32 Cdo 1121/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně V. D., zastoupené advokátem , proti žalovaným 1) Ing. L.
V., 2) A. G. S. s. r. o., , oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 50.987,-
Kč s přísl. vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 10 C 231/96, o
dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 27. října 2005, č. j. 9 Co 65/2004-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na
náhradu nákladů dovolacího řízení 4.153,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám advokáta.
Dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v
záhlaví označenému, jímž bylo potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích
ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 10 C 231/96-157, kterým byla žalovaným 1) a 2)
uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 50.987,- Kč a náklady řízení ve
výši 45.920,- Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského
soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), neboť soud prvního stupně uvedeným
rozsudkem, druhým ve věci, nerozhodl vůči oběma žalovaným jinak než ve svém
předchozím vyhovujícím rozsudku ze dne 2. 4. 1997, č. j. 10 C 231/96-25, a
nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně za opožděnou
úhradu nájemného za měsíc duben 1994, a to z titulu ručení obou žalovaných.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně neshledal ujednání o smluvní
pokutě za neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1
a § 39 ve vazbě na § 544 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“). Proto
rozhodnutí soudu prvního stupně jako správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
Pokud podle dovolání žalovaných 1) a 2) proti předmětnému rozsudku odvolacího
soudu by měla tvrzená otázka zásadního právního významu spočívat v tom, že
závazek hradit smluvní pokutu přešel na společnost P.-K. a.s.na základě smlouvy
o prodeji části podniku ze dne 29. 5. 1997, na kteroužto společnost, jež se
stala právním nástupcem žalovaných 1) a 2), byl posléze prohlášen konkurs a v
incidenčním sporu Městský soud v Praze v pravomocném rozsudku ze dne 21. 6.
2005, č. j. 13 Cm 227/2003 konstatoval, že žaloba měla správně směřovat proti
P.-K. a. s., nikoliv proti žalovaným 1) a 2), je toto tvrzení právně
irelevantní, protože předmětem řízení v přezkoumávané věci je nárok z důvodu
ručení, nikoli základní přímý nárok z titulu pohledávky smluvní pokuty, jak ze
spisu jednoznačně vyplývá.
Tvrzení dovolatelů, že žaloba měla směřovat nikoliv proti nim, nýbrž proti
jinému subjektu P.-K. a.s.– s odkazem na odůvodnění cit. rozsudku Městského
soudu v Praze (a že tudíž oba žalovaní nejsou v této věci pasivně věcně
legitimování), však neobstojí i z procesněprávního důvodu, na který správně
upozornila též žalobkyně ve vyjádření k dovolání. Jde totiž o tvrzení nové,
kterým se – jak sami dovolatelé uvádějí – odvolací soud nezabýval. Podle
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. však v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Skutkový stav nemůže v řízení před
dovolacím soudem doznat změny, dovolací soud musí vycházet z těch skutkových
zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou
zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Námitky, uplatněné dovolateli, tedy nepředstavují právní otázky zásadního
významu, jež by měly judikatorní přesah, ani se jejich prostřednictvím netvrdí,
že ta či ona právní otázka by byla v napadeném rozhodnutí řešena v rozporu s
hmotným právem (na řešení otázky pasivní věcné legitimace není napadené
rozhodnutí ani založeno, takže neobstojí námitka dovolatelů, že tato otázka je
resp. byla určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný a Nejvyšší soud proto dovolání
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalovaní proto
nemají právo na náhradu nákladů řízení a jsou povinni nahradit náklady řízení o
dovolání žalobkyni. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta za jeden úkon
právní služby – vyjádření k dovolání podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, §
14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. (advokátní tarif)
v částce 3.415,- Kč a jeden režijní paušál 75,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. částku 3.490,- Kč s připočtením
19 % DPH ve výši 663,- Kč činí celková částka náhrady nákladů 4.153,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně povinnost vyplývající z tohoto rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2008
JUDr. František F a l d y n a, CSc.
předseda senátu