlasit. I když také v tomto smyslu některé pracovněprávní
předpisy užívají pojem "pracovní den", dovolatelka přehlíží, že v ustanovení §
17 odst. 5 zákona nejde o vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem týkající
se výkonu práce, ale o uložení povinnosti předložit zaměstnavateli jmenný
seznam stávkujících zaměstnanců a o určení lhůty, během níž se tak musí stát. Výklad pojmu "pracovní den" zastávaný dovolatelkou by byl v tomto případě zcela
nepřípadný a negující skutečný smysl tohoto ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud pojem "pracovní den" vyložil
správně. S jeho názorem (učiněným na základě uvedeného závěru), že dobu mezi
předáním seznamu a zahájením stávky je třeba počítat podle hodin, však nelze
souhlasit. Počítání lhůt určených zákonem č. 2/1991 Sb., o kolektivním
vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, se řídí (srov. § 32 odst. 2 zákona)
ustanovením § 266 zák. práce. Podle ustanovení § 266 odst. 1 zák. práce lhůta určená podle dní počíná
dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Má-li
podle zákona lhůta uplynout před jistou (zákonem stanovenou) skutečností,
představuje tato skutečnost určení konce běhu lhůty; událostí ve smyslu
ustanovení § 266 odst. 1 zák. práce rozhodnou pro počátek běhu lhůty je pak to,
co se má stát předem (tj. událost, o níž zákon stanoví, že má před uplynutím
lhůty stát). Lhůta uvedená v ustanovení § 17 odst. 5 zákona je lhůtou určenou podle
dní. Událostí, jež je rozhodující pro její počátek, je předložení (doručení)
jmenného seznamu stávkujících zaměstnanců zaměstnavateli. Má-li být lhůta
zachována, musí být uvedený seznam zaměstnavateli předložen (doručen) alespoň
(tj. nejpozději) jeden pracovní den před zahájením stávky. Protože lhůta určená
podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její
počátek (§ 266 odst. 1 zák. práce), běh lhůty v délce jednoho dne skončí
uplynutím 24.00 hod. dne následujícího po události, jež byl rozhodující pro
její počátek. Jestliže stávka má být zahájena v průběhu dne, jehož uplynutím běh
lhůty v trvání jednoho dne teprve skončí, není splněn požadavek ustanovení § 17
odst. 5 zákona spočívající v tom, aby jmenný seznam stávkujících zaměstnanců
byl zaměstnavateli předložen (doručen) alespoň jeden pracovní den před
zahájením stávky; stávka má být totiž zahájena dříve než uplynutím 24.00 hodin,
jímž skončí běh lhůty. V takovémto případě je třeba - má-li být lhůta zachována
- jmenný seznam stávkujících zaměstnanců zaměstnavateli předložit (doručit)
alespoň (nejpozději) v den, který předchází dni, po jehož uplynutí má být podle
rozhodnutí příslušného odborového orgánu stávka zahájena.
Vzhledem k tomu, že
jmenný seznam musí být předložen ve lhůtě alespoň jednoho pracovního dne, musí
být den, v němž lhůta uplyne (tj. den předcházející zahájení stávky), dnem
pracovním. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že, rozhodl-li
příslušný odborový orgán, že vyhlášená stávka bude zahájena v průběhu dne, je
požadavek ustanovení § 17 odst. 5 zákona splněn tehdy, jestliže jmenný seznam
stávkujících zaměstnanců byl zaměstnavateli předložen (doručen) alespoň
(nejpozději) v den předcházejícímu dni, v němž má být stávka zahájena; den, v
němž lhůta uplyne (den předcházející zahájení stávky), musí být dnem pracovním. V posuzovaném případě byl jmenný seznam stávkujících zaměstnanců
žalobci předložen (doručen) dne 5. 3. 1997 v 6.50 hod. Lhůta jednoho dne začala
ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 zák. práce plynout dne 6. 3. 1997 v 00.01
hod. a skončila dne 6. 3. 1997 v 24.00 hod. Protože stávka měla být podle
rozhodnutí Závodního výboru Základní organizace Odborového svazu pracovníků
dopravy, silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy
D. p. m. O., a. s., zahájena dne 6. 3. 1997 již ve 4.00 hod., nebyla lhůta
podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona dodržena. Odvolací soud tedy - i když
nikoliv ze zcela přiléhavých důvodů - dospěl ke správnému závěru, že stávka
nebyla zahájena za podmínek stanovených v § 17 zákona a že je proto podle
ustanovení § 20 písm. c) zákona nezákonná. Řízení před soudy je však postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce ve své žalobě označil za žalovanou
stranu "Závodní výbor odborového svazu pracovníků dopravy, silničního
hospodářství a autoopravárenství D. p. m. O., a. s.". Podle ustanovení § 90, první části věty, o.s.ř. účastníky řízení jsou
navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Vymezení účastníků řízení se podle
tohoto ustanovení zakládá procesním způsobem; navrhovatelem (žalobcem) je ten,
kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a odpůrcem (žalovaným) je
ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (v žalobě) za tohoto účastníka řízení
označil. Z ustanovení § 79 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. vyplývá, že účastníci
řízení musí být v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) označeni tak, aby bylo
nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným
(s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Jestliže návrh na zahájení
řízení (žaloba) obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje
jejich přesnou identifikaci, jde o nesprávné podání; soud je povinen se
postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. pokusit, aby navrhovatel (žalobce)
takovou vadu podání odstranil. Označí-li však navrhovatel (žalobce) účastníky
přesně, není vadou podání skutečnost, že nemají ve smyslu ustanovení § 19
o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení.
Žalobce v posuzovaném případě označil v žalobě žalovanou stranu natolik
přesně a určitě, že nevznikají žádné pochybnosti o tom, že v řízení měl
vystupovat jako žalovaný Závodní výbor základní organizace odborové organizace
(Odborového svazu pracovníků dopravy, silničního hospodářství a
autoopravárenství Čech a Moravy) působící u žalobce. Žalovaný byl tedy v žalobě
dostatečným způsobem identifikován a "upřesnění" žalovaného (s výjimkou
přesného uvedení jeho názvu stejně vyplývajícího z obsahu spisu) nebylo
potřebné. Při jednání u soudu prvního stupně dne 9. 4. 1997 žalobce uvedl, že
"upřesňuje odpůrce takto: Základní organizace odborového svazu pracovníků
dopravy, silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy". Ačkoliv
šlo o nejasný procesní úkon (z jeho obsahu lze dovodit pouze to, že žalobce
požadoval, aby se řízení zúčastnila "Základní organizace odborového svazu
pracovníků dopravy, silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy",
nevyplývá z něj však, jaký konkrétní způsobilý procesní návrh - za situace, kdy
z hlediska označení žalovaného nebylo potřebné odstraňovat neúplnost nebo
nesprávnost žaloby - žalobce činí, tj. zda navrhuje, aby tento subjekt
přistoupil do řízení jako další žalovaný, aby byla provedena záměna na straně
žalovaného apod.), soud prvního stupně žalobce o nedostatcích podání nepoučil a
v rozporu s ustanoveními § 5 a § 43 odst. 1 o.s.ř. se nepokusil o odstranění
jeho neurčitosti. Se Základní organizací odborového svazu pracovníků dopravy,
silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy D. p. m. O., a. s.,
se sídlem v O., pak jednal jako s účastníkem řízení s tím, že - jak uvedl v
odůvodnění svého rozsudku - "takto označený žalovaný má způsobilost být
účastníkem řízení ve smyslu ust. § 19 o.s.ř.", aniž by se způsobem vyplývajícím
z ustanovení § 92 o.s.ř. (v tomto případě jedině možným) účastníkem řízení ve
skutečnosti stala. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně jednal se Základní
organizací odborového svazu pracovníků dopravy, silničního hospodářství a
autoopravárenství Čech a Moravy D. p. m. O., a. s., se sídlem v O., jako se
žalovanou v tomto sporu a že vůči tomuto subjektu věc rozhodl, ačkoliv žalobce
ji jako žalovanou v žalobě neoznačil a o tom, že by se stala účastníkem tohoto
řízení, nebylo zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto; odvolací soud pak tuto
vadu řízení způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 o.s.ř. neodstranil. Dovolací soud k této vadě řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlédl, i
když nebyla uplatněna v dovolání. Názorem žalované, že "pasivní subjektivitu v této věci má toliko
základní organizace, nikoliv její orgán, tedy závodní výbor", není správný. Žalovaná totiž přehlíží, že smluvní stranou k jednání o kolektivní smlouvě a k
jejímu uzavření není odborová organizace ani její organizační jednotka, která
má ve smyslu ustanovení § 9a odst. 2 a § 6 odst. 2 písm. e) zákona č.
83/1990
Sb., o sdružování občanů (ve znění pozdějších předpisů) způsobilost jednat svým
jménem, ale příslušný odborový orgán; příslušným odborovým orgánem se rozumí
(srov. § 32 odst. 1 zákona) odborový orgán, který je oprávněn vystupovat v
právních vztazích jménem příslušné organizace. Příslušný odborový orgán rovněž
vyhlašuje stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy a rozhoduje o jejím
zahájení. Má-li zaměstnavatel za to, že stávka je nezákonná, podává návrh na
určení nezákonnosti stávky proti příslušnému odborovému orgánu, a to ke
krajskému soudu, v jehož obvodu má žalovaný odborový orgán
sídlo (srov. § 21 zákona). Nikoliv příslušný odborový
orgán, ale odborová organizace, jejíž orgán rozhodl o zahájení (vyhlášení)
stávky, odpovídá zaměstnavateli za škodu, k níž došlo z důvodu neposkytnutí
nezbytné součinnosti podle § 19 odst. 1 zákona, a za škodu, která
zaměstnavateli vznikla nezákonnou stávkou. Z uvedeného vyplývá, že ve sporu o určení nezákonnosti stávky je
pasivně věcně legitimován příslušný odborový orgán; tomuto orgánu zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (zejména
ustanovení § 21 zákona) rovněž přiznává způsobilost být účastníkem takového
řízení (srov. § 19, část věty za středníkem, o.s.ř.). Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České
republiky jej zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, trpí i rozsudek soudu prvního stupně, byl také tento rozsudek zrušen a
věc byla vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2,
věta druhá, o.s.ř.).