Nejvyšší soud Rozsudek obchodní

32 Cdo 1000/2007

ze dne 2008-04-29
ECLI:CZ:NS:2008:32.CDO.1000.2007.1

32 Cdo 1000/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.

Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v

právní věci žalobkyně P. W. G. m. b. H., zastoupené advokátem proti žalované

Č., a. s. o zaplacení USD 15.000,- s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 49 Cm 288/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního

soudu v Praze ze dne 22. června 2006, č. j. 12 Cmo 2/2006-172, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2005, č. j. 49 Cm 288/2001-143,

rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 15.000,- USD s 5 % úrokem z prodlení ode

dne 18. 1. 2002 do zaplacení se zamítá (výrok I.) a uložil žalobkyni nahradit

žalované náklady řízení 22.680,- Kč (výrok II.).

Soud prvního stupně takto rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ve věci, když

předchozí jeho rozsudek ze dne 2. června 2004, č. j. 49 Cm 288/2001-65, kterým

žalobě vyhověl, odvolací soud k odvolání žalované usnesením ze dne 11. února

2005, č. j. 12 Cmo 224/2004-84, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se

závazným právním názorem, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o přepravě podle

čl. 4 a 9 Úmluvy CMR, když na mezinárodním nákladním listu jsou jako odesílatel

a dopravce uvedeny osoby odlišné od účastníků řízení, přičemž obstarat přepravu

lze nejen na účet příkazce, nýbrž i na účet zasílatele a bude-li shledána

odpovědnost zasílatele, je třeba ji posoudit ve smyslu § 603 odst. 2 obchodního

zákoníku (dále též „obch. zák.“) jako odpovědnost za tzv. jinou škodu než za

škodu na převzaté zásilce.

Na základě toho soud prvního stupně doplnil dokazování a se zřetelem na

zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní

smlouva o obstarání přepravy 15 ks kabelů, a to jako zasílatelská smlouva podle

§ 601 an. obch. zák. a nikoliv jako smlouva o přepravě tvrzená žalobkyní. Na

podkladě této smlouvy pak žalovaná obstarala přepravu u společnosti O. S. s. r.

o., s níž uzavřela smlouvu o přepravě věcí ve smyslu § 610 an. obch. zák. V

objednávce přepravy z 22. 8. 2000, vystavené žalovanou na O. S. K., je

vymíněno, že přeprava nesmí být bez písemného souhlasu žalované zadána dalšímu

dopravci, ale spol. O. S. neprovedla přepravu sama, nýbrž prostřednictvím

soukromého dopravce z B.. Podle § 621 obch. zák. sice může dopravce plnit

závazek pomocí dalšího dopravce (přitom odpovídá, jakoby přepravu prováděl

sám), ale v daném případě tak s. r. o. O. S. porušila smluvní ujednání se

žalovanou.

Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná neodpovídá za porušení smlouvy o

přepravě, sjednané s dopravcem, protože škoda vznikla při samotné přepravě

zboží a nikoli při jejím obstarávání. Odpovědnost žalované za škodu ve smyslu §

603 obch. zák. tak není dána. Odpovědnost žalované není založena ani podle

obecné úpravy náhrady škody v § 373 an. obch. zák., neboť není dána příčinná

souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti žalovanou. V řízení nebylo

prokázáno, že by žalovaná při obstarávání přepravy nepostupovala s odbornou

péčí.

K odvolání žalobkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud rozsudkem v

záhlaví označeným, že rozsudek se mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit

žalobkyni USD 15.000,- s 5 % úrokem z prodlení od 18. 1. 2002 do zaplacení

(výrok I.) a že je žalovaná dále povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů

řízení před soudy obou stupňů částku 181.178,95 Kč.

Odvolací soud se neztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Shodně

s ním vyšel ze zjištění, ž mezi účastníky vznikla zasílatelská smlouva a že

žalovaná obstarala předmětnou přepravu z K. do N. prostřednictvím

mezizasílatele O. S. s. r. o., která zadala provedení přepravy dopravci L. A.

N., B., přičemž při přepravě v důsledku požáru přepravujícího vozidla uvedeného

dopravce byla na zboží způsobena vymáhaná škoda.

Odvolací soud dospěl k závěru, že pro posouzení odpovědnosti žalované jako

zasílatele je nutno podle ustanovení § 601 an., jmenovitě ustanovení § 609

obch,. zák., podpůrně použít ustanovení § 577 an. obch. zák. o smlouvě

komisionářské.

Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 584 odst. 1 a 2 a § 586 obch. zák.

dovodil, že pokud žalovaná jako zasílatel neoznačila příkazci osobu dopravce

(mezizasílatele a provádějícího dopravce), se kterou uzavřela přepravní

smlouvu, má příkazce právo vymáhat splnění závazků z přepravní smlouvy přímo na

zasílateli. Tomu pak odpovídá povinnost zasílatele podle § 586 v návaznosti na

§ 609 obch. zák. vymáhat závazky z přepravní smlouvy nebo postoupit pohledávku

z této smlouvy příkazci. V dané věci však nebylo zjištěno, že by žalovaná jako

zasílatel označila žalobkyni osobu dopravce, který odpovídá za předmětnou škodu

nebo že by na žalobkyni převedla pohledávku z porušení přepravní smlouvy.

