32 Cdo 1503/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr.
Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce R. S., zastoupeného Mgr. J. J.,
advokátem, proti žalovanému P. B., zastoupenému Mgr. M. Z., advokátem, o
446.009,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.
zn. 18 Cm 51/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 8. listopadu 2007, č.j. 4 Cmo 159/2007-158, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. listopadu 2007, č. j. 4 Cmo
159/2007-158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení
částky 446.009,74 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu vznikla
v důsledku tvrzeného porušení smlouvy o dílo ze strany žalovaného.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. února 2007, č.j. 18 Cm 51/2005-124,
uložil žalovanému zaplatit žalobci 446.009,74 Kč a náklady řízení, a rovněž tak
uhradit náklady řízení České republice. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění,
že mezi žalobcem jako objednatelem a žalovaným jako zhotovitelem byla na
dohodnuté malířské práce uzavřena smlouva, kterou kvalifikoval jako smlouvu o
dílo ve smyslu § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
Pakliže žalovaný dílo nedokončil, žalobce v zájmu toho, aby dodržel sjednaný
termín předání díla svému objednateli, zajistil dokončení díla prostřednictvím
jiných dodavatelů, za což jim zaplatil vyšší cenu, než měl sjednanou se
žalovaným. Tím mu podle posouzení soudu vznikla škoda ve výši rozdílu mezi
cenou sjednanou se žalovaným a cenou zaplacenou dodavatelům, kteří dílo
dokončili. Za situace, kdy žalovaný neprokázal uzavření dohody se žalobcem o
ukončení smlouvy a ani, že by porušení povinnosti ze smlouvy bylo způsobeno
jinými okolnostmi, které vylučují jeho odpovědnost, a kdy nejde ani o případ
upravený v § 344 obch. zák., soud prvního stupně vycházeje z ustanovení § 373
obch. zák. dospěl k závěru, že za škodu odpovídá žalovaný. Proto žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem
změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech za řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobce uhradit
náklady řízení České republice.
Podle posouzení odvolacího soudu soud prvního stupně svým závěrem o
odpovědnosti žalovaného za škodu právně pochybil, neboť podle jeho názoru nebyl
naplněn její základní předpoklad, tj. vznik škody a ani další její předpoklad,
tj. příčinná souvislost mezi porušením závazku žalovaného a vznikem škody.
Odvolací soud na rozdíl soudu prvního stupně dovodil, že žalobci žádná skutečná
škoda nevznikla, neboť jeho majetek se v důsledku tvrzeného porušení povinnosti
žalovaného nijak nezmenšil. Žalobce jako objednatel obdržel od svých smluvních
dodavatelů dílo za cenu, kterou si s nimi dohodl a zaplatil. Tím se však jeho
majetek nezmenšil, neboť proti úhradě ceny díla, která byť byla vyšší než cena
sjednaná se žalovaným, obdržel dílo v jím dohodnuté ceně, a jestliže dílo
předal dalšímu objednateli, musel je dostat zaplaceno. Nedostatek příčinné
souvislosti mezi tvrzeným porušením závazku žalovaného a vznikem škody založil
odvolací soud na úvaze, že žalobce sjednal se svými dodavateli cenu vyšší, aniž
prokázal své tvrzení o tom, že na ni musel přistoupit z časových důvodů, aby
zabránil porušení svého závazku vůči svému objednateli. O pravdivosti tohoto
tvrzení lze mít podle odvolacího soudu závažné pochybnosti, neboť ač podle
smlouvy o dílo mělo být dílo zhotoveno žalovaným do 15. 10. 2004 a dopis
žalovaného obsahující jeho projev vůle započaté práce ukončit byl datován dnem
14. 6. 2004, žalobce již dne 1. 5. 2004 začal objednávat práce u dalších
zhotovitelů za cenu vyšší, než měl dohodnutou se žalovaným, na dopis žalovaného
reagoval teprve dne 8. 9. 2004 a žalovanému stanovil náhradní termín dodání
prací do 20. 9. 2004, který však předchází ve smlouvě dohodnutému termínu
dodání díla. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je dále uvedeno, že ve
prospěch tvrzení žalobce nesvědčí ani to, že někteří jeho zhotovitelé provedli
práce až po termínu 15. 10. 2004, který byl sjednán ve smlouvě se žalovaným.
Podle odvolacího soudu není proto zřejmé, jaká skutečnost měla vliv na výši
ceny sjednanou žalobcem s jeho dodavateli, resp. zda tímto důvodem bylo
skutečně ohrožení termínu plnění závazku žalobce vůči jeho objednateli.
Podle názoru odvolacího soudu žalobcem tvrzené skutečnosti spíše nasvědčují
tomu, že v posuzovaném případě by mohlo jít o ušlý zisk, kterého žalobce v
důsledku porušení závazku ze smlouvy o dílo žalovaným nedosáhl. Takový nárok
však žalobce v řízení neuplatnil a žalobní tvrzení jsou pro uplatnění tohoto
nároku podle odvolacího soudu zcela nedostatečná.
Žalobci se však podle názoru odvolacího soudu ani nepodařilo prokázat, že vůči
žalovanému projevil vůli trvat na splnění jeho povinností, jelikož provedené
důkazy nasvědčují tvrzení žalovaného, že mezi účastníky došlo k dohodě o
ukončení smluvního vztahu, v důsledku čehož se žalovaný žalobcem tvrzeného
porušení smlouvy nedopustil. Odvolací soud uzavřel, že žalobce neunesl břemeno
tvrzení o existenci předpokladů odpovědnosti za škodu a tím ani svou důkazní
povinnost, a proto odvolání žalovaného již z tohoto důvodu, aniž se zabýval
dalšími jeho námitkami, vyhověl.
(dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní
posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a postižení řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm.
a) o. s. ř.].
Na rozdíl od odvolacího soudu dovolatel zastává názor, že mu porušením smluvní
povinnosti žalovaného zhotovit dílo ve sjednaném termínu škoda vznikla,
neboť ve smyslu § 380 obch. zák. je třeba za škodu považovat též újmu, která
poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení
povinnosti druhé strany, jak tomu bylo podle dovolatele i v jeho případě. Podle
dovolatele odvolací soud rovněž právně pochybil, dovodil-li nedostatek i
dalšího z předpokladů odpovědnosti za škodu, tj. příčinné souvislosti mezi
porušením závazku žalovaného a vznikem škody, neboť skutečnost, že cena
dohodnutá s ostatními dodavateli prací byla vyšší z časových důvodů, byla v
řízení podle jeho názoru zejména svědecky prokázána. Podle dovolatele odvolací
soud patrně přehlédl, že žalovaným prováděné práce mají charakter tzv.
sezónních prací, a proto je v tomto období velmi složité najít za jinak
obvyklých podmínek dodavatele na jejich provádění, přičemž nevzal v úvahu ani
další dovolatelem popsané skutečnosti.
Podle názoru dovolatele, poukazujícího na zásadu předvídatelnosti rozhodnutí
soudu, zatížil odvolací soud řízení rovněž vadou, zamítl-li žalobu pro
neunesení povinnosti tvrzení a důkazního břemene, aniž dostál své poučovací
povinnosti podle § 213b o. s. ř., která měla vyplynout z jeho odlišného
právního názoru v otázce ušlého zisku.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s právními závěry odvolacího soudu zcela
ztotožnil. Ve shodě s ním má za v řízení za prokázané, že se tvrzeného porušení
závazku ze smlouvy o dílo nedopustil, jelikož mezi účastníky došlo k dohodě o
jejím ukončení. Na to pak navazuje i správný závěr odvolacího soudu, podle
něhož žalobce neunesl břemeno tvrzení a ani důkazní povinnost ohledně vzniku
škody, její výše a ani příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením závazku a
vznikem škody. S ohledem na zcela jasnou specifikaci žalobního nároku, jehož
předmětem byl požadavek žalobce na náhradu skutečné škody a nikoli ušlý zisk,
se žalovaný domnívá, že by se naplnění poučovací povinnosti minulo účinkem a to
i z toho důvodu, že tvrzení žalobce učiněná před soudem prvního stupně by
patrně byla pro uplatnění nároku na ušlý zisk zcela nedostatečná a odvolací
soud by musel vést rozsáhlé dokazování nad rámec odvolacího řízení, což
nepřipouští ustanovení § 213b odst. 1 o. s. ř. omezením uplatňování nových
skutečností a důkazů v odvolacím řízení. Žalovaný navrhl dovolání žalobce
zamítnout.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3, větu první, o.
s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu
správný, znamená v posuzované věci podrobit dovolacímu přezkumu právní závěr
odvolacího soudu, že žalobci skutečná škoda, kterou uplatnil jako rozdíl mezi
cenou sjednanou se žalovaným a cenou zaplacenou dodavatelům žalobce, kteří dílo
dokončili, nevznikla.
Podle § 373 obch. zák. platí, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového
vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže,
že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.
Námitka dovolatele, že v případě jím uplatněného nároku šlo o vzniklou
skutečnou škodu, je oprávněná. Musel-li totiž žalobce jako objednatel v
důsledku tvrzeného porušení smluvní povinnosti žalovaným jako zhotovitelem
vynaložit náklady na dokončení díla, které by jinak nevynaložil a které
spočívaly v zaplacení vyšší ceny za dílo dokončené jinými zhotoviteli, pak
cenový rozdíl v rozsahu uplatněném žalobou představuje skutečnou škodu, tedy
hodnotu, o kterou se majetek žalobce zmenšil. Dospěl-li odvolací soud podle
odůvodnění napadeného rozsudku k závěru opačnému, tedy že se majetek žalobce v
důsledku zaplacení vyšší ceny jeho dodavatelům nijak nezmenšil, právně
pochybil, jelikož v této souvislosti opomenul aplikovat ustanovení § 380 obch.
zák., dle kterého se za škodu považuje též újma, která poškozené straně vznikla
tím, že musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany.
Proto závěr odvolacího soudu o tom, že skutečná škoda žalobci nevznikla a že by
mohlo jít spíše o ušlý zisk, není správný a dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn
důvodně.
S ohledem na tento závěr se již Nejvyšší soud nemusel zabývat namítanou vadou
řízení, spočívající v nesprávném procesním postupu odvolacího soudu, který měl
dle § 213b o. s. ř. vyplývat z jeho odlišného právního názoru v otázce ušlého
zisku.
Vzhledem k přípustnosti dovolání však dovolací soud z úřední povinnosti (srov.
§ 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
(tzv. zmatečnosti), jakož i dalšími jinými vadami řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tzv. zmatečnostní vady dovolací soud
neshledal. Přihlédl však k vadě řízení, jíž se odvolací soud dopustil při svém
závěru, že nebyl splněn ani druhý předpoklad odpovědnosti za škodu, t.j.
příčinná souvislost mezi porušením závazku a vznikem škody, neboť ji žalobce
neprokázal. Zde je třeba odvolacímu soudu vytknout, že bylo zcela na místě
postupovat podle § 213b o. s. ř. a dostát tak poučovací povinnosti soudu o
povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní. Pakliže odvolací soud neumožnil
účastníku (žalobci) doplnit rozhodná tvrzení a navrhnout potřebné důkazy,
nemůže uzavřít, že žalobce hmotněprávní předpoklad žalobního nároku neprokázal.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§
243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o. s. ř.). O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu