32 Cdo 1541/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci
žalobkyně Š., s. r. o., zast. JUDr. J. V., advokátem proti žalovanému J.B.,
zast. Mgr. F. K., advokátem vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm
2/2002, o zaplacení 415.607,16 Kč s přísl., o dovolání žalovaného proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2006, č. j. 2 Cmo
163/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 12.257,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
advokáta JUDr. J. V.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. listopadu 2006, č.
j. 2 Cmo 163/2006-139, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Městského soudu v
Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. ledna 2006, č. j. 39 Cm
2/2002-114, jímž tento soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 415.607,16 Kč s úroky z prodlení ve výši 15,84 % ročně od 18. 6. 1998 do
zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku; odvolací soud dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaný je povinen
zaplatiti žalobkyni k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku na náhradě nákladů odvolacího řízení 45.356,80 Kč, z toho
7.241,80 Kč DPH.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že předmětem sporu byl nárok
žalobkyně ve výši 415.607,16 Kč s přísl., odpovídající součtu nároků žalobkyně
vůči žalovanému ze smlouvy o pronájmu nového vozidla – finanční leasing č. 212109 ze dne 30. 9. 1997 (dále též „leasingová smlouva“), kterou strany spolu
uzavřely, a to po předčasném ukončení leasingové smlouvy ke dni 19. 2. 1998 v
důsledku odcizení vozidla. Odcizení vozidla žalovaný oznámil Obvodnímu oddělení
Policie ČR O. dne 26. 11. 1997, usnesením ze dne 19. 2. 1998 bylo rozhodnuto o
odložení věci. Žalovaná částka představuje nárok žalobkyně ve výši 25.407,- Kč
za jí vynaložené náklady spojené s předčasným ukončením leasingové smlouvy, ve
výši 45.467,16 za dlužné leasingové splátky, splatné ke dni ukončení smlouvy, a
ve výši 344.732,90 Kč za neuhrazenou část pořizovací ceny vozidla. Odvolací
soud dále uvedl, že výši finančního vypořádání, stanovenou dle čl. VIII
Všeobecných podmínek finančního pronájmu nových vozidel u společnosti Š. s. r. o. (finanční leasing) - dále též „VP“, žalovaný v řízení nerozporoval. Odvolací
soud vyšel ze skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil zejména z
leasingové smlouvy, VP, „protokolu o předání nového vozidla ze dne 16. 10. 1997“ (správně „protokolu o převzetí nového vozidla ze dne 6. 10. 1997“), z
usnesení ze dne 13. 2. 1998, č. j. ČVS: MVV-67/552-98, z vyrozumění o finančním
vyrovnání ze dne 2. 6. 1998 včetně přílohy – kalkulačního listu, rozsudku
Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. června 2001, č. j. 10 T 66/2001-382 a
splátkového kalendáře a která považoval za úplná. Odvolací soud se ztotožnil s
názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně v žalobou požadovaném rozsahu
je v souladu s čl. VIII VP, jenž řeší vypořádání mezi stranami po předčasném
ukončení leasingové smlouvy v důsledku odcizení vozidla. K námitce odvolatele,
že leasingová smlouva je dle ust. § 37 občan. zák. absolutně neplatná, neboť
jeho vůle od počátku nesměřovala k uzavření leasingové smlouvy a k jejímu
řádnému plnění, jak plyne z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2001, č. j. 10 T 66/2001-382, podle kterého byl dovolatel odsouzen pro trestný
čin podvodu a krádeže, odvolací soud uvedl, že cílem žalovaného bylo získání
předmětného vozidla do dispozice. Předpokladem takového stavu bylo především
platné uzavření leasingové smlouvy, na jejímž základě žalobkyně žalovanému
předmět smlouvy poskytla. Jelikož podle odvolacího soudu „žádná z náležitostí,
které jsou zákonem vyžadovanými náležitostmi těchto smluv ve smlouvě nechybí“
a žádné ze smluvních ujednání v sobě zfalšované údaje neobsahuje, neboť
zfalšované údaje žalovaný žalobkyni poskytl ve stadiu jednání, předcházejícímu
uzavření smlouvy, ale již v tomto stádiu dle odvolacího soudu směřovala vůle
žalovaného k uzavření smlouvy a byla dovršena podpisy na leasingové smlouvě dne
25. 9. 1997 (žalovaný) a 30. 9. 1997 (žalobkyně). Bez uzavření smlouvy by
žalobkyně žalovanému vozidlo nepředala a žalovaný by s ním nemohl disponovat.
Odvolací soud dovodil, že na platnosti leasingové smlouvy nic nemění ani možný
úmysl žalovaného zcizit vozidlo, a proto ji považoval – „v zájmu ochrany právní
jistoty v občanskoprávním styku a dobré víry druhé strany“ - za platně
uzavřenou.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
V dovolání ze dne 31. ledna 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v
celém rozsahu s tím, že jeho přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, když odvolací soud
v předmětné věci skutkově stejné věci rozhodují rozdílně, přičemž je
přesvědčen, že otázka oprávněnosti žalovanému přiznaného nároku z hlediska
platnosti či neplatnosti právního úkonu, ze kterého pohledávka vznikla, dosud
nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Své námitky dovolatel podřadil
dovolacímu důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že při uzavření leasingové
smlouvy chyběl základní prvek platnosti právního úkonu dle § 37 občan. zák., a
to vůle účastníka svým projevem vůle způsobit právní účinky, které s takovým
projevem vůle zákon spojuje. Jelikož byl žalovaný v pravomocném rozsudku
Okresního soudu v Ostravě, vydaném v trestním řízení, uznán vinným spácháním
trestného činu podvodu a krádeže, protože se ke škodě cizího majetku obohatil
tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, je
dovolatel přesvědčen, že leasingová smlouva je absolutně neplatná dle § 37
občan. zák. Žalovaný namítl, že odvolací soud na tento právní vztah nesprávně
aplikoval ust. § 49a a §40a, jelikož leasingová smlouva je absolutně neplatná
a soud je povinen z úřední povinnosti k ní přihlížet. Vůle žalovaného dle jeho
přesvědčení nesměřovala k naplnění právního vztahu vyplývajícího z uzavřené
leasingové smlouvy. Dále se dovolatel domnívá, že „za stavu, kdy o základu věci
(za trestněprávní jednání žalovaného je dán nárok na náhradu škody žalobkyně),
již bylo jednou pravomocně soudem rozhodnuto a žalobce proto není oprávněn
požadovat ze stejného vztahu mezi ním a žalovaným jiné plnění, než které mu
přiznal co do základu trestní soud“.
Závěrem dovolatel navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného
rozhodnutí a poté zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Podáním ze dne 5. 3. 2007 se k dovolání obsáhle vyjádřila žalobkyně a zejména
uvedla, že dovolání není dle jejího názoru přípustné, jelikož rozhodnutí
odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a dovolatelem nastolená
otázka zásadního právního významu byla dovolacím soudem již vyřešena, např. v
rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 290/2003. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem
žalovaného, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily předmětnou leasingovou
smlouvu jako platnou, a ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že tvrzení
žalovaného o absolutní neplatnosti leasingové smlouvy je účelové a logice věci
odporující. Není dle jejího přesvědčení pravdou, že vůle žalovaného od samého
počátku nesměřovala k uzavření leasingové smlouvy. Žalobkyně s odkazem na
rozhodnutí odvolacího soudu dovodila, že skutečnost, že žalovaný předmětnou
leasingovou smlouvu uzavřel s úmyslem spáchat trestný čin podvodu a nesplnil
své závazky z této leasingové smlouvy, nemůže mít za následek její neplatnost,
protože o tomto úmyslu žalovaného žalobkyně nevěděla.
Vzhledem k výše uvedenému žalovaná závěrem navrhla, aby dovolací soud dovolání
žalovaného odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti,
dovolatel je zastoupen advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
se řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
V posuzované věci není dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
přípustné, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, jímž soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém
dřívějším rozsudku ze dne 26. května 2004, č. j. 39 Cm 2/2002-58, jenž byl
usnesením odvolacího soudu ze dne 24. srpna 2005, č. j. 2 Cmo 361/2004-84,
zrušen s odůvodněním, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav
věci a dále dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzením věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel v dovolání brojí proti právnímu posouzení
odvolacího soudu týkajícímu se platnosti smlouvy o pronájmu nového vozidla –
finanční leasing č. 212109 ze dne 30. 9. 1997, o níž je žalovaný přesvědčen,
že je absolutně neplatná dle ust. § 37 občan. zák. pro nedostatek vážnosti
vůle, jež dle jeho názoru nesměřovala k uzavření předmětné leasingové smlouvy a
ani k plnění z jeho strany na základě této leasingové smlouvy.
K tomu je nutné uvést, že se dovolatel mýlí, pokud se domnívá, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť nastolená
právní otázka byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena.
Nejvyšší soud dovodil, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků
úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka
omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst.
1 občan. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 občan. zák.
pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím
uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a občan. zák.,
jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a občan. zák.)-
viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005,
publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek v čísle 4/2008.
V souzené věci lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že podvodné jednání
žalovaného spočívající v úmyslném předstírání určité vůle se záměrem, aby tím
získal předmět leasingu - motorového vozidla, s nímž vycestoval do U.
republiky a dále s ním naložil blíže nezjištěným způsobem, za což byl v
pravomocném rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2001, č. j. 10 T
66/2001-382 shledán vinným spácháním trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1,
odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání
dvou let ve věznici s dozorem, je důvodem neplatnosti posuzované leasingové
smlouvy toliko podle ustanovení § 49a občan. zák. Neplatnosti předmětné
leasingové smlouvy se však může dovolat jen žalobkyně jako osoba, jež byla
jednáním žalovaného uvedena v omyl tím, že žalovaný projevil vůli tuto smlouvu
uzavřít, uzavřel ji a na jejím základě byl pak povinen plnit závazky z ní pro
něho vyplývající.
K námitce dovolatele, že „za stavu, kdy o základu věci (za trestněprávní
jednání žalovaného je dán nárok na náhradu škody žalobkyně), již bylo jednou
pravomocně soudem rozhodnuto a žalobce proto není oprávněn požadovat ze
stejného vztahu mezi ním a žalovaným jiné plnění, než které mu přiznal co do
základu trestní soud“, je nutno uvést, že z rozsudku Okresního soudu v Ostravě
ze dne 19. 6. 2001, č. j. 10 T 66/2001-382, vyplývá, že s nárokem na náhradu
škody, jež byla žalované – dle zjištění soudu v trestním řízení – způsobena ve
výši 447.080,21 Kč, odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Při
stanovení výše škody se v trestním řízení vychází z ceny, za kterou se věc,
která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li
takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání
stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav (§ 89 odst. 12
trestního zákona). V trestním řízení je tedy rozhodná hodnota, o kterou byl
majetek poškozené (žalobkyně) zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. R
71/1971). Domáhala-li se žalobkyně zaplacení shora uvedené částky na základě
leasingové smlouvy, uzavřené mezi ní a žalovaným, není její postup v rozporu s
uvedenými pravidly.
Dovoláním žalovaný výslovně napadl i výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou
usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž je rozhodnuto ve
věci samé.
V ust. § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je
dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde obsažena není, proto dovolacímu
soudu nezbylo než konstatovat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že
dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ani podle ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, a dovolání proto podle ust. § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolateli, který po procesní
stránce zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, bylo uloženo nahradit žalobkyni k
rukám jejího advokáta částku 12.257,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5, § 10
odst. 3, § 14 a 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a 19 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu