32 Cdo 139/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou proti žalovanému P. Š.,
zastoupenému advokátem o ochranu před jednáním nekalé soutěže, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25/16 Cm 73/2000, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2007, č.j. 4 Cmo
162/2007-132 takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července 2007, č.j. 4 Cmo
162/2007-132, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal po žalovaném
zaplacení částky přiměřeného zadostiučinění 200.000,- Kč a náhrady škody ve
výši 187.188,- Kč z titulu nekalého soutěžního jednání žalovaného podle § 44
odst. 1 obchodního zákoníku (generální klauzule) a dále podle § 49 (podplácení)
a § 51 obchodního zákoníku (porušení obchodního tajemství).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 8. 2002, čj. 25/16 Cm
73/2000-52, zamítl všechny požadavky žalobce a rozhodl o nákladech řízení.
Otázku, zda je žalovaný soutěžitelem podle § 41 obchodního zákoníku (dále jen
obch. zák.), vyřešil soud kladně. Při zkoumání, zda jednání tohoto soutěžitele
naplňuje znaky nekalosoutěžního jednání podle § 44 odst. 1 obch. zák., dospěl k
závěru, že jednání žalovaného lze sice kvalifikovat jako jednání v hospodářské
soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže, ale že toto jednání není
způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Podle závěru
soudu prvního stupně jednání žalovaného nenaplňuje všechny znaky generální
klauzule nekalé soutěže, není tedy nekalosoutěžním jednáním a není nutno dále
zjišťovat, zda by mohlo naplnit znaky jednotlivých skutkových podstat
vytýkaných žalobcem, tedy tzv. pasivního podplácení podle § 49 písm. b) obch.
zák. nebo porušení obchodního tajemství podle § 51 obch. zák. Z těchto důvodů
byly soudem prvního stupně zamítnuty všechny požadavky žalobce, tj. požadavek
na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč (výrok I.) i
požadavek na zaplacení náhrady škody ve výši 187.188,- Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též odvolací soud)
rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, č.j. 4 Cmo 34/2003-83, z m ě n i l výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci
přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč (výrok I), p o t v r d i
l výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II) a uložil žalovanému
nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že odvolání žalobce je z
větší části důvodné. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně, nesouhlasil však s právním závěrem soudu prvního stupně, že jednání
žalovaného nenaplňuje všechny znaky generální klauzule nekalé soutěže a není
tedy jednáním nekalosoutěžním. Odvolací soud nesouhlasil se závěry soudu
prvního stupně, které učinil ohledně způsobilosti jednání přivodit újmu jiným
soutěžitelům nebo spotřebitelům. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního
stupně, dospěl k závěru, že jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu jak
žalobci, tak i ostatním soutěžitelům. Podle názoru odvolacího soudu by žalobce
mohl při uzavření kupní smlouvy se společností P., v.o.s. dosáhnout výhodnější,
tedy nižší ceny oproti ceně dohodnuté, kdyby žalovaný jednal vůči němu, jako
svému zaměstnavateli, poctivě a informoval ho o tom, že mu společnost P.,
v.o.s. nabídla uzavření zprostředkovatelské smlouvy a vyplácení provize v
souvislosti s uzavřením dodávkové smlouvy mezi žalobcem a společností P.,
v.o.s. V nedosažení této výhodnější ceny pak odvolací soud spatřuje hmotnou
újmu žalobce, považuje takový způsob jednání za soukromou korupci, která je pak
objektivně způsobilá přivodit také újmu jiným soutěžitelům, a potažmo i
spotřebitelům, neboť každé korupční jednání vede ke zvyšování nákladů
obchodních transakcí a ve svém důsledku tedy i ke zvyšování cen výrobků, čímž
jsou poškozováni v konečné fázi spotřebitelé.
Dále odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že žalovaný
způsobil nehmotnou újmu žalobci i tím, že nejednal vůči žalobci čestně,
přestože mu žalobce dal funkci vedoucího útvaru nákupu a skladového
hospodářství v podniku a současně s ní i důvěru, že bude jednat v souladu s
oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele. Odvolací soud dovodil, že žalovaný
jednal vůči žalobci nepoctivě, což znamená nejen ztrátu na prestiži samotného
žalovaného, ale zejména takové chování snižuje solidnost a důvěryhodnost firmy
žalobce v očích ostatních dodavatelů, jakož i soutěžitelů, a rovněž toto
korupční jednání může působit negativně i na ostatní zaměstnance žalobce a
podněcovat je k obdobnému jednání vůči žalobci.
Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání žalovaného je jednáním v
hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a toto jednání
žalovaného je objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, a to jak materiální
tak i nemateriální. Tím je naplněna generální klauzule nekalé soutěže a podle
odvolacího soudu lze tedy žalobci přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích,
a to v žalobcem uplatněné výši 200.000,- Kč.
Ve vztahu k uplatněnému nároku žalobce na náhradu škody ve výši
187.188,- Kč potvrdil odvolací soud jako věcně správný (podle ust. § 219
občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) zamítavý rozsudek soudu prvního
stupně, neboť žalobce neprokázal 1) vznik tvrzené škody, 2) v jakém rozsahu v
rozhodném období byly ze strany společnosti P., v.o.s. realizovány dodávky
žalobci, 3) zda a v jaké výši žalobce tyto dodávky zaplatil a 4) zda faktury,
vydané na základě smlouvy o zprostředkování společností P., v.o.s., byly
žalovanému vůbec proplaceny a zejména 5) zda provize byla zakalkulována v ceně
výrobku a nebýt provize, zaplatil by žalobce za dodávku obalů o 187.188,- Kč
méně.
Rozsudek odvolacího soudu ze dne 24. 6. 2004, č.j. 4 Cmo 34/2003-83
(výrok I a III) napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v § 241a odst. 1, odst.
2 písm. a), odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Žalovaný svým dovoláním napadl
výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně a žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci přiměřené
zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, a v návaznosti na to pak i výrok III
rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Žalovaný měl za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívalo na nesprávném právním posouzení věci a že vycházelo
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování.
Dovolatel připustil, shodně se závěry soudu prvního stupně, že jeho
jednání bylo jednáním v hospodářské soutěži i to, že nebylo v souladu s dobrými
mravy, ale má za to, že nebylo schopné přivodit újmu jiným soutěžitelům či
spotřebitelům. Opačný právní názor odvolacího soudu, že „jednání žalovaného
bylo způsobilé přivodit újmu jak žalobci tak i ostatním soutěžitelům či
spotřebitelům“, však dle dovolatele z provedených důkazů nevyplývá. V
dokazování nemá oporu zejména závěr odvolacího soudu, uvedený v odůvodnění, že
pokud by žalovaný jednal vůči žalobci poctivě a informoval ho o vyplácení
provize od společnosti P., v.o.s., mohl by žalobce při uzavírání kupní smlouvy
s touto společností dosáhnout výhodnější ceny, v čemž lze spatřovat hmotnou
újmu žalobce, případně újmu i jiných soutěžitelů, potažmo i spotřebitelů,
protože provize zvýšila cenu výrobku a kdyby jí nebylo, byla by cena výrobků
nižší.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýkal, že vůbec nepřihlédl k výsledku
dokazování, že provize byla vyplácena ze zisku společnosti P., v.o.s. a neměla
tedy vliv na stanovení ceny plastového obalu, která byla smluvními stranami
dohodnuta v kupní smlouvě. Navíc bylo u soudu prvního stupně jednoznačně
prokázáno, že cenu obalu si stanovil žalobce sám tak, že ji svou vlastní rukou
vepsal do kupní smlouvy. Naopak vůbec nemají oporu v provedeném dokazování
zjištění a závěry odvolacího soudu, že by celková cena výrobků žalobce mohla
být nižší, kdyby nebylo provize.
Dovolatel poukazoval, že všechny skutečnosti týkající se
nekalosoutěžního jednání, včetně způsobilosti jednání žalovaného přivodit újmu
jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, měl prokázat sám žalobce, který však
pouze obecně tvrdil, že více či méně skryté a těžko prokazatelné provize
zásobovačům a nákupčím vedou k těžkým deformacím trhu a patří k jevům vytýkaným
Evropskou unií. Dovolatel se domnívá, že žalobce neunesl důkazní břemeno stran
svých tvrzení, a navíc, že jednání žalovaného nemohlo žalobci vytvořit ani
potenciální možnost újmy.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání bylo v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a)
o.s.ř., neboť směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a bylo i důvodné. Nejvyšší soud ČR
(dále též dovolací soud) rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o.s.ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu
první, o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl k
závěru, že jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu jak žalobci, tak i
ostatním soutěžitelům, neboť žalobce nevěděl o existenci ujednání mezi
žalovaným a společností P., v.o.s., které vyústilo v uzavření
zprostředkovatelské smlouvy, podle níž byla žalovanému vyplácena provize za
zprostředkování dodávek obalových materiálů žalobci. Žalobce, pokud by byl svým
zaměstnancem poctivě informován o této skutečnosti, by mohl, podle mínění
odvolacího soudu, při uzavření kupní smlouvy se společností P., v.o.s.
dosáhnout výhodnější, tedy nižší ceny oproti ceně dohodnuté. V nedosažení této
výhodnější ceny pak lze podle odvolacího soudu spatřovat hmotnou újmu žalobce.
Podle názoru odvolacího soudu jde tedy v tomto konkrétním případě o nekalé
soutěžní jednání žalovaného, které naplňuje současně všechny podmínky generální
klauzule nekalé soutěže, a proto lze žalobci přiznat uplatněný nárok na
přiměřené zadostiučinění v penězích.
S tímto posouzením odvolacího soudu se dovolací soud neztotožnil,
protože výše kupní ceny dohodnutá žalobcem a společností P., v.o.s. v kupní
smlouvě, nemůže být sama o sobě důkazem o způsobilosti jednání žalovaného
přivodit újmu žalobci, příp. i jiným soutěžitelům nebo také spotřebitelům,
resp. důkazem o nekalém soutěžním jednání žalovaného.
Pokud se žalobce domáhá na žalovaném přiměřeného zadostiučinění za jeho
nekalosoutěžní jednání, musel se odvolací soud vypořádat nejprve s otázkou, zda
se žalovaný vůbec dopustil jednání nekalé soutěže (podle generální klauzule
nekalé soutěže), posléze teprve zkoumat, zda mohlo jeho jednání naplňovat také
skutkovou podstatu podplácení (§ 49 obch. zák.).
Pro zjištění, zda jednání žalovaného mohlo vůbec naplňovat obecnou
skutkovou podstatu nekalé soutěže, musel odvolací soud podrobně zkoumat, zda
byla splněna podmínka rozporu s dobrými mravy soutěže (nikoli rozporu s dobrými
mravy obecně). Protože jde o otázku právní, nikoli skutkovou, řeší ji soudy
podle svého mravního a právního, zákonům odpovídajícího přesvědčení, nikoli
znalci - viz soudní rozhodnutí Vážný č. 10.521. Stejnou pozornost musel
odvolací soud současně věnovat otázce, zda jednání žalovaného bylo objektivně
způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. (K základním
kvalifikačním znakům nekalé soutěže, vyplývajícím z generální klauzule, nepatří
snaha soutěžitele, aby si zjednal určitý prospěch, i když o něj bude většinou
usilovat.)
Podle odůvodnění rozhodnutí založil odvolací soud posouzení obou výše
uvedených podmínek generální klauzule nekalé soutěže na nesprávné úvaze, že
„jednání žalovaného je v rozporu s dobrými mravy soutěže, když žalovaný
společnosti P., v.o.s. poskytl výhodu v hospodářské soutěži v možnosti uzavřít
smlouvu na dodávku obalových materiálů s žalobcem, za což získal od společnosti
P., v.o.s. nelegální prospěch (§ 49b obch. zák.) a že toto jednání je
objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu, a to jak újmu materiální, tak také
i újmu imateriální, čímž je naplněna skutková podstata ust. § 44 odst. 1 obch.
zák.“
Na základě výše uvedeného dovolací soud uzavřel, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci
a že dovolací důvod podle § 241a odst. 1, odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud ČR proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o.s.ř.), přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. července
2007, č.j. 4 Cmo 162/2007-132, z m ě n i
l rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovanému uložil
zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč (výrok I) a
náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že jsa vázán názorem
dovolacího soudu opět ve věci jednal a při novém právním posouzení skutkově
nesporné věci znovu zvážil argumentaci obou účastníků. Odvolací soud věc znovu
posoudil z hlediska ustanovení § 44 obch. zák. a dospěl k závěru, že odvolání
žalobce je důvodné. Z hlediska generální klauzule nekalé soutěže odvolací soud
shodně se soudem prvního stupně opětovně dospívá k závěru, že tím, že žalovaný,
který pracoval na základě pracovní smlouvy pro žalobce ve vedoucí funkci
(vedoucí útvaru nákupu a skladového hospodářství), uzavřel bez vědomí žalobce
jako osoba samostatně podnikající na základě živnostenského oprávnění se
společností P., v.o.s. smlouvu, v níž se zavázal uvedené společnosti
zprostředkovat dodávky obalového materiálu pro žalobce za sjednanou provizi, a
tuto provizi si v období od ledna 1997 do května 1997 nechal vyplatit, dopustil
se jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže (o
čemž nebylo sporu ani mezi samotnými účastníky). Jádrem sporu mezi účastníky
zůstává, zda jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům
nebo spotřebitelům a zda je tak naplněna poslední ze zákonných podmínek
generální klauzule nekalé soutěže. Odvolací soud zdůrazňuje, že pro naplnění
této podmínky postačí, když jednání soutěžitele potenciální újmu přivodit může,
aniž se tak stane. Žalobce tvrdí, že jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit
újmu materiální, projevující se deformací trhu a cen, a rovněž újmu
imateriální, projevující se ve ztrátě prestiže žalobce z hlediska solidnosti a
poctivosti při jednání jeho pracovníků, potažmo samotného žalobce. Nedůvodně
žalovaný tedy namítá, že v tomto směru se jedná o pouhou ničím nepodloženou
spekulaci a že žalobce byl povinen tvrzenou možnost způsobení újmy prokázat.
Odvolací soud dodává, že prokazovat lze jen existující skutečnosti; možné
důsledky jednání, pokud ještě nenastaly, lze pouze předvídat. Odvolací soud
přitom zcela sdílí názor žalobce, že korupcí v hospodářské soutěži jsou
poškozeni zejména ti soutěžitelé, k jejichž způsobu konkurenčního boje nepatří
obdobný způsob jednání, neboť jsou nekorektním způsobem v soutěži znevýhodněni,
a že každé korupční jednání poškozuje také spotřebitele, neboť vede ke
zvyšování nákladů komerčních transakcí, které se promítnou do ceny výrobků či
služeb. Odvolací soud zejména přisvědčuje argumentaci žalobce, že v konkrétním
případě jednání žalovaného je objektivně způsobilé přivodit žalobci újmu
nehmotnou. Tím, že žalovaný uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu, aniž
informoval žalobce, že je osobně zainteresován na konkrétním obchodě žalobce,
především zklamal důvěru žalobce projevenou mu svěřením vedoucí funkce. Zejména
však poškodil prestiž žalobce, a to minimálně v očích konkrétní dodavatelské
společnosti, která nabyla přesvědčení, že pracovníci žalobce jsou korupci
přístupni. Takovéto jednání je objektivně způsobilé rozvrátit morálku v podniku
žalobce a ve svém důsledku i deformovat dobré obchodní mravy.
Odvolací soud tedy opět i v tomto novém řízení dospěl k závěru, že
jednáním žalovaného byla naplněna jak generální klauzule nekalé soutěže (§ 44
odst. 1 obch. zák.), tak i zvláštní skutková podstata nekalé soutěže, a to
podplácení, neboť jako osoba v pracovním poměru k žalobci přijal provizi za
dodávky realizované společností P., v.o.s., aby docílil na úkor jiných
dodavatelů (soutěžitelů) přednost pro jmenovanou společnost při výběru
dodavatele žalobcem (§ 49 písm. b/ obch. zák.).
Pokud jde o rozsah imateriální újmy, odvolací soud zastává názor, že
povaha této újmy neumožňuje její vyčíslení a při stanovení formy a výše
přiměřeného zadostiučinění je tak třeba zvážit, že jednání žalovaného -
pobírání provize - mělo trvající charakter (od 6.1.1997 do 6.5.1997), jednalo
se o úmyslné jednání motivované zištným úmyslem. Žalovaný se tohoto jednání
dopustil ve vztahu ke svému zaměstnavateli, který má na trhu v oboru významnou
pozici, a o to citelnější je pak pro něj újma na prestiži. Tyto skutečnosti dle
názoru odvolacího soudu umožňují, aby žalobci bylo přiznáno přiměřené
zadostiučinění, a to právě v penězích, což současně bude pro žalovaného i
jistou sankcí za jeho nemorální zištné jednání a výstrahou před obdobným
jednáním. Výše peněžitého zadostiučinění podle názoru odvolacího soudu odráží i
skutečnost, že žalovaný na provizi získal částku 187.188,- Kč, takže peněžité
zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč je tak přiměřené všem okolnostem konkrétní
věci.
Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v části, která
zůstala otevřena přezkumu změnil tak, jak je ve výroku uvedeno (§ 220 odst. 1
písm. a/ o.s.ř.).
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. července
2007, č.j. 4 Cmo 162/2007-132 napadl opět
žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel stejně jako v předchozím případě o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a to z důvodů uvedených v § 241a
odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Žalovaný svým
dovoláním napadl výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně a žalovanému stanovena povinnost zaplatit žalobci
přiměřené zadostiučinění ve výši 200.000,- Kč, a v návaznosti na to i výrok
II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Žalovaný se domnívá, že v
průběhu řízení byl sice zjištěn správný skutkový stav, ovšem na tento skutkový
stav odvolací soud nesprávně aplikoval právní normu, kterou navíc ještě
nesprávně vyložil.
Žalovaný má za to, že odvolací soud k otázce, zda jednání žalovaného
bylo schopné způsobit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, nesprávně
dovozuje, že žalobce není povinen tvrzenou možnost způsobení újmy prokazovat,
neboť prý nelze dokazovat, co neexistuje. Žalovaný znovu ve svém dovolání
zdůrazňuje, že žalobce samozřejmě není povinen dokazovat vznik újmy či dokonce
její rozsah, ale že musí nabídnout důkaz o tom, že jednání žalovaného bylo
vůbec způsobilé újmu přivodit; takový důkaz ovšem žalobce nepředložil a důkazem
rozhodně nemůže být obecné tvrzení žalobce, které odvolací soud převzal do
odůvodnění rozsudku, že inkriminované jednání žalovaného může způsobit újmu v
podobě deformace trhu a cen, ztrátu prestiže a solidnosti žalobce atd. Podle
názoru žalovaného je nutno vzít v úvahu, že tato tvrzení by mohla být namístě
snad v případě, kdyby šlo o lokálního podnikatele s několika zaměstnanci,
nikoli však v případě žalobce, který má dominantní, ba přímo monopolní
postavení na trhu ČR ve zpracování ryb a výrobě rybích výrobků a polotovarů.
Žalovaný spatřuje v závěru odvolacího soudu o tom, že každé korupční jednání
poškozuje spotřebitele, neboť vede ke zvyšování nákladů obchodních transakcí,
které se promítnou do ceny výrobků a služeb, jen obecnou proklamaci, ale
naprosto nepřiléhavou v případě žalovaného. Žalovaný opětovně poukazuje na
skutečnost, že smlouvu na dodávku plastových obalů pro žalobce sice připravoval
on, nicméně i zde měl žalobce poslední slovo a dokonce svým škrtem pera upravil
cenu, s níž H., jednající jménem společnosti P., v.o.s., souhlasil. Přitom P.,
v.o.s. tehdy nabídla nejnižší cenu za dodávku plastových výrobků, proto ji
žalovaný doporučil žalobci, neboť její nabídka ceny, oproti jiným dodavatelům,
byla nejvýhodnější, přičemž výše provize se do ceny výrobků, jak bylo opakovaně
uváděno, nepromítla a byla placena ze zisku společnosti P., v.o.s. Žalovaný
opět tvrdí, že zajistil žalobci nejlevnějšího a tudíž nejvýhodnějšího
dodavatele plastových obalů.
Žalovaný nesouhlasí ani s dalším závěrem odvolacího soudu, který
považuje za naprosto absurdní, že žalovaný zklamal důvěru žalobce tím, že
nesdělil žalobci skutečnost, že je osobně zainteresován na konkrétním obchodě
žalobce a poškodil tak jeho prestiž, a že jednání žalovaného je objektivně
způsobilé rozvrátit morálku v podniku žalobce. Žalovaný znovu zdůrazňuje, že
sjednal žalobci uzavření smlouvy s cenově nejvýhodnějším dodavatelem na trhu,
avšak pokud se žalobce domníval, že mohl sám uzavřít smlouvu výhodnější, pak
tak měl učinit.
Žalovaný se domnívá, že odvolací soud rovněž nesprávně vyložil
ustanovení § 49 obch. zák. (podplácení), neboť o podplácení by se jednalo
tehdy, pokud by žalovaný nejprve odměnu či provizi, či příslib této odměny či
provize získal, tedy předem, za tím účelem, aby nekalým postupem docílil na
úkor jiných soutěžitelů pro sebe nebo jiného soutěžitele přednost nebo jinou
neoprávněnou výhodu v soutěži. V daném případě tomu bylo právě naopak, neboť
odměnu či provizi získal žalovaný až následně poté, co byla uzavřena dohoda
mezi žalobcem a P., v.o.s.
Žalovaný namítá, že nemohl svým jednáním přivodit újmu jinému
soutěžiteli ani spotřebitelům, tudíž se nemohl dopustit ani nekalosoutěžního
jednání. Na rozhodování žalobce o kupní ceně dodávaných obalových materiálů
vliv neměl, tu si nakonec stanovil sám žalobce. Proto se žalovaný domnívá, že
úvahy žalobce i odvolacího soudu, jestli cena mohla být v daném případě nižší,
zůstávají pouze v rovině spekulací.
Žalovaný ve svém dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek
odvolacího soudu zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že žalobu zamítne a zaváže
žalobce k povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení. Zároveň žalovaný
navrhuje, aby dovolací soud ve smyslu § 243 o.s.ř. odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí.
K dovolání žalovaného žalobce své vyjádření nepodal.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolání je v dané věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném
rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o.s.ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem,
včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu
první, o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že odvolací soud dospěl
opakovaně k závěru, že jednáním žalovaného byly naplněny všechny podmínky
generální klauzule nekalé soutěže a současně i zvláštní skutková podstata
nekalé soutěže - podplácení (§ 49 písm. b/ obch. zák.).
Odvolací soud založil své rozhodnutí, jímž změnil výrok I rozsudku
soudu prvního stupně, na právním názoru, podle něhož jednání žalovaného bylo
způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům a tím došlo k
naplnění poslední (v daném případě sporné) ze tří zákonných podmínek generální
klauzule nekalé soutěže. Tento právní názor odvolací soud nepřevzal od soudu
prvního stupně, který naopak tvrdil, že podmínka způsobilosti jednání přivodit
újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebyla v daném případě splněna.
Odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku přisvědčoval zejména argumentaci
žalobce, že jednání žalovaného bylo v konkrétním případě objektivně způsobilé
přivodit žalobci nehmotnou újmu, a to v podobě deformace trhu a cen, ztráty
prestiže a solidnosti žalobce atd.
Tento závěr odvolacího soudu však není správný, a to z následujících
důvodů:
1) Při posuzování otázky, zda jednání soutěžitele je či není způsobilé přivodit
újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, je nutno přihlédnout ke všem
okolnostem konkrétního případu. Právní posouzení tohoto znaku generální
klauzule nekalé soutěže v sobě zahrnuje několik podstatných závěrů učiněných k
dílčím otázkám (viz Hajn, P.: . Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži,
1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2000, s. 127 - 128), a to:
a) Pouhé způsobení újmy soutěžiteli (nebo možnost způsobení takové újmy) ještě
nevypovídá o nekalém charakteru soutěžního jednání. ... Jestliže je druhým
působena hospodářská újma takovými prostředky, které jsou v hospodářském boji
považovány za soutěžně slušné (to nevylučuje určitou dávku soutěžní agresivity,
soutěžní lstivosti), nelze z toho vyvozovat protiprávnost takového jednání. V
hospodářském soutěžním boji se neuplatní starořímská zásada „neminem laedere“.
b) Pro kvalifikaci „nekalá soutěž“ se vyžaduje pouhá způsobilost přivodit újmu
soutěžitelům nebo spotřebitelům, není tedy nutný sám vznik újmy. Možnost, že
jednomu nebo druhému z uvedených subjektů bude způsobena újma, musí být ovšem
možností reálnou, nikoliv vyspekulovanou a velmi nepravděpodobnou. Pokud by
určité jednání bylo zakazováno jen na základě vysoce teoretické možnosti újmy,
šlo by o málo důvodné omezení podnikatelské svobody.
c) Zákon nijak neurčuje rozsah újmy, která musí z určitého jednání alespoň
hrozit, aby takové jednání mohlo být posouzeno jako nekalosoutěžní; nehovoří
např. o újmě značného rozsahu, újmě podstatné apod. I tu bude záležet na tom,
jak bude vykládán pojem „újma“; v rozhodovací praxi lze dospět k názoru, že
újma (ať již hrozící nebo skutečně existující) v zanedbatelném rozsahu vlastně
újmou není.
2) Při posuzování otázky, zda jednání soutěžitele splňuje podmínky zvláštní
skutkové podstaty nekalé soutěže, je nutné nejprve zjistit, zda splňuje tři
základní podmínky obecné skutkové podstaty nekalé soutěže, tj. generální
klauzule. Pokud tedy soud zjistí, že konkrétní jednání soutěžitele nesplňuje
znaky generální klauzule, nepůjde o jednání nekalé soutěže a není již třeba
zkoumat jednotlivé znaky zvláštní skutkové podstaty nekalé soutěže - v daném
případě podplácení.
Je však třeba zdůraznit, že k naplnění skutkové podstaty podle § 49 písm. a/
obch. zák. - podplácení (po splnění všech podmínek § 44 odst. 1 obch. zák.) je
zapotřebí splnit současně několik znaků (blíže viz Hajn, P.: . Soutěžní chování
a právo proti nekalé soutěži, 1. vydání, Brno, Masarykova univerzita, 2000, s.
195 - 197), a to, aby podplácené osobě byl přímo nebo nepřímo nabídnut, slíben
či poskytnut
- jakýkoliv prospěch za tím
- účelem, aby jejím
- nekalým postupem docílil soutěžitel
- na úkor jiných soutěžitelů pro
- sebe nebo jiného soutěžitele
- přednost nebo jinou neoprávněnou výhodu v soutěži (zdůraznil P.Hajn)
Dovolací soud se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu o tom, že
dané jednání žalovaného bylo způsobilé přivodit újmu žalobci, příp. i
spotřebitelům, neboť již před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaný
jako zaměstnanec žalobce (ve funkci vedoucího útvaru nákupu a skladového
hospodářství), za situace, kdy měl žalobce určité problémy s předchozím
dodavatelem obalových výrobků, byl kontaktován společností P., v.o.s. (tuto
společnost dříve sám žalobce odmítl). Se společností P., v.o.s. uzavřel dne
11.10.1996 žalobce kupní smlouvu na dodávku obalových výrobků, jejichž cena
byla samotným žalobcem při podpisu smlouvy snížena z původně navrhované částky
6,80 Kč za kus na částku 6,60 Kč za kus. Dále bylo prokázáno, že až po uzavření
kupní smlouvy mezi žalobcem a společností P., v.o.s. uzavřel žalovaný na návrh
společnosti P., v.o.s. s touto společností smlouvu o zprostředkování (dne 20.
10. 1996) na dobu od uzavření smlouvy do ukončení výroby obalových materiálů
pro žalobce, v níž bylo dohodnuto, že za každý dodaný výrobek mu bude vyplacena
provize v rozsahu 0,60 Kč, a to poté, co bude zaplacena kupní cena dodaného
zboží žalobcem společnosti P., v.o.s.
Dovolací soud se v daném případě plně ztotožňuje se závěrem soudu
prvního stupně, že jednání žalovaného nebylo způsobilé přivodit újmu žalobci,
příp. i spotřebitelům (viz str. 14 - 17) a protože nenaplňuje všechny znaky
generální klauzule nekalé soutěže není tedy jednáním nekalosoutěžním.
Na základě výše uvedeného dovolací soud opět uzavřel, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na neúplném a proto nesprávném právním posouzení věci
a že dovolací důvod podle § 241a odst. 1, odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud ČR proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za
středníkem, o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta
první, o.s.ř.), přičemž právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
V Brně dne 29. dubna 2008
JUDr. Kateřina Hornochová, v. r.
předsedkyně senátu