Naopak žalovaná se žalobkyní o škodě jednala sama a je proto ve věci pasivně

legitimována z titulu odpovědnosti za škodu sama.

Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl

spolu s požadovanými úroky z prodlení v sazbě 5 % ročně v souladu s ust. § 369

obch. zák. v rozhodném znění, ke dni uzavření přepravní smlouvy.

Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uvádí,

že neporušila žádnou povinnost ze zasílatelské smlouvy a za vzniklou škodu není

odpovědná.

Dovolatelka namítá, že smlouva zasílatelská je smlouvou sui generis a

ustanovení vztahující se na smlouvu komisionářskou lze ve smyslu § 609 obch.

zák. použít pouze podpůrně, nikoli paušálně. Zasílatel obstarává přepravy všeho

druhu a přepravní smlouvy mají podle druhu přepravy svá specifika, která někdy

vedou k tomu, že jediným oprávněným z přepravní smlouvy vůči dopravci je buď

pouze příkazce nebo dokonce pouze příjemce zásilky.

Dovolatelka poukazuje na to, že žalobkyni byla sdělena osoba, se kterou byla

uzavřena smlouva o přepravě, o čemž svědčí mezinárodní nákladní list CMR č. 345

664 ze dne 8. 9. 2000, v jehož kolonce 16 je uveden jako dopravce A. N. L. a v

kolonce 23 je potvrzeno, že zásilku převzal k přepravě. Skutečnost, že žalovaná

použila mezizasílatele nemá žádný právní význam.

Dovolatelka má za to, že ust. § 609 obch. zák. nelze paušálně vykládat tak, že

zasílatel má stejné povinnosti jako komisionář, poněvadž podávání zvláštní

zprávy ve smyslu § 584 obch. zák. po zasílateli nelze požadovat. Příkazce od

zasílatele vždy obdrží doklad o uzavření přepravní smlouvy a podávání zvláštní

zprávy je zejména v silniční nákladní dopravě se zřetelem k velkému počtu

přeprav nerealizovatelné, ostatně příkazce má od zasílatele k dispozici

nákladní list CMR, jak tomu bylo i v tomto případě.

Pokud odvolací soud přičítá žalované k tíži, že se žalobkyní o škodě sama

jednala, bylo to jen z toho důvodu, že podle názoru žalobkyně byla mezi

účastníky uzavřena nikoli zasílatelská, ale přepravní smlouva. Přitom žalovaná

se na žádost žalobkyně snažila o prodloužení lhůty k uplatnění nároku na

náhradu škody, stanovené Úmluvou CMR, u dopravce.

Dovolatelka trvá na tom, že žádnou povinnost ze zasílatelské smlouvy neporušila

a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek dovolacího soudu zrušil a věc

mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání

splňuje náležitosti a podmínky stanovené v zákoně (§ 240 odst. 1, § 241 odst.

1, § 241a odst. 1), konstatoval, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a) o. s. ř., protože rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí

soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání však není důvodné.

Dovolatelka nikterak nenapadá skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud

a neuplatňuje ani dovolací důvod, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a

takovou vadu ani dovolací soud z obsahu spisu nezjistil.

Z obsahu a kontextu dovolání vyplývá, že dovolatelka se dovolává důvodu podle §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Dovolací soud vyšel rovněž ze skutkových zjištění, na nichž založil své

rozhodnutí odvolací soud (a které ani dovolatelka nezpochybnila), že mezi

účastníky byla uzavřena smlouva zasílatelská podle ustanovení § 601 an. obch.

zák. Podle § 609 obch. zák. na zasílatelskou smlouvu se použijí podpůrně

ustanovení o smlouvě komisionářské.

Z uvedeného vyplývá, že subsidiárně lze použít pro zasílatelskou smlouvu jen ta

ustanovení z úpravy smlouvy komisionářské v § 577 an. obch. zák., jež nejsou

zvlášť upravena v ustanoveních § 601 an. obch. zák. o smlouvě zasílatelské.

Odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 584 odst. 1 a 2 a § 586 obch.

zák., obsažené v úpravě komisionářské smlouvy, neboť tato ustanovení lze

podpůrně použít i pro smlouvu zasílatelskou. Obdobně judikoval Nejvyšší soud v

rozsudku ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1254/2005, uveřejněném v časopise

Soudní judikatura č. 2, ročník 2008, pod č. 27, že v případě zasílatelské

smlouvy se podpůrně aplikuje i ustanovení § 584 odst. 2 obch. zák.

Při použití ustanovení § 584 odst. 2 obch. zák. na smlouvu zasílatelskou pak

platí, že příkazce (jako komitent) je oprávněn vymáhat vůči zasílateli (jako

komisionáři) nárok na plnění závazku z přepravní smlouvy, kterou zasílatel s

dopravcem uzavřel. Zasílatel tedy příkazci odpovídá tak, jako by odpovídal

dopravce odesílateli podle přepravní smlouvy.

V posuzovaném případě tudíž žalovaná odpovídá žalobkyni ve smyslu výše cit.

ustanovení a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §

241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak nebyl naplněn.

Z toho plyne, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolací

soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243 odst. 2 věta před středníkem

o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1

a § 142 odst,. 1 o. s. ř., když dovolatelka neměla v tomto řízení úspěch a

žalobkyni žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání podle obsahu spisu

nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. dubna 2008

JUDr. František F a l d y n a, CSc., v. r.

předseda senátu