32 Cdo 1573/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobkyně M. J., zastoupené JUDr. E. R., advokátem, proti žalovanému R.
P., zastoupenému JUDr. F. K., advokátem, o zaplacení 178.878,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C
102/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19.
listopadu 2008, č. j. 28 Co 122/2007-203, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti výroku II. rozsudku Okresního soudu ve
Žďáru nad Sázavou ze dne 27. července 2006, č. j. 10 C 102/98-138, se
zastavuje.
II. Dovolání proti výrokům I., III. a IV. rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 19. listopadu 2008, č. j. 28 Co 122/2007-203, se odmítá.
III. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
19. listopadu 2008, č. j. 28 Co 122/2007-203, se zamítá.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení
částku 11.555,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. E. R. do tří dnů od právní
moci rozsudku.
Žalobou ze dne 6. prosince 1996 doručenou soudu dne 10. prosince 1996
požadovala žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z
prodlení od 15. ledna 1996 do zaplacení vyúčtované fakturou ze dne 31. prosince
1995 jako provizi za zprostředkování zakázky pro žalovaného podle smlouvy o
spolupráci ze dne 3. října 1995.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 29. června 1998, č. j. 10 C
102/98-75 zavázal žalovaného k zaplacení částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z
prodlení od 26. října 1996 do zaplacení a k náhradě nákladů řízení žalobkyně a
žalobu zamítl v části, v níž žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení úroků
z prodlení za dobu od 15. ledna 1996 do 25. října 1996, protože dospěl k
závěru, že žaloba je důvodná vyjma části, v níž žalobkyně požadovala po
žalovaném zaplacení úroků z prodlení na dobu předcházející dni 26. října 1996.
Ve smlouvě o spolupráci bylo totiž sjednáno, že provize bude zaplacena
žalovaným až po zaplacení zakázky zákazníkem žalovaného. Poté, co k tomu došlo,
vyzvala žalobkyně žalovaného k placení a splatnost své pohledávky určila dnem
25. října 1996, takže teprve uplynutím tohoto data se žalovaný ocitl v prodlení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. února 2002, č.
j. 28 Co 564/98-84 napadené rozhodnutí v části, v níž byl žalovaný zavázán k
zaplacení částky 178.878,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do
zaplacení a náhradě nákladů řízení žalobkyně, zrušil a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení s tím, že dosud nebyly vyjasněny právní poměry
účastníků řízení, z nichž každý smlouvu, jež je právním důvodem žaloby,
uzavíral jako člen sdružení, a nebyla dosud postavena na jisto ani výše
požadovaného plnění.
Soud prvního stupně nato vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a po
marném uplynutí určené lhůty usnesením ze dne 18. května 2004, č. j. 10 C
102/98-111, její podání ze dne 6. prosince 1996 odmítl podle ustanovení § 43
odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Usnesení bylo usnesením
odvolacího soudu ze dne 31. března 2006, č. j. 28 Co 592/2004-123 změněno tak,
že podání žalobkyně ze dne 6. prosince 1996 se neodmítá, protože odvolací soud
neshledal důvody uvedené v napadeném rozhodnutí za relevantní pro postup
použitý soudem prvního stupně.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. července 2006, č. j. 10 C 102/98-138
žalobu v části, jež zůstala předmětem řízení (tj. ohledně částky 178.878,- Kč s
19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení) zamítl (výrok I.) a
zavázal žalobkyni k náhradě nákladů řízení žalovaného (výrok II.), protože
dospěl k závěru, že smlouva o spolupráci ze dne 3. října 1995 uzavřená mezi
žalobkyní a E. B. podnikajícími společně ve sdružení B.-I. jako dodavatelkami a
Sdružením fyzických osob P. sestávajícím ze žalovaného a J. N. (dále jen S. P.)
jako odběratelem ve smyslu ustanovení § 37 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) nebyla platně uzavřena. Podle soudu prvního stupně nedošlo mezi
účastníky řízení při jejím uzavírání ke shodě vůle [§ 266 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“)], protože podle žalobkyně nebylo její smluvní
povinností zajistit žalovanému obchodního partnera, který by platil včas,
kdežto podle žalovaného vznikl žalobkyni nárok na výplatu provize podle smlouvy
pouze v případě včasných plateb jeho partnera zajištěného žalobkyní.
Odvolací soud rozsudkem uvedeným v záhlaví k odvolání žalobkyně napadené
rozhodnutí potvrdil v části, v níž byla žaloba zamítnuta v částce 89.439,- Kč s
19% úrokem z prodlení od 26. října 1996 do zaplacení a ohledně 4% úroku z
prodlení z této částky od 26. října 1996 do zaplacení (první výrok), změnil je
v části, v níž byla žaloba v částce 89.439,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 26.
října 1996 do zaplacení zamítnuta tak, že zavázal žalovaného k uvedenému plnění
(druhý výrok), a dále rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému
náklady předchozího řízení a náklady odvolacího řízení (třetí a čtvrtý výrok).
Na základě výsledků dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení sporné
ustanovení bodu 3. písm. b/ smlouvy o spolupráci ze dne 3. října 1995,
posouzené odvolacím soudem jako smlouva o obchodním zastoupení podle § 652 a
následujících ustanovení obch. zák., podle něhož se dodavatel zavázal
„nepřebírat od klienta zakázky, které není schopen vzhledem k technickým a
časovým schopnostem a cenovým možnostem splnit“ je sice neplatné pro
neurčitost, smlouva jako celek je však platná. Samotná výše provize 178.878,-
Kč byla mezi účastníky řízení nesporná. Právo na její zaplacení však vzniklo
teprve, když zákazník vyrovnal své závazky vůči S. P. (bod 4. písm. b/ smlouvy
o spolupráci), k čemuž došlo nejpozději dne 7. října 1996, a co byl poté
žalovaný jako člen tohoto sdružení k zaplacení vyzván upomínkou zástupce
žalobkyně ze dne 10. října 1996, v níž byla splatnost určena na den 25. října
1996. Výše úroků z prodlení byla stanovena s ohledem na v té době platné znění
§ 502 obch. zák. na 15 %. Žalobkyni však náleží pouze polovina jí požadované
částky, protože podle smlouvy o sdružení uzavřené mezi ní a E. B. se zisk
sdružení dělí mezi ně rovným dílem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním „do všech jeho částí“,
jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a
důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolací soud
podle něj pochybil v právním posouzení věci, pokud nevzal v úvahu, že faktura
ze dne 31. prosince 2005 byla vystavena žalobkyní předčasně, protože jí
zprostředkovaná smlouva byla uzavřena až dne 7. února 1996 a k plnění došlo
teprve poté. Upomínka ze dne 10. října 1996, jíž žalobkyně vyzvala žalovaného k
zaplacení uvedené faktury je tudíž bezpředmětná, protože žalobkyně fakturovala
nesprávně a předčasně. Vzhledem k délce soudního řízení způsobené soudy obou
stupňů a nikoliv jím by placení úroků z prodlení bylo v rozporu s dobrými
mravy. Napadený rozsudek považuje za „zmatečný a nepřezkoumatelný“, protože
odvolací soud potvrzoval, případně měnil rozsudek soudu prvního stupně, který
nikdy nebyl vydán. Dovoláním byl rovněž výslovně napaden jednak výrok o
nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu, jednak výrok o nákladech řízení
rozsudku soudu prvního stupně. Vady, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] v dovolání blíže
specifikovány nebyly. Dovolatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání za bezpředmětné, protože žalovaný neoznačil právní
otázku, na níž dovolání založil, a navrhla jeho odmítnutí.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v části,
v níž je jím napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé. Pokud směřuje proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, nejsou dány podmínky pro jeho projednání, a v části, v níž směřuje
proti potvrzujícímu výroku a výrokům o nákladech řízení rozsudku odvolacího
soudu, není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z toho vyplývá, že není
dána funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu
prvního stupně (viz např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna
1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 4,
ročník 2000, pod číslem 45). Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je
neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolací soud řízení o dovolání
proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o nákladech
řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř., z
nichž vyplývá, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných
ustanoveních není obsaženo), jak Nejvyšší soud dovodil např. v usnesení ze dne
31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolání je rovněž subjektivně
nepřípustné, směřuje-li proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo
zčásti potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, poněvadž v tomto
rozsahu žalovaný žádnou újmu, reparovatelnou případným zrušením rozhodnutí
dovolacím soudem, neutrpěl (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/2000, uveřejněného v časopise Soudní
judikatura č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Dovolací soud proto dovolání
jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. b) ve vazbě na § 243b odst. 5 věta první
o. s. ř.] v částech, v nichž jím byl napaden první, třetí a čtvrtý výrok
rozsudku odvolacího soudu.
Vzhledem k přípustnosti dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu
dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k
nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti
(srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), shledány nebyly, byť dovolatel
tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil.
Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, protože
odvolací soud potvrdil, popřípadě změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, které
nikdy nebylo vydáno, jehož závěry však zároveň cituje. Již z toho je nutno
dovodit, že odvolací soud rozhodoval o odvolání proti existujícímu rozhodnutí a
tato dovolací námitka důvodná není. Měl-li touto dovolací námitkou žalovaný na
mysli, že odvolací soud výrok svého rozhodnutí formuloval nesprávně, ani tak
nelze dojít k závěru o její důvodnosti za situace, kdy soud prvního stupně
žalobu v celém rozsahu zamítl a odvolací soud toto rozhodnutí k odvolání
žalobkyně zčásti potvrdil a zčásti změnil tak, že žalovaného zavázal k plnění.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím
dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, že
zaplacením ceny díla zákazníkem sdružení P. zajištěným žalobkyní, jí vznikl
nárok na zaplacení provize sjednané smlouvou o spolupráci ze dne 3. října 1995,
jehož splatnost nastala uplynutím lhůty určené výzvou žalobkyně ze dne 10.
října 1996, tedy dne 25. října 1996, tvrdě, že faktura, k jejímuž zaplacení byl
vyzván, byla vystavena předčasně a nesplňuje náležitosti daňového dokladu.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž
výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Dobu plnění obchodních závazků obecně upravuje ustanovení § 340 obch. zák.,
podle jehož prvního odstavce je dlužník povinen závazek splnit v době stanovené
ve smlouvě.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu bylo pod bodem 4. písm. b) smlouvy o
spolupráci ze dne 3. října 1995 sjednáno, že „dodavateli náleží provize až po
zaplacení zakázky klientem na konto odběratele oproti řádně vystavené faktuře
se splatností do 14 dnů“. Uvedené ujednání tedy určuje jak vznik práva na
zaplacení provize (po zaplacení zakázky klientem žalovaného), tak splatnost
tohoto nároku (oproti řádně vystavené faktuře se splatností do 14 dnů). Zcela
nepochybně bylo rovněž zjištěno, že společnost V., a.s. splnila své závazky
vůči sdružení P. ze smlouvy o likvidaci odpadů ze dne 7. února 1996
zprostředkované sdružením, jehož byla žalobkyně členkou, nejpozději dne 7.
října 1996, že faktura byla vystavena dne 31. prosince 2005 na částku
178.878.- Kč (mezi účastníky nespornou) a že upomínka ze dne 10. října 1996,
jíž bylo sdružení P. vyzváno k zaplacení provize ve výši 178.878,- Kč do 25.
října 1996, byla žalovanému doručena.
Pokud z takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že žalovaný
nárok žalobkyni jako člence sdružení B. – I. vznikl nejpozději dne 7. října
1996, jeho závěr je správný. Ani posouzení otázky splatnosti v rozporu s
hmotným právem, a to s ustanovením § 340 odst. 1 obch. zák., nelze odvolacímu
soudu vytknout. Účastníci splatnost provize sjednali ve shora citovaném bodu 4.
písm. b) smlouvy o spolupráci ze dne 3. října 1995. Protože faktura sama o sobě
nezakládá nárok, ale určuje jeho splatnost (a takto je třeba uvedené ujednání
chápat), lze uzavřít shodně s odvolacím soudem, že ke dni 10. října 1996 již
žalobkyni vznikl nárok na provizi a upomínka z tohoto dne obsahující údaj o
výši plnění tak na rozdíl od předčasně vystavené faktury účinnou výzvou k
placení nepochybně byla.
Za relevantní konečně nelze shledat ani námitku, jíž žalovaný namítá, že
přiznání úroků z prodlení je „zcela v rozporu s dobrými mravy“, již proto, že
tuto výhradu poprvé uvedl v rozporu s ustanovením § 241a odst. 4 o. s. ř.
teprve v dovolacím řízení.
Dovolací soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí je v části, v níž je
dovolání přípustné, správné. Proto aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu
zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první o. s. ř.
Dovolání žalovaného bylo zčásti zamítnuto, zčásti odmítnuto a zčásti bylo
řízení o něm zastaveno a žalovanému tak vznikla povinnost nahradit žalobkyni
její náklady řízení, sestávající z odměny advokáta za zastoupení v řízení v
jednom stupni (dovolací řízení) určené podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006,
částkou 11.255,- Kč a z paušální náhrady ve výši 300,- Kč na jeden úkon právní
služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve
znění účinném od 1. září 2006, celkem tedy částkou ve výši 11.555,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu