32 Cdo 1798/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobce J. T., zastoupeného Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalovaným 1) hlavnímu městu Praze, se sídlem v
Praze 1, Mariánské nám. 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému
prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem v Praze 5, Karla
Engliše 3201/6 a 2) ŽIVOT 90, se sídlem v Praze 1, Karoliny Světlé 18,
identifikační číslo osoby 00571709, zastoupenému JUDr. Ivanou Syrůčkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o 1 000 000 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 181/2008, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2010, č. j. 12
Co 226/2010-381, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2010, č. j. 12 Co
226/2010-381, ve výrocích I. a III. se zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. prosince 2009, č. j. 28 C
181/2008-332, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s
příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu proti žalovanému 2) (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalovaným 1) a žalobcem (bod III. výroku) a dále mezi žalobcem a žalovaným 2) (bod IV. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobcem jako zhotovitelem a
žalovaným 1) jako objednatelem byla dne 1. srpna 2001 uzavřena smlouva o dílo
ve smyslu § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejímž
předmětem bylo kompletní dokončení rekonstrukce blíže specifikovaného památkově
chráněného objektu za dohodnutou cenu 63 751 223 Kč včetně daně z přidané
hodnoty. Smlouva, která byla postupně změněna a doplněna čtyřmi dodatky, byla
podle posouzení soudu platně uzavřena, přičemž za žalovaného 1) ji podepsal J. L., ředitel žalovaného 2), a to na základě zmocnění žalovaným 1) k jednání ve
věcech smluvních a komerčních. Dále bylo zjištěno, že k jednání ve věcech
technických zmocnil žalovaný 1) Ing. J. M. a M. P. Ve smlouvě bylo dohodnuto,
že konečná částka ceny za dílo bude vypořádána konečnou fakturou, přičemž
sjednané zádržné ve výši 1 000 000 Kč, jehož zaplacení je předmětem žalobního
nároku, mělo být žalobci vyplaceno po provedení veškerých prací, zkolaudování a
odstranění případných vad a nedodělků. Při posuzování otázky řádného dokončení
a předání díla vyšel soud prvního stupně z předávacího protokolu ze dne 5. prosince 2003, který podepsal za žalovaného 1) Ing. J. M. na základě uděleného
zmocnění k jednání ve věcech technických. Dospěl k závěru, že dílo bylo
uvedeného dne ze strany žalobce řádně dokončeno a předáno a ze strany
žalovaného 2) za objednatele převzato. Za okamžik vzniku práva na zaplacení
celé ceny díla považoval 14. červen 2004, kdy Úřad městské části Praha 1
povolil svým kolaudačním rozhodnutím užívání poslední části předmětu díla, na
což navazuje i jeho závěr, že žalobce má od 14. června 2004 právo na uhrazení
sjednaného zádržného ve výši 1 000 000 Kč. Proto žalobě vyhověl proti
žalovanému 1) a zamítl žalobu vůči žalovanému 2) z důvodu nedostatku jeho
pasivní věcné legitimace. K odvolání žalobce a žalovaného 1) Městský soud v Praze ve výroku označeným
rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci
samé tak, že zamítl žalobu proti žalovanému 1) (výrok I.), potvrdil ho v
zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobcem a žalovaným 2) (výrok II.) a rozhodl o nákladech za řízení před soudy
obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) (výrok III.) a dále o
nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) (výrok IV.). Odvolací soud se po zopakování dokazování smlouvou o dílo a jejími dodatky s
právním posouzením věci soudu prvního stupně neztotožnil. Na rozdíl od soudu
prvního stupně, který považoval předání díla za záležitost čistě technickou,
vyšel z úvahy, že smluvní vztah mezi stranami smlouvy o dílo končí ve smyslu §
537 obch. zák.
provedeném díla, respektive jeho předáním zhotovitelem a
současně jeho převzetím objednatelem. S ohledem na rozdělení oprávnění různých
osob jednat za smluvní strany tak dovodil, že za žalovaného 1) byl k převzetí
díla oprávněn pouze J. L., který byl ve vzájemném styku smluvních stran zmocněn
jednat za objednatele ve věcech smluvních a komerčních. Podepsal-li proto
předávací protokol za objednatele Ing. J. M., který byl oprávněn za něj jednat
ve věcech technických, nebyl podle odvolacího soudu podepsán oprávněnou osobou
a nedošlo k řádnému předání díla. Odvolací soud dále zaujal názor, že článek VIII. smlouvy ve znění dodatku č. 3
ze dne 30. října 2003 v části týkající se splatnosti částky 1 000 000 Kč
označované jako zádržné je třeba vykládat v kontextu s článkem XI. bodem 11.2.,
v němž si smluvní strany sjednaly osmiletou záruční dobu. Podle odvolacího
soudu nelze podmínku odstranění vad vykládat jen ve vztahu k vadám zjevným,
tedy k vadám případně zjištěným při předání díla, jak dovodil soud prvního
stupně, nýbrž uvedené smluvní ujednání je třeba vztáhnout i na skryté vady,
které se mohou objevit během záruční doby. Odvolací soud uzavřel, že splatnost
žalované částky dosud nenastala, což má ten důsledek, že žaloba byla podána
předčasně. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
proti žalovanému 1) zamítl. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Uvádí, že dovolání podává z
důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., neboť
napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, přičemž řízení bylo postiženo vadou, která měla za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel předně oponuje názoru odvolacího soudu, že Ing. J. M. nebyl
oprávněn jménem žalovaného 1) předmětné dílo převzít a tuto skutečnost potvrdit
podpisem na předávacím protokolu. Dovodil-li odvolací soud, že k tomuto úkonu
byla oprávněna pouze osoba zmocněná k jednání ve věcech smluvních, je podle
dovolatele tento jeho závěr v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího
soudu, na niž konkrétně poukazuje. Dovolatel ve shodě se soudem prvního stupně
zastává a obhajuje názor, že převzetí díla je z objektivního hlediska
technickou záležitostí, k níž je osoba, která vykonává technický dozor
investora, oprávněna. V posuzované věci však bylo oprávnění zástupce ve věcech
technických přebírat dílo zahrnuto i v jeho pověření, které bylo deklarováno v
článku II. předmětné smlouvy. Odkaz odvolacího soudu na § 537 obch. zák. není
podle jeho mínění přiléhavý. Provedením díla ve smyslu cit. ustanovení sice
končí smluvní vztah, respektive zaniká závazek zhotovitele provést dílo, jde
však o zánik závazku formou splnění, v důsledku čehož nejsou zakládány ani
nijak měněny smluvní vztahy. Zmocnění k jednání ve věcech smluvních v článku
II. smlouvy sice podle dovolatele opravňovalo J. L.
k výlučnému sjednávání a
podepisování dodatků ke smlouvě o dílo, z tohoto jeho oprávnění však nelze
nijak dovodit i jeho nezbytnou přítomnost u provedení a odevzdání díla. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování oprávněnosti Ing. J. M. podepsat předávací protokol pochybil zejména v tom, že rozsah jeho oprávnění
jako smlouvou pověřené osoby nehodnotil především z hlediska obvyklosti
právních úkonů, k nimž dochází při činnosti, k níž byl pověřen. Kromě toho však
míní, že jeho skutková zjištění ohledně obvyklé praxe účastníků smlouvy jsou v
rozporu s výsledky provedeného dokazování. Dovolatel tvrdí, že odvolací soud
nepřihlédl k důkazům, které byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně
a které jednoznačně svědčí o tom, že Ing. J. M. jednotlivé fáze díla v rámci
dílčích přejímek běžně za žalovaného 1) přebíral a toto převzetí potvrzoval,
přičemž žalovaný 1) na základě takto převzatých etap jednotlivé části kupní
ceny proplácel. V tomto směru konkrétně poukazuje na veškeré dílčí předávací
protokoly, faktury, výpisy z účtů, jakož i na výslech Ing. J. M. Podle
přesvědčení dovolatele považoval dílo za dokončené a převzaté i samotný
žalovaný 1), pokud požádal o kolaudaci a stavba byla bez připomínek
zkolaudována. Dovolatel dále oponuje závěru odvolacího soudu, že splatnost žalované
částky dosud nenastala, neboť v řízení nebyla učiněna žádná skutková zjištění,
která by mohla opodstatnit správnost takového posouzení. V této souvislosti
dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se porušením ustanovení § 213
odst. 3 o. s. ř. dopustil vady řízení, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, vyšel-li z předpokladu o existenci vad díla, ačkoli soud
prvního stupně v tomto směru žádné skutkové zjištění neučinil a odvolací soud
žádné dokazování zaměřené na faktickou existenci vad při sporném předání díla
či jejich pozdější výskyt v záruční době neprovedl. Dovolatel akcentuje, že
existenci vad vždy popíral a tvrdil, že jde ze strany žalovaného 1) pouze o
účelovou obranu, jejímž cílem byl odklad splatnosti ceny díla. V závěru dovolání dovolatel nesouhlasí s výkladem odvolacího soudu, že
splatnost sjednaného zádržného ve smyslu článku VIII. smlouvy o dílo ve znění
dodatku č. 3 nemohla nastat dříve než po uplynutí záruční doby a po odstranění
veškerých vad (tedy nejen zjevných, ale i skrytých), které se vyskytnou v
záruční době. Přistoupit na uvedený názor odvolacího soudu by podle dovolatele
znamenalo, že dílo může být provedeno a předáno až po uplynutí záruční doby. Takový výklad však podle něho vylučuje samotné znění ustanovení § 537 obch. zák., podle něhož počíná běžet záruční doba předáním díla. To znamená, že
provedení a předání díla je podmínkou pro počátek běhu záruční doby a nikoli
naopak, že by dílo mohlo být dokončeno a předáno až po uplynutí záruční doby. Podle přesvědčení dovolatele je proto třeba článek VIII. smlouvy o dílo ve
znění dodatku č. 3 vykládat tak, že zůstatek ceny díla se stává splatným již
provedením a předáním díla a jeho kolaudací bez ohledu na případný výskyt
skrytých vad v průběhu záruční doby.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v
napadené části a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání popírá důvodnost dovolání, přičemž
se zcela ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí, které považuje za věcně i
formálně správné. Poukazuje na to, že provedené listinné důkazy jednoznačně
svědčí o nedodržení postupu předání díla sjednaného v článku XV. bodu 15.2. a v
článku XIII. bodu 13.4. smlouvy o dílo, jestliže ho žalobce k předání díla
písemně vůbec nevyzval a technický dozor objednatele nijak nepotvrdil úplnost a
bezvadnost díla. Kromě toho z posléze cit. ujednání smlouvy dovozuje, že
technický dozor investora byl v souvislosti s převzetím díla pouze oprávněn
potvrdit objednateli úplnost a bezvadnost díla, nikoli však dílo převzít. K
převzetí díla byl oprávněn pouze objednatel, za kterého byl v těchto věcech
oprávněn jednat Mgr. J. L. Skutečnost, že výkon funkce technického dozoru v
předmětné věci nezahrnoval i zmocnění k převzetí díla, vyplývá podle žalovaného
1) i z konkrétní judikatury Nejvyššího soudu. Tvrdí-li žalobce opak a
odkazuje-li přitom na judikaturu tohoto soudu k § 15 obch. zák., jde o
nepřiléhavý odkaz, neboť v souzené věci byla činnost technického dozoru
výslovně smluvně omezena pouze na vyhodnocení úplnosti a bezvadnosti díla
objednateli. Podle žalovaného 1) nemůže obstát ani argumentace dovolatele dílčími
přejímkami, neboť mezi účastníky byla sjednána pouze jedna přejímka, kterou
bude celé řádně zhotovené dílo předáno objednateli a ten je převezme. Za
situace, kdy žalobce nedodržel sjednaný způsob a postup pro předání díla, k
jeho řádnému předání nedošlo, dílo není možné považovat za provedené a žalobce
se nemůže domáhat doplacení ceny díla, protože nenastala její splatnost ve
smyslu § 548 odst. 1 obch. zák. a ani článku VIII. předmětné smlouvy. S ohledem
na správnost závěru odvolacího soudu, že ze strany žalobce k řádnému předání
díla žalovanému 1) nedošlo, neobstojí podle žalovaného 1) ani úvahy žalobce o
vadách řízení, neboť z hlediska splatnosti ceny díla nebylo již nutné v řízení
se otázkou jejich výskytu zabývat. Žalovaný 1) navrhuje dovolání pro nedůvodnost zamítnout s tím, že mu bude
přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel jeho
prostřednictvím napadá řešení dvou otázek, na němž odvolací soud své rozhodnutí
založil, totiž řešení otázky oprávněnosti převzít dílo osobou jednající za
objednatele a otázky vzniku práva zhotovitele na zaplacení zbývající ceny díla
(zádržného) v částce 1 000 000 Kč.
Podle zjištění soudů se z předmětné smlouvy podává, že Ing. J. M., jako
technický dozor investora, byl zmocněn jednat za objednatele ve věcech
technických. Zatímco soud prvního stupně v souladu s konstantní soudní
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například právní závěry v rozsudku ze dne
15. listopadu 2000, sp. zn. 29 Cdo 2735/99, dále též jeho rozsudek ze dne 30.
listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 2579/2007) správně dovodil, že oprávnění ve
věcech technických zahrnuje též oprávnění převzít dílo, tak odvolací soud svůj
opačný názor založil pouze na argumentu (navíc nesprávném), že „převzetím díla
objednatelem končí smluvní vztah mezi stranami smlouvy dílo“, z čehož patrně
(výslovně to neuvedl) usoudil, že převzetí díla je aktem smluvním. Splněním
povinnosti zhotovitele provést dílo (§ 554 odst. 1 obch. zák.) totiž smluvní
vztah založený smlouvou o dílo nekončí, smlouva o dílo v důsledku této
skutečnosti nezaniká, nýbrž tím zaniká pouze závazek zhotovitele k provedení
díla. Splnění povinnosti zhotovitele provést dílo nemá samo o sobě za následek
změnu či zrušení smlouvy o dílo, a proto závěr odvolacího soudu o nedostatku
oprávnění převzít dílo osobou jednající za objednatele ve věcech technických
nemůže být správný. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci byl v této otázce uplatněn právem.
Odvolací soud však postupoval nesprávně i v otázce vzniku práva zhotovitele na
zaplacení částky 1 000 000 Kč (zádržného). Zásadního pochybení při jejím řešení
se dopustil tím, že příslušné smluvní ujednání ve znění dodatku III. nepodrobil
výkladovým pravidlům projevu vůle stanoveným v ustanovení § 266 obch. zák. Z
odůvodnění napadeného rozhodnutí není totiž vůbec zřejmé, jak soud vyložil
projev vůle účastníků obsažený v tomto smluvním ujednání, ani jak je právně
posoudil, zda jako dohodu o vzniku práva na zaplacení části ceny díla (§ 548
odst. 1 obch. zák.), či jako dohodu o zádržném (§ 439 odst. 4 ve spojení s §
564 obch. zák.). Aniž by Nejvyšší soud předjímal výklad a právní posouzení
tohoto smluvního ujednání, nemůže v žádném případě obstát argument odvolacího
soudu o „kontextu s článkem XI. odst. 11.2., tedy s dohodnutou osmiletou
záruční dobou“, již proto, že podmínku uplynutí záruční doby pro vznik nároku
na zaplacení zbytku ceny díla si strany nesjednaly; naopak, tento nárok vázaly
mimo jiné též na „zkolaudování díla (vedle provedení veškerých prací a
odstranění případných vad a nedodělků“). Nesprávnost závěru odvolacího soudu o
tom, že „splatnost žalované částky dosud nenastala a žaloba tak byla podána
předčasně“ nespočívá tedy pouze v opomenutí výkladu a právního posouzení
právního úkonu, ale i v rozpornosti vlastní argumentace. Lze proto uzavřít, že
dovolatelem uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl i
v této otázce naplněn.
Vzhledem k právnímu názoru, který v této věci zaujal, se Nejvyšší soud nemusel
zabývat dalšími uplatněnými dovolacími důvody, jejichž prostřednictvím
dovolatel vytýkal odvolacímu soudu opomenutí důkazů provedených v řízení před
soudem prvního stupně, které dle jeho mínění svědčí o oprávněnosti jeho nároku
na zaplacení sjednaného zádržného, jakož i zatížení řízení vadou v důsledku
porušení ustanovení § 213 odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím
výroku ve věci samé (včetně závislého výroku o nákladech za řízení před soudy
obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) zrušil (§ 243b odst. 2 část
věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. srpna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu