32 Cdo 1201/2007

32 Cdo 1201/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.

Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v

právní věci žalobkyně M. č. P., zastoupená Mgr. T. M., advokátem proti žalované

S. n., s. r. o., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 41 Cm 159/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 26. září 2006, č. j. 3 Cmo 168/2006-85, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č. j. 3 Cmo 168/2006-85,

a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2006, č.j. 41 Cm

159/2004-65, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. ledna 2006, č.j. 41 Cm

159/2004-65, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení konečného

rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře

ČR (dále jen: \"Rozhodčí soud\") ze dne 26. 7. 2004, č.j. Rsp 447/03 (výrok

I.). Ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně o nákladech řízení. Soud prvního

stupně vyšel ze skutečnosti, že se žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně)

domáhala u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR

zaplacení částky 217,461.074,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady

škody s odkazem na neplatně uzavřenou Mandátní smlouvu ze dne 11. 2. 2000 ve

znění dodatků týkající se kompletní realizace převodů nemovitostí včetně

souvisejících činností v rámci projektu výstavby a prodeje půdních bytových

jednotek žalobkyně (v rozhodčím řízení žalované). Soud prvního stupně zjistil,

že na ústním jednání konaném dne 23. 6. 2004 provedl rozhodčí senát důkaz

výslechem znalce k podanému znaleckému posudku a na tomto jednání rovněž na

základě shodných stanovisek stran sporu prohlásil dokazování za skončené.

Právní zástupci obou stran pak pověřili rozhodce ve smyslu § 27 odst. 1 Řádu

rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen: \"ŘRS

\"), aby spor rozhodli na základě písemností bez nařízení dalšího ústního

jednání. Žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) poté předložila závěrečný

písemný návrh a změnu žaloby, kterou rozšířila původní návrh o částku

195,844.748,- Kč, přičemž rozhodčí soud usnesením změnu žaloby připustil a

poskytl protistraně lhůtu do 2.7.2004 k podání závěrečného návrhu. V podání ze

dne 23.6.2004 žalobkyně (v rozhodčím řízení žalovaná) namítla, že postup, kdy

dojde ke změně (rozšíření) žaloby až po skončení dokazování, je zcela neobvyklý

a v rozporu s duchem procesních předpisů, zároveň namítla, že pokud rozhodčí

senát znovu neotevře dokazování, nelze nově uplatněné nároky považovat za

dostatečně prokázané a že jí byla tímto postupem odepřena možnost se bránit

navrhováním nových důkazů. Podle rozhodčího soudu nebylo nutné znovu otevírat

dokazování ohledně změny žalobního návrhu, protože ve smyslu § 95 odst. 2

občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“) výsledky dokazování mohou být

podkladem pro rozhodnutí o změněném návrhu, rovněž s ohledem na skutečnost, že

strany pověřili rozhodce, aby spor rozhodli na základě písemností bez nařízení

dalšího ústního jednání. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování

dospěl k závěru, že návrh na zrušení předmětného rozhodčího nálezu není

důvodný, proto žalobu zamítl.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem

rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, v odůvodnění pak

odvolací soud odkázal na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, která

považoval za správná a ztotožnil se i s právními závěry soudu prvního stupně.

Odvolací soud uzavřel, že rozhodci daný způsob změny žaloby důvodně posoudili

jako odpovídající úpravě § 95 odst. 2 o. s. ř. a bylo rozhodné, že nešlo o

uplatnění nároků z jiných právních titulů a vztahů, ale o zvýšení (co do

vyčíslení) nároků již existujících, vyplývajících z okolností již v řízení - a

to i znalecky - posuzovaných. Odvolací soud dále považoval za rozhodné, že

žalobkyně měla možnost se vyjádřit ke změně žaloby a mohla navrhnout další

důkazy a takové důkazy rozhodcům předložit, což podle odvolacího soudu učinila

a jí nově předložené listiny rozhodci jako důkaz provedli, jak plyne z usnesení

ze dne 16. 7. 2004. Po celý zbytek rozhodčího řízení pak platilo to, co si

strany sjednaly, tedy pověření rozhodců, aby spor rozhodli na základě

písemností, bez nařízení dalšího jednání. Odvolací soud se tedy neztotožnil s

tvrzením žalobkyně, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci projednat ve

smyslu § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu

rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen: \"ZRŘ\"), jelikož se

strany shodně vzdaly práva na další ústní projednání věci a rozhodce pověřily

rozhodnout podle listin a rozhodci podle toho pověření také dále jednali.

Odvolací soud dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že nebyl prokázán

ani žalobkyní tvrzený důvod ve smyslu § 31 písm. g) ZRŘ, neboť nebylo zjištěno,

že by byly dány důvody, pro něž lze v občanskoprávním řízení žádat obnovu

řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které co do

přípustnosti opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zároveň namítá, že

rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že

je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné posouzení otázky, zda byla

žalobkyni v rozhodčím řízení dána plná možnost k uplatnění jejích práv. Namítá,

že byla hrubě porušena zásada rovného postavení stran ve smyslu § 18 ZRŘ, dále

s poukazem na čl. 38 Listiny základních práv a svobod namítá, že pokud se

nemohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům, bylo jí odepřeno právo na

spravedlivý proces. Za otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje

otázku přezkumné pravomoci soudu ve vztahu k zásadě rovnosti stran v rozhodčím

řízení a povinnosti rozhodčího soudu dát stranám plnou možnost k uplatnění

jejich práv. Dovolatelka dále uvádí, že žalovaná rozšířila původní žalobu o

dalších 195,844.748,- Kč po prohlášení ústního projednávání sporu za skončené a

byla jí poskytnuta lhůta 9 dní k podání závěrečného návrhu, ve kterém navrhla

otevřít opětovně dokazování (doplněním znaleckého posudku), rozhodčí soud však

vydal konečný rozhodčí nález, aniž by dokazování otevřel. Dovolatelka namítá,

že část nároků byla rozhodčím soudem přiznána na základě nepodložených výpočtů

žalované, resp. rozhodců, které neměly oporu ve znaleckém posudku ani jiném

důkazním prostředku, proto tvrdí, že jí nebyla dána možnost věc před rozhodci

projednat ve smyslu § 31 písm. e) ZRŘ, přičemž za projednání věci považuje

nejen vyjádření k žalobě, ale též provádění dokazování k předneseným tvrzením a

vyjadřování se k jednotlivým důkazům. Tímto byla podle dovolatelky porušena

zásada rovnosti stran vyjádřená v § 18 ZRŘ a ustanovení § 5a ŘRS. Namítá dále,

že podle § 27 odst. 1 ŘRS se strany mohou dohodnout, aby rozhodčí senát rozhodl

spor bez ústního jednání pouze na základě písemností, podle ní je však

nemyslitelné, aby taková dohoda předcházela rozšíření žaloby o nárok, který

nebyl před rozhodčím soudem řádně projednán.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu

spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně

k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,

že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem ( § 241 odst.

1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval

nejprve přípustností dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná

rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání

proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku

soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem

potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst.

1 písm. a) o. s. ř. přípustné.

Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.

s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto

soudu ve věci.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího

soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání

není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené

rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí

odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího

soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím

soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným

právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.

s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,

tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z

hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí

odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní

význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z

hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo

obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání

je přípustné, jde-li o řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v

oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo

úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.

Vzhledem ke skutečnosti, že právní otázka přezkumné pravomoci soudu ve vztahu k

zásadě rovnosti stran v rozhodčím řízení a povinnosti rozhodčího soudu dát

stranám plnou možnost k uplatnění jejich práv soudem prvního stupně i odvolacím

soudem, jejíž řešení bylo dovoláním napadeno, nebyla dosud v rozhodování

dovolacího soudu vyřešena, shledal ji dovolací soud zásadně právně významnou ve

smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud tedy dovodil, že

dovolání je přípustné.

Dovolání je i důvodné.

Nejvyšší soud při posouzení věci v prvé řadě vycházel z povahy rozhodčího

řízení, jehož smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z

obecných soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako

soukromé fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou

rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře

ČR se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02,

publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byl formulován

závěr, že \"rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení

stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé

vlastní moci stran určovat si svůj osud\". Nejvyšší soud tedy s ohledem na

charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného

rozhodčího řízení, se zabýval pouze otázkou, zda odvolací soud správně

posoudil, zda byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ze

dne 26. 7. 2004, č.j. Rsp 447/03, ve smyslu § 31 písm. e) a g) ve spojení s §

18 ZRŘ. Námitky dovolatelky tudíž zkoumal pouze z hledisek, zda byla straně

poskytnuta možnost věc před rozhodci řádně projednat, případně jsou dány

důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat obnovu řízení, přičemž

dospěl k závěru, že důvod pro zrušení předmětného rozhodčího nálezu ve smyslu §

31 písm. e) ZRŘ dán byl.

Odvolací soud v napadeném rozhodnutí uzavřel, že rozhodci v předmětném

rozhodčím řízení způsob změny žaloby (rozšíření žaloby o dalších 195,844.748,-

Kč) důvodně posoudili jako odpovídající úpravě § 95 odst. 2 o. s. ř. a bylo

rozhodné, že nešlo o uplatnění nároků z jiných právních titulů a vztahů, ale o

zvýšení (v jejich vyčíslení) nároků již existujících, vyplývajících z okolností

již v řízení - a to i znalecky - posuzovaných. Odvolací soud dále považoval za

rozhodné, že žalobkyně měla možnost se vyjádřit ke změně žaloby a mohla

navrhnout další důkazy a takové důkazy rozhodcům předložit, což podle

odvolacího soudu učinila a jí nově předložené listiny rozhodci jako důkaz

provedli, jak plyne z usnesení ze dne 16. 7. 2004. Po celý zbytek rozhodčího

řízení pak platilo to, co si strany sjednaly, tedy pověření rozhodců, aby spor

rozhodli na základě písemností, bez nařízení dalšího jednání.

Nejvyšší soud zkoumal, zda v daném případě byla účastníkům rozhodčího řízení

poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, a to zejména z pohledu toho,

zda byla účastníkům poskytnuta rovná možnost k uplatnění jejich procesních práv

ve smyslu ust. § 18 ZRŘ, za přiměřeného použití občanského soudního řádu. V

rozsudku ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, se Nejvyšší soud zabýval

vztahem ZRŘ a občanského soudního řádu, přičemž dospěl k závěru, že vztah obou

právních norem je upraven ustanovením § 30 zákona o rozhodčím řízení, podle

kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci přiměřeně

ustanovení občanského soudního řádu. Z použití termínu „přiměřeně“ vyplývá, že

rozhodčí řízení nepodléhá občanskému soudnímu řádu přímo a jeho jednotlivá

ustanovení nelze použít v rozhodčím řízení mechanicky. Výraz „přiměřené“

vyžaduje především zohlednění obecných zásad, na nichž stojí české rozhodčí

řízení, to znamená použití norem občanského soudního řádu pod obecným rámcem

zásad českého rozhodčího řízení. Zásadu rovnosti stran zákon o rozhodčím řízení

nikterak nerozvádí stanovením konkrétních práv a povinností účastníků

rozhodčího řízení a k jejímu naplnění je nutno podle § 30 zákona o rozhodčím

řízení použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Nejvyšší

soud se proto v projednávaném případě zaměřil především na otázku, zda byla s

ohledem na rovné postavení stran rozhodčího řízení poskytnuta stranám možnost

věc před rozhodci projednat, respektive, zda byla poskytnuta řádně dostatečná

možnost k uplatnění procesních práv účastníků rozhodčího řízení. Tyto požadavky

či zásady je třeba zkoumat nejen z hlediska, zda po formální stránce byly

procesní postupy dodrženy, ale rovněž z hlediska, měly-li obě strany rovnou a

dostatečnou možnost uplatnění tvrzení, námitek, navrhování důkazů apod.

Obdobný závěr je zastáván i právní teorií, kde je za nejtypičtější případ

odepření možnosti věc před rozhodci projednat, považována nemožnost

dostatečného uplatnění argumentace stran a nemožnost jejich vyjádření se ke

všem relevantním skutečnostem. Obvykle bude nezbytné, aby stranám byla

poskytnuta možnost vyjádřit se k tvrzením druhé strany, a to i písemně, tedy v

případě žalovaného právo podat žalobní odpověď, v případě žalobce vyjádřit se

k protižalobě, případně k protiargumentům uplatněným v žalobní odpovědi. V

rámci jednotlivých uvedených úkonů lze považovat za důvodné, aby stranám byla

poskytována nejen možnost tyto úkony učinit, ale i to, aby byla poskytnutá

možnost s ohledem na všechny relevantní souvislosti dostatečná (srov. např.

Bohuslav Klein, Rozhodčí řízení, ASPI 2007, str. 193). Dalším nezbytným

požadavkem pak je, aby stranám byla poskytnuta nejen možnost navrhnout důkazy k

prokázání jejích tvrzení, ale tyto důkazy i provést (za předpokladu, že nejsou

pro dané řízení zcela zjevně nepodstatné). Pokud důkazní návrh některé ze stran

nebyl přijat, je třeba, aby rozhodci důkazní návrh uvážili a dostatečně

zdůvodnili, proč navržený důkaz nebyl proveden (srov. tamtéž). Jestliže v daném

případě byla žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) v případě rozšíření žaloby

o dalších 195,844.748,- Kč po prohlášení ústního projednávání sporu za

skončené, poskytnuta pouze možnost k podání závěrečného návrhu, pak nelze

takovou možnost k uplatnění jejích práv považovat za dostatečnou. Na tom nic

nemění ani skutečnost, že se strany sporu postupem podle § 27 ŘRS dohodly, aby

rozhodčí senát rozhodl spor bez ústního jednání pouze na základě písemností.

Takový postup znamená, že se strany zřekly pouze ústního jednání, to však

nemůže znamenat, že by strany mohly omezit svá procesní práva ve smyslu

nemožnosti navrhnout další důkazy, případně požadavky na jejich provedení,

neboť opačný postup by byl porušením práva na spravedlivý proces ve smyslu čl.

38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V právní literatuře (srov. např.

Prof. dr. Alexander J. Bělohlávek, Komentář: Zákon o rozhodčím řízení a o

výkonu rozhodčích nálezů, C. H. Beck 2004, 1. vydání, str. 241) je dále

zastáván názor, že zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ z důvodu,

že rozhodci neprovedli důkaz navržený stranami, bude možno zásadně jen tehdy,

jestliže se tímto návrhem rozhodci odmítli zabývat nebo nedostatečně zabývali.

Soud nemůže takový možný důkazní návrh hodnotit z pohledu možného vlivu na

výsledek rozhodčího řízení (jako je tomu například v řízení o opravném

prostředku). O to více je ovšem zapotřebí, aby se rozhodci jak v průběhu

řízení, tak i v odůvodnění písemného vyhotovení nálezu vypořádali nejen se

všemi navrženými důkazy v řízení provedenými, nýbrž i těmi, jejichž provedení

nepřipustili, a to co do důvodů takového odmítnutí důkazních návrhů.

V nálezu ze dne 13. listopadu 2003, sp. zn. III. ÚS 202/03, publikovaném ve

Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 134/2003 USn. Ústavní soud

formuloval a odůvodnil závěr, že jedním ze základních principů, jimiž je soudní

řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že

účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by

byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna či znevýhodněna. K

provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu

zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip

rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti

pojem „rovnost zbraní“. Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip

rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu,

vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou

záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než

ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí,

1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Vzhledem

ke shora uvedenému lze za přiměřeného použití občanského soudního řádu uvedený

závěr vztáhnout i na rozhodčí řízení ve smyslu ZRŘ. Pokud tedy v daném případě

žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) po skončení dokazování, poté co se

strany rozhodčího řízení dohodly na pokračování sporu na základě písemností,

rozšířila žalobu o dalších 195,844.748,- Kč, přičemž žalobkyně (v rozhodčím

řízení žalovaná) se mohla vyjádřit pouze v podobě závěrečného návrhu, je

zřejmé, že účastníci rozhodčího řízení neměli stejnou možnost k uplatnění

jejich práv v rozhodčím řízení. Dovolatelce lze přisvědčit v námitce, že za

situace, kdy strana nemá k dispozici žádný opravný prostředek, měl rozhodčí

soud poskytnout žalované (v řízení před soudem žalobkyni) všechny zákonem

poskytnuté procesní prostředky k ochraně jejích oprávněných zájmů a měl jí

umožnit, aby se proti nárokům vzneseným až po skončení dokazování mohla

dostatečným způsobem bránit, tak aby rovné postavení stran rozhodčího řízení

nebylo dotčeno. Lze rovněž přisvědčit námitce dovolatelky, že rozhodčí senát

závěrečný návrh žalobkyně ze dne 1. 7. 2004 za návrh na otevření dokazování

považoval (což vyplývá i z jeho usnesení ze dne 16. 7. 2004), nicméně se s

tímto návrhem vůbec nevypořádal, neboť dokazování nepřipustil, aniž by toto

procesní rozhodnutí konkrétně zdůvodnil, uvedl pouze, že \"podle názoru

rozhodců není potřebné znovu otevírat dokazování ohledně změny žalobního

návrhu, protože ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. výsledky dosavadního dokazování

mohou být podkladem pro řízení a rozhodnutí o změněném návrhu\". V bodu 1.51

rozhodčího nálezu č.j. Rsp 447/03 však rozhodčí senát uvedl, že žalovaná (v

řízení před soudem žalobkyně) ve svém posledním vyjádření návrh na opětovné

otevření dokazování nepodala a nenavrhla provedení konkrétních důkazů.

Podle

názoru rozhodců důkazy, které byly provedeny v tomto rozhodčím řízení, jsou

dostatečné a umožňují rozhodcům rozhodnout o všech nárocích, které strany v

tomto řízení uplatnily, tedy i nárocích souvisejících s rozšířením žaloby. Ze

shora uvedeného pak vyplývá, že při posuzování otázky, zda v daném případě byla

straně v rozhodčím řízení poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí

soud zkoumat, zda v konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem

okolnostem případu, byla straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost

k uplatnění jejich procesních práv, a rovněž zda se procesním postupem

rozhodčího soudu jedna ze stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé

straně. Okolnost, že změněný (rozšířený) nárok má podklad v dosavadním

dokazování, může být důvodem pro připuštění změny (rozšíření) návrhu, nikoli

důvodem pro to, že nemusí být projednán. Nelze se dovolávat toho, že účastníci

souhlasili s rozhodnutím sporu na základě písemností, jestliže ke změně návrhu

(žaloby) došlo až po tomto souhlasu. S dovolatelkou lze tedy souhlasit i v tom,

že nárok představující rozšíření žaloby nebyl před rozhodčím soudem řádně

projednán.

Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud

nesprávně právně posoudil otázku, zda byly dány důvody pro zrušení rozhodčího

nálezu ze dne 26. 7. 2004, č.j. Rsp 447/03, a to ve smyslu ust. § 31 písm. e)

ZRŘ, jelikož v daném případě důvody pro zrušení dány

byly.

Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2

in fine o. s. ř.) a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací

soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§

243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto také o nákladech dovolacího řízení (§

243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne11. června 2008

JUDr. František Faldyna, CSc.

předseda senátu