U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně TRANSEXPRESS Intl. spol. s r.o., se sídlem v Ostravě,
Orlovská čp. 791/40, PSČ 713 00, identifikační číslo osoby 18051634, zastoupené
JUