32 Cdo 1205/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce K. U., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem
se sídlem v Praze, Libická 1832/5, proti žalované České pojišťovně a.s., se
sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o 146
406,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
125 EC 51/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. října 2011, č. j. 28 Co 354/2011-111, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 28 Co
354/2011-111, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. března 2011,
č. j. 125 EC 51/2009-83, uložil žalované zaplatit žalobci částku 146 406,50 Kč
s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak vyhověl
žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení nedoplatku pojistného
plnění z titulu pojistné smlouvy uzavřené žalovanou s leasingovou společností
ŠkoFIN s. r. o. (dále též jen „leasingová společnost“), jejímž předmětem bylo
havarijní pojištění vozidla ŠKODA Octavia combi provozované žalobcem, který si
ho pořídil prostřednictvím leasingové společnosti. Z rámcové smlouvy o pojištění souboru vozidel – předmětů leasingu/úvěru,
podepsané žalovanou a leasingovou společností dne 31. ledna 2005, z osvědčení o
pojištění ze dne 18. července 2007 a ze Všeobecných pojistných podmínek pro
pojištění vozidel a dopravovaných věcí VPPH 2005 (dále též jen „VPPH“), na něž
pojistná smlouva odkazuje, soud prvního stupně zjistil, že leasingová
společnost bude platit pojistné žalované, která jí v případě škody způsobené
jakoukoli pojistnou událostí na vozidle, které bylo leasingovou smlouvou č. 621349 svěřeno do užívání žalobci, poskytne pojistné plnění, vypočtené způsobem
uvedeným v čl. 7 bodu 7 VPPH. Podle právního posouzení soudu šlo o pojistnou
smlouvu podle § 2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně
souvisejících zákonů (zákona o pojistné smlouvě). V průběhu trvání pojištění
došlo k pojistné události – k vloupání do vozidla, při němž došlo k jeho
poškození a k vykradení jeho interiéru. Z částky 286 731 Kč, kterou žalobce
uhradil za opravu vozidla, mu žalovaná vyplatila pojistné plnění ve výši 38 125
Kč, když leasingová společnost dala žalované souhlas k výplatě pojistného
plnění žalobci. Podle posudku znalce Ing. H., který si žalobce nechal
zpracovat, vznikla žalobci majetková újma ve výši 205 035 Kč. Po odpočtu
vyplacené částky 38 125 Kč a sjednané 10% spoluúčasti se tak žalobce domáhá v
řízení po žalované zaplacení částky 146 406,50 Kč. Po skončení leasingového
vztahu v roce 2010 se žalobce stal vlastníkem předmětného vozidla, přičemž
právo na výplatu požadovaného pojistného plnění na něj přešlo smlouvou o
postoupení pohledávky ze dne 15. února 2011, kterou uzavřel s leasingovou
společností. Soud prvního stupně vyšel ze znění čl. 7 bodu 7 písm. a) VPPH, podle něhož
vzniklo-li právo na pojistné plnění z pojistné události, kterou vozidlo bylo
poškozeno tak, že přiměřené náklady na jeho opravu, snížené o časovou cenu
zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla, jsou menší než 80 % časové
ceny, kterou mělo vozidlo bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna
povinna vyplatit částku odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného
vozidla, sníženou o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného
vozidla. Podle úvahy soudu prvního stupně jsou přiměřenými náklady náklady
pravidelně nutné k tomu, aby poškozené vozidlo bylo uvedeno v předešlý stav, z
čehož podle jeho názoru logicky vyplývá, že přiměřeným nákladům na opravu
vozidla odpovídá cena, jež se obvykle na trhu za opravu stejně poškozeného
vozidla platí v daném místě a čase.
Takovou cenu odhadl ve svém posudku Ing. H., který vycházel z rozsahu poškození předmětného vozidla, přičemž položku
nákladů na materiál vypočetl tak, že sečetl cenu vyměňovaných dílů podle
katalogu vozidel Škoda. Soud prvního stupně vysvětlil, že na použitelnost
uvedeného posudku a na učiněná zjištění je bez jakéhokoli vlivu skutečnost,
jaké náhradní díly (zda nové či použité) byly při opravě do vozidla zabudovány. Zdůraznil, že podstatné pro rozhodnutí o výši smluveného pojistného plnění je
zjištění objektivních přiměřených nákladů na opravu poškozeného vozidla a
nikoli to, jak žalobce s předmětným automobilem po havárii naložil. To znamená,
že žalobci by právo na výplatu smluveného pojistného plnění vzniklo i v
případě, že by předmětný automobil zůstal po nastalé pojistné události
neopraven. Soud prvního stupně uzavřel, že výše smluveného pojistného plnění činí 194 783
Kč, což představuje přiměřené náklady na opravu poškození vozu, nesnižované o
časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla. Jestliže žalovaná
vyplatila žalobci částku 38 125 Kč, zbývá jí doplatit 156 658,25 Kč. Proto
žalobě, kterou se žalobkyně domáhala výplaty i nižší částky, vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu (výrok I.) a rozhodl o
nákladech za řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu
zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho závěrem o
aktivní věcné legitimaci žalobce (nesprávně uvedeno žalované), pro jejíž
posouzení vzal (v souladu s § 154 občanského soudního řádu – dále též jen „o. s. ř.“) jako rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Uvedl, že žalobce
smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 15. února 2011, kterou považuje ve
shodě se soudem prvního stupně za platnou, prokázal, že na něho leasingová
společnost postoupila pohledávku na vyplacení pojistného plnění z předmětné
pojistné události. Pakliže se žalobce v řízení nedomáhá vyšší částky, než mu
byla postoupena, nepokládá námitku žalované o neurčitém vymezení postupované
pohledávky za opodstatněnou. Odvolací soud rekapituloval, že v řízení zůstala spornou pouze otázka výše
přiměřených nákladů na opravu poškozeného vozidla ve smyslu pravidel obsažených
v čl. 7 bodu 7 VPPH. V situaci, kdy bylo v řízení prokázáno, že „nikoli
autorizovaná opravna namontovala do vozidla nikoli nové (originální) díly v
ceně nejvýše 39 300 Kč“, odvolací soud nesdílí názor, který soud prvního stupně
zaujal k této otázce včetně úvahy, že pro stanovení přiměřených nákladů na
opravu vozidla není významné, zda při opravě vozidla došlo k zabudování nových
či použitých náhradních dílů. Odvolací soud nenachází žádný důvod k tomu, aby
přiměřené náklady na opravu poškozeného vozidla byly stanoveny jinak, než jak
vyplývá z výpočtu pojistného plnění, z něhož žalovaná při likvidaci pojistné
události vycházela.
Podle jeho mínění je oprávněná kritika žalované, že v
případě opravy vozidla v neautorizovaném servisu nelze takto prováděný způsob a
kvalitu opravy vozidla klást na stejnou úroveň jako v autorizované opravně a
požadovat tak úhradu ve stejné cenové relaci a za nové náhradní díly dle
katalogu vozidel Škoda, jestliže tak vozidlo nebylo opraveno. Vzhledem k tomu,
že namontované náhradní díly byly zakoupeny jako použité v bazaru za 39 300 Kč,
nelze podle odvolacího soudu při výpočtu výše nákladů na opravu poškozeného
vozidla ve smyslu sjednaných pravidel havarijního pojištění z ceny nových
náhradních dílů – jak učinil soud prvního stupně – vycházet. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné
právní posouzení věci a postižení řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel namítá, že odvolací soud při stanovení výše nákladů za opravu
poškozeného vozidla, na jejichž zaplacení mu vznikl vůči žalované nárok, právně
pochybil. Vytýká mu, že při určení výše jeho majetkové újmy nevycházel z řádně
zjištěného skutkového stavu. Podle dovolatele není rozhodující, za kolik
nakoupí opravna náhradní díly, což žalobce u servisu ovlivnit nemohl a ani
nemůže, nýbrž zda se hodnota náhradních dílů a hodnota vozidla po opravě sníží
či nikoliv, k čemuž dle znalce nedošlo. Poukazuje na možný způsob likvidace
pojistné události plněním žalované dle rozpočtu, který by odpovídal běžné ceně
náhradních dílů a tomu, co požadoval žalobce a určil znalec, a to bez toho, že
by se žalovaná zajímala o to, kdy a jak si žalobce vozidlo opraví. Uvádí, že za
opravu předmětného vozidla zaplatil servisu 270 000 Kč, přičemž vozidlo bylo
uvedeno do původního stavu z originálních dílů, jeho hodnota se nesnížila a
rovněž dle kontroly žalované bylo plně funkční. Podle dovolatele měl odvolací
soud zohlednit veškeré jím vynaložené a nutné prostředky k obnovení
provozuschopnosti vozidla, což však neučinil.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že při hodnocení důkazů postupoval
formalisticky, přičemž se dostatečně nevypořádal se všemi relevantními
skutečnostmi. Tvrdí, že napadený rozsudek postrádá přesvědčivé zdůvodnění a
hodnocení provedených důkazů neposkytuje dostatečnou oporu pro skutkový závěr o
nemožnosti zjištění skutečné výše škody a škody samé. Podle názoru dovolatele
jsou vady řízení, jichž se dopustil odvolací soud, takového charakteru, že
zakládají porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek,
zakotvených v Listině základních práv a svobod.
Dovolatel, poukazuje na právo jako nástroj spravedlnosti a potřebu jeho
aplikace s ohledem na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou
normou, odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval judikaturu Ústavního soudu,
podle níž je třeba v každém individuálním případě pečlivě srovnat majetkový
stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy, přičemž rozsah
náhrady v penězích musí zohledňovat veškeré vynaložené prostředky nutné k
obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy k uvedení poškozené věci do původního
majetkového stavu. Pokud obnovení původního majetkového stavu není možné jinak
než za použití nových náhradních dílů, oprava byla provedena účelně a směřovala
jen k odstranění následků škodné události, nelze přenášet povinnost k úhradě
nákladů na uvedení věci do původního stavu na poškozeného a neodůvodněně jej
znevýhodňovat proti škůdci. Tvrdí, že z posudku znalce Ing. H. jednoznačně
vyplývá, jaká byla cena vozidla před jeho poškozením, jaké náklady je třeba
vynaložit na uvedení vozidla do stavu před jeho poškozením a že v důsledku
opravy, kterou bude vozidlo uvedeno do původního stavu, nedojde k jeho
zhodnocení, neboť tržní hodnota havarovaného, byť opraveného vozu bude nižší.
Uvádí, že odvolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu nepostupoval a
otázkou skutečné majetkové újmy, která mu jako poškozenému vznikla v důsledku
pojistné události, se řádně nezabýval. Vytýká mu, že v případě pochybností o
výši majetkové újmy, a tedy i o správnosti závěrů znalce o nezbytné výši
nákladů na uvedení vozu do stavu před jeho poškozením, měl doplnit dokazování,
což neučinil. V závěru dovolání se dovolatel ohrazuje proti mechanické aplikaci
zákona ze strany soudu a dovolává se takového výkladu právní normy, který bude
v souladu se smyslem a účelem zákona a bude racionální a spravedlivý.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád
ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Při posuzování nároku žalobce na doplatek pojistného plnění vyšly soudy obou
stupňů z čl. 7 bodu 7 písm. a) VPPH, podle něhož vzniklo-li právo na pojistné
plnění z pojistné události, kterou bylo vozidlo poškozeno tak, že přiměřené
náklady na jeho opravu, snížené o časovou cenu zbytků nahrazovaných částí
poškozeného vozidla, jsou menší než 80 % časové ceny, kterou mělo vozidlo
bezprostředně před pojistnou událostí, je pojišťovna povinna vyplatit částku
odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozeného vozidla, sníženou o
časovou cenu zbytků nahrazovaných částí poškozeného vozidla.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s výkladem, který zaujal soud prvního stupně
ohledně rozsahu a výše pojistného plnění, jak vyplývá ze shora citovaného čl. 7
bodu 7 VPPH, včetně výkladu o tom, co je třeba považovat za „přiměřené náklady
na opravu poškozeného vozidla.“ Soud prvního stupně správně vyložil, že jde o
náklady objektivizovatelné a nutné k tomu, aby bylo poškozené vozidlo uvedeno
ve stav před jeho poškozením, přičemž přiměřeným nákladům na opravu vozidla
odpovídá cena, jež se obvykle na trhu za opravu poškozeného vozidla platí v
daném místě a čase. Správné je též posouzení soudu prvního stupně, že pro
rozsah a výši pojistného plnění, sjednaného v pojistné smlouvě, není rozhodné,
zda a jakým způsobem žalobce předmětné vozidlo opravil či nechal opravit. Totéž
však neplatí pro posouzení odvolacího soudu, který právě v tomto směru
pochybil, když pominul sjednané podmínky pro stanovení rozsahu a výše
pojistného plnění, včetně výkladu příslušných smluvních ujednání (srov. § 266
obchodního zákoníku), a za rozhodnou skutečnost pro určení rozsahu a výše
pojistného plnění považoval žalobcem zvolený způsob opravy vozidla. Dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.
ř. byl v souzené věci naplněn.
S ohledem na názor, který Nejvyšší soud zaujal, se již nemusel zabývat dalšími
dovolacími námitkami, včetně ohlášeného dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož naplnění dovolatel spatřuje ve formalistickém
hodnocení důkazů a v mechanické aplikaci práva.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (včetně
rozhodnutí o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem
o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s.
ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. dubna 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu