32 Cdo 1452/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslav Gallus v právní věci
žalobce T. H., zast. JUDr. I. K., advokátkou proti žalované G. s.r.o., zast.
JUDr. M.B., advokátem o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 92/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 26. dubna 2006, č. j. 58 Co 5/2006-74, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
B., a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen nahradit
žalované náklady řízení v částce 6.975,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na
účet JUDr. M. B., advokáta odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na jejich
náhradě částku 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího
advokáta JUDr. M. B.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že žalovaná (E. s.r.o.,
přejmenovaná dne 22. září 2005 – jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního
rejstříku ze dne 4. 12. 2008, vedeného Městským soudem v Praze v oddílu C,
vložce 12162 – na G. s.r.o.) uzavřela se společností A.T.l s.r.o. leasingovou
smlouvu č. 11141, jejímž předmětem byl leasing výpočetní techniky, kterou
žalovaná za tímto účelem zakoupila od jiné obchodní společnosti. Vzhledem k
tomu, že leasingový dlužník (A.T.l s.r.o.) upadl dne 15. 6. 2003 do konkursu,
žalovaná v souladu s Všeobecnými smluvními podmínkami odstoupila od smlouvy a
vyzvala dlužníka k doplacení částky 128.333,- Kč a vrácení předmětu leasingu.
Úpadce neuhradil ničeho. Za splnění jeho dluhu se vůči věřiteli zaručil
žalobce, kterého žalovaná vyzvala k zaplacení dlužné částky. Protože ani
ručitel tento závazek po výzvě nesplnil, domáhala se žalovaná podle rozhodčí
doložky, jež je součástí leasingové smlouvy a ručitelského závazku, rozhodčí
žalobou zaplacení částky 54.200,- Kč, úhrady nákladů řízení a poplatku za
rozhodčí řízení. Rozhodce po jednání dne 12. 1. 2004 vydal rozhodčí nález, dle
něhož je žalobce povinen zaplatit žalované částku 54.200,- Kč, náklady řízení a
poplatek za rozhodčí řízení. Žalobce se žalobou ze dne 19. 4. 2004 domáhal
zrušení tohoto nálezu s odůvodněním, že mu nebyla poskytnuta možnost věc
projednat (§ 31 písm. e/ zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů) a že rozhodce neakceptoval jeho návrh na provedení znaleckého odhadu
předmětu leasingu a tuto námitku podřadil pod důvod uvedený v ust. § 31 písm g/
zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Odvolací soud dále
uvedl, že přezkoumal v systému neúplné apelace napadený rozsudek, včetně řízení
předcházejícího jeho vyhlášení (§ 212 a 212 o. s. ř.), a po doplněném
dokazování zjistil, že z rozhodčího spisu sp. zn. RN/BI/Ekoma-Husar/2003/218,
předloženého rozhodcem JUDr. V. B., vyplývá, že rozhodce dne 6. 11. 2003
nařídil ve věci jednání na 8. 12. 2003, žalobce toto předvolání osobně převzal
dne 18. 11. 2003, rozhodce toto jednání dne 1. 12. 2003 odročil na den 12. 1.
2004, žalobce toto vyrozumění osobně převzal dne 10. 12. 2003 a v přípise ze
dne 11. 12. 2003 rozhodci s odkazem na ust. § 20 odst. 1 zákona o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů oznámil, že jej zaměstnavatel v lednu 2004
neuvolní. Z dopisu ze dne 15. 12. 2003 odvolací soud zjistil, že rozhodce
vyrozuměl žalobce o tom, že jednání probíhá dle § 101 odst. 3 o. s. ř. bez
účastníka či jeho zástupce. Usnesením ze dne 18. 7. 2004 rozhodce dle § 26
zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů opravil v rozhodčím
nálezu ze dne 10. 11. 2003 chybně uvedené datum 10. 11. 2003 na správné 12. 1.
2004.
Odvolací soud po takto doplněném dokazování neshledal námitku žalobce, že mu
nebyla poskytnuta možnost se ve věci vyjádřit před vydáním rozhodčího nálezu,
důvodnou, neboť v řízení bylo prokázáno, že se ve věci písemně vyjádřil, o
nařízených jednáních před rozhodcem byl řádně a včas vyrozumíván, k jednání,
při němž byl nález vydán, se nedostavil z pracovních důvodů, ačkoli byl
rozhodcem upozorněn na to, že za takové situace proběhne jednání v jeho
nepřítomnosti. Rozhodce dle odvolacího soudu nepochybil, pokud věc projednal a
rozhodl v nepřítomnosti žalobce. Doručenkami bylo v řízení vyvrácena odvolací
námitka, že se v době rozhodčího řízení žalobce nezdržoval v Č. K., poněvadž z
nich vyplývá, že předvolání na adrese v nich uvedené osobně přebíral. Jelikož
ostatní odvolací námitky nelze podřadit důvodům uvedeným v ust. § 31 zákona o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, pro něž by bylo možné zrušit
rozhodčí nález soudem, a jelikož směřují toliko do formálních náležitostí
písemného vyhotovení rozhodčího nálezu, nejsou dle názoru odvolacího soudu
relevantní. K tomu odvolací soud dodal, že chybně uvedené datum vydání nálezu
bylo rozhodcem opraveno postupem dle § 26 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu
rozhodčích nálezů a že žalobce byl označen v souladu s ust. § 79 odst. 1 o. s.
ř. Nepředal-li rozhodce v souladu s ust. § 29 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení
a o výkonu rozhodčích nálezů do úschovy soudu všechny listiny o průběhu
rozhodčího řízení, byl tento „formální nedostatek zhojen předložením
kompletního spisového materiálu odvolacímu soudu“. Za právně nerozhodnou
odvolací sodu považoval dále odvolací námitku směřující do nejasné formulace
rozhodčí doložky v odůvodnění nálezu, jelikož žalovaný „její sjednání
nesporuje, ani nenamítá její neplatnost“.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 21. července 2006 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu, neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci a řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, s tím, že dovolání je přípustné dle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a za otázku zásadního právního významu považuje
to, „zda může soud v občanském soudním řízení na základě žaloby o zrušení
rozhodčího nálezu rozhodčí nález zrušit striktně jen z důvodů uvedených v ust.
§ 31 zák. č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, nebo zda tak může učinit i z
jiných důvodů, např. proto, že rozhodčí nález vůbec nemá náležitosti
rozhodnutí, jak je stanoví zákon o rozhodčím řízení a subsidiárně občanský
soudní řád“.
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že rozhodčí nález, jehož zrušení
se domáhá, trpí formálními vadami. V záhlaví rozhodčího nálezu je uvedeno, že
rozhodce vydal rozhodčí nález na základě rozhodčí doložky uvedené v bodě 6.12.
písm. a) Všeobecných smluvních podmínek leasingu společnosti E. s.r.o. k
leasingové smlouvě č. 11316 ze dne 18. 10. 2002, avšak v odůvodnění rozhodčího
nálezu rozhodce odkazuje na rozhodčí doložku k leasingové smlouvě č. 11141 ze
dne 24. 5. 2002. Dalším formálním nedostatkem rozhodčího nálezu je dle
dovolatele nesprávně uvedené datum vyhlášení. Přestože v rozhodčím nálezu je
uvedeno datum 10. 11. 2003 a z protokolu o jednání plyne, že k vyhlášení došlo
až 12. 1. 2004, což bylo opravným usnesením později rozhodcem opraveno, domnívá
se dovolatel, že datum vyhlášení rozhodčího nálezu je jednou z jeho podstatných
náležitostí dle § 25 a § 30 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů a § 157 o. s. ř., bez nichž nemůže být rozhodčí nález vykonatelný.
Dovolatel dále upozornil na to, že v rozhodčím nálezu je uvedeno, že bylo
rozhodováno ve věci o zaplacení 77.000,- Kč, ačkoli ve výroku rozhodčího nálezu
bylo rozhodnuto pouze o částce 54.200,- Kč, z čehož dle jeho názoru plyne, že
rozhodce nerozhodl o celé věci či věc v záhlaví rozhodčího nálezu nesprávně
označil. Dovolatel dále brojí proti neuvedení data narození či rodného čísla
při identifikaci jeho osoby v záhlaví rozhodčího nálezu, poněvadž uvedení
těchto údajů je požadováno v procedurálních zásadách řízení A. l. s. ČR, jež
měly být aplikovány. Žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodčí
nález lze zrušit jen z důvodů uvedených v ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení a
o výkonu rozhodčích nálezů, a dovozuje, že výčet důvodů uvedených v tomto
ustanovení není taxativní. Dovolatel je dále přesvědčen, že rozhodce založil
svou pravomoc rozhodnout spor na smlouvě, jejímž účastníkem žalobce nebyl,
neboť leasingovou smlouvu, jež uzavřely společnosti E. s.r.o. jako leasingový
pronajímatel a A. T. spol. s r.o. jako leasingový nájemce, žalobce jako
jednatel společnosti A. T. spol. s r.o. „pouze podepsal“. Žalobce nesporuje, že
učinil ručitelské prohlášení, ovšem z rozhodčího nálezu podle jeho názoru
nevyplývá, že by rozhodce založil svou pravomoc na rozhodčí doložce obsažené v
ručitelském prohlášení. Odvolacímu soudu dovolatel dále vytkl, že se nezabýval
jeho výše uvedenými námitkami ohledně uzavření rozhodčí doložky, když uzavřel,
že žalobce její sjednání nesporuje.
Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů,
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a zavázal žalovanou k náhradě
nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání, jak vyplývá z obsahu spisu a předkládací
zprávy soudu prvního stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátkou ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o.s.ř. a jí bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jímž soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 12. července 2004, č. j. 40 C 92/2004-8, jenž byl
usnesením odvolacího soudu ze dne 22. června 2005, č. j. 64 Co 45/2005-36,
zrušen, neboť byl pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel otázku zásadního právního významu dovoláním
napadeného rozhodnutí tak, zda může soud zrušit rozhodčí nález na návrh některé
ze stran jen z důvodů uvedených v ust. § 31 a násl. zák. č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ZRŘ“) nebo i z jiných důvodů.
Nejvyšší soud při posouzení věci vycházel z povahy rozhodčího řízení, jehož
smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitých sporů z obecných
soudů, do jejichž pravomoci tyto věci jinak patří, na rozhodce jako soukromé
fyzické osoby (srov. důvodovou zprávu k ZRŘ). Právní povahou rozhodčího nálezu
se zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 15.7.2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02,
publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž byl formulován
závěr, že \"rozhodce nenalézá právo, ale tvoří závazkový vztah v zastoupení
stran. Jeho moc není delegována svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé
vlastní moci stran určovat si svůj osud\". Nejvyšší soud tedy s ohledem na
charakter rozhodčího řízení, aniž by hodnotil obsahovou stránku předmětného
rozhodčího řízení, se zabýval zejména otázkou, zda odvolací soud správně
posoudil, zda by byly v daném případě dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu
ze dne 12. 1. 2004 ve smyslu § 31 ve spojení s § 18 ZRŘ, resp. důvody uvedené v
ust. § 31 písm. e) a g) ZRŘ, jež žalobce specifikoval v žalobě ze dne 19. dubna
2004, doručené soudu prvního stupně dne 21. 4. 2004, a na jejichž základě se
žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu soudem.
Z dikce ustanovení § 31 a násl. ZRŘ plyne, že kogentní ustanovení § 31 ZRŘ
obsahuje taxativní výčet důvodů, pro něž soud může rozhodčí nález zrušit.
Důvody uvedené v tomto ustanovení nelze dohodou rozšiřovat či omezovat. Je
tomu tak zejména proto, že účelem institutu zrušení rozhodčího nálezu soudem je
umožnit přezkum toho, zda byly splněny podmínky pro projednání a rozhodnutí
věci před rozhodcem, a nejde tak o opravný (řádný či mimořádný) prostředek,
jímž by bylo možné se domáhat přezkumu rozhodčího nálezu po stránce věcné a
procesní (tím je pouze přezkum rozhodčího nálezu jiným rozhodcem dle § 27 ZRŘ).
Od toho je však nutné odlišovat možnou dohodu stran o způsobu vedení sporu,
např. o tom, že řízení bude vedeno bez nařízení ústního jednání (§ 19 odst. 3
ZRŘ) nebo že písemné vyhotovení rozhodčího nálezu nemusí být odůvodněno (§ 25
odst. 2 ZRŘ), jež je obecně přípustná, neboť stranám (rozhodcům) je umožněno
disponovat s procesními pravidly týkajícími se postupu v řízení od okamžiku
jeho zahájení do okamžiku ukončení rozhodčího řízení.
Fakt, že v záhlaví rozhodčího nálezu rozhodce uvedl nesprávné číslo (11316) a
datum uzavření (18. 10. 2002) leasingové smlouvy, přičemž v odůvodnění tohoto
rozhodčího nálezu je uvedeno správně (leasingová smlouva č. 11141 ze dne 24. 5.
2002), že bylo uvedeno nesprávné datum vyhlášení rozhodčího nálezu, jež bylo
usnesením sp. zn. RN/BL/Ekoma-Husar/218 ze dne 18. 7. 2004 opraveno, že v
záhlaví rozhodčího nálezu byla nesprávně označena projednávaná věc, resp.
nesprávně vyčíslena výše projednávané věci, o níž rozhodce rozhodoval (rozhodce
uvedl, že rozhodoval „ve věci o zaplacení 77.000,- Kč“, přestože ze skutkových
zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že rozhodčí řízení bylo zahájeno
dne 11. 8. 2003 žalobou ze dne 5. 8. 2003 /§ 14 odst. 1 a 2 ZRŘ/, jíž se
žalovaná domáhala po žalobci zaplacení dlužné částky 70.000,- Kč, podáním ze
dne 10. 9. 2003 žalovaná navrhla částečně zpětvzetí žaloby co do částky
15.800,- Kč a usnesením č. j. RN/BL/Ekoma-Husar/218 ze dne 15. září 2003
rozhodce tomuto návrhu vyhověl, a proto bylo v rozhodčím nálezu rozhodnuto o
částce 54.200,- Kč), není vzhledem k výše uvedenému důvodem, pro který by soud
mohl rozhodčí nález zrušit.
Dovolatel dále namítl, že rozhodčí nález nelze vykonat, jestliže rozhodce
nepostupoval v souladu s procedurálními zásadami řízení A. l. s. ČR, jež měly
být aplikovány, neboť rozhodce neuvedl v záhlaví rozhodčího nálezu jeho datum
narození či rodné číslo.
K shora uvedené námitce dovolatele je nutné uvést, že dle čl. 6.12 písm. a)
Všeobecných smluvních podmínek leasingu společnosti E. s.r.o. k leasingové
smlouvě č. 11141 ze dne 24. 5. 2002, jež jsou „neoddělitelnou součástí“ shora
specifikované leasingové smlouvy, s nimiž leasingový nájemce souhlasil a
potvrdil to podpisem (čl. 6.14 VSLP), se pronajímatel a nájemce dohodli, že „v
rozhodčím řízení bude postupováno podle procedurálních zásad vypracovaných A.
Č.“, dle kterých se rodná čísla stran sporu – fyzických osob uvedou, jsou-li
známa, a proto nejde za situace, kdy žalobce – fyzická osoba, jenž byl v
rozhodčím nálezu označen jménem, příjmením a adresou, na níž se – jak je patrné
z doručenek, jež osobně přebíral - zdržoval, byl v písemnostech vydávaných v
předmětném rozhodčím řízení identifikován tak, aby nedošlo k záměně s jinými
osobami a aby s ním mohl rozhodce jednat, o neurčité či nesrozumitelné
rozhodnutí.
Žalovaný dále upozorňoval na skutečnost, že neuzavřel rozhodčí doložku uvedenou
v čl. 6.12 VSPL, na kterou odkazuje rozhodčí nález a kterou uzavřela společnost
E. s.r.o. a žalobce jako jednatel společnosti A. T. spol. s r.o., a proto nebyl
ve sporu v rozhodčím řízení pasivně legitimován.
Z prohlášení o ručitelském závazku z téhož dne, kdy byla uzavřena předmětná
leasingová smlouva a VSPL, tj. dne 24. 5. 2002, vyplývá, že žalobce „jako
ručitel podle § 303 a násl obch. zák.“ prohlásil, že uspokojí v plném rozsahu
věřitele (žalovanou), pokud dlužník (A.T. spol. s r.o.) „nesplní vůči věřiteli
své peněžité závazky vzniklé z leasingové smlouvy č. 11141 a VSPL ze dne 24. 5.
2002“ s tím, že „je mu znám obsah závazků, za které se zaručil a jež jsou
stanoveny Leasingovou smlouvu a VSPL“ a že „spory, které mezi nimi vzniknou z
tohoto ručitelského závazku budou rozhodovány rozhodcem určeným a vybraným
žalobcem ze seznamu rozhodců vedeného při A.l. s. (A.) ČR“.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobce byl pasivně legitimován ve sporu
projednávaném v rozhodčím řízení, neboť dlužník (A. T. spol. s r.o.) nesplnila
svůj závazek dle leasingové smlouvy č. 11141 ze dne 24. 5. 2002 a žalobce se
jako ručitel zavázal, že věřiteli splní veškeré peněžité závazky vzniklé z této
smlouvy. Jelikož dovolatel po výzvě žalované nesplnil ničeho, domáhala se
žalovaná (v rozhodčím řízení žalobkyně) žalobou ze dne 5. 8. 2003 zaplacení
dlužné částky v řízení před rozhodcem. Za situace, kdy VSPL, jež jsou nedílnou
součástí leasingové smlouvy ze dne 24. 5. 2002, obsahovaly stejnou rozhodčí
doložku jako ručitelské prohlášení žalobce z téhož dne, jímž se zaručil za
splnění závazků z této leasingové smlouvy, a ZRŘ ani procedurální zásady
Asociace leasingových společností (přejmenované dne 24. ledna 2005 na Českou
leasingovou a finanční asociaci), podle nichž mělo být dle ujednání stran v
rozhodčím řízení postupováno, nepředepisovaly nutnost uvést v rozhodčím nálezu
dokument, v němž se rozhodčí doložka nalézá, je možné uzavřít, že nejde o
důvod, na jehož základě by se v souzené věci mohl dovolatel domáhat zrušení
rozhodčího nálezu soudem ve smyslu ust. § 31 a násl. ZRŘ.
Konstatoval-li odvolací osud ve svém rozhodnutí, že námitky žalobce směřující
vůči napadenému rozhodčímu nálezu nelze podřadit pod důvody uvedené v ust. § 31
písm. a) až g) ZRŘ je tento jeho závěr správný, neboť vychází z ustálené
judikatury a v dané věci se proto nejedná ani o v soudní praxi dosud neřešenou
otázku. Důsledkem toho pak je, že dovolatelem uváděné námitky nemohou založit
přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nad rámec je nutné uvést, že se soudy obou stupňů dopustily pochybení označení
procesního postavení stran soudního sporu, když žalobce T. H., jenž se žalobou
ze dne 19. dubna 2004 domáhal u soudu zrušení předmětného rozhodčího nálezu,
soudy v řízení označily jako žalovaného a společnost G. s.r.o. jako žalobkyni,
přestože tato společnost podala žalobu v rozhodčím řízení, rozhodce jí zcela
vyhověl a žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) T. H. se z tohoto důvodu
domáhal žalobou dne 19. dubna 2004 zrušení shora specifikovaného rozhodčího
nálezu. Označení procesního postavení T. H. v rozhodčím řízení bylo žalovaný,
ovšem v soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu je žalobce, poněvadž
žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu a vyjádřil v ní vůli vystupovat jako
žalující strana ve sporu (srov. § 79 ve spojení s § 90 o. s. ř.). Procesní
postavení společnosti G. s.r.o. bylo v rozhodčím řízení žalobkyně, avšak v
soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu je tedy žalovaná.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě jde o vadu soudního řízení, jež
neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a vzhledem k tomu, že k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(jakož i k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) dovolací soud přihlíží jen v případě, že
dovolání je již jinak přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), nezakládá
ani tato vada řízení přípustnost podaného dovolání.
Dovoláním žalobce výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou
usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve
věci samé.
V ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je
dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu
soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že
dovolání žalobce není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a
dovolání proto podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
rozhodl tak, že dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a s přihlédnutím k tomu, že
žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu