32 Cdo 1362/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně PRADAST, spol. s r.o., se sídlem v Českých Budějovicích,
nám. Přemysla Otakara II. 10/6, PSČ 370 01, identifikační číslo osoby 60 82 60
53, zastoupené JUDr. Eugenem Zálišem, advokátem se sídlem v Českých
Budějovicích, Rudolfovská tř. 64/34, proti žalované TESIMA, spol. s r.o., se
sídlem v Českých Budějovicích, Nemanická 14/440, identifikační číslo osoby 47
25 21 38, zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad
Vltavou, Luční 901, o zaplacení částky 535.575,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 659/2011, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 4
Cmo 18/2013-336, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2013, č. j. 4 Cmo 18/2013-336,
v části výroku pod bodem I., kterou byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 8. října 2012, č. j. 13 Cm 659/2011-296, ve výroku
o nákladech řízení, a ve výroku pod bodem II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech
odvolacího řízení, se zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8.
října 2012, č. j. 13 Cm 659/2011-296, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích
zamítl žalobu o zaplacení částky 535.575,- Kč s příslušenstvím a žalobkyni
uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 61.224,- Kč (výrok
pod bodem I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku pod bodem I., kterou byl
potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, podala
žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o skutečnost, že odvolací soud se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce rozhodování o
nákladech řízení v reakci na derogační nález pléna Ústavního soudu ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb. (dále též
jen „nález Pl. ÚS 25/12“). Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (jde o rozsudek ze dne 15. května 2013, uveřejněný pod
číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 73/2013“),
v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení
postupuje podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „advokátní tarif“). Dále dovolatelka namítá, že odvolací soud
nerespektoval ustanovení § 154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.
s. ř.“) a judikaturu jej vykládající, přičemž zmiňuje rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo
812/2007 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, který je
veřejnosti dostupný - stejně jako níže citovaná rozhodnutí - na webových
stránkách Nejvyššího soudu). Z něj vyplývá, že podle právního stavu účinného ke
dni rozhodování je nutno postupovat tehdy, pokud soud svým rozhodnutím
konstituuje práva a povinnosti, což typicky činí ve výroku o nákladech řízení,
potažmo v rámci přezkumu takového výroku.
Důvodnost dovolání spatřuje dovolatelka v nesprávném právním posouzení věci
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud potvrdil rozsudek
soudu prvního stupně v celém rozsahu jako správný, a to přesto, že výrok o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně vychází z vyhlášky č.
484/2000 Sb., která již byla v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (2.
října 2013) nálezem Pl. ÚS 25/12 zrušena s účinností ke dni 7. května 2013.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak,
že žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši
126.566,- Kč (tj. za deset úkonů právní služby dle advokátního tarifu), ve
zbytku rozsudek odvolacího soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
dovolacího řízení.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti akcesorickým
výrokům, včetně výroků o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže napadené rozhodnutí ve
smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se
při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho
důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o výši náhrady nákladů za řízení
před soudem prvního stupně není správné.
Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení dne 8. října 2012, pokud
jde o náhradu za zastoupení žalované advokátem podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, ve
znění pozdějších předpisů, jež byla zrušena nálezem pléna Ústavního soudu ze
dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb.,
s účinností od 7. května 2013. Přezkoumává-li odvolací soud po dni 7. května
2013 správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení za zastoupení
advokátem, pak s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013,
č. Org. 23/13 - k onomu nálezu - uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., a při
absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování
stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni, je namístě postup podle
ustanovení § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně za právní zastoupení
účastníka advokátem lze rozhodnout jen podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. závěry vyjádřené
v R 73/2013, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn.
25 Cdo 1258/2014, v rozsudku ze dne 15. května 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013).
Potvrdil-li odvolací soud jako správný rozsudek soudu prvního stupně i ve
výroku o nákladech řízení, ač v něm vypočtená náhrada nákladů řízení žalované
za zastoupení advokátem vycházela z již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
postupoval v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním dotčeném výroku není z
uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil,
spolu se závislým výrokem o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b)
o. s. ř.], a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část
první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení soud rovněž rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu