32 Cdo 1733/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně V. M. zastoupené Mgr. P. F., advokátem se sídlem v , proti žalovanému
F. H., zastoupenému Mgr. J. Ch., advokátem se sídlem v , o zaplacení částky 209
785,70 Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm
157/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10.
října 2007 č.j. 3 Cmo 515/2006-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
z prodlení z této částky od 10. 11. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v době od listopadu
1999 do června 2001 dodala žalobkyně žalovanému textilní zboží za celkovou
kupní cenu ve výši 1.496.517,90 Kč. Uvedenou cenu žalovaný přes urgence učiněné
žalobkyní nezaplatil, a proto dne 23. 10. 2001 uzavřela žalobkyně se
společností C. G. G., a. s., mandátní smlouvu, na jejímž základě se uvedená
společnost zavázala provést pro žalobkyni mimosoudní vymožení jejích pohledávek
za žalovaným za obvyklou odměnu ve výši 20% z vymožených částek. V důsledku
aktivní činnosti inkasní společnosti žalovaný dne 2. 11. 2001 závazek vůči
žalobkyni ve výši 1.053.473,- Kč uznal a do července 2002 ve splátkách na účet
žalobkyně zaplatil. Za inkasní činnost zaplatila žalobkyně společnosti C. G.
G., a. s., dohodnutou procentní odměnu v celkové výši 209.785,70 Kč, kterou
uplatnila vůči žalovanému jako náhradu škody se splatností 10. 11. 2002.
Žalovaný tuto částku neuhradil, a to ani částečně. Z uvedeného skutkového stavu
vyvodil soud prvního stupně právní závěr, že byly splněny předpoklady pro
úspěšné uplatnění odpovědnosti za škodu, která je upravena obchodním zákoníkem
v ust. § 373 a násl. Vymáhanou částku posoudil jako skutečnou škodu, která
žalobkyni vznikla zmenšením jejího majetku v důsledku porušení právní
povinnosti žalovaného. Žalovaný se dostal s placením kupní ceny za dodané zboží
do prodlení, přičemž existence prodlení zásadně nevylučuje souběžné uplatnění
odpovědnosti za škodu. Pokud jde o příčinnou souvislosti mezi porušením
povinnosti a vznikem škody, dovodil soud prvního stupně, že činnost inkasní
společnosti odstranila dlouhotrvající protiprávní prodlení žalovaného. Zákon
při tom nestanoví, zda mají být pohledávky vymáhány soudně nebo mimosoudně, a
neurčuje ani případné pořadí jednotlivých kroků při vymáhání. Obecně je však v
soukromém právu dávána přednost mimosoudnímu řešení sporů dohodou. Soud prvního
stupně odmítl námitku žalovaného, který upozorňoval, že náklady na zastupování
advokátem by byly podle vyhl. č. 484/2000 Sb. výrazně nižší než u řešení
zvoleného žalobkyní. Soud prvního stupně poukázal na to, že cit. vyhl. upravuje
odměny za zastupování paušalizovaným způsobem, přičemž tyto odměny se mohou
výrazně odlišovat od skutečných nákladů placených účastníkem řízení jeho
advokátovi podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif). Soud prvního stupně
dospěl takto k právnímu názoru, že v řízení byly prokázány veškeré znaky nutné
pro úspěšné uplatnění odpovědnosti za škodu, a žalovanému proto uložil
povinnost zaplatit spornou částku.
Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalovaný odvoláním, jemuž odvolací soud
ve svém rozsudku ze dne 10. října 2007 č.j. 3 Cmo 515/2006-144 vyhověl v plném
rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací
soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že náklady
mimosoudního vymáhání pohledávek (zde odměna mandatáři) nelze považovat za újmu
ve smyslu § 380 obch. zák., tedy újmu, která poškozené straně vznikla tím, že
musela vynaložit náklady v důsledku porušení povinnosti druhé strany.
Společnost C. G. G., a. s., nedisponuje žádným oprávněním k tomu, aby
žalovaného k plnění povinnosti – zaplacení dlužné kupní ceny – donutila. Byť
podle názoru odvolacího soudu nelze odhlédnout od určitého nátlaku inkasní
společnosti na dlužníka, který mohl být pohnutkou ke splnění dluhu, je nutno
plnění žalovaného považovat za dobrovolné. Ani ze skutečnosti, že činností
inkasní společnosti došlo k vymožení pohledávek v relativně krátké době, nelze
podle názoru odvolacího soudu dovodit, že žalobkyně byla nucena k tomuto
způsobu vymožení svých pohledávek místo uplatnění nároku v soudním řízení, kde
by v případě úspěchu ve věci měla právo na náhradu nákladů účelně vynaložených
k uplatňování práva. Nelze tedy dovodit, že najmutí inkasní společnosti k
vymožení pohledávek je nutným důsledkem porušení závazku žalovaného zaplatit
kupní cenu. Odvolací soud dospěl k závěru, že náklady, které v této souvislosti
žalobkyni vznikly, nejsou škodou ve smyslu ust. § 380 obch. zák. a nelze je
považovat za majetkovou újmu vzniklou v příčinné souvislosti s porušením
povinnosti žalovaného.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním opírajíc jeho přípustnost
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřujíc jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Namítá,
že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci,
jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že odměna zaplacená inkasní společnosti
není škodou ve smyslu ust. § 380 obch. zák., neboť žalobkyně musela vynaložit
náklady, které by nevynaložila, pokud by žalovaný svoje dluhy řádně platil.
Žalobkyně zvolila pro vymožení své pohledávky právně přípustný efektivní
postup, v němž na zaplacení svých pohledávek vynaložila náklady, které byly v
době uzavření mandátní smlouvy obvyklé. Dovolatelka zdůrazňuje ve svém
doplňujícím vyjádření, že žalovaný porušil svoji povinnost platit kupní cenu a
začal ji plnit až na základě činnost inkasní společnosti, což žalobkyně
kvalifikuje jako plnění, které nebylo dobrovolné, ale k němuž byl žalovaný
donucen činností inkasní společnosti. Dále dovolatelka upozorňuje, že žalovaný
mohl očekávat, že při vymáhání jeho dluhů budou určité náklady vynaloženy – za
tyto náklady považuje dovolatelka i odměnu inkasní společnosti. Podle jejího
vyjádření není rozhodné, jakou cestu pro vymožení dlužných částek zvolila,
neboť není stanovena právní povinnost použít k ochraně práv výhradně soudní
cestu. V obou případech totiž vznikají náklady, které jsou v příčinné
souvislosti s neplněním povinnosti žalovaného vůči žalobkyni, jejich důvod je
totožný a případná rozdílná výše nákladů není pro povinnost žalovaného nahradit
je rozhodná. Stanovisko odvolacího soudu o tom, že mimosoudní náklady nelze
považovat za újmu, považuje dovolatelka za nesprávné právní posouzení věci a
navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V posuzovaném případě je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatelky po
obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní
posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která
byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Námitky žalobkyně uplatněné v dovolání zpochybňují správnost
hodnocení otázky, zda odměna, kterou zaplatila inkasní společnosti za vymožení
podstatné části jejích pohledávek za žalovaným, může být uplatněna vůči
žalovanému jako náhrada škody.
V posuzovaném případě jde o obchodní závazkový vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti. S ohledem na to je nutno aplikovat úpravu
náhrady škody, která je obsažena v obchodním zákoníku v ust. § 373 až 386.
Podle této úpravy vzniká odpovědnost za škodu, pokud jsou splněny následující
předpoklady: protiprávnost, vznik škody, příčinná souvislost mezi
protiprávností a vznikem škody, předvídatelnost, neexistence okolností
vylučujících odpovědnost. Protiprávnost spočívá v porušení právní
povinnosti – v posuzovaném případě není sporu o tom,
že žalovaný protiprávně jednal, když porušoval svou povinnost vyplývající z
kupní smlouvy zaplatit kupní cenu za zboží. Protiprávní jednání žalovaného
strany sporu nijak nezpochybňovaly a její existence byla rovněž vyslovena v
rozsudcích soudů obou stupňů.
Pokud jde o existenci škody, je nesporné, že žalobkyně v podobě odměny
inkasní společnosti vynaložila určité náklady, kterých by byla ušetřena, kdyby
žalovaný řádně plnil. Je však otázka, zda je možno tyto náklady vykládat jako
újmu, která poškozené straně vznikla tím, že musela vynaložit náklady v
důsledku porušení povinnosti druhé strany. Zákonný text § 380 obch. zák. zde
definuje náklady, které se budou považovat za škodu, ve zúženém rozsahu,
protože spojuje tyto náklady s jejich příčinou – porušením povinnosti druhé
strany. Nejde tedy o jakékoli náklady, které vznikly v souvislosti s tím, že
smluvní partner porušil svoje právní povinnosti, ale jen takové náklady, k nimž
porušení povinnosti přímo vedlo, které byly nutně spjaty s protiprávním
jednáním škůdce. Odvolací soud zde shledává, že takový přímý vztah odměny
vyplacené inkasní společnosti k prodlení žalovaného s placením není dán.
Bezprostřední příčinou vynaložení nákladů žalobkyně je zde její povinnost
vyplývající z uzavřené mandátní smlouvy, jsou tedy obsahem navazujícího
právního vztahu, který sice byl vyvolán prodlením žalovaného s úhradou kupní
ceny za zboží, ale nevznikl by bez rozhodnutí žalobkyně, které bylo zcela
dobrovolné, nedávalo jí žádnou jistotu, že žalovaný svoje závazky splní a
nebylo ani nutné v tom smyslu, že by bylo vyvoláno věcnými okolnostmi případu
(jako např. náklady na odstranění následků havárie vadného stroje) nebo
zabezpečovalo právní postavení žalobkyně (jako žaloba nebo návrh na zahájení
rozhodčího řízení, které staví běh promlčecí lhůty). V tomto smyslu je nutno
závěry odvolacího soudu posoudit jako správné – újma definovaná v § 380 obch.
zák. není jakákoli újma vzniklá poškozené straně, ale jen újma v přímé příčinné
souvislosti s porušením závazkových povinností škůdcem. Do takto stanoveného
rámce se odměna inkasní společnosti jako újma poškozené strany nedá zařadit.
Třetím předpokladem odpovědnosti za škodu je příčinná souvislost
mezi protiprávním jednáním a způsobenou škodou. Tato příčinná souvislost je
dána, vznikla-li škoda v důsledku protiprávního jednání škůdce, tedy za
pravidelného průběhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. Škoda musí
být nezprostředkovaným následkem protiprávního jednání, které je její hlavní
příčinou, nesmí jít o příčinu jen vedlejší, popř. příčinu zkoumanou jen v
obecné rovině bez rozboru jednotlivých prvků konkrétní situace. Pokud dojde k
řetězení jednotlivých příčin a následků, musí škoda bezprostředně vzejít z
jednání škůdce. I zde je nutno hodnotit závěry odvolacího soudu jako správné –
najmutí inkasní společnosti k vymožení pohledávek není nutným důsledkem
prodlení žalovaného s placením kupní ceny. Náklady, které žalobkyně ve vztahu s
inkasní společností vynaložila, tak nejsou bezprostředně způsobeny jednáním
škůdce, a nesplňují proto kriteria škody, která je vyvolána protiprávním
jednáním porušitele právní povinnosti.
Ve vztahu k námitkám vyjádřeným žalobkyní v jejím dovolání
zdůrazňuje Nejvyšší soud, že základem řešení sporu je zkoumání příčinné
souvislosti mezi odměnou inkasní společnosti, kterou žalobkyně zaplatila a
protiprávním jednáním žalovaného, které spočívalo v prodlení se zaplacením
kupní ceny za dodávky zboží. Není pochyb o tom, že žalobkyně určitý náklad v
podobě odměny vynaložila, tento náklad však neodpovídá definici újmy
spočívající v marně vynaložených nákladech podle § 380 obch. zák. a nesplňuje
ani požadavek přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním škůdce podle
ust. § 373 obch. zák. Námitky dovolatelky vycházejí z obecné představy
spojitosti mezi protiprávním jednáním a škodou, která však v tomto případě není
z hlediska právem upravených předpokladů odpovědnosti za škodu dostačující.
Rozhodnutí odvolacího soudu není proto rozhodnutím, které by spočívalo na
nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledává, že odvolací soud
posoudil věc v souladu s platnou právní úpravou, zjištěný skutkový stav správně
podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Dovolání
žalovaného není proto důvodné a Nejvyšší soud je ve smyslu ust. § 243b odst. 2
o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když neúspěšná žalobkyně
nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalovanému v souvislosti s tímto řízením
náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu