32 Cdo 1002/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany
Gajdziokové v právní věci žalobkyně T. a.s., zastoupené JUDr. Ing. I. R.,
advokátem, proti žalované N. H. a.s., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, o
300 957 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 18 Cm 82/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 18. října 2007, č. j. 4 Cmo 289/2007-143, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. října 2007, č. j. 4 Cmo
289/2007-143, v části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v jeho druhém bodu výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 150 478,50
Kč, a dále ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení mezi účastníky, a
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007, č. j. 18 Cm
82/2002-119, ve druhém bodu výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 150
478,50 Kč a v části prvního bodu výroku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení mezi účastníky, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem k odvolání obou účastníků
řízení potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. dubna 2007, č. j.
18 Cm 82/2002-119, jednak v části prvního bodu výroku, v níž bylo žalované
uloženo zaplatit žalobkyni 150 478,50 Kč, a dále ve druhém bodu výroku o
zamítnutí žaloby v rozsahu 150 478,50 Kč (výrok I.). Dále ho změnil ve
zbývající části prvního bodu výroku tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni
na nákladech řízení před soudy všech stupňů 181 296,18 Kč (výrok II.).
Odvolací soud rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Soudy
obou stupňů tak rozhodly o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za
pozdní úhradu léčiv a zdravotnického materiálu poté, kdy Nejvyšší soud ČR
rozsudkem ze dne 15. června 2006, č. j. 32 Odo 701/2005-72, zrušil rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. ledna 2005, č. j. 4 Cmo 36/2004-55, a
rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. listopadu 2003, č. j. 18 Cm
82/2002-34, a věc vrátil se závazným právním názorem soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Dovolací soud shledal právní posouzení věci neúplným a
tudíž i nesprávným, jestliže odvolací soud učinil závěr o neplatnosti předmětné
smlouvy z důvodu, že na straně kupujícího byl označen někdo, kdo neměl
způsobilost k právním úkonům, aniž se pokusil neurčitost v označení účastníka
smlouvy odstranit jeho výkladem za použití výkladových pravidel projevu vůle
obsažených v § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a §
266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Rovněž tak závěr
odvolacího soudu, že z uvedené smlouvy (kterou hodnotil jako „jakousi rámcovou
smlouvu“) nemohla účastníkům vzniknout žádná práva a povinnosti pro absenci
konkrétních ujednání o množství a druhu zboží, není správný, jelikož tzv.
rámcové smlouvy, uzavírané v režimu § 269 odst. 2 obch. zák., jsou v obchodním
styku účastníky běžně používány a mohou upravovat řadu práv a povinností včetně
ujednání o smluvní pokutě, zajišťující splnění povinnosti stanovené například v
následné kupní smlouvě.
Soud prvního stupně dospěl na základě doplněného dokazování k závěru,
že mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalované byla uzavřena rámcová kupní
smlouva, v níž si smluvní strany sjednaly pro případ pozdní úhrady faktur
smluvní pokutu ve výši 0,1 % za prodlení 1 až 15 dnů, která se v návaznosti na
délku prodlení zvyšovala až na 3 % za kalendářní den při prodlení 91 a více
dnů. Žalovaná pak v souladu s touto smlouvou objednávala sjednané zboží, jehož
převzetí nezpochybnila, a žalobkyně vyúčtovala kupní ceny dodaného zboží
fakturami, které žalovaná uhradila se zpožděním. Žalobkyně proto podle názoru
soudu prvního stupně oprávněně vyúčtovala sjednanou smluvní pokutu za prodlení
s platbami předmětných faktur a domáhá se její úhrady. S ohledem na zjištěné
skutečnosti v průběhu dokazování se soud zabýval dále otázkou přiměřenosti či
nepřiměřenosti smluvní pokuty. Pakliže žalobkyně netvrdila, že jí žalovaná
porušením povinnosti způsobila škodu, soud při úvahách o snížení smluvní pokuty
uvedl, že nebyl limitován případnou výší škody a přihlédl zejména k hodnotě a
významu zajišťované skutečnosti. Smluvní pokuta sice nedosahuje hodnoty
zajišťované částky, byla však uplatněna za pozdní úhradu faktur za dodávku
léčiv a zdravotnického materiálu, ze kterých na základě dohody o narovnání
žalovaná zaplatila úrok z prodlení v dohodnuté výši 470 000 Kč, čímž měla za
to, že vůči žalobkyni vyrovnala všechny závazky. Podle odůvodnění rozhodnutí
soud rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyni pozdní úhradou škoda nevznikla a že
pozdní úhrada byla fakticky způsobena opožděnými platbami zdravotních
pojišťoven. Soud prvního stupně proto shledal důvody pro aplikaci § 301
obch. zák. a nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil o 50 %. Tomu odpovídá
jeho závěr, že žalobkyni přiznal nárok na smluvní pokutu ve výši 150 478,50 Kč,
což je podle jeho názoru přiměřená částka s ohledem na hodnotu a význam
zajišťované povinnosti, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.
Podle odvolacího soudu skutková zjištění, na základě nichž soud prvního stupně
dospěl k závěru o uzavření rámcové kupní smlouvy, zcela korespondují s obsahem
jednotlivých důkazů, a proto má námitky žalované v tomto směru za nedůvodné. K
výtce obou účastníků řízení, dožadujících se posouzení věci podle práva
občanského, uvedl, že ji není oprávněn přezkoumávat, jelikož soudy obou stupňů
jsou vázány právním názorem dovolacího soudu, podle něhož jde mezi účastníky o
obchodní závazkový vztah podle § 269 odst. 2 obch. zák.
Brojila-li žalobkyně proti užití moderačního práva soudem prvního stupně,
odvolací soud se ztotožnil s jejími námitkami potud, pokud soud prvního stupně
přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni škoda nevznikla; otázka výše škody je
totiž významná jen jako limit pro případné snížení nepřiměřeně vysoké smluvní
pokuty, nemůže však k tomu být přihlíženo při řešení otázky, zda smluvní pokutu
moderovat či nikoliv. Rovněž tak přisvědčil žalobkyni, že v případě
konstatování soudu prvního stupně o způsobení pozdní úhrady opožděnými platbami
zdravotních pojišťoven jde o pouhou spekulaci, jelikož tato jeho úvaha není
podložena konkrétními zjištěními z provedených důkazů. Skutečnost, že žalovaná
zaplatila žalobkyni úrok z prodlení ve výši 470 000 Kč, však není (oproti
názoru žalobkyně) podle odvolacího soudu bez významu, neboť v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu (konkrétně s rozhodnutím sp. zn. 32 Odo 62/2004)
je nutno ve smyslu § 301 obch. zák. přihlédnout i k výši úroků z prodlení,
které též představují sankci za porušení povinnosti. Postupoval-li proto soud
prvního stupně tak, že kromě hodnoty a výše zajišťované povinnosti přihlédl i k
výši úroků z prodlení zaplacených žalovanou žalobkyni, uplatnil podle
odvolacího soudu správná kritéria při posouzení otázky, zda je důvod pro
moderaci nárokované smluvní pokuty dán.
Rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a dále ve třetím výroku o
nákladech odvolacího řízení napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu
(dále též jen „o. s. ř.“), podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní
stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy
rozhodována rozdílně. Napadené rozhodnutí je dle názoru dovolatelky naprosto
průlomové a má ve věci zásadní právní význam, a to vzhledem k častému užívání
institutu smluvní pokuty a její následné moderaci. Dovolatelka pokládá za
významné, aby dovolací soud zejména alespoň v hrubých rysech sjednotil
pravidla, eventuálně okolnosti, které soudy opravňují k moderaci smluvní
pokuty. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že ač správně a v souladu se zákonem
vyložil rámcovou kupní smlouvu č. 00358-93 ze dne 3. června 1993 jako platný
právní úkon, a to včetně sankčního ujednání o smluvní pokutě, právně (stejně
jako soud prvního stupně) pochybil, jestliže využil moderačního oprávnění soudu
a vyúčtovanou smluvní pokutu snížil, ačkoli pro takový postup neměl žádný
relevantní důvod. V této souvislosti namítá, že soudy tento svůj závěr
dostatečně neodůvodnily – soud prvního stupně nijak nespecifikoval, které
konkrétní okolnosti ho vedly k názoru o vysoké nepřiměřenosti smluvní pokuty, a
odvolací soud ponechal obecné odůvodnění moderace soudem prvního stupně přes
námitky žalobkyně bez povšimnutí. Skutečnost, že žalobkyně v řízení před soudem
prvního stupně netvrdila, že jí žalovaná porušením povinnosti způsobila škodu,
nemůže být podle dovolatelky důvodem pro moderaci smluvní pokuty soudem,
jelikož tvrzení či prokázání vzniku škody v důsledku porušení povinnosti ze
strany žalované není zákonnou podmínkou pro vznik nároku žalobkyně na smluvní
pokutu či pro přiznání tohoto nároku soudem. Dovolatelka dále poukazuje na to,
že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dostatečně konkrétně
specifikovala, že špatná platební morálka ze strany žalované vedla až k
ukončení velkodistribuce léčiv a zdravotnického materiálu ze strany žalobkyně;
přesto však soudy obou stupňů vycházely podle odůvodnění svých rozhodnutí při
řešení otázky přiměřenosti smluvní pokuty z toho, že žalobkyně netvrdila, že by
jí žalovaná porušením povinnosti způsobila škodu. To však neodpovídá
skutečnosti, uvedla-li, že s ohledem na množství obchodních partnerů není
schopna vyčíslit konkrétní a přesnou škodu, která jí v důsledku prodlení
žalované s platbami vznikla; to není totéž ani podle odvolacího soudu, který
přihlédl ke skutečnosti, že žalobkyni skutečně škoda vznikla. Dovolatelka
pokládá přiznání smluvní pokuty ve výši 300 957 Kč za zcela adekvátní
nepříznivé situaci, do níž se platební nekázní žalované dostala (nutnost
ukončit velkodistribuci léčiv a zdravotnického materiálu a žádat banky o nové
úvěry). Rovněž tak nesouhlasí s odvolacím soudem, spojil-li možnost moderace
smluvní pokuty se zaplacením jisté části úroku z prodlení žalovanou žalobkyni.
Podle názoru dovolatelky nebyla uplatněná smluvní pokuta nepřiměřená s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a důvod pro její
moderaci nebyl naplněn. V této souvislosti poukázala i na tu skutečnost, že v
řízení uplatnila vůči žalované nárok na smluvní pokutu v nejnižší možné
sjednané výši 0,1 % z fakturované částky za kalendářní den prodlení, ačkoli jí
podle smlouvy vznikl nárok na smluvní pokutu v mnohonásobně větším rozsahu.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadeném rozsahu a věc mu, resp. soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalovaná oponuje názoru žalobkyně, staví-li zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí na potřebě řešit problematiku moderace
smluvní pokuty, jelikož tato otázka byla judikaturou Nejvyššího soudu již
vyřešena. Podle žalované odvolací soud nesprávně zjistil skutkový stav a
rozhodl v rozporu s hmotným právem, aplikoval-li na zjištěný skutkový stav
obchodní zákoník, ačkoli měl věc posoudit podle předpisů práva občanského.
Podle žalované nebylo uzavření smlouvy mezi účastníky prokázáno. Kromě toho
soudům obou stupňů vytýká, že se vůbec nezabývaly obsahem smlouvy, a zejména
otázkou výše sjednané smluvní pokuty; podle jejího názoru je ujednání o
smluvní pokutě ve smlouvě neplatné, neboť její sjednaná výše je v rozporu s
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná svou
platební nekázní způsobovala škodu a žalobkyně byla nakonec nucena ukončit
velkodistribuci léčiv a zdravotnického materiálu, označuje za účelové a
spekulativní. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou
stupňů v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto
ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního
stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil).
Dovolací soud však shledává dovolání přípustným (a potud má napadené rozhodnutí
za zásadně právně významné) podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237
odst. 3 o. s. ř. v otázce posouzení nepřiměřené výše smluvní pokuty podle § 301
obch. zák., kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání je Nejvyšší soud povinen přihlédnout
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však
dovoláním namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud proto přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci
práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj.
jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu z pohledu
uplatněných dovolacích námitek správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu
právní závěr odvolacího soudu o důvodu k moderaci smluvní pokuty, kterou
žalobkyně vyúčtovala žalované ve výši 300 957 Kč za opožděnou úhradu faktur.
Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud
snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do
výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na
kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený
oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud prvního stupně
odůvodnil použití moderačního práva podle § 301 obch. zák. těmito třemi
skutečnostmi:
a) absencí vzniku škody na straně žalobkyně porušením povinnosti
zajištěné smluvní pokutou,
b) dále tím, že žalobkyně obdržela od žalované platbu úroku z prodlení
za prodlení se splněním zajištěné povinnosti,
c) zjištěním, že prodlení žalované bylo způsobeno opožděnými platbami
zdravotních pojišťoven.
Uvedl-li soud prvního stupně v rozsudku, že přihlédl k hodnotě a významu
zajišťované povinnosti, pak o hodnotě a významu takové povinnosti ničeho
neuvádí a ani jimi výši smluvní pokuty či rozsah jejího snížení nepoměřuje.
Odvolací soud postupoval správně, vyloučil-li z úvahy o nepřiměřené výši
smluvní pokuty důvody shora ad a) a c). Zbývá tak důvod b), na němž
odvolací soud založil závěr o nepřiměřené výši smluvní pokuty, když v tomto
směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2004, sp. zn. 32
Odo 62/2004. Takové posouzení otázky nepřiměřené výše smluvní pokuty je však
nedostatečné a neúplné, a proto nesprávné.
Je nepochybné, že v důsledku porušení povinnosti zajištěné smluvní pokutou
mohou vzniknout oprávněnému vedle práva na smluvní pokutu i další majetková
práva, jako například právo na náhradu škody a právo na úroky z prodlení. Též k
těmto právům, vzniklým z porušení téže povinnosti, soud při použití moderačního
oprávnění přihlédne (v tomto smyslu je odkaz odvolacího soudu na shora cit.
rozsudek Nejvyššího soudu správný), nemůže však použití moderačního oprávnění
založit pouze na výši vzniklé škody nebo pouze na výši (byť uhrazeného) úroku z
prodlení (jak tomu bylo v této věci), aniž by výši smluvní pokuty též poměřoval
hodnotou a významem zajišťované povinnosti. Hodnotou a významem zajišťované
povinnosti, jak již bylo výše uvedeno, se však odvolací soud (ani soud prvního
stupně) nezabýval a závěr o nepřiměřené výši smluvní pokuty těmito skutečnostmi
nezdůvodnil. Za této situace nemůže závěr o moderaci smluvní pokuty soudem
podle § 301 obch. zák. obstát. Lze proto uzavřít, že právní posouzení věci
odvolacím soudem je nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř. byl uplatněn dovolatelkou důvodně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném prvním výroku v rozsahu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho druhém bodu výroku o
zamítnutí žaloby v rozsahu částky 150 478,50 Kč (včetně druhého a třetího
výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů), zrušil (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
Nejvyšší soud i jej v rozsahu druhého bodu výroku (včetně prvního bodu výroku v
části obsahující závislý výrok o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu