32 Cdo 176/2012
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně R. L., zastoupené JUDr. Michalem Bendou, advokátem se sídlem v Praze, Apolinářská 445/6, proti žalované PRESTIGE PS 2000 GmbH s.r.o., se sídlem v Šestajovicích, Komenského 35, PSČ 250 92, identifikační číslo osoby 63666316, zastoupené JUDr. Jindřichem Pelouchem, advokátem se sídlem v Berouně, Seydlovo nám. 30/6, o 546 556 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 5 C 148/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2011, č. j. 29 Co 374/2011-217, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. září 2011, č. j. 29 Co 374/2011-217, v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 28. února 2011, č. j. 5 C 148/2005-192, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 276 665 Kč, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 28. února 2011, č. j. 5 C 148/2005-192, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 276 665 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně [původně označená jako žalobkyně A)] a J. L.[původně označený jako žalobce B)] jako podíloví spoluvlastníci rodinného domu domáhali po žalované zaplacení 546 556 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého rozdílem mezi náklady, které žalovaná vynaložila na rekonstrukci jejich domu a částkou 800 000 Kč, kterou jí postupně uhradili. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 28. února 2011, č. j. 5 C 148/2005-192, na základě částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení v rozsahu 267 233 Kč (výrok I.), zamítl žalobu žalobce J.
L. o zaplacení 276 665 Kč s úrokem z prodlení od 1. října 2002 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované zaplatit žalobkyni R. L. částku 276 665 Kč s úrokem z prodlení od 1. června 2003 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, zvýšené o 7 procentních bodů (výrok III.), rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok IV.) a vyhradil si rozhodnout samostatným usnesením o nákladech státu za vypracované znalecké posudky (výrok V.).
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. září 2011, č. j. 29 Co 374/2011-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném třetím, čtvrtém a pátém výroku (první odstavec výroku) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (druhý odstavec výroku). Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku v dotčené části a jemu předcházejícího řízení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho právními závěry. Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobkyní jako objednatelkou a žalovanou jako zhotovitelkou uzavřena dne 17.
září 2009 ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) smlouva o dílo, jejímž předmětem byl závazek zhotovitelky provést pro objednatelku rekonstrukci domu za dohodnutou cenu v celkové výši 1 032 149,61 Kč. Žalobkyně zaplatila žalované prostřednictvím úvěru celkem 800 000 Kč. Za situace, kdy žalovaná prováděla práce neodborně s vadami, dostala se do prodlení s termínem dokončení díla i s odstraněním vad a nedodělků a porušovala závazný finanční rozpočet, soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalobkyně od smlouvy platně odstoupila a žalobkyni nevznikla povinnost doplatit žalované zbytek smluvené ceny díla.
Tímto odstoupením došlo ve smyslu § 349 a násl. obch. zák. k zániku smlouvy k okamžiku účinnosti odstoupení a plnění, které bylo poskytnuto do zániku smlouvy, je třeba vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení. Při určení jeho výše vyšly ze znaleckého posudku, jímž byla zjištěna hodnota provedených prací, jakož i hodnota, o kterou došlo ke zhodnocení nemovitosti činností žalované, a žalobkyni nárok na vrácení požadovaného bezdůvodného obohacení v plném rozsahu přiznaly. Odvolací soud neshledal ani žádné právní pochybení soudu prvního stupně, shledal-li oprávněným nárok žalobkyně i na úrok z prodlení z přiznané částky ode dne 1.
června 2003, k němuž došlo k účinnému odstoupení žalobkyně od smlouvy se současnou žádostí o vrácení plnění. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na přiznaný úrok z prodlení, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve spojení s ustanovením § 237 odst. 3 téhož právního předpisu. Namítá, že napadenou částí rozsudku byla výše úroků z prodlení řešena v rozporu s hmotným právem.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily při aplikaci právní normy, nepřiznaly-li žalobkyni nárok na úrok z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., nýbrž podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb., které nabylo účinnosti až dne 28. dubna 2005, tedy až po 1. červnu 2003, kdy se žalovaná do prodlení dostala. Tímto nesprávným postupem došlo podle dovolatelky k porušení kogentních předpisů hmotného práva, neboť odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzované věci), je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že má napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadní právní význam. Dovolací soud shledává napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným [a potud má dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] v otázce aplikace nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. právní závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19.
dubna 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, k rozhodování soudů ve věcech úroků z prodlení, požadovaných a přiznávaných ve výši určované podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění čl. I nařízení vlády č. 163/2005 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, uveřejněném pod číslem 39/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat závěr, jímž se odvolací soud ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně ukládajícím žalované povinnost zaplatit žalobkyni z přiznané jistiny 276 665 Kč „úrok z prodlení od 1. června 2003 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů.“
Podle shodného závěru soudů obou stupňů se žalovaná dostala do prodlení dne 1. června 2003, kdy došlo k účinnému odstoupení žalobkyně od smlouvy, přičemž od tohoto dne vznikl žalobkyni – vedle přiznané jistiny – i nárok na úrok z prodlení z přiznaného plnění.
Z obsahu spisu se podává, že mezi účastnicemi byla uzavřena předmětná smlouva o dílo v režimu obchodního zákoníku.
Podle § 369 odst. 1 obch. zák. platí, že je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.
Úroky z prodlení upravuje občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“) v § 517 odst. 2, podle něhož jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (zrušené zákonem č. 89/2012 Sb. dnem 1. ledna 2014), kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Tato právní norma nabyla účinnosti dne 15. července 1994 a byla následně novelizována s účinností od 28. dubna 2005 nařízením vlády č. 163/2005 Sb. a s účinností od 1. července 2010 nařízením vlády č. 33/2010 Sb. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. (ve znění účinném do 27. dubna 2005, tedy do novelizace provedené nařízením vlády č. 163/2005 Sb.) výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů. Podle přechodného ustanovení v čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení.
Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy. Ačkoli soudy obou stupňů ve shodě dovodily, že žalovaná se dostala do prodlení s vydáním bezdůvodného obohacení dnem 1. června 2003 (tedy před dnem 28. dubna 2005, kdy nabylo účinnosti nařízení vlády č. 163/2005 Sb., jímž bylo novelizováno nařízení vlády č. 142/1994 Sb.), nepřiznaly žalobkyni nárok na úrok z prodlení ročně ve výši dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu, jak stanovuje nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27.
dubna 2005, nýbrž nárok na úrok z prodlení ve výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro 1. den kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů, tedy podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. Jestliže soudy obou stupňů při rozhodování o úroku z prodlení nevzaly v potaz, že prodlení žalované nastalo před nabytím účinnosti nařízení vlády č. 163/2005 Sb., a žalobkyni nepřiznaly nárok na úrok z prodlení ve výši podle dosavadních právních předpisů, nýbrž podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb., postupovaly v rozporu se shora cit. přechodným ustanovením v jeho článku II.
Vytýká-li proto dovolatelka odvolacímu soudu, že pochybil při aplikaci právní normy, nepřiznal-li žalobkyni nárok na úrok z prodlení podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb., nýbrž podle vládního nařízení č. 163/2005 Sb., je tato její námitka zcela opodstatněná a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 276 665 Kč zrušil (§ 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu, v němž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 276 665 Kč a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2013
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu