Věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům ručitele a dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby
bylo určeno, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze
dne 4. 8. 1994, uzavřená mezi žalovanou a jejím manželem J. F., je vůči žalobci
neúčinná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má za manželem žalované J. F., z
důvodu jeho ručení za závazky veřejné obchodní společnosti F. a F., v
likvidaci, pohledávku na důchodové dani ve výši 2 617 300 Kč, která je
vymahatelná. Bezpodílové spoluvlastnictví žalované a J. F. bylo rozsudkem
Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 6. 1994 zrušeno a manželé F. uzavřeli dne 4. 8. 1994 dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, na základě které se
žalovaná stala "výlučnou vlastnicí majetku". Tímto právním úkonem bylo žalobci
znemožněno úspěšně podat vůči J. F. návrh na výkon rozhodnutí prodejem
nemovitostí a movitých věcí a dosáhnout tak uspokojení své pohledávky na
důchodové dani, doměřené za rok 1992; protože žalovaná žije s J. F. ve společné
domácnosti, "nepřichází v úvahu" skutečnost, že by nemohla poznat úmysl J. F. zkrátit věřitele. O k r e s n í s o u d v Jičíně rozsudkem ze dne 11. 1. 1996 žalobu zamítl a
rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 920
Kč "na účet" advokáta JUDr. J. K. Na základě provedených důkazů dovodil, že
dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, uzavřené mezi žalovanou a
jejím manželem J. F. dne 4. 8. 1994, není žalobce oprávněn ve smyslu ustanovení
§ 42a obč. zák. odporovat. Manžel žalované J. F. nepodnikal jako fyzická osoba;
byl společníkem veřejné obchodní společnosti F. a F., v likvidaci, a tato
obchodní společnost je dlužníkem žalobce, neboť mu nezaplatila na důchodové
dani částku 2 617 300 Kč. Protože dlužníkem žalobce je veřejná obchodní
společnost F. a F., v likvidaci, a nikoliv J. F., nedá se podle názoru soudu
prvního stupně "hovořit o tom, že by J. F. jako dlužník žalobce zkrátil žalobce
na jeho právech". K odvolání žalobce K r a j s k ý s o u d v Hradci Králové usnesením ze
dne 22. 10. 1996 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že podle ustanovení § 42a obč. zák. lze sice odporovat pouze právním úkonům dlužníka (a nikoliv ručitele), že
však postavení ručitele se "za určitých zákonem stanovených podmínek mění v
postavení dlužníka". Podle ustanovení § 86 obch. zák. ručí společníci veřejné
obchodní společnosti za závazky společnosti veškerým svým majetkem společně a
nerozdílně. Protože daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé,
pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební
povinnosti správcem daně vyzváni, a protože manželu žalované J. F. byla dne 21. 8. 1995 jako ručiteli žalobcem doručena výzva k zaplacení daňového nedoplatku,
která je vykonatelná, stal se J. F. dlužníkem žalobce. Odvolací soud uložil
soudu prvního stupně, aby, vycházeje z tohoto právního názoru, se v dalším
řízení zabýval tím, zda byly také naplněny ostatní "skutkové znaky" ustanovení
§ 42a obč. zák. Po provedení dalších důkazů Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 21.
