32 Cdo 1775/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NEES CZ s.r.o., se sídlem v Praze 10, Malešice, Útulná 507/15, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 28362276, zastoupené JUDr. Michalem Špirkem, advokátem se sídlem v Rakovníku, Vysoká 92, proti žalované Sháněl & Záruba, s.r.o., se sídlem v Praze 4 - Podolí, Sinkulova 82/24, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 27608964, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o určení právní skutečnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 34/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2013, č. j. 1 Cmo 62/2013-123, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna.
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2012, č. j. 39 Cm 34/2012-93, v zamítavém výroku ve věci samé, není přípustné, neboť žádná z otázek vymezených dovolatelkou není způsobilá otevřít přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 – dále jen “o. s. ř.“ (srov. bod 7. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bod 2.
článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Předložila-li dovolatelka k posouzení otázku, zda v souzené věci postupoval odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně formulovala žalobu nesprávně, nežalovala-li o splnění povinnosti – o zaplacení nedoplatku ceny díla, neuvádí, od které ustálené judikatorní praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně právní závěr např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29.
srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz) a takové rozhodnutí Nejvyššího soudu, se kterým by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, není Nejvyššímu soudu známo. Naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán podle ustálené konstantní judikatury soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či rozsudek téhož soudu uveřejněný pod číslem 6/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále nález Ústavního soudu ze dne 20.
června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod číslem 35/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) zejména tehdy, kdy by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Jestliže však k porušení práva již došlo a je tedy možno žalovat na splnění povinnosti, která z porušení práva vyplývá, nemá preventivní ochrana poskytovaná jinak podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. žádný smysl. Proto žaloba domáhající se určení podle tohoto ustanovení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.
s. ř. (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněný pod číslem 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe odklon nezaznamenala), jak tomu bylo i v souzené věci. Z uvedeného vyplývá, že nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Dovolatelka dále zformulovala otázku, zda si účastníci smlouvy o dílo mohou sjednat následky porušení povinnosti dílo převzít, resp.
následky zmaření převzetí díla, a to v podobě právní domněnky jeho předání, která podle jejího mínění nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Dle zjištění soudu prvního stupně si účastnice řízení ve smlouvě o dílo ze dne 18. května 2008 v jejím odstavci 11.2 sjednaly, že „jestliže se objednatel bez vážných důvodů nedostaví na zahájení přejímacího řízení – ačkoliv je včasné doručení písemného návrhu na zahájení přejímacího řízení objednateli prokázáno – a nebo jej jinak zmaří, považují obě strany dílo za předané bez vad a nedodělků okamžikem, kdy mělo k předání a převzetí podle oznámení zhotovitele dojít.“
Otázka, zda-li si účastníci smlouvy mohou sjednat takové důsledky zmaření přejímacího řízení, neřeší oprávněnost žaloby a na řešení této otázky – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Pouze správně vyložil, že tím, že objednatel dílo pro vady nepřevzal, přejímací řízení nezmařil, když se k němu dostavil a řádně v něm pokračoval. Legitimní projev vůle objednatele v zápise o předání a převzetí díla o tom, z jakých důvodů odmítá dílo převzít, nelze považovat ani ve smyslu cit. ujednání za zmaření „přejímacího řízení.“ Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu