32 Cdo 108/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve
věci žalobkyně D.C.L., zastoupeného Mgr. T. R., advokátem proti žalovanému S.
K., o 58.845,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp.
zn. 17 C 132/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 7. června 2007, č. j. 27 Co 541/2005-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvého stupně
zjistil, že žalobkyně (původně společnost L. Č. s., a. s.) uzavřela se
žalovaným leasingovou smlouvu dne 9. 2. 2000 ve znění Všeobecných smluvních
podmínek finančního leasingu, na jejímž základě se žalovaný stal nájemcem
zvukové a osvětlovací techniky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně přes náležité
poučení soudu nedoložila doručení výpovědi leasingové smlouvy žalovanému,
stejně jako výzvu k zaplacení smluvní pokuty, soud prvního stupně žalobu co do
částky 54.670,- Kč zamítl (což je žalovaná smluvní pokuta ve výši 8.000,- Kč a
účetní zůstatková hodnota předmětu leasingu 46.670,- Kč). Vzhledem k tomu, že
dosud nedošlo k výpovědi leasingové smlouvy zamítl žalobu rovněž co do úroku z
prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 12.175,- Kč ode dne 3. 5.
2001 do 1. 8. 2001, neboť v této době nemohl být žalovaný v prodlení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. června 2007, č. j.
27 Co 541/2005-89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku,
kterou byla žaloba co do částky 54.670,- Kč zamítnuta (výrok I.), změnil
rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, kterou bylo rozhodnuto o
úroku z prodlení tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úroky z
prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z částky 12.175,- Kč od 3. 5. 2001
do 1. 8. 2001 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok III. a IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně ohledně požadované částky 46.670,- Kč, jakožto
účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu, a částky 8.000,- Kč coby smluvní
pokuty, že v řízení nebylo prokázáno doručení výpovědi smlouvy žalovanému.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyni nárok na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 8.000,- Kč jakož i nárok na zaplacení částky
46.670,- Kč účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu nevznikl. Na rozdíl od
soudu prvního stupně však dovodil, že pokud se žalobkyně svojí žalobou po
žalovaném domáhá zaplacení úroků z prodlení z částky vztahující se ke splátkám
od 3. 1. 2001, činil tak zcela v souladu se smluvním ujednáním, jakož i s
ustanovením § 365 a § 369 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť žalovaný již k
tomuto datu v prodlení s úhradou předmětných splátek byl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odkázal na §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a jako
dovolací důvod uvedl, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatelky, se žalovaný o výpovědi dozvěděl a tudíž se výpověď stala
účinnou. Na doručování výpovědi leasingové smlouvy se nepoužije ustanovení
občanského soudního řádu. Žalovaný se v průběhu soudního řízení o výpovědi
dozvěděl a tudíž se výpověď stala účinnou. Nesprávné právní posouzení spatřuje
dále dovolatelka ve skutečnosti, že pokud odvolací soud dovodil, že smluvní
vztah nebyl ukončen, je tedy žalovaný povinen uhradit všechny leasingové
splátky dle splátkového kalendáře a smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně
z každé neuhrazené splátky do zaplacení. Dovolatelka navrhl zrušení rozsudku
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že v daném
případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, který soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání však
není podle § 37 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž
dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím
20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. proti
rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým
základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu
na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo
rozhodnuto jedním výrokem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, které bylo publikováno v časopise Soudní
judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
V dané věci napadl žalobce dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
ve výši 46.670,- Kč, jakožto zůstatkové hodnoty předmětu leasingu a částky
8.000,- Kč, jakožto smluvní pokuty. Jednalo se přitom o vztah mezi podnikateli
při podnikatelské činnosti, který má podle § 261 odst. 1 obch. zák. obchodní
charakter a případný spor mezi těmito stranami je z hlediska procesního, tedy i
z hlediska § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. věcí obchodní. Ačkoli součet těchto
částek převyšuje hranici 50.000,- Kč, je jednoznačné, že se skládá ze dvou
samostatných nároků s odlišným skutkovým základem. Rovněž tak dovolání do
výroku II., kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 0,1 % za každý den prodlení z
částky 12.175,- Kč od 3. 5. 2001 do 1. 8. 2001, se týká neuhrazení leasingových
splátek a rovněž nedosahuje částku 50.000,- Kč. Navíc dovolání do tohoto
výroku je subjektivně nepřípustné, neboť tímto výrokem bylo žalobkyni vyhověno.
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí
odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, majícímu charakter
usnesení ve smyslu § 167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy
přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu přípustné (srov. usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Lze tak uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek
uplatněných v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. , když úspěšnému žalovanému
žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu