ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny
Hornochové v právní věci žalobkyně Č. r. – M. p. m. r., proti
žalované T a.s., o 1,390.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 40 Cm 330/96, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2002, č.j. 3 Cmo
543/2000-80, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 26.250,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Podle obsahu spisu se žalobkyně (původně O., příspěvková organizace, jejíž
práva a povinnosti přešla po jejím zrušení na Č. c. c. r., příspěvkovou
organizaci, která pak předmětnou pohledávku postoupila na žalobkyni) domáhala v
řízení po žalované zaplacení částky ve výši 1,390.000,- Kč s příslušenstvím
jako druhé zálohy za provedené dílo podle smlouvy o dílo, která byla uzavřena
mezi žalovanou jako objednatelem a organizací O. jako zhotovitelem a jejímž
předmětem byl projekt a dodávka systému hlasitého dorozumívání D. pro nově
budované televizní provozní pracoviště objednatele. Žalovaná se bránila
tvrzením, že kusová přejímka provedeného díla, tak jak bylo sjednáno ve
smlouvě, nebyla provedena, a proto žalobkyni nárok na zaplacení požadované
částky nevznikl.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. května 2000, č.j. 40 Cm
330/96-43, žalobu o zaplacení 1,390.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl
o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
neprokázala splnění smlouvy o dílo, a proto jí nárok na jeho zaplacení nevznikl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil
žalované zaplatit žalobkyni 1,390.000,- Kč s 15% úrokem z prodlení z dlužné
částky od 5. ledna 1996 do zaplacení a potvrdil ho ve zbývající části
zamítnutého úroku. Dále rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně s tím,
že doplnil dokazování výpovědí svědka Ing. J. Z., který se za žalobkyni
zúčastnil přejímky zhotoveného díla, a dále čtením pracovních smluv pracovníků
Ing. V. B., J. Š. a Ing. M. L., kteří se zúčastnili kusové přejímky za
žalovanou a zápis o přejímce díla za ni podepsali. Z pracovních smluv odvolací
soud zjistil, že Ing. V. B. měl funkci vedoucího směny, který především
zajišťuje provoz technických složek studiového komplexu žalované a jehož přímým
nadřízeným je technický ředitel, dále že Ing. M. L. zastával funkci technika
televizní techniky ve studiu, který zejména zajišťuje provoz studií v komplexu
žalované a jehož přímým nadřízeným byl vedoucí směny, a konečně J. Š. vykonával
funkci technika televizní techniky – vedoucího studia, který zejména zajišťuje
provoz studia v komplexu žalované a jehož přímým nadřízeným byl vedoucí směny.
Základem pro posouzení, zda byli uvedení pracovníci žalované oprávněni za ni
jednat při kusové přejímce provedené v sídle zhotovitele, je podle odvolacího
soudu především smlouva o dílo. Ta podle jeho zjištění člení dodávku díla do
pěti etap a uvádí se v ní, že smluvní plnění bude uzavřeno oboustranným
podepsáním protokolu o předání a převzetí díla. Dále v ní byla dohodnuta
celková cena díla s tím, že bude zaplacena ve dvou zálohách a že doplatek bude
uhrazen po předání a převzetí díla a zkušebním provozu. Druhá záloha ve výši
1,390.000,- Kč, která je předmětem žalobního nároku, měla být podle zjištění
soudu zaplacena po kusové přejímce podle článku III. bodu 3 smlouvy, tedy po
výrobě a dodávce ústředny a účastnických stanic. Přestože druhá záloha uvažuje
o kusové přejímce, odvolací soud z kontextu smlouvy dovodil, že se kusová
přejímka provádí u zhotovitele, který následně pokračuje v práci a teprve
provádí umístění a oživení na místě samém u objednatele. Podle odvolacího soudu
tedy při kusové přejímce nejde o předání a převzetí, při kterém by na
objednatele přecházelo vlastnictví zařízení ani jeho držba, nýbrž jeho smyslem
je ověření, že je zařízení vyrobeno a připraveno k oživení. Pak ovšem nejde
o protokol o předání a převzetí díla ve smyslu článku II. smlouvy, ale o
ověření předpokladů pro zaplacení zálohy kusovým prověřením jednotlivých
součástí zařízení.
Za situace, kdy se podle zjištění odvolacího soudu za žalovanou přejímky
zúčastnili pracovníci, kteří vzhledem ke svému pracovnímu zařazení měli všechny
předpoklady pro odborné posouzení připravenosti předmětu díla v dané etapě,
odvolací soud dospěl k závěru, že tito pracovníci žalované byli oprávněni v
této věci za ni jednat podle § 15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák“), což zhotovitel mohl oprávněně předpokládat a skutečně předpokládal.
Pakliže žalovaná podle názoru odvolacího soudu neprokázala své tvrzení o tom,
že přejímku vzápětí po jejím provedení odmítla se zdůvodněním, že její
pracovníci překročili své oprávnění, odvolací soud dospěl k závěru, že
žalobkyni vzniklo právo na zaplacení druhé zálohy. Proto změnil zamítavý
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Úrok z prodlení přiznal
žalobkyni jen v zákonné výši, jelikož požadovaná výše úroku z prodlení je podle
jeho názoru - vzhledem k charakteru smlouvy a okolnostem průběhu provádění
díla, které nebylo dokončeno a kdy nedošlo k řádnému ukončení vztahu a jeho
vypořádání v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu § 265
obch. zák.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná z důvodu nesprávného
právního posouzení věci dovoláním, v němž dovolatelka brojí proti právnímu
závěru odvolacího soudu, že se kusové přejímky za žalovanou zúčastnili
pracovníci, kteří za ni byli oprávněni v této věci jednat podle § 15 obch. zák.
Podle názoru dovolatelky nelze toto ustanovení v předmětné věci použít, neboť
před jeho aplikací má v posuzované věci přednost výslovné ujednání smluvních
stran, které určuje, kdo je oprávněn za smluvní strany jednat. Podle smlouvy o
dílo jsou za žalobkyni oprávněni jednat Ing. J. Z. ve věcech smluvních a Ing.
V. E. ve věcech technických, kteří se také podle zápisu kusové přejímky
zúčastnili, přičemž za žalovanou je podle smlouvy oprávněn jednat ve věcech
smluvních i technických Ing. P. M., který se však kusové přejímky nezúčastnil.
Pakliže Ing. J. Z. a Ing. V. E. byli s obsahem smlouvy v plném rozsahu
seznámeni, nemohli podle dovolatelky ani důvodně předpokládat, že pracovníci
žalované, kteří se za ni přejímky zúčastnili, byli za ni oprávněni jednat a
činit tak jakékoliv úkony související s plněním smlouvy o dílo. Dovolatelka
rovněž setrvala na námitce, že Ing. P. M., který považoval zápis z kusové
přejímky za neplatný, bezprostředně po jejím provedení úkony svých pracovníků
telefonicky odmítl.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
postoupil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně se skutkovými i právními závěry odvolacího
soudu zcela ztotožnila. S názorem dovolatelky, která vylučuje možnost aplikace
§ 15 obch. zák. smluvním ujednáním účastníků, nesouhlasí. Pakliže se jedná o
kogentní ustanovení, nelze podle žalobkyně jeho aplikaci vyloučit ani omezit,
ale lze ho souběžně použít vedle předmětného smluvního ujednání. Navrhla, aby
dovolací soud dovolání zamítl.
Podle bodu 17., hlavy I. části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném
před 1. lednem 2001 – dále též jen „o. s. ř.“). O takový případ jde i v této
věci, jelikož odvolací soud věc ve shodě s bodem 15., hlavy I. části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. rovněž projednal podle dosavadního znění
občanského soudního řádu, jak sám výslovně zmínil v důvodech rozsudku.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Existenci vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř., jakož i vad řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud
přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s.
ř.), Nejvyšší soud z obsahu spisu neshledal a dovolatelka je ani netvrdila.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.).
Námitky dovolatelky lze z hlediska jejich obsahu podřadit pod dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. a
dále pod dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., podle něhož
lze podat dovolání z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená v posuzované věci podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že se kusové přejímky za žalovanou zúčastnily osoby, které za
ni byly oprávněny jednat ve smyslu § 15 obch. zák.
Podle § 15 obch. zák. v rozhodném znění (tj. ke dni 21. prosince 1995, kdy byla
kusová přejímka provedena), platí, že kdo byl při provozování podniku pověřen
určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle
dochází.
Toto ustanovení upravuje tzv. zákonné zastoupení podnikatele (bez ohledu na to,
zda jde o fyzickou či právnickou osobu). K tomu, aby určitá osoba mohla podle
cit. ustanovení jednat jako zákonný zástupce, musí být současně splněny dvě
podmínky. Především musí jít o osobu, která je pověřena určitou činností. Zákon
neobsahuje žádné další omezení týkající se poměru těchto osob k podnikateli
(nemusí jít o zaměstnance podnikatele, popřípadě o osobu v jiném, obdobném
vztahu k podnikateli) a neurčuje ani obsah a formu pověření. Druhou podmínkou
vzniku oprávnění pověřené osoby zastupovat podnikatele přímo ze zákona (tj. bez
zvláštní plné moci) je to, že činnost, kterou byla osoba pověřena, je činností
při provozu podniku. Jednatelské oprávnění pověřené osoby vyplývající z
uvedeného ustanovení je tedy založeno především na obvyklosti právních úkonů, k
nimž při činnosti, k níž byla pověřena, dochází, přičemž jejich obvyklost je
třeba posuzovat objektivně, nezávisle na jejich případném vymezení ve
vnitropodnikových normách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
února 2003, sp. zn. 29 Odo 569/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
3, ročník 2003, pod číslem 49).
Výše uvedené ustanovení je kogentní a jeho aplikaci nelze, ať již smluvně (jak
se nesprávně domnívá dovolatelka) nebo jednostranným právním úkonem, vyloučit
ani omezit. To znamená, že smlouvou založené konkrétní zmocnění osob
oprávněných jednat za podnikatele v určitých smluvních vztazích nevylučuje
možnost zastoupení podnikatele jinými osobami, a to ani v případě, jde-li o
zastoupení na základě zákona, včetně jednání podnikatele podle § 15 obch. zák.
Poměřoval-li proto odvolací soud svůj skutkový závěr o tom, že za žalovanou se
přejímky zúčastnili pracovníci, kteří vzhledem ke svému pracovnímu zařazení
měli všechny předpoklady pro odborné posouzení připravenosti předmětu díla v
dané etapě, ustanovením § 15 obch. zák. a uzavřel-li tak, že tito pracovníci
žalované tak činili v rámci svého zákonného zmocnění, postupoval správně a
žádné právní pochybení mu vytýkat nelze.
S ohledem na nedůvodnost námitky dovolatelky, že aplikace § 15 obch. zák. je
smluvním ujednáním účastníků obsahujícím určení osob, které jsou oprávněny za
účastníky jednat, vyloučena, se již dovolací soud nezabýval tvrzením
dovolatelky o tom, že v řízení prokázala, že její pracovník Ing. P. M.
bezprostředně po kusové přejímce úkony svých pracovníků odmítl.
Lze tak uzavřít, že se dovolatelce správnost právního posouzení věci zpochybnit
nepodařilo. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243b odst. 1, část věty před středníkem,
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v
dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalobkyni náklady jejího
právního zastoupení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze
sazby odměny za zastupování advokátem v částce 26.175,- Kč podle § 3 odst. 1, §
10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 31.
srpna 2006 a z paušální částky 75,- Kč za jeden úkon právní služby
(vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve
znění účinném do 31. srpna 2006. Vzhledem k tomu, že zastupování žalobkyně
jejím zástupcem JUDr. M. P. bylo v průběhu dovolacího řízení (před vydáním
rozhodnutí dovolacího soudu) ukončeno, provede žalovaná úhrada nákladů
dovolacího řízení k rukám žalobkyně.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 23. června 2008
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu