32 Cdo 1001/2018-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně BNP Paribas Personal Finance, se sídlem v Paříži, 1
boulevard Haussmann, Francouzská republika, registrační číslo 542097902,
podnikající na území České republiky prostřednictvím BNP Paribas Personal
Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, PSČ
150 00, identifikační číslo osoby 03814742 zastoupené JUDr. Michaelou
Fuchsovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti
žalovanému M. H., zastoupenému Mgr. Martinem Matuševským, advokátem se sídlem v
Berouně, Husovo nám. 82/10, o zaplacení 690 504,55 Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 106 C 27/2015, o dovolání žalovaného
proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017, č. j. 30 Co
438/2017-119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 25. 8. 2017, č. j. 106 C 27/2015-103, Okresní soud v Berouně
zamítl návrh žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v
Berouně ze dne 24. 3. 2016, č. j. 106 C 27/2015-83 (výrok I.) a zamítl návrh
žalovaného na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti témuž rozsudku
(výrok II.). Shora označeným usnesením Krajský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesení
soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že návrh na
zrušení rozsudku pro zmeškání ani návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání
odvolání proti němu nelze s úspěchem odůvodnit tvrzením o vadném doručení
předvolání na jednání, při němž byl rozsudek pro zmeškání vydán, ani tvrzením o
vadném doručení rozsudku samotného, jak to žalovaný činil. Žalovaný podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, maje za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou otázek procesního práva,
které podle něj dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Podle
dovolatele jsou jimi otázka, „zda lze doručování písemností (předvolání k
prvnímu jednání a rozsudku pro zmeškání) žalovanému prostřednictvím
doručujícího orgánu, resp. vyvěšením na úřední desce soudu, považovat za řádné
a účinné, pokud žalovaný v řízení vystupoval jako nepodnikající fyzická osoba a
v době doručování měl zřízenu a aktivní toliko ‚nepříslušnou‘ datovou schránku
podnikající fyzické osoby“, a dále otázka, „zda je namístě domáhat se určení
neúčinnosti doručení písemnosti ve smyslu § 50d o. s. ř. i za situace, kdy
odesílající soud písemnost (zejm. rozsudek pro zmeškání) nedoručoval řádně, tj. doručoval ji jiným způsobem, než jakým správně doručovat měl“. Dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru o nedůvodnosti
návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání a návrhu na prominutí zmeškání lhůty k
podání odvolání proti němu. Ani rozsudek pro zmeškání ani předvolání k prvnímu
jednání nebyly dovolateli soudem prvního stupně řádně doručeny. Soud prvního
stupně nepostupoval v souladu s § 45 odst. 2 o. s. ř., neboť předvolání k
jednání nařízenému na 24. 3. 2016 a rozsudek pro zmeškání z téhož dne
dovolateli doručoval na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel, ačkoli
dovolatel byl držitelem aktivní datové schránky podnikající fyzické osoby a
všechny písemnosti mu měly být doručovány do této datové schránky. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti
kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení
důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec
2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci,
které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto
právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že dovolání není
přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti
předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na
níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, a shodně např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, které je, stejně jako
všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti k dispozici na
jeho webových stránkách). Dovolatelem předestřené otázky odvolací soud ve svém
rozhodnutí neřešil a na jejich řešení rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud
založil své rozhodnutí na tom, že námitkou vadného doručení předvolání na
jednání a rozsudku pro zmeškání, nelze s úspěchem odůvodnit ani návrh na
zrušení rozsudku pro zmeškání, ani návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání
odvolání proti němu. Tento závěr odvolacího soudu je plně v souladu s usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1334/98; 21 Cdo 1335/98,
podle něhož „při rozhodování o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o
návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání podle § 153b odst. 4 o. s.
ř. odvolací soud nezkoumá, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro
zmeškání (touto otázkou se může zabývat jen v rámci rozhodování o odvolání
podaném proti rozsudku pro zmeškání), nýbrž jen přezkoumává správnost závěru
soudu prvního stupně o tom, zda nastala překážka nebo jiná okolnost, která
žalovanému zabránila se jednání soudu zúčastnit, popřípadě svou neúčast předem
řádně omluvit. Z uvedeného vyplývá, že omluvitelným důvodem zmeškání jednání,
při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, ve smyslu § 153b odst. 4 o. s. ř.
nemůže být okolnost, že nebyl splněn některý z předpokladů pro vydání rozsudku
pro zmeškání uvedených v ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř.“ Dovolatel ve své
argumentaci nečiní nic jiného, než že za omluvitelný důvod zmeškání jednání
soudu prvního stupně považuje údajné nesplnění jednoho z předpokladů pro vydání
rozsudku pro zmeškání (řádné předvolání k jednání). Tato okolnost (i kdyby
nastala) však – jak bylo vysvětleno výše – omluvitelným důvodem ve smyslu §
153b odst. 4 o. s. ř. být nemůže. Údajná vadnost doručení rozsudku pro zmeškání
pak není objektivně způsobilá založit kladné rozhodnutí o návrhu na prominutí
zmeškání lhůty k podání odvolání proti němu, neboť okolnost, zda byl rozsudek
doručen řádně (a z ní se odvíjející posouzení včasnosti opravného prostředku),
přísluší zhodnotit odvolacímu soudu při rozhodování o odvolání, jak Nejvyšší
soud vysvětlil již v usnesení ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1270/97,
publikovaném v časopise Soudní judikatura v č. 2, ročník 1998.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl
pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu