32 Cdo 1019/2009

32 Cdo 1019/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z

předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany

Gajdziokové v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu práce v Uherském

Hradišti, se sídlem v Uherském Hradišti, Na Morávce 1215, proti žalované

SVÁŘEČSKÉ ŠKOLE WELDING spol. s r.o., se sídlem v Uherském Hradišti, Revoluční

747, PSČ 686 06, IČ 26235846, zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se

sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o 272 520 Kč s příslušenstvím, vedené

u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 165/2005, o dovolání

žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7.

května 2008, č. j. 59 Co 176/2007-163, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 7. května 2008,

č. j. 59 Co 176/2007-163, se ve výrocích I. a III. zrušuje a věc se v tomto

rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala v řízení vrácení finančních

prostředků, které poskytla žalované na základě dohod o zabezpečení

rekvalifikace, od nichž však následně odstoupila. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 5. února 2007, č. j. 6 C

165/2005-132, uložil žalované zaplatit žalobkyni 103 033 Kč s 2% úrokem z

prodlení z této částky od 21. března 2005 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl

žalobu v rozsahu částky 169 487 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 21. března 2004 do zaplacení a v rozsahu 2% úroku z prodlení z částky 103 033 Kč za

dobu od 21. března 2004 do 20. března 2005 (bod II. výroku) a rozhodl o

nákladech řízení mezi účastníky (bod III. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavírali v letech

2001 až 2004 ohledně každého jednotlivého registrovaného uchazeče o zaměstnání,

který projevil zájem o absolvování svářečského kurzu v rámci své rekvalifikace,

dohody o zabezpečení rekvalifikace, na základě nichž měla žalovaná za

dohodnutých podmínek provést pro uchazeče o zaměstnání rekvalifikační kurz,

jehož náklady jí žalobkyně uhradila. Uchazeč mohl být zařazen do kurzu pouze za

předpokladu, že žádný takový kurz před uzavřením dohody neabsolvoval a ani ho

nezahájil. V řízení bylo prokázáno, že tato podmínka nebyla v případě některých

účastníků kurzu splněna, což žalovaná žalobkyni zamlčela. Proto se žalobkyně v

souladu s § 49a občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) dovolala

relativní neplatnosti dohod, odstoupila od nich a vyzvala žalovanou k vrácení

částky 270 942 Kč. Podle posouzení soudu je uplatněný nárok v rozsahu částky

121 720 Kč, který se týká dohod uzavřených do 8. března 2002, promlčen. Vedle

tohoto promlčeného nároku však nepřiznal žalobkyni ani částku ve výši 47 767 Kč

vztahující se k těm dohodám uzavíraným počínaje datem 17. května 2002, u nichž

nebylo v případě uchazečů E. T., M. M., R. K., M. V. a J. J. prokázáno, že by

celý rekvalifikační kurz nedokončili. K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, ve výroku označeným

rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném prvním bodu výroku

ohledně částky 103 033 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 23. dubna

2005 do zaplacení a dále ve třetím bodu výroku o nákladech řízení (výrok I.) a

změnil ho ve zbývajícím rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl

žalobu v rozsahu 2% úroku z prodlení z částky 103 033 Kč za období od 21. března 2005 do 22. dubna 2005 (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího

řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud se po zopakování dokazování dohodami o zabezpečení rekvalifikace,

které byly uzavřeny počínaje dnem 17. května 2002 (s výjimkou dohod týkajících

se shora jmenovaných uchazečů, které nebyly předmětem odvolacího přezkumu),

neztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že se žalovaná úspěšně

dovolala jejich relativní neplatnosti ve smyslu § 49a obč. zák.

Učinil tak na

základě zjištění, že z jednotlivých dohod nebylo v době jejich uzavření zřejmé,

kterých konkrétních účastníků se dohoda o zabezpečení rekvalifikace týká, neboť

účastník byl identifikován pouze v příloze č. 1 dohody, jež byla žalobkyní

zpracována až po uzavření předmětné dohody s jedno- či vícedenním zpožděním. Nebyl-li žalované v době uzavření dohody znám konkrétní účastník vybíraný

žalobkyní, nemůže obstát ani závěr soudu prvního stupně, že žalovaná při

uzavření dohody uvedla žalobkyni v omyl zamlčením okolnosti, že vybraný

účastník se již účastní rekvalifikačního kurzu nebo jej absolvoval. To znamená,

že důvod pro dovolání se relativní neplatnosti nebyl dán. Odvolací soud dále doplnil dokazování za účelem posouzení povahy právního

vztahu, založeného mezi účastníky na základě jednotlivých dohod o zabezpečení

rekvalifikace. Podle zjištění soudu je žalovaná podnikatelem, přičemž provádění

školící činnosti v oblasti strojírenství je předmětem jejího podnikání. Žalobkyně není podnikatelem, ale má toto postavení ve smlouvách, z jejichž

obsahu při jejich uzavření vyplývá, že mají sloužit veřejným potřebám. Vzhledem

k tomu, že zajišťování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání v souvislosti se

zabezpečováním státní politiky na úseku zaměstnanosti je nepochybně činností,

která se týká zabezpečování veřejných potřeb, je podle odvolacího soudu třeba

na tento závazkový vztah uplatnit režim třetí části obchodního zákoníku (dále

též „obch. zák.“), neboť se jedná o relativní obchodní závazkový vztah ve

smyslu § 261 odst. 2 obch. zák. Vzhledem k tomu, že vyhláška č. 21/1991 Sb., o bližších podmínkách

zabezpečování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání a zaměstnanců, jako speciální

právní předpis neobsahuje bližší úpravu závazkového vztahu založeného dohodou o

provedení rekvalifikace, vyšel odvolací soud při posuzování jeho obsahu z

obchodního zákoníku s tím, že v otázkách jím neupravených je třeba aplikovat

předpisy práva občanského. Podle zjištění odvolacího soudu účastníci rekvalifikace P. D., Z. V., J. D., A. H., M. M., O. B., J. M., M. H. a F. Š. neabsolvovali rekvalifikační kurz v

termínu, který byl účastníky v dohodách o zabezpečení rekvalifikace sjednán. Kurz, který u žalované absolvovali, byl sice po obsahové stránce svářečským

kurzem, nejednalo se však o dohodnutý kurz. K tomuto závěru dospěl na základě

zjištění, že jmenovaní uchazeči o zaměstnání nastoupili do kurzů zahájených

ještě před uzavřením dohody, případně v některých případech před uzavřením

dohody celý kurz již absolvovali. Podle posouzení soudu žalovaná v takových

případech rekvalifikaci uchazečů v dohodnutých kurzech neprovedla, čímž svůj

závazek z dohod o zabezpečení rekvalifikace nesplnila a je s jeho splněním v

prodlení. Vycházeje z účelu smlouvy, jímž je zlepšení možnosti uplatnění

uchazečů o zaměstnání na trhu práce cestou rekvalifikace, odvolací soud

dovodil, že jde o podstatné porušení smlouvy, které zakládá oprávnění žalobkyně

podle § 345 odst. 1 obch. zák. od uzavřených dohod odstoupit. V řízení bylo

prokázáno, že žalobkyně tohoto svého oprávnění využila a dopisem ze dne 20.

dubna 2005 od dohod o zabezpečení rekvalifikace odstoupila, přičemž účinky

odstoupení nastaly v souladu s ustanovením § 349 odst. 1 obch. zák. dnem 21. dubna 2005, kdy byl žalované dopis žalobkyně doručen. Odstoupením od dohod o

zabezpečení rekvalifikace zanikla v souladu s § 351 odst. 1 obch. zák. všechna

práva a povinnosti, která z nich pro účastníky vyplývala. Na to navazuje i

závěr odvolacího soudu o vzniku povinnosti žalované vrátit v souladu s § 351

odst. 2 obch. zák. žalobkyni částku 103 051 Kč, kterou jí žalobkyně na základě

uzavřených dohod poskytla na úhradu nákladů na kurz pro ty uchazeče, u nichž se

posléze ukázalo, že ho neabsolvovali v dohodnutých termínech. Jako nedůvodnou

posoudil námitku odvolatelky o nedostatku její pasivní věcně legitimace, neboť

žalobkyně úhradou nákladů na kurz plnila svůj závazek vůči žalované z

dohod o zabezpečení rekvalifikace. O plnění za jiného (účastníka kurzu)

nešlo, finanční prostředky byly poskytnuty žalované, jíž také vznikla povinnost

poskytnuté plnění žalobkyni vrátit. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu prvního a třetího výroku napadla žalovaná

dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)

občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu

soudu vytýká, že procesně pochybil, jestliže při zcela jiném právním posouzení

věci, v rozporu s ustálenou soudní judikaturou, nerozhodl kasačním usnesením,

ale potvrzujícím rozsudkem. Namítá, že jde o překvapivé rozhodnutí. Účastníci

neměli možnost se vyjádřit k závěrům odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi

účastníky se týká zabezpečování veřejných potřeb, že se žalovaná dostala do

prodlení s plněním závazku a že se jednalo o podstatné porušení smlouvy, ani

případně navrhnout relevantní důkazy. V této souvislosti akcentuje, že ani

jeden z účastníků jejich vzájemný vztah obchodnímu zákoníku nepodřazoval. Rovněž poukazuje na to, že žalobkyně prodlení žalované se splněním závazku

netvrdila a neprokazovala. Podle dovolatelky nebyla dosud soudní judikaturou řešena otázka, zda lze

dohody o zabezpečování rekvalifikace uzavírané mezi úřadem práce a

podnikatelem, který výuku uchazeče o rekvalifikaci provádí, kvalifikovat jako

zabezpečování veřejných potřeb podle § 261 odst. 2 obch. zák. Dovolatelka

zastává názor, že tomu tak není a dovodil-li odvolací soud závěr opačný,

posoudil tuto otázku nesprávně. Pochybení se podle jejího mínění odvolací soud

dopustil i při řešení otázky pasivně legitimovaného subjektu k vydání

bezdůvodného obohacení; na rozdíl od soudů obou stupňů tvrdí, že touto osobou

není školící zařízení, nýbrž absolvent kurzu. I kdyby však bylo shledáno podřízení uzavřených dohod režimu obchodního

zákoníku správným, odvolací soud podle dovolatelky postupoval v rozporu s

hmotným právem, aplikoval-li ustanovení § 365 obch. zák. ve spojení s

jeho ustanoveními § 344 a 345 odst. 1 a 2. Tvrdí, že se do prodlení se

splněním povinností, jak dovodil odvolací soud, nedostala, i když nebyl kurz

proveden zcela v souladu s uzavřenými dohodami.

Zastává názor, že smlouvu

neporušila podstatným, nýbrž pouze nepodstatným způsobem, což nezakládá právo

odstoupit od smlouvy. Důsledkem nesprávného podřízení uzavřených dohod režimu obchodního zákoníku je

podle dovolatelky i pochybení odvolacího soudu při posuzování otázky případného

promlčení nároku žalobkyně. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc

mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v

řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona

č. 7/2009 Sb.).

Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §

237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací

soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v otázce, jakým

právním předpisem (zda obchodním či občanským zákoníkem) se řídí dohody o

zabezpečení rekvalifikace uzavřené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 21/1991 Sb.

mezi Úřadem práce a podnikatelem, který rekvalifikaci provádí, jelikož tato

otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. V ostatních

dovolatelkou předestřených otázkách dovolací soud zásadní právní význam

napadeného rozhodnutí neshledal, neboť otázkou věcné pasivní legitimace se

odvolací soud zabýval a při jejím řešení se tvrzeného pochybení nedopustil, a

řešení ostatních otázek (zejména zda se žalovaná dopustila podstatného či

nepodstatného porušení smluvních povinností) se odvíjí od konkrétního

skutkového základu, který není dovolací soud oprávněn v případě dovolání

přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat.

Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu

(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně

toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o.

s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci

zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř.].

Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného

skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k

závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu

sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. se touto částí zákona řídí rovněž

závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli

při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných

potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou

podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem

je uspokojování veřejných potřeb.

Podmínkou podřízenosti závazkového vztahu mezi podnikatelem na straně jedné a

státem nebo samosprávnou územní jednotkou, popřípadě státní organizací na

straně druhé, režimu obchodního zákoníku je tedy skutečnost, že jde o zajištění

veřejných potřeb.

Veřejnou potřebou se rozumí přitom nejen potřeba týkající se všech občanů, ale

i potřeba, na níž je zájem z hlediska určité územní oblasti nebo obce, potřeby

v určitých věcných oblastech a úsecích, na kterých je obecně uznávaný zájem.

Půjde o zájmy v oblasti hospodářské, zdravotnictví, životního prostředí,

sociální, kulturní, zajišťované státem. Typicky půjde o akce zajišťované

veřejnými zakázkami, například stavby státních nemocnic, škol, komunikací, a

to i místních, zajišťování potřeb škol a státních nemocnic (viz Štenglová I.,

Plíva S., Tomsa M.a kolektiv.: Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání, Praha,

C.H.Beck 2009, strana 837).

Z uvedeného vyplývá, že skutečnost, že jde o veřejnou potřebu, nijak

nevylučuje, že mají tyto veřejné potřeby dopad jen na určitý okruh subjektů

(konkrétní osoby), jejichž zájem se tím uspokojuje.

V posuzované věci byly mezi účastníky řízení uzavírány podle § 2 odst. 1

vyhlášky č. 21/1991 Sb. dohody o zabezpečení rekvalifikace ohledně každého

jednotlivého registrovaného uchazeče o zaměstnání, který projevil zájem o

absolvování svářečského kurzu v rámci své rekvalifikace.

Je-li na základě uzavřené dohody rekvalifikována jednotlivá osoba, nemění to

nic na tom, že o zajištění veřejných potřeb jde. Jestliže totiž dojde k

rekvalifikaci nezaměstnaných uchazečů o zaměstnání, lze důvodně očekávat, že po

ukončení rekvalifikace dojde k jejich zapojení do pracovního procesu a tím i ke

snižování míry nezaměstnanosti, čímž dochází nepochybně k naplňování veřejné

potřeby, a to přinejmenším v oblasti sociální i hospodářské. Dospěl-li proto

odvolací soud k závěru, že zajišťování rekvalifikace uchazečů o zaměstnání v

souvislosti se zabezpečováním státní politiky na úseku zaměstnanosti je

nepochybně činností, která se týká zabezpečování veřejných potřeb, a z tohoto

důvodu za aplikace § 261 odst. 2 obch. zák. podřídil závazkový vztah mezi

účastníky založený dohodami o zabezpečení rekvalifikace obchodnímu zákoníku,

tvrzeného právního pochybení se nedopustil. Na to pak navazuje i správný postup

odvolacího soudu, posuzoval-li podle téže právní normy i námitku žalované o

promlčení žalobního nároku.

Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud zkoumal, zda řízení

netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu

druhou o. s. ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud

neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají

důvodnost dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť dovolací soud

zjistil, že odvolací soud řízení tvrzenou vadou zatížil.

Jednou ze základních zásad, na nichž je založeno občanské soudní řízení, je

zásada jeho dvouinstančnosti. Odvolací soud přezkoumává správnost skutkových

zjištění učiněných soudem prvního stupně a právního posouzení věci, k němuž

tento soud na základě svých skutkových zjištění v rozhodnutí dospěl, jakož i

správnost řízení, které vydání rozhodnutí soudu prvního stupně předcházelo

(srov. § 212a o. s. ř.).

Podle ustanovení § 212a odst. 3 o. s. ř. smí odvolací soud k novým skutečnostem

nebo důkazům (§ 205a odst. 1 a § 211a), s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst.

2, přihlédnout, jen když byly uplatněny.

Nejvyšší soud například již v rozsudku ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 28 Cdo

3256/2006, vysvětlil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé

rozhodnutí.

Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného

skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení

účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu

prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy

netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního

stupně.

Rovněž tak judikatura Ústavního soudu je ustálena v požadavku, aby rozhodnutí

bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu

lze přitom docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácením

věci k dalšímu řízení (což je možné jenom z důvodů taxativně uvedených v § 219a

o. s. ř.), ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným

právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Tento postup

je i z věcného hlediska vhodnější než kasace napadeného rozhodnutí (byť i ta

bude při odchylném právním názoru, z něhož plyne nutnost dalšího dokazování, v

některých případech nevyhnutelná), neboť šetří účastníkům řízení čas a náklady,

a přesto současně zachovává jejich procesní práva. Účastník tak ví, že odvolací

soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové

námitky. Nutnost zpřístupnění odchylného právního názoru účastníkům vyplývá i z

faktu, že odvolatel svým odvoláním brojí proti určitému skutkovému stavu a jeho

právnímu posouzení, jak k němu dospěl soud prvního stupně; protistrana se potom

vyjadřuje k argumentaci obsažené v odvolání. Argumentace odvolatele i

protistrany se tedy vztahuje k napadenému prvoinstančnímu rozhodnutí, přičemž

žádný z nich v době, kdy podává odvolání či vyjádření k němu, nemůže

předpokládat, zda odvolací soud zaujme jiný právní názor, jakou bude mít tento

právní názor podobu, a jaké skutkové a právní důvody by z hlediska tohoto

odlišného právního názoru měly být relevantní. Ze všech těchto důvodů je

postup, kdy odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž

k závěru o věcné správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě

odlišného právního posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim

příležitost se k němu vyjádřit, odepřením práva na právní slyšení ve smyslu

článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu

ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07).

Z obsahu spisu se podává, že odvolací soud v souladu se shora uvedenou zásadou

předvídatelnosti rozhodnutí nepostupoval ve svých závěrech, že zajišťování

rekvalifikace uchazečů o zaměstnání je nepochybně činností, týkající se

zabezpečování veřejných potřeb, že se žalovaná dostala do prodlení se splněním

závazku s tím, že se jednalo o podstatné porušení smlouvy zakládající oprávnění

žalobkyně od smlouvy odstoupit. Soud prvního stupně totiž tyto otázky

neposuzoval, žalobkyně se ve svých tvrzeních tímto směrem neubírala a rovněž

tak žalovaná se k těmto skutečnostem proto nevyjadřovala.

Lze uzavřít, odvolací soud řízení tvrzenou vadou zatížil a že dovolací důvod

podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl v posuzované věci naplněn.

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.

s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v obou

souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil

(§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř) a věc mu v tomto rozsahu

vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1

část první věty za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2010

JUDr. Miroslav Gallus

předseda senátu