32 Cdo 1604/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc., a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně P. p., a. s., proti žalovanému T. E. a. s., o
zaplacení 918.878,- Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn.
46 Cm 268/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 29. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo 217/2004-53, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2004, č.j. 8 Cmo
217/2004-53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. května 2004, č.j. 46 Cm
268/2003-32, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku
918.878,- Kč s úroky z prodlení z částky 726.708,- Kč ve výši 3 % p.a. od
12.4.2003 do 11.6.2003, s úroky z prodlení z částky 662.718,- Kč ve výši 3 %
p.a. od 12.6.2003 do 10.7.2003, s úroky z prodlení z částky 626.719,- Kč ve
výši 2,5 % p.a. od 11.7.2003 do 12.10.2003, s úroky z prodlení z částky
619.098,- Kč ve výši 2 % p.a. od 13.10.2003 do zaplacení, s úroky z prodlení z
částky 299.780,- Kč ve výši 3 % p.a. od 20.4.2003 do zaplacení a uložil
žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 36.760,- Kč.
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 918.878,- Kč s
příslušenstvím; uvedená pohledávka představuje úhradu za dodávku zemního plynu
žalovanému.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 27.9.2000 uzavřela žalobkyně se
žalovaným smlouvu č. 271402857 o dodávce a odběru zemního plynu pro odběrní
místo s platností od 1.10.2000 (dále jako „smlouva“). Smluvní strany výslovně
stanovily, že uvedenou smlouvu uzavírají dle ustanovení § 269 a násl. obch.
zák. Dle uvedené smlouvy měl žalovaný platit zálohy a faktury za plyn dodaný
žalobkyní na její účet č. 2260100226/2400 vedený v U. b., a.s. Dále soud
prvního stupně zjistil, že žalobkyně e-mailem ze dne 24.2.2003 a následně i
dopisem z téhož dne požádala žalovaného o úhradu záloh a faktur na její účet č.
2010820108/2600 v C., a.s. Žalovaný následně dne 5., 17. a 26.3.2003 zaplatil
zálohy na odebraný plyn ve výši 3 x 193.000,- Kč na uvedený účet žalobkyně u
C., a.s. Dne 1.4.2003 byl žalobkyní a žalovaným podepsán dodatek č. 8 ke
smlouvě č. 271402857, jenž téhož dne nabyl platnosti a účinnosti a dle nějž
došlo ke změně peněžního ústavu žalobkyně z U. b., a.s. na C., a.s. Žalovaný
však dne 22.4.2003 uhradil na základě opravené faktury č. 1403004848 částku
726.708,- Kč na účet žalobkyně u U. b., a.s., na stejný účet pak dále poukázal
úhradu na základě faktury č. 1403006640, přestože na uvedených fakturách bylo
uvedeno číslo účtu dle dodatku č. 8 ke smlouvě. S ohledem na podmíněný příkaz
žalobkyně k úhradě ze dne 9.8.2002 byly platby žalovaného převedeny na účet
žalobkyně u U. b. a.s. č.ú. 2010820108/2600, kde také zůstaly. Dle sdělení Č.
n. b. ze dne 18.3.2003 bylo rozhodnuto ve správním řízení o odnětí bankovní
licence U. b., a.s., přičemž správní řízení bylo zahájeno již 21.2.2003.
Žalobkyně doručila Krajskému soudu v Ostravě ke sp. zn. 33 K 10/2003 přihlášku
pohledávek do konkursního řízení na majetek úpadce U. b., a.s. „v likvidaci“ s
tím, že přihlašuje svou pohledávku ve výši 17,843.130,71 Kč, a to zůstatky na
účtech č. 00000-2260100226 ve výši 1.987,38 Kč a č. 000000-0175973322 ve výši
17,841.143,33 Kč. Podáním ze dne 11.7.2003 žalobkyně omezila přihlašovanou
částku o částku 793.375,- Kč, která jí byla vyplacena z Fondu pojištění vkladů.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba je
důvodná, neboť žalovaný svůj závazek vůči žalobkyni ze smlouvy nesplnil řádně a
včas (§ 324 odst. 1, § 335, § 339 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku – dále též
„obch. zák.“), jestliže v rozporu se smluvním ujednáním plnil na účet žalobkyně
u U. b. a.s., a to v době, kdy již došlo k odnětí bankovní licence této bance
(byť v době plnění nebylo dosud toto rozhodnutí pravomocné). Po žalobkyni
„nelze spravedlivě“ požadovat, aby nesla důsledky splnění závazku v rozporu s
uzavřenou smlouvou, přičemž žalovanému bylo známo, že žalobkyně na takovém
plnění „nemá a nemůže mít“ zájem, neboť důvodně hrozí zablokování dotčeného
účtu a finanční ztráta. Za nakládání s plněním pak soud nepovažoval převod
plnění na jiný účet žalobkyně u téže banky na základě podmíněného příkazu
žalobkyně ze dne 9.8.2002, tedy příkazu, jenž byl zadán před připsáním plateb
od žalovaného. Přihláška pohledávky žalobkyně v konkursním řízení vedeném na
majetek úpadce U. b., a.s. „v likvidaci“ byla odůvodněna během zákonných lhůt v
konkursním řízení, jakož i postojem žalovaného, kdy trval na tom, že jeho
závazek byl uhrazen řádně a včas. Poskytnutí plnění z Fondu pojištění vkladu je
pak pro posouzení dané věci nerozhodné.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání a Vrchní soud v Praze, v záhlaví
označeným rozsudkem, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž
bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 3 % z prodlení z částky 726.708,- se
zrušuje ohledně úroků z prodlení od 12.4.2003 do 21.4.2003 a v tomto rozsahu
řízení zastavil (výrok I. bod a/), ve výroku I. bodu b/ rozsudek změnil tak, že
žalobu zamítl, ve výroku II. uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náklady
řízení ve výši 54.162,85 Kč a konečně uložil žalobkyni zaplatit žalovanému
náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 90.773,60 Kč (výrok III.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný, tím, že zaslal platbu na jiný, než
ve smlouvě označený, účet žalobkyně, porušil závazek vyplývající ze smlouvy,
nicméně svůj dluh vůči žalobkyni řádně uhradil. Peněžitý závazek je splněn v
momentu připsání platby na účet věřitele ve smyslu ustanovení § 339 odst. 2
och. zák., přičemž mezi platební podmínky, s nimiž nemá být platba ve smyslu §
339 odst. 1 obch. zák. v rozporu, určení konkrétního účtu věřitele u konkrétní
banky nepatří. Odvolací soud uvedl, že při opačném výkladu by pak „zcela
absurdně“ bylo nutno konstatovat, že finanční prostředky byly žalovaným
zaplaceny bez právního důvodu, resp. že jde o finanční prostředky žalovaného, s
nimiž však nemůže disponovat.
Odvolací soud „na okraj“ připomněl, že pokud žalobkyni vznikne škoda v důsledku
porušení závazku žalovaného zaslat platbu na jiný než určený účet (kterážto
otázka bude definitivně zodpovězena až po skončení konkursního řízení vedeného
na majetek úpadce U. b., a.s. „v likvidaci“), zůstává žalobkyni otevřena
možnost domáhat se vůči žalovanému náhrady této škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opírá o ustanovení § 237 dost. 1 písm. a/ o.s.ř. a důvod spatřuje v
nesprávném právním posouzení věci, jakož i v tom, že řízení bylo postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Žalobkyně především namítla, že český právní řád respektuje při uzavírání smluv
princip široké smluvní autonomie stran, kdy si účastníci mohou upravit svá
vzájemná práva a povinnosti, za splnění určitých podmínek, odchylně od zákonné
dikce. Zdůraznila, že při rozhodování sporů je povinností soudů v případech
upravených dispozitivními normami především přihlížet ke vzájemným projevům
vůle účastníků při vzniku právního vztahu. Ustanovení § 339 obch. zák.
upravující realizaci bezhotovostních plateb prostřednictvím banky je
dispozitivní, v důsledku čehož tedy (stejně jako žádné jiné ustanovení obch.
zák.) nebrání tomu, aby si smluvní strany sjednaly konkrétní účet věřitele, na
nějž má být plněno. Uzavřením dodatku č. 8 ze dne 1.4.2003 ke smlouvě o
dodávce a odběru zemního plynu si smluvní strany bezvadným právním úkonem
sjednaly konkrétní místo plnění – konkrétní účet žalobkyně, na nějž měly být od
uvedeného data zasílány platby žalovaného za dodaný plyn. Platbu zaslanou
žalovaným na jiný než smluvně sjednaný účet žalobkyně nelze považovat ve smyslu
ustanovení § 324 odst. 1 a § 335 obch. zák. za řádné a včasné splnění závazku,
neboť nebylo plněno na stanoveném místě, žalobkyně uvedené plnění na jednání
konaném dne 2.7.2003 a v průvodním dopisu k zápisu z tohoto jednání odmítla.
Přihlášení pohledávek za U. b. do konkursního řízení nelze považovat za projev
vůle, kterým by žalobkyně uznala řádnost plnění závazku žalovaného; uvedený
krok byl podniknut toliko z opatrnosti ve snaze předcházet škodám na svém
majetku, a to zejména s ohledem na krátké lhůty v konkursním řízení. Žalobkyně
uvedla, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, byl-li by jí uvedený opatrný
postup na škodu.
Pokud jde o vytýkanou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, dovolatelka uvedla, že žalobkyně v žalobě „úmyslně…
nejednoznačně“ formulovala, z jakého právního důvodu požaduje žalovanou částku,
přičemž ponechala na soudu, z jakého důvodu jí žalovaný nárok přizná.
Shledal-li odvolací soud, že žalovaný sice plnil dle smlouvy, avšak nárok v
žalobě uplatněný bylo možno posoudit jako nárok na náhradu škody, měl ji
žalobkyni z uvedeného důvodu přiznat a neodkazovat ji na jiné řízení v totožné
věci.
Dovolatelka na základě uvedeného navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání je
přípustné [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání.
Dovolatelka opřela důvodnost podaného dovolání o dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení je činnost soudu, spočívající v podřazení skutkového stavu pod
hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění
závěru, zda a komu soud právo a povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V posuzovaném případě zásadní otázkou právního posouzení je otázka, zda tím, že
žalovaný uhradil svůj závazek z titulu dodávky plynu na bankovní účet, jenž
sice náležel žalobkyni, ale byl odlišný od bankovního účtu, na nějž měl
žalovaný (nově dle dodatku ke smlouvě) zasílat své platby, došlo k řádnému
splnění závazku žalovaného vůči žalobkyni.
Dovolací soud vyšel při posuzování důvodnosti dovolání z právní úpravy
obchodního zákoníku, ve znění účinném k datu 1. 4. 2003 kdy nabyl účinnosti
dodatek č. 8 ke smlouvě č. 271402857.
K zániku závazku je třeba, aby splnění proběhlo stanoveným nebo ujednaným
způsobem, aby se uskutečnilo na stanoveném nebo sjednaném místě a aby k němu
došlo ve stanoveném nebo sjednaném čase. K tomu, aby závazek kompletně zanikl,
je nutné, aby byly splněny všechny povinnosti z něj vyplývající. Splnění
závazku lze charakterizovat jako subjektivní právní skutečnost (právní úkon),
který má zpravidla konkludentní povahu. Řádným splněním závazek zaniká. Znakem
řádného splnění ve smyslu § 324 odst. 1 obch. zák. je i ta okolnost, že je
plnění poskytnuto na určeném nebo sjednaném místě. Pokud dlužník nesplní svoji
povinnost na tomto místě, dostane se do prodlení.
Zásada smluvní volnosti platí pro soukromoprávní úpravu obecně. V úpravě
obchodního zákoníku se z tohoto hlediska liší charakter jeho částí. Podle své
povahy jsou ustanovení částí první, druhé a čtvrté zásadně kogentní, přičemž ve
druhé části je v řadě ustanovení možnost odchylné dohody výslovně připuštěna.
Třetí část obchodního zákoníku, upravující závazkové vztahy, má jiný charakter
a v § 263 je pro ni dáno speciální pravidlo vyslovující její zásadně
dispozitivní charakter. Jen v minimálním rozsahu jde o závaznou úpravu, od níž
není odchylka dohodou možná. Ve všem ostatním strany mohou, pokud se na tom
shodnou, upravit svůj vztah odchylně, včetně toho, že mohou určité
ustanovení vyloučit. Jde, jak je z kontextu tohoto ustanovení patrno, o
speciální ustanovení k úpravě § 2 odst. 3 obč. zák. (srov. Štenglová, I.,
Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2003, str. 949 – 950).
Ustanovení § 263 obch. zák. obsahuje taxativní výčet ustanovení, od nichž se
nelze odchýlit nebo je vyloučit.
Ustanovení § 336 až 339 obch. zák. je zařazeno v obchodním zákoníku v části
třetí – Obchodní závazkové vztahy (blíže hlava I – Obecná ustanovení, díl VII –
oddíl 2.- Místo plnění). Vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení, která
nejsou uvedena v § 263 obch. zák., je třeba dospět k závěru, že uvedená
ustanovení jsou dispozitivní normou, což znamená, že strany si mohou sjednat
úpravu odchylnou, resp. určující přesnější podmínky určení místa plnění.
Místem plnění je to, kde (v němž) je dlužník povinen závazek splnit. Pořadí
pravidel, stanovujících místo plnění je podle citované úpravy určeno tak, že
přednost má smlouva (ta může určit místo plnění výslovně nebo je určuje nepřímo
svou povahou závazek smlouvou založený), a nelze-li místo plnění odvodit ze
smlouvy, použijí se ustanovení zákona. Peněžité závazky, pokud to neodporuje
dohodě stran o platebních podmínkách, je možno splnit platbou u banky věřitele
ve prospěch jeho účtu (srov. Bejček, Eliáš, Raban a kol., Kurs obchodního
práva, Obchodní závazky, 3. vydání, Praha 2003, C.H.Beck, ISBN 80-7179-746-4,
str. 181 a násl.)
Jde-li o peněžitý závazek, platí pro jeho splnění ustanovení § 339 obch. zák.,
v rozhodném znění, které je dispozitivní. V daném případě je strany
nevyloučily, ani se od něj ve smlouvě neodchýlily, pouze se sjednali konkrétní
účet u označené banky s tím, že peněžitý závazek bude splněn připsáním částky
právě na tento účet věřitele. Pak ovšem účinky splnění peněžitého závazku podle
§ 339 odst. 2 obch. zák. mohou nastat pouze připsáním částky na tento účet
věřitele vedený u označené banky.
Jestliže tedy žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 1.4.2003 dodatek č. 8 ke
smlouvě, v němž bylo sjednáno nové konkrétní místo plnění, a to účet žalobkyně
u C., a.s., č.ú. 2010820108/2600, a žalovaný následně své plnění poukázal na
účet žalobkyně vedený u U. b., a.s., č.ú. 2260100226/2400, nelze mít za to, že
dostál smluvním podmínkám, jež byly stranami sjednány ve vztahu k místu plnění
závazku, a nedošlo tak k řádnému uhrazení závazku žalovaného vůči žalobkyni.
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud nesprávně posoudil, že žalovaný
svou povinnost podle § 339 obch. zák. neporušil. Dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl tedy dovolatelkou uplatněn právem.
Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému dospěl k závěru, že dovolání je
důvodné. Proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání ve věci samé (§ 243a
odst. l o. s. ř.) zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 in fine a odst. 3 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§
243d o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. května 2009
JUDr. František F a l d y n a ,CSc.
předseda senátu