Skutečnost, že úpadce po prohlášení konkursu učinil právní úkon týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty, nemá sama o sobě za následek neplatnost tohoto právního úkonu podle § 39 obč. zák. Tyto právní úkony jsou neúčinné vůči konkursním věřitelům (§ 14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to jen tehdy, jestliže poškozují podstatu mají-li za následek rozmnožení konkursní podstaty, jsou vůči konkursním věřitelům také účinné. Dospěje-li správce konkursní podstaty k závěru, že právní úkon není neúčinný nebo rozhodne-li se neúčinnost právního úkonu neuplatnit, je oprávněn požadovat, aby bylo vydáno plnění, které patří do konkursní podstaty toto plnění může požadovat jak od druhého účastníka právního úkonu, tak i od úpadce (obdržel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu poskytnuto.
onkursní podstaty, jsou vůči konkursním věřitelům také účinné. Dospěje-li správce konkursní podstaty k závěru, že právní úkon není neúčinný nebo rozhodne-li se neúčinnost právního úkonu neuplatnit, je oprávněn požadovat, aby bylo vydáno plnění, které patří do konkursní podstaty toto plnění může požadovat jak od druhého účastníka právního úkonu, tak i od úpadce (obdržel-li sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu poskytnuto.
Soud: Nejvyšší soud
Spisová značka: 31 Cdo 542/98
Datum rozhodnutí: 11.11.1998
Typ rozhodnutí: ROZSUDEK
Heslo: Konkurs
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 34 / 99
Žalobkyně se domáhala, aby l. žalovanému byla uložena povinnost
"vrátit do konkursní podstaty" částku 6.790.000 Kč a aby 2. žalované bylo
uloženo "vrátit do konkursní podstaty" částku 210 000 Kč, a to tak, že tyto
částky zaplatí na účet žalobkyně u příslušné banky. Žalobu odůvodnila tím, že
byla ustavena správcem konkursní podstaty úpadce F.B., na jehož majetek byl
usnesením příslušného konkursního soudu ze dne 25. 5. 1994 sp. zn. K 1/94
prohlášen konkurs. Úpadce uzavřel po prohlášení konkursu dne 18. 10. 1994 kupní
smlouvu, kterou prodal společnosti P. P., spol. s r.o., své nemovitosti za
kupní cenu 7 000 000 Kč; kupní cena byla uhrazena tak, že kupující částku 6 790
000 Kč složil u l. žalovaného na úhradu daňových nedoplatků úpadce a částku
210 000 Kč uhradil 2. žalované jako zprostředkovatelskou odměnu. Žalobkyně
vyzvala žalované, aby uvedené částky vrátili do konkursní podstaty, žalovaní to
však odmítli. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobkyně podáním
ze dne 8. 3. 1996 sdělila, že "opravuje označení žalovaných tak, že za l. odpůrce označila příslušný finanční úřad a 2. odpůrce J. R. a R. F. V
podání ze dne 21. 3. 1996 žalobkyně mimo jiné uvedla, že "J. R. a R. F. jsou
povinny společně a nerozdílně vrátit do konkursní podstaty částku Kč 210 000,
kterou obdržely od kupujícího jako zprostředkovatelskou odměnu vyúčtovanou v
souvislosti se zprostředkováním prodeje nemovitostí na základě smlouvy o
zprostředkování ze dne 20. 5. 1994", a to z důvodu neúčinnosti "smlouvy vůči
věřitelům úpadce". M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 1996
rozhodl, že l. žalovaný je povinen "vrátit do konkursní podstaty částku 6 790
000 Kč na účet správce konkursní podstaty u příslušné banky, že 2. žalovaná je
povinna "vrátit do konkursní podstaty částku 105 000 Kč na účet správce
konkursní podstaty u příslušné banky, a že 3. žalovaná je povinna "vrátit do
konkursní podstaty částku 105 000 Kč na účet správce konkursní podstaty u
příslušné banky. Dovodil, že F. B. byl vlastníkem označených nemovitostí, že na
tyto nemovitosti vydal příslušný finanční úřad rozhodnutím ze dne 26. 11. 1993
"vymezení" zástavního práva pro nedoplatek dluhu ve výši 4 178 031 Kč a že
usnesením ze dne 25. 5. 1994 byl na majetek F. B. prohlášen konkurs. S
účinností ode dne 25. 5. 1994 nastaly účinky prohlášení konkursu spočívající
mimo jiné v tom, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty přešlo na správce
konkursní podstaty, že právní úkony úpadce, týkající se tohoto majetku, jsou
vůči konkursním věřitelům neúčinné a že všechna řízení uvedená v ustanovení §
14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 94/1996 Sb.), tedy i "řízení daňové", byla přerušena. Podle názoru
soudu prvního stupně úpadce neměl právo prodat nemovitosti, uzavřít smlouvu o
tom, že kupní cena bude vyplacena l.
žalovanému, a vyplatit
zprostředkovatelskou odměnu "realitní kanceláři"; jeho právní úkony v tomto
směru jsou proto vůči konkursním věřitelům neúčinné a žalobkyně jako správce
konkursní podstaty má právo požadovat, aby do konkursní podstaty bylo vráceno
vše, co z ní "uniklo". I když žalobkyně mohla požadovat vrácení nemovitostí, je
v souladu se zákonem její postup, když "odporovala jednání úpadce s novým
majitelem za souhlasu všech tří žalovaných o zaplacení kupní ceny, která
náležela úpadci ve prospěch všech tří žalovaných v ujednaném poměru". Námitku
l. žalovaného, že daňová řízení se prohlášením konkursu nepřerušují a že není
oprávněn vydat plnění tomu, kdo za úpadce daň zaplatil, soud prvního stupně
odmítl s odůvodněním, že v době, kdy byla kupní smlouva uzavřena, "ještě toto
ustanovení v zákoně č. 337/1992 Sb. nebylo", a že plnění má vydat do konkursní
podstaty. K odvolání žalovaných V r c h n í s o u d v Praze rozsudkem
ze dne 23. 10. 1997 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu "v
celém rozsahu" zamítl. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně
dospěl odvolací soud k závěru, že kupní smlouva, kterou úpadce prodal své
nemovitosti společnosti P. P., spol. s r. o., je pro rozpor s ustanoveními § 14
odst. 1 písm. a) a § 27 a násl. zákona o konkursu a vyrovnání podle ustanovení
§ 39 obč. zák. neplatná. Jestliže zákon úpadci po prohlášení konkursu
"nepřiznává právo dispozice s majetkem" a jestliže stanoví, jakým způsobem lze
podstatu zpeněžit, odporuje právní úkon úpadce zákonu a k jeho neplatnosti musí
soud přihlédnout z úřední povinnosti. Podle odvolacího soudu "neplatně prodané
nemovitosti i nadále tvoří konkursní podstatu". Po žalovaných se nelze důvodně
domáhat, aby do konkursní podstaty vrátili to, co od kupujícího P. P., spol. s
r. o., získali; případné nároky mezi žalovanými a kupujícím nemohou být v tomto
řízení řešeny. V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podaném z důvodu
uvedeného v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. žalobkyně namítá, že
právní úkon, který učinil úpadce po prohlášení konkursu, není podle ustanovení
§ 39 obč. zák. neplatný, ale ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) zákona
o konkursu a vyrovnání je neúčinný vůči konkursním věřitelům. Úpadce tím, že z
kupní ceny uspokojil některé své věřitele (tj. žalované), poškodil ostatní
věřitele, kteří své pohledávky v souladu se zákonem uplatnili v konkursním
řízení. Soud prvního stupně proto správně žalovaným uložil, aby vydali do
konkursní podstaty to, co neoprávněně obdrželi. Dovolatelka též poukázala na
to, že závěr o neplatnosti kupní smlouvy by měl za následek povinnost správce
vydat kupujícímu bezdůvodné obohacení spočívající ve zhodnocení nemovitostí,
ačkoliv to v důsledku "naprosté předluženosti" úpadce není možné. Žalobkyně
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolací soudu zrušil a aby věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť rozsudek
odvolacího soudu je správný.
N e j v y š š í s o u d jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že proti rozsudku
odvolacího soudu je i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Zrušil proto
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době -
vzhledem k tomu, že k uzavření kupní smlouvy a k plnění, které bylo podle této
smlouvy poskytnuto žalovaným, došlo v říjnu 1994 - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982
Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb. (dále jen "obč. zák.") a zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákonů č. 122/1993 Sb., č. 42/1994 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 117/1994 Sb. a č. 156/1994 Sb. (dále jen "ZKV"). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno
(správnost a úplnost skutkových zjištění dovolatelka nezpochybňuje), že
usnesením příslušného konkursního soudu ze dne 25. 5. 1994 sp. zn. K 1/94 byl
prohlášen konkurs na majetek F. B. Kupní smlouvou ze dne 18. 10. 1994 F. B. prodal své nemovitosti společnosti P. P., spol. s r. o.; kupní cena sjednaná ve
výši 7 000 000 Kč byla v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě vypořádána
tak, že kupující částku 6 790 000 Kč složil u l. žalovaného na úhradu daňových
nedoplatků úpadce a částku 210 000 Kč uhradil žalovaným 2) a 3) jako
zprostředkovatelskou odměnu. Žalobkyně jako správce konkursní podstaty úpadce
F. B. se domáhá, aby žalovaní uvedené částky "vrátili do konkursní podstaty". Za tohoto skutkového stavu je pro právní posouzení věci v první
řadě rozhodující, jaký má na právní vztahy mezi žalobkyní na straně jedné a
žalovanými na straně druhé vliv skutečnost, že F. B. prodal své nemovitosti v
době, kdy na jeho majetek byl prohlášen konkurs. S názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 18. 10. 1994, kterou úpadce F. B. prodal své nemovitosti společnosti P. P., spol. s r. o., je pro rozpor s ustanovením § 14 odst. 1 písm. a) ZKV podle ustanovení § 39
obč. zák. neplatná, nelze souhlasit. Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který
svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV má prohlášení
konkursu na majetek dlužníka účinky spočívající v tom, že oprávnění nakládat s
majetkem podstaty přechází na správce, že právní úkony úpadce, týkající se
tohoto majetku, jsou vůči konkursním věřitelům neúčinné a že osoba, která
uzavřela s úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření
věděla o prohlášení konkursu. S prohlášením konkursu na majetek dlužníka je - jak vyplývá z
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), věty první, ZKV - spojen ten účinek, že
oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přechází z úpadce
na správce této podstaty. Právní předpisy však současně v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV, ani v jiných ustanoveních úpadci nezakazují, aby činil ohledně
majetku patřícího do konkursní podstaty právní úkony (a to včetně právních
úkonů směřujících k převodu vlastnictví tohoto majetku).
Prohlášením konkursu
nedochází ke změně vlastnického práva k majetku patřícímu do konkursní podstaty
(úpadce je i nadále vlastníkem tohoto majetku) a prohlášením konkursu úpadce
neztrácí způsobilost mít práva a povinnosti. Právní úprava v prohlášení
konkursu nespatřuje překážku, která by úpadci sama o sobě bránila v nabývání
nebo v pozbývání vlastnictví nebo v jiných dispozicích s majetkem, a to bez
ohledu na to, zda patří do konkursní podstaty. I když ode dne, kdy nastaly
účinky prohlášení konkursu, přechází oprávnění nakládat s majetkem patřícím do
konkursní podstaty na správce této podstaty (a správce je z tohoto důvodu
oprávněn činit o tomto majetku právní úkony), je oprávněn činit ohledně tohoto
majetku právní úkony rovněž úpadce; právní úkony úpadce týkající se majetku
patřícího do konkursní podstaty tedy nelze považovat za neplatné jen proto, že
oprávnění nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty přešlo na správce
této podstaty. Uvedený závěr má své opodstatnění též z pohledu ustanovení § 14
odst. 1 písm. a), věty třetí, ZKV, podle kterého osoba, která uzavřela s
úpadcem smlouvu, může od ní odstoupit, ledaže v době jejího uzavření věděla o
prohlášení konkursu. Právo odstoupit od smlouvy totiž může být uplatněno jen u
smlouvy, která je platným právním úkonem (srov. např. rozsudek, uveřejněný pod
č. 22/l976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předpokládá-li tedy zákon,
že od smlouvy, jejímž účastníkem byl úpadce, je možné účinně odstoupit, pak
nelze právní úkony úpadce týkající se majetku patřícího do konkursní podstaty
bez dalšího (jen proto, že je učinil úpadce) považovat za neplatné. Oprávnění úpadce nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty na
druhé straně nesmí být - jak vyplývá z účelu a cíle konkursního řízení (srov. §
1 odst. 1 a § 2 odst. 3 ZKV) - vykonáváno na újmu práva konkursních věřitelů
dosáhnout zásadně poměrného uspokojení svých pohledávek z dlužníkova majetku. Ačkoliv úpadce může ohledně svého majetku patřícího do konkursní podstaty činit
platné právní úkony, zákon v ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), větě druhé, ZKV
pro případ, že úpadce takové právní úkony skutečně učiní, uvádí, že jsou vůči
konkursním věřitelům neúčinné. Na rozdíl od právních úkonů neplatných (buď absolutně nebo
relativně, jestliže se této neplatnosti oprávněný subjekt dovolal), které
nemají právní účinky vůči každému (vůči všem), právní úkony ve smyslu
ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), věty druhé, ZKV neúčinné spočívají na tzv. relativní bezúčinnosti; jde o právní úkony platné, které nemají sledované
právní účinky pouze vůči konkursním věřitelům, avšak vůči ostatním osobám
zůstávají jejich právní účinky zachovány. Právní úkony úpadce, týkající se majetku patřícího do konkursní
podstaty, nejsou vůči konkursním věřitelům neúčinné bez dalšího.
Protože právní
úprava - jak uvedeno již výše - úpadci nebrání v nabývání nebo v pozbývání
vlastnictví nebo v jiných dispozicích s majetkem patřícím do konkursní
podstaty, jsou s přihlédnutím k účelu a cíli konkursního řízení vůči konkursním
věřitelům neúčinné jen takové právní úkony úpadce, které poškozují konkursní
podstatu (nejsou z hlediska hospodářského efektu pro podstatu výhodné) a tím
zkracují uspokojení pohledávek konkursních věřitelů z úpadcova majetku; právní
úkony úpadce, které konkursní podstatu rozmnožují, jsou nejen platné, ale vůči
konkursním věřitelům také účinné. Posouzení, zda právní úkon úpadce, týkající se majetku
patřícího do konkursní podstaty, je v konkrétním případě vůči konkursním
věřitelům neúčinný, eventuálně zda bude neúčinnost takového právního úkonu
uplatněna, závisí na postupu správce konkursní podstaty, konkursních věřitelů,
popřípadě též na názoru věřitelského výboru (opatrovníka věřitelů) nebo
konkursního soudu (srov. § 12 ZKV). Dospěje-li správce konkursní podstaty k
závěru, že právní úkon není neúčinný (neboť nepoškozuje konkursní podstatu)
nebo rozhodne-li se neúčinnost právního úkonu neuplatnit (např. proto, že je to
pro podstatu výhodné), je oprávněn rovněž požadovat, aby bylo vydáno plnění,
které patří do konkursní podstaty; toto plnění může požadovat jak od druhého
účastníka právního úkonu (např. od kupujícího), tak i od úpadce (obdržel-li
sjednané plnění) nebo od jiných osob, kterým bylo plnění podle právního úkonu
poskytnuto. Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) ZKV je ve vztahu k ustanovení § 39 obč. zák. ustanovením speciálním. V
samotné skutečnosti, že úpadce učinil právní úkon týkající se majetku patřícího
do konkursní podstaty, tedy nelze spatřovat důvod neplatnosti podle ustanovení
§ 39 obč. zák.; závěr o tom, že právní úkony týkající se majetku patřícího do
konkursní podstaty, které učinil úpadce po prohlášení konkursu, nemohou být
neplatné, ale vůči konkursním věřitelům neúčinné, byl vysloven též ve
stanovisku uveřejněném pod č. 52/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
(srov. jeho bod XXIII). V posuzovaném případě tedy nelze považovat kupní
smlouvu ze dne 18.10.1994 za neplatnou podle ustanovení § 39 obč. zák. jen
proto, že ji F.B. uzavřel v době po prohlášení konkursu na jeho majetek. Kupní smlouva ze dne 18.10.1994 nemůže být neplatná podle
ustanovení § 39 obč. zák. ani z toho důvodu, že by byla uzavřena v rozporu s
ustanoveními § 27 a násl. ZKV, v nichž je upraveno zpeněžení majetku patřícího
do konkursní podstaty. Konkursní podstatu lze zpeněžit zejména prodejem věcí způsobem
upraveným v ustanoveních o výkonu rozhodnutí soudem nebo prodejem mimo dražbu
(srov. § 27 odst. 1 ZKV). Do konkursní podstaty přitom náleží (srov. též bod
XVII stanoviska, uveřejněného pod č. 52/l998 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek) nejen majetek, který dlužníkovi patřil v den prohlášení konkursu a
který nabyl za konkursu (srov. § 6 odst.
2 ZKV), ale i takový majetek, jehož
vlastníkem je sice osoba odlišná od úpadce, avšak právní úkony dlužníka
(úpadce), týkající se tohoto majetku (na jejichž základě tento majetek pozbyl
ze svého vlastnictví), jsou vůči věřitelům (konkursním věřitelům) neúčinné, a
to buď na základě zákona (např. podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), věty
druhé, ZKV) nebo na základě rozhodnutí soudu (vydaného např. ve smyslu
ustanovení § 15 a § 16 ZKV nebo § 42a obč. zák.). Z uvedeného mimo jiné
vyplývá, že zpeněžení majetku způsobem uvedeným v ustanoveních § 27 a násl. ZKV
nebrání sama skutečnost, že úpadce věc po prohlášení konkursu prodal (a přestal
tak být jejím vlastníkem); nelze proto důvodně dovozovat ani to, že by právní
úkon úpadce, učiněný po prohlášení konkursu, týkající se majetku patřícího do
konkursní podstaty, mohl být pro rozpor s ustanoveními § 27 a násl. ZKV
neplatný. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzením věci. Veden
nesprávným právním názorem pak při svém rozhodování nepřihlédl k tomu, že
žalobkyně jako správce konkursní podstaty úpadce F. B. případnou neúčinnost
kupní smlouvy ze dne 18. 10. 1994 neuplatnila a že se domáhala, aby do
konkursní podstaty bylo vráceno plnění, které žalovaní podle této smlouvy
obdrželi. Soudům obou stupňů je třeba dále vytknout, že řízení před nimi
je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 90, první části věty, o.s.ř. účastníky
řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný). Vymezení účastníků
řízení se podle tohoto ustanovení zakládá procesním způsobem; navrhovatelem
(žalobcem) je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a
odpůrcem (žalovaným) je ten, koho navrhovatel (žalobce) v návrhu (v žalobě) za
tohoto účastníka řízení označil. Z ustanovení § 79 odst. 1, věty druhé, o.s.ř. vyplývá, že
účastníci řízení musí být v návrhu na zahájení řízení (v žalobě) označeni tak,
aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s
někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Jestliže návrh na
zahájení řízení (žaloba) obsahuje takové označení účastníků řízení, které
neumožňuje jejich přesnou identifikaci, jde o nesprávné podání; soud je povinen
se postupem podle ustanovení § 43 o.s.ř. pokusit, aby navrhovatel (žalobce)
takovou vadu podání odstranil. Označí-li však navrhovatel (žalobce) účastníky
přesně, není vadou podání skutečnost, že nemají ve smyslu ustanovení § 19
o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení. Žalobkyně v posuzovaném případě označila v žalobě za žalované
příslušný finanční úřad a "JUDr. J. R." Učinila tak natolik přesně a určitě, že
nevznikají žádné pochybnosti o tom, kdo měl jako žalovaný v řízení vystupovat;
jakékoliv "opravení označení" žalovaných nebylo - uvažováno z pohledu
ustanovení § 43 o.s.ř. - potřebné. V podání ze dne 8. 3. 1996 žalobkyně sdělila, že "opravuje
označení žalovaných tak, že l. "odpůrcem" je označený finanční úřad a že 2. "odpůrcem" jsou J. R. a R. F.
Ačkoliv šlo o nejasný procesní úkon (z jeho
obsahu lze dovodit pouze to, že žalobkyně požadovala, aby se řízení zúčastnila
jako žalovaná též R. F., nevyplývá z něj však, jaký konkrétní způsobilý
procesní návrh - za situace, kdy z hlediska označení žalovaných 1/ a 2/ nebylo
potřebné odstraňovat neúplnost nebo nesprávnost žaloby - žalobkyně činí), soud
prvního stupně žalobkyni o nedostatcích podání nepoučil a v rozporu s
ustanoveními § 5 a § 43 odst. 1 o.s.ř. se nepokusil o odstranění jeho
neurčitosti. S R. F. pak jednal jako s účastníkem řízení, aniž by se způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 92 o.s.ř. (v tomto případě jedině možným)
účastníkem řízení ve skutečnosti stala. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně jednal s R. F. jako
se žalovanou v tomto sporu a že vůči ní věc rozhodl, ačkoliv žalobkyně ji jako
žalovanou v žalobě neoznačila a o tom, že by se stala účastníkem tohoto řízení,
nebylo zákonem stanoveným způsobem rozhodnuto; odvolací soud pak tuto vadu
řízení způsobem vyplývajícím z ustanovení § 221 o.s.ř. neodstranil. Uvedené
pochybení se pak projevilo i v tom, že v řízení nebylo postaveno najisto, jaká
povinnost by měla být R. F. soudním rozhodnutím uložena; došlo proto k tomu, že
soud prvního stupně uložil žalovaným 2) a 3), aby žalobkyni zaplatily každá
105 000 Kč, i když žalobkyně v podání ze dne 21. 3. 1996 (k odůvodnění toho,
kdo a proč by měl požadované plnění "vrátit do konkursní podstaty") uvedla, že
"L. R. a R. F. jsou povinny společně a nerozdílně vrátit do konkursní podstaty
částku Kč 210 000, kterou obdržely od kupujícího jako zprostředkovatelskou
odměnu vyúčtovanou v souvislosti se zprostředkováním prodeje nemovitostí na
základě smlouvy o zprostředkování ze dne 20. 5. 1994". Dovolací soud k těmto
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. přihlédl, i když nebyly
uplatněny v dovolání. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, dovolací soud jej
zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, trpí i
rozsudek soudu prvního stupně, byl také tento rozsudek zrušen a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta druhá,
o.s.ř.).