4. 1997
žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Dospěl k závěru, že manžel žalované J. F. se stal dlužníkem žalobce,
neboť dne 21. 8. 1995 mu jako ručiteli byla doručena výzva k zaplacení daňového
nedoplatku veřejné obchodní společnosti F. a F., v likvidaci, která má
náležitosti rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 32 zákona č. 337/1992 Sb., o
správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákona o
správě daní a poplatků") a která je podle ustanovení § 74 odst. 4 zákona o
správě daní a poplatků vykonatelná. Protože se žalované nepodařilo prokázat, že
by úmysl J. F. zkrátit uspokojení žalobce nemohla poznat ani při vyvinutí
náležité pečlivosti, je dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze
dne 4. 8. 1994 vůči žalobci neúčinným právním úkonem (§ 42a obč. zák.). K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 11. 1998
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení a že proti rozsudku je přípustné dovolání. Shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí dospěl odvolací soud k závěru, že
manžel žalované J. F. je dlužníkem žalobce, neboť mu byla doručena jako
ručiteli (§ 86 obch. zák.) výzva k zaplacení daňového nedoplatku veřejné
obchodní společnosti F. a F., v likvidaci; tato výzva má náležitosti rozhodnutí
podle ustanovení § 32 zákona o správě daní a poplatků, nabyla právní moci dne
22. 9. 1995 a podle ustanovení § 73 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků se
stala vykonatelnou. Odvolací soud dále dovodil, že společník společnosti, který
ze zákona ručí za závazky společnosti, je "ve své podstatě potencionálním
dlužníkem". Z hlediska ustanovení § 42a obč. zák. je rozhodné, zda J. F. je
dlužníkem žalobce a zda v posledních třech letech učinil právní úkon, o němž
"se zákon v § 42a zmiňuje". I když pohledávka žalobce za J. F. ke dni 4. 8. 1994 ještě neexistovala (pohledávka vznikla až doručením výzvy a do této doby
byl J. F. jen ručitelem), přihlédl odvolací soud k tomu, že již v době, kdy
byla dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví uzavřena, byla veřejná
obchodní společnost F. a F. v likvidaci; soud prvního stupně proto správně
uzavřel, že dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 4. 8. 1994 byla uzavřena ze strany manžela žalované J. F. v úmyslu zkrátit věřitele a
že se žalované nepodařilo prokázat, že i při vynaložení náležité pečlivost
nemohla úmysl manžela zkrátit věřitele poznat. Rozhodnutí o připuštění dovolání
odvolací soud zdůvodnil tím, že za otázku po právní stránce zásadního významu
považuje "otázku postavení ručitele jako potencionálního dlužníka a posléze
dlužníka a vliv tohoto postavení na právní úkony ručitele a posléze dlužníka". Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodu uvedeného v
ustanovení § 241 odst.3, písm. d) o. s. ř. dovolání. Namítá, že podle
ustanovení § 57 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků je daňovým dlužníkem
každý, kdo je podle zvláštního zákona povinen platit daň nebo vybranou a
sraženou daň odvádět.
V posuzovaném případě může být daňovým dlužníkem pouze
veřejná obchodní společnost F. a F., v likvidaci. Její společníci ručí podle
ustanovení § 86 obch. zák. za závazky společnosti a podle ustanovení § 57
odst. 6 zákona o správě daní a poplatků jsou povinni daňový nedoplatek na výzvu
zaplatit. Tím se však nestávají daňovými dlužníky a na jejich postavení
ručitelů veřejné obchodní společnosti se nic nemění. Protože podle ustanovení §
42a obč. zák. není možné odporovat právním úkonům ručitele, ale jen dlužníka,
nemůže být žaloba důvodná. Ke dni 4. 8. 1994, kdy byla uzavřena dohoda o
vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, navíc nebylo možné po žalované
požadovat, aby mohla znát skutečnosti, které by případně zakládaly možnost
odporovat této dohodě. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval přípustností
dovolání. V posuzovaném případě soud prvního stupně rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 21. 4. 1997 jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 11. 1. 1996 proto, že byl
vázán právním názorem, vyjádřeným v usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 10. 1996, kterým byl jeho dřívější rozsudek zrušen. Odvolací soud dovoláním
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 4. 1997. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je
založena ustanovením § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Rozhodl-li odvolací soud
ve výroku rozsudku, že ve smyslu ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. připouští
proti svému rozsudku dovolání, jde o rozhodnutí, které je z hlediska
přípustnosti dovolání obsoletní; ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř. totiž
umožňuje odvolacímu soudu vyslovit přípustnost dovolání ve výroku svého
potvrzujícího rozsudku za podmínek v něm uvedených jen tehdy, není-li dovolání
přípustné již na základě zákona (tj. podle ustanovení § 237 odst. 1 nebo § 238
odst. 1 o. s. ř.). Po přezkoumání napadeného rozsudku, které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1,
věta první, o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání není
opodstatněné a proto je zamítl.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud
určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné
pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy,
je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo
byl-li již uspokojen. Podle ustanovení § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s
úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat
uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova
majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z
tohoto úkonu prospěch. Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno
z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo
určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí
soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že
se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního
titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce)
postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z
dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž
prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto
majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník
odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří),
může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu
ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal
takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem, sloužícím k
uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí
(exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které
odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením
peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného
právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/96, publikovaný pod č. 64 v časopise Soudní judikatura č. 7/99 na
str. 241). Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě mimo jiné zjištěno
(správnost skutkových zjištění dovolatelka nezpochybňuje), že dodatečným
platebním výměrem Finančního úřadu v H. v P. ze dne 19. 10. 1993, ve znění
rozhodnutí Finančního ředitelství v H. K. ze dne 22. 9. 1994 bylo společnosti
F. a F., v. o. s., v likvidaci, uloženo zaplatit na důchodové dani za rok 1992,
splatné dne 5. 11. 1993, částku 2 617 300 Kč do 15 dnů od doručení rozhodnutí
Finančního ředitelství v H. K. na účet Finančního úřadu v H. v P. Vzhledem k
tomu, že daňový dlužník uvedenou částku přes opakované výzvy nezaplatil,
Finanční úřad v H. v P. vydal dne 17. 8. 1995 výzvu k zaplacení daňového
nedoplatku ručitelem, kterou vyzval J. F., aby jako ručitel uvedený daňový
nedoplatek uhradil do 8 dnů od doručení výzvy; vycházel přitom ze zjištění, že
J. F. má podle ustanovení § 86 obch. zák. a § 57 odst.
5 zákona o správě daní a
poplatků "zákonnou povinnost ručení za daňové pohledávky neuspokojené shora
uvedeným daňovým dlužníkem". Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 6. 1994, který nabyl podle potvrzení ve spise právní moci dnem 14. 7. 1994, bylo
na návrh J. F., podaný u soudu dne 19. 5. 1994, zrušeno jeho bezpodílové
spoluvlastnictví se žalovanou. Dne 4. 8. 1994 uzavřel J. F. se žalovanou dohodu
o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví, podle které připadl do
vlastnictví J. F. pouze obchodní podíl na majetku obchodní společnosti F. a F.,
v. o. s., "se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími"; ostatní majetek
(včetně věcí nemovitých a movitých) připadl žalované. Žalobce v tomto řízení
této dohodě odporuje. Z ustanovení § 42a odst. 1 obč. zák. vyplývá, že věřitel může odporovat právním
úkonům, které učinil dlužník. Za uvedeného skutkového stavu bylo pro rozhodnutí
v této věci mimo jiné významné, zda J. F., který byl žalobcem vyzván k
zaplacení daňového nedoplatku jako ručitel za závazky obchodní společnosti F. a
F., v. o. s., v likvidaci, lze považovat za dlužníka žalobce, tedy, řečeno
jinak, zda dohoda o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 4. 8. 1994
představuje ze strany J. F. právní úkon, učiněný věřitelovým (žalobcovým)
dlužníkem. Ručení je právní vztah mezi ručitelem (osobou odlišnou od dlužníka) a
věřitelem, který vzniká na základě právního úkonu (srov. § 546 obč. zák. a §
303 obch. zák.) nebo ze zákona. Z ručení vzniká ručiteli povinnost (závazek)
uspokojit věřitele (jeho pohledávku za dlužníkem nebo jiný závazek dlužníka
vůči věřiteli), jestliže tak neučinil dlužník a jestliže věřitel ručitele k
poskytnutí plnění písemně vyzval. Ručení představuje závazek akcesorický;
ručitel je povinen plnit jen tehdy, má-li věřitel vůči dlužníku platnou
pohledávku (je-li dlužník povinen uspokojit jiný svůj platný závazek vůči
věřiteli), stala-li se pohledávka (jiný závazek) splatnou a nastala-li
splatnost ručitelského závazku. Ručení je současně subsidiární, neboť ručitel
je povinen plnit jen tehdy, jestliže věřitele neuspokojil sám dlužník; jde tedy
o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele (jiného závazku dlužníka vůči
věřiteli). Ručení má v první řadě funkci zajišťovací, neboť zabezpečuje věřitelovu
pohledávku (jiný závazek dlužníka vůči věřiteli), a to od doby svého vzniku až
do splatnosti pohledávky (závazku) za dlužníkem. Po tuto dobu poskytuje
věřiteli jistotu, že se bude moci uspokojit nejen od dlužníka, ale i od
ručitele. Nebyla-li pohledávka věřitele (jiný závazek dlužníka vůči věřiteli)
po té, co se stala splatnou, řádně a včas uspokojena ze strany dlužníka,
nastupuje uhrazovací funkce ručení. Věřitel může požadovat, aby jej uspokojil
též ručitel; k uspokojení věřitele přitom může být zásadně použit veškerý
ručitelův majetek. Vzniklo-li k zajištění věřitelovy pohledávky za dlužníkem (jiného závazku
dlužníka vůči věřiteli) ručení, má věřitel právo na plnění nejen od dlužníka,
ale, v případě, že dlužník řádně a včas nesplní splatnou pohledávku, i od
ručitele.
Ručitel tedy v tomto vztahu vystupuje jako náhradní dlužník, neboť na
výzvu věřitele je povinen splnit věřiteli to, k čemu byl ručením zavázán. Na
rozdíl od dlužníka, který je povinen splnit věřiteli vlastní dluh (jiný
závazek), ručitel je zavázán splnit věřiteli sice formálně svůj dluh (odvozený
z jeho akcesorické a subsidiární povinnosti ručitele), ale materiálně cizí dluh
(jiný závazek), neboť plní věřiteli to, co mu byl jinak povinen plnit dlužník. Uvažováno z pohledu věřitele je povinen jeho splatnou pohledávku (jiný závazek)
uspokojit jednak dlužník (tzv. hlavní dlužník), jednak ručitel (tzv. náhradní
dlužník), jestliže byly splněny předpoklady, za kterých je povinen plnit. Postavení dlužníka (tzv. hlavního dlužníka) a ručitele (tzv. náhradního
dlužníka) se v tomto směru liší jen v tom, že zatímco dlužník ví, že bude muset
věřitele uspokojit, je ručitel zavázán jen pro případ, že věřitele neuspokojí
hlavní dlužník; ručitel tedy ví, že bude věřiteli plnit, jestliže věřitele
neuspokojí dlužník a jestliže jej věřitel vyzve ke splnění povinnosti. Právní úkon, kterým může být zkráceno uspokojení vymahatelné pohledávky
věřitele, může učinit nejen tzv. hlavní dlužník. Rovněž ručitel, který je jako
tzv. náhradní dlužník již od vzniku ručení zavázán uspokojit věřitele (pro
případ, že by ho neuspokojil hlavní dlužník), může učinit úmyslné právní úkony
in fraudem creditoris, jimiž bude ve svých důsledcích sledovat, aby nemusel
dostát svým povinnostem ručitele a aby z jeho majetku věřitel nebyl (nemohl
být) uspokojen; právní úkony v úmyslu zkrátit věřitele může učinit nejen v
době, kdy mu ještě nevznikla povinnost věřitele uspokojit, ale i po té, co byl
věřitelem důvodně vyzván, aby pohledávku (jiný závazek) splnil, a co se tedy má
naplnit uhrazovací funkce ručení. Pojem "dlužník" užitý v ustanovení § 42a obč. zák. nelze vykládat - zejména se
zřetelem ke shora uvedenému účelu odpůrčí žaloby - ve stejném smyslu, v jakém
je užit při úpravě závazkového práva, obsažené v části osmé zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (ve znění pozdějších předpisů). Uvedený pojem nelze
posuzovat jen podle významu použitého slova, ale zejména za použití pravidel
logického a systematického výkladu. Hovoří-li zákon při úpravě závazkového
práva o "dlužníku", je z kontextu, v jakém tento pojem užívá, nepochybné, že má
na mysli jen tzv. hlavního dlužníka; osoby, které jsou rovněž povinny uspokojit
věřitele z důvodu zajištění závazku, označuje jinak. Z obsahu ustanovení § 42a
obč. zák. je však zřejmé, že v něm uvedený pojem "dlužník" zahrnuje nejen tzv. hlavního dlužníka, ale i další osoby, které jsou z důvodu akcesorické a
subsidiární povinnosti zavázány uspokojit věřitele (tzv. náhradní dlužníky); k
takovýmto osobám patří - jak vyplývá z výše uvedeného - rovněž ručitel. Uvedený výklad má své opodstatnění také proto, že nečiní neodůvodněné rozdíly v
postavení osob, které jsou podle zákona povinny uspokojit věřitele. Názor
dovolatelky, odvíjející se pouze od jazykového výkladu ustanovení § 42a obč. zák.
a pomíjející další metody výkladu právních předpisů, současně představuje
nerovnost v právech a povinnostech uvedených osob v jejich vztahu k věřiteli,
ačkoliv to není odůvodněno ani povahou jejich právního postavení, ani smyslem a
účelem právní úpravy o uspokojování pohledávek (jiných závazků). Nejvyšší soud České republiky z uvedených důvodů dospěl k závěru, že věřitel
je, za podmínek uvedených v ustanovení § 42a obč. zák., oprávněn odporovat
nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonů ručitele a
dalších osob, které jsou z důvodu akcesorické a subsidiární povinnosti zákonem
zavázány (zejména z titulů zajištění závazků) uspokojit pohledávku věřitele. V posuzovaném případě dospěl odvolací soud - i když nikoliv ze zcela
přihléhavých důvodů - ke správnému právnímu názoru, že dohodě o vypořádání
bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 4. 8. 1994 lze ve smyslu ustanovení § 42a
obč. zák. odporovat, i když ji neuzavřel daňový dlužník, ale osoba, která
ručila za daňový nedoplatek společnosti F. a F., v. o. s., v likvidaci. Rozsudek odvolacího soudu je tedy v tomto směru správný. Neobstojí ani námitka, že žaloba nemůže být důvodná, neboť ke dni 4. 8. 1994
nebylo možné po žalované požadovat, aby znala skutečnosti, které by "případně
zakládaly možnost odporovat" dohodě o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví. Vzhledem k tomu, že žalovaná při uzavření dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví byla - jak soudy zjistily - manželkou J. F., tedy osobou jemu
blízkou ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., soudy správně dovodily, že úmysl
dlužníka zkrátit věřitele (cum animo fraudandi) není podmínkou
odporovatelnosti, neboť úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto
případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly
opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti
poznat). Na základě výsledků dokazování soudy dospěly k závěru, že žalovaná
neprokázala, že by úmysl J. F. jako společníka veřejné obchodní společnosti F. a F. zkrátit věřitele uzavřením dohody o vypořádání bezpodílového
spoluvlastnictví ze dne 4. 8. 1994 nemohla i při náležité pečlivosti poznat;
uvedený skutkový závěr soudů má oporu v provedených důkazech a jeho správnost
nelze ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. důvodně zpochybnit (dovolatelka navíc ani výslovně správnost skutkových
zjištění soudů v tomto směru nenapadla). Rozsudek odvolacího soudu je tedy i v
tomto směru správný. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správný, protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která by mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle
ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že žalovaná při uzavření dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví byla – jak soudy zjistily – manželkou J. F., tedy osobou jemu blízkou ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., soudy správně dovodily, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele (cum animo fraudandi) není podmínkou odporovatelnosti, neboť úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat). Na základě výsledků dokazování soudy dospěly k závěru, že žalovaná neprokázala, že by úmysl J. F. jako společníka veřejné obchodní společnosti F. a F. zkrátit věřitele uzavřením dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví ze dne 4. 8. 1994 nemohla i při náležité pečlivosti poznat; uvedený skutkový závěr soudů má oporu v provedených důkazech a jeho správnost nelze ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř. důvodně zpochybnit (dovolatelka navíc ani výslovně správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru nenapadla). Rozsudek odvolacího soudu je tedy i v tomto směru správný.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.