32 Cdo 1730/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně CBPS s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova
309/12, identifikační číslo osoby 14 50 29 92, zastoupené JUDr. Václavem
Mikolášem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dukelská 669/64, proti
žalovanému městu Jindřichův Hradec, se sídlem v Jindřichově Hradci, Klášterská
135/II, identifikační číslo osoby 00 24 68 75, zastoupenému JUDr. Pavlem
Zahradníkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, o
zaplacení částky 5,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jindřichově Hradci pod sp. zn. 18 C 721/2010, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2012, č. j. 22
Co 2791/2011-138, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. února 2012, č. j. 22
Co 2791/2011-138, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 27.
září 2011, č. j. 18 C 721/2010-109, ve výrocích pod body I., III. a IV., se
zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 19. srpna 2010 se žalobkyně domáhá zaplacení částky
5,000.000,- Kč s úroky z prodlení z titulu vrácení plnění z bankovní záruky, na
něž žalovaný neměl nárok. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 27. září 2011, č. j. 18 C
721/2010-109, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 5,000.000,- Kč s 3 %
úrokem z prodlení od 2. října 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I.), co do 3%
úroku z prodlení z téže částky za dobu od 19. září 2008 do 1. října 2010 žalobu
zamítl (výrok pod bodem II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III.)
a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok pod bodem IV.). Soud prvního stupně vyšel z toho, že 1. října 1999 byla uzavřena smlouva o dílo
č. 3389/99 (dále jen „smlouva“ nebo „smlouva o dílo“), ve znění dodatků č. 1 až
5, v níž se žalobkyně jako zhotovitelka zavázala pro žalovaného a Bytové
družstvo Jindřichův Hradec Hvězdárna jako objednatele zhotovit dílo vymezené v
čl. 3.2., ve smlouvě byla dohodnuta cena a doba realizace, v čl. 5. byly
dohodnuty fakturační a platební podmínky, podle čl. 5.1. částka 5,000.000,- Kč
bude po kompletním dokončení díla použita jako zádržné do doby předání bankovní
záruky dle čl. 10.2. a objednatel umožní zhotoviteli náhradu této částky
bankovní zárukou. V čl. 7.2. bylo dohodnuto, že za vady se považuje případ, kdy
práce nejsou prováděny v souladu s projektovou dokumentací, technickými normami
a právními předpisy. Ohledně vad a nároků z nich, včetně případného způsobu
vypořádání práv z odpovědnosti za vady, nebylo ve smlouvě nic dalšího sjednáno. Podle čl. 11. záruka za jakost díla byla dohodnuta na dobu 90 měsíců ode dne
předání díla (tj. od 22. května 2001). V čl. 10.1. se strany dohodly, že zhotovitel zajistí bankovní záruku ve výši
5,000.000,- Kč s plněním na prvou výzvu a bez námitek po dobu realizace díla s
tím, že bankovní záruka smí být použita po dobu provádění díla. Podle čl. 10.2. zhotovitel zajistí bankovní záruku ve výši 5,000.000,- Kč s plněním na
prvou výzvu a bez námitek po dobu trvání záruky dle této smlouvy (tj. 90
měsíců). Bankovní záruka smí být použita pouze v případě nesplnění povinností
zhotovitele vyplývajících ze záruky po dobu trvání záruky podle smlouvy. V čl. 10.3. bylo dohodnuto, že není-li stanoveno další omezení, právo na plnění z
bankovní záruky smí být objednatelem využito pouze na uspokojení jeho
oprávněných nároků na smluvní pokutu, náhradu škody, vrácení bezdůvodného
obohacení zhotovitele nebo nákladů na odstranění oprávněně reklamovaných vad
objednatelem, a to vždy v rozsahu dle této smlouvy. Podle čl. 10.4. využije-li
objednatel plnění z bankovní záruky neoprávněně, je povinen zhotoviteli vydat
ihned prospěch jím získaný jako bezdůvodné obohacení a dále je povinen zaplatit
úrok z prodlení ve výši 3 % z neprávem získané částky ode dne plnění banky. Z písemné záruky č. 404399 ze dne 24.
srpna 2001 soud prvního stupně zjistil,
že Československá obchodní banka, a.s., se zavázala zaplatit žalovanému na
první písemnou výzvu bez námitek částku až do výše 5,000.000,- Kč proti
předložení písemného prohlášení žalovaného, že žalobkyně nesplnila povinnost -
„správné plnění záručních povinností podle podmínek smlouvy o dílo“ - plynoucí
pro ni ze smlouvy. Záruka je platná do 30. listopadu 2008. Z výzvy žalovaného ze dne 18. září 2008 k zaplacení dle záruky adresované
Československé obchodní bance, a.s., vyplývá, že žalovaný vyzval banku k
zaplacení částky 5,000.000,- Kč na základě záruky č. HTFZ00218 (původně č. 404399) ze dne 24. srpna 2001 na uvedený účet do 14 dnů od obdržení výzvy. Podle podmínek uvedené záruky prohlásil, že žalobkyně nesplnila svou povinnost
plynoucí pro ni ze smlouvy o dílo. Ze sdělení banky vyplývá, že podle této
výzvy byla částka 5,000.000,- Kč převedena na účet žalovaného dne 23. září 2008
na základě řádného uplatnění záruky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o
dílo podle ustanovení § 536 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), dílo bylo zhotoveno, předáno a převzato, cena díla byla zaplacena. Mezi
účastníky nebyl sjednán způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady tak, že
by žalovaný měl právo odstranit sám vady díla nebo si vady nechat odstranit
jiným a domáhat se po žalobkyni úhrady nákladů na odstranění vad. Žalovaný z
důvodu případného neodstranění vad ve stanovené lhůtě, resp. v přiměřené
dodatečné lhůtě, od smlouvy neodstoupil ani nepožadoval slevu z ceny díla. S
odkazem na ustanovení §§ 560 až 565 obch. zák. upravujících odpovědnost za vady
v návaznosti na ustanovení §§ 436 až 441 obch. zák. dovodil, že nárok na
náhradu nákladů vzniklých případným odstraněním vad objednatelem nebo jinou
osobou, kterou si vady nechá odstranit, ze zákona neplyne. Neodstraní-li
zhotovitel vytčené vady díla ve stanovené (přiměřené) lhůtě, a neodstoupí-li
objednatel od smlouvy nebo nepožaduje-li přiměřenou slevu z ceny díla, zůstává
mu zachován nárok na (bezplatné) odstranění vad zhotovitelem. Bankovní záruka jako způsob zajištění závazku je upravena v ustanoveních §§ 313
až 322 obch. zák. V dané věci banka plnila žalovanému z bankovní záruky bez
nutnosti předchozí výzvy žalobkyni k plnění závazku, požadavek k plnění byl
uplatněn ve lhůtě trvání záruky. Banka ze záruky plnila, když stačilo prosté
prohlášení žalovaného, že žalobkyně nesplnila svou povinnost plynoucí pro ni ze
smlouvy o dílo, aniž by bylo třeba nesplněnou povinnost konkretizovat a doložit
(§ 319 obch. zák.). Skutečnost, že banka ze záruky plnila, však neznamená, že
žalovaný měl na toto plnění vůči žalobkyni nárok. Odkazuje na ustanovení §§
564, 436 a 437 obch. zák., soud prvního stupně dovodil, že objednatel má právo
sám odstranit vady díla nebo si je nechat odstranit jiným a domáhat se po
zhotoviteli úhrady vynaložených nákladů, jen byl-li tento způsob dohodnut. Ve
smlouvě takový způsob dohodnut nebyl.
Bez dohody se zhotovitelem by tento
postup byl možný tehdy, kdyby objednatel uplatnil nárok na slevu z ceny díla
nebo kdyby od smlouvy odstoupil. Tvrdil-li žalovaný, že záruku čerpal na
uspokojení nákladů na odstranění důvodně reklamovaných vad díla, nemá toto
právo žalovaného „základ“ ve smlouvě o dílo. Plnění, které banka poskytla žalovanému z bankovní záruky, je plněním, na které
žalovaný nemá vůči žalobkyni nárok, neboť zajišťuje-li bankovní záruka nárok na
„uspokojení nákladů na odstranění oprávněně reklamových vad“, zajišťuje
závazek, který nebyl sjednán ve smlouvě, a tudíž neexistuje. Soud prvního stupně zdůraznil, že bankovní záruka je způsob zajištění závazku,
a zajistit lze závazky, které existují, vznikly, příp. byly smluvně přijaty. Plnění poskytnuté žalovanému z bankovní záruky je tak plněním, na něž žalovaný
neměl vůči žalobkyni nárok a podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. je
povinen je vrátit. Jde o nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu
ustanovení § 451 odst. 1 a 2 a § 456 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Ostatně
povinnost k vrácení byla i ve smlouvě v čl. 10.4. dohodnuta. Soud prvního
stupně dodal, že žalovanému dosud žádné náklady na odstranění reklamových vad
nevznikly, nemá tedy za žalobkyní žádnou takovouto pohledávku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených
výrocích pod body I., III. a IV. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního
stupně. Uvedl, že žalovaný čerpal plnění na zajištění neexistujícího závazku,
tedy závazku, který nebyl jako způsob vypořádání práv z odpovědnosti za vady
mezi účastníky ve smlouvě o dílo dohodnut. Nárok žalobkyně je nárokem z
bezdůvodného obohacení, žalovaný musí majetkový prospěch získaný plněním bez
právního důvodu podle ustanovení § 456 obč. zák. vydat. Podle názoru odvolacího soudu není pro posouzení důvodnosti žaloby podstatné,
zda se na díle vyskytly vady a zda byla žalobkyně v prodlení s jejich
odstraňováním, ale pouze to, zda ze smlouvy o dílo vůbec možnost použití
bankovní záruky žalovaným na náklady na odstranění důvodně reklamovaných vad
vyplývala. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že tomu tak nebylo. Žalovaný
se v řízení jednoznačně vyjádřil, že slevu z ceny díla neuplatnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, opíraje jeho
přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále
též jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně měly při posouzení
nároku žalobkyně vycházet především ze znění sjednané bankovní záruky, která
zajišťovala řádné plnění záručních povinností žalobkyně. V řízení prokázal, že
žalobkyně byla v prodlení s odstraňováním vad díla a později na vytčené vady
ani nereagovala. Řádným plněním záručních povinností se rozumí i odstraňování
vad v přiměřené, popř. sjednané lhůtě. Žalobkyně nedodržovala sjednané termíny
odstranění vad, a proto měl odvolací soud dospět k závěru, že dovolatel
bankovní záruku čerpal oprávněně. Vyjadřuje názor, že rozhodné je znění
bankovní záruky, nikoli znění čl. 10.3. smlouvy o dílo, který omezoval právo na
čerpání z bankovní záruky. Nesouhlasí se závěrem, že nemohl čerpat bankovní
záruku, jestliže dosud nevynaložil náklady na odstranění vad. V řízení
předložil projekt na opravu střešního pláště provedeného díla a podle tohoto
projektu si oprava vyžádá náklady ve výši asi 4,837.000,- Kč. Smyslem a účelem
bankovní záruky bylo, aby dovolatel nemusel sám ze svého vynaložit náklady na
odstranění reklamovaných vad. Čl. 10.3. smlouvy výslovně „počítal“ s tím, že
bankovní záruka může být použita na náklady na odstranění oprávněně
reklamovaných vad, a s ohledem na toto ujednání je namístě závěr, že účastníci
si odlišně od zákonné úpravy sjednali možnost odstranění důvodně reklamovaných
vad na náklady zhotovitele. Dovolatel zdůrazňuje, že v záruční listině není uvedeno, že podmínkou čerpání
bankovní záruky je vznik konkrétní finanční škody na jeho straně. Bankovní
záruka komplexně zajišťovala plnění záručních povinností a její čerpání bylo
možné i za situace, kdy by zhotovitel neodstranil řádně a včas byť jen jednu
vadu díla. Pro zjištění oprávněnosti čerpání bankovní záruky je rozhodné pouze
to, zda zhotovitel správně plnil své záruční povinnosti. Z bankovní záruky ani
z čl. 10.3. smlouvy nevyplývá, že by dovolatel musel náklady na odstranění
oprávněně reklamovaných vad již vynaložit. Účelem sjednaného zajištění bylo,
aby dovolatel nemusel ze svého vynaložit náklady, které měly jít k tíži
zhotovitele. Podstatné je, zda dílo vykazuje vady, které je třeba odstranit, a
jaké náklady si odstranění vyžádá. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona
č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve
znění účinném do 31. prosince 2012. Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být
přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalovaného není podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné, jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v projednávané věci
naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
odvolací soud zrušil). Je však přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu
napadeného rozhodnutí v otázce posouzení práva zhotovitele na vrácení plnění z
bankovní záruky, kterou odvolací soud řešil v rozporu se smlouvou a hmotným
právem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 313 obch. zák. bankovní záruka vzniká písemným prohlášením
banky v záruční listině, že uspokojí věřitele do výše určité peněžní částky
podle obsahu záruční listiny, jestliže určitá třetí osoba (dlužník) nesplní
určitý závazek nebo budou splněny jiné podmínky stanovené v záruční listině.
Podle ustanovení § 314 obch. zák. je-li bankovní zárukou zajištěna nepeněžitá
pohledávka, má se za to, že do výše částky stanovené v záruční listině je
zajištěn peněžitý nárok, který by měl věřitel vůči dlužníkovi, v případě, že by
dlužník porušil závazek, jehož plnění je zajištěno bankovní zárukou.
Z ustanovení § 316 odst. 1 obch. zák. vyplývá, že banka ručí za splnění
zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině
(věta první).
Podle ustanovení § 317 obch. zák. nevyplývá-li ze záruční listiny něco jiného,
nemůže banka uplatnit námitky, které by byl oprávněn vůči věřiteli uplatnit
dlužník, a banka je povinna plnit své povinnosti, když o to byla požádána
písemně věřitelem. Předchozí výzva, aby dlužník splnil svůj závazek, se
vyžaduje, jen když to stanoví záruční listina.
Z ustanovení § 319 obch. zák. vyplývá, že banka plní svůj závazek z bankovní
záruky, jen když k tomu byla písemně vyzvána věřitelem. Je-li plnění banky z
bankovní záruky podmíněno v záruční listině předložením určitých dokumentů,
musí být tyto dokumenty předloženy při této výzvě nebo bez zbytečného odkladu
po ní.
Podle ustanovení § 321 odst. 4 obch. zák. věřitel, který dosáhl na základě
bankovní záruky plnění, na něž neměl vůči dlužníkovi nárok, vrátí dlužníkovi
toto plnění a nahradí mu škodu tím způsobenou.
Soud prvního stupně posuzoval právo žalobkyně na vrácení plnění z bankovní
záruky (a odvolací soud tomuto závěru přisvědčil) podle toho, zda žalovaný měl
podle smlouvy o dílo právo odstranit reklamované vady díla sám nebo si je
nechat odstranit a zda mu tak vzniklo právo na náhradu nákladů spojených s
odstraněním vad. Skutečnost, jaké konkrétní nároky z odpovědnosti za vady měl
žalovaný podle smlouvy a podle zákona, je pro posouzení, zda čerpal bankovní
záruku důvodně, nerozhodná, nejsou-li tyto nároky promítnuty do bankovní
záruky. Rozhodující je, jak podle smlouvy o dílo mohl věřitel (žalovaný) použít
plnění z bankovní záruky a zda tedy bankovní záruka byla použita neoprávněně.
Právo věřitele na plnění z bankovní záruky ve vzájemném vztahu věřitele a
dlužníka (žalobkyně) upravuje čl. 10.3. smlouvy tak, že právo na plnění z
bankovní záruky smí být objednatelem využito pouze na uspokojení jeho
oprávněných nároků na smluvní pokutu, náhradu škody, vrácení bezdůvodného
obohacení zhotovitele nebo nákladů na odstranění oprávněně reklamovaných vad
objednatelem, a to vždy v rozsahu dle této smlouvy. Žalovaný v řízení tvrdil,
jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že záruku čerpal na
uspokojení nákladů na odstranění důvodně reklamovaných vad, které žalobkyně
neodstranila ve lhůtě dohodnuté ve smlouvě ani po jejím uplynutí. Právo
věřitele použít plnění z bankovní záruky na náklady na odstranění reklamovaných
vad tak vyplývá z čl. 10.3. smlouvy, tedy z ujednání, které konkrétně upravuje
vztah mezi věřitelem a dlužníkem co do práva na plnění z bankovní záruky. Soudy
obou stupňů neučinily zjištění, že žalovaný použil prostředky jemu vyplacené
bankou ze záruky k jinému účelu, tedy neoprávněně, a že by nastala situace
upravená v čl. 10.4. smlouvy, kdy věřitel je povinen vydat dlužníkovi přijaté
plnění jako bezdůvodné obohacení spolu s dohodnutým úrokem z prodlení.
Podle ustanovení § 313 obch. zák. je pro posouzení vzniku práva věřitele
(žalovaného) na plnění z bankovní záruky rozhodující obsah záruční listiny co
do určení závazku dlužníka (žalobkyně), který je zárukou zajištěn. Ze záruční
listiny bylo zjištěno, že byl zajištěn závazek „správného plnění záručních
povinností zhotovitele“ podle podmínek smlouvy o dílo. Pouze v tomto ohledu je
souvislost bankovní záruky se smlouvou o dílo co do nároků objednatele z titulu
odpovědnosti zhotovitele za vady díla. Možnost zajištění jiné než peněžité
pohledávky bankovní zárukou pak vyplývá z ustanovení § 314 obch. zák. Určuje-li
ustanovení § 316 odst. 1 věta první obch. zák., že banka ručí za splnění
zajištěného závazku do výše částky a za podmínek stanovených v záruční listině,
je pro posouzení práva věřitele na plnění ze záruky nutno vycházet pouze z
obsahu záruční listiny a ve vzájemném vztahu mezi věřitelem a dlužníkem z čl.
10.3. smlouvy.
Skutečnost, že žalovaný jako věřitel z bankovní záruky bude postupovat určitým
způsobem při uplatňování práv z odpovědnosti za vady ve smyslu závěru soudů
obou stupňů (tj. požadovat slevu z ceny díla, či odstoupí od smlouvy), nebyla
podmínkou stanovenou v ujednání čl. 10.3. upravujícím vzájemný vztah věřitele a
dlužníka z bankovní záruky ani v záruční listině. Nebylo-li zjištěno, že
žalovaný použil prostředky z bankovní záruky neoprávněně, pak právo žalobkyně
na vrácení plnění z bankovní záruky nevyplývá ze smlouvy ani ze zákona. Proto
je závěr, že žalovaný plněním z bankovní záruky získal bezdůvodné obohacení,
které je povinen vrátit, nesprávný.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud při posouzení důvodnosti čerpání
bankovní záruky žalovaným pochybil a dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv.
zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím
výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech řízení před soudy
obou stupňů) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci
samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní
poplatek), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k právnímu závěru, který dovolací soud v této věci zaujal, se již
nezabýval dalšími dovolacími námitkami, neboť to považuje za procesně
nehospodárné.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu