32 Cdo 165/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Soare sekt a.s., se sídlem v Zaječí, U vily 480, PSČ 691
05, identifikační číslo osoby 63144964, zastoupené JUDr. Vojtěchem Krupkou,
advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Horní náměstí 2253/3, proti žalované
VINOHRAD CZ s.r.o., se sídlem v Horních Věstonicích 142, PSČ 691 81,
identifikační číslo osoby 25501241, zastoupené Mgr. Petrem Houžvičkou,
advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, o zaplacení 2 241 406 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 9/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července
2013, č. j. 4 Cmo 38/2013-252, ve znění usnesení ze dne 4. listopadu 2013, č.
j. 4 Cmo 38/2013-273, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému rozsudku ve výrocích I. a III., v
nichž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
25. září 2012, č. j. 17 Cm 9/2011-172, ve znění usnesení ze dne 3. dubna 2013,
č. j. 17 Cm 9/2011-242, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 258
273 Kč s příslušenstvím, a změnil ho v části zamítavého výroku ve věci samé
tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 655 017 Kč s
příslušenstvím, není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předestřela-li dovolatelka k řešení podle jejího mínění dovolacím soudem dosud
neřešenou otázku, „zda může být znaleckým posudkem zhodnocen podpis osoby,
která jej uznává za vlastní“, nejde o otázku, která by mohla založit
přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť její řešení vyplývá přímo ze
zákona, konkrétně z ustanovení § 127 o. s. ř., které upravuje postup soudu pro
případ, kdy jeho rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba
odborných znalostí. Jako důkazní prostředek slouží i znalecký posudek, přičemž
obecně platí (srov. ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z
navržených, popřípadě dalších důkazů budou provedeny, rozhoduje soud. Dospěje-
li však soud k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění
skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodní, jde o využití jeho
práva určeného ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu
rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního
principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95,
publikovaný pod číslem 80/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále
jeho nález ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/98, publikovaný pod číslem
122/1999 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Pokud dovolatelka směřovala
svými námitkami k tvrzenému opomenutí soudu, že nezadal zpracování znaleckého
posudku k posouzení pravosti příslušného podpisu (svědka V.), nelze v tomto
směru soudu vytýkat žádné pochybení, jestliže šlo o situaci, kdy se podepsaná
osoba ke svému podpisu hlásí, a v řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které
by svědčily o nepravdivosti tvrzení podepisující osoby, že jde o její podpis, a
soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč v tomto případě důkaz znaleckým
posudkem neprovedl. Pokud dovolatelka podrobuje kritice závěr odvolacího soudu o nesprávnosti
použití § 15 obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“) ze strany soudu
prvního stupně a poukazuje na nesprávnost aplikace § 16 obch. zák. ze strany
odvolacího soudu, zakládá řešení této otázky na jiném skutkovém základě než ze
kterého vyšel odvolací soud, tvrdí-li (odchylně od zjištění odvolacího soudu),
že zboží nebylo do její provozovny předáno. Tím však ve skutečnosti zpochybňuje
skutková zjištění, takže k jejím výhradám, která nelze podřadit pod přípustný
dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., nemohl dovolací soud přihlédnout. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř.,
které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením
odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §
243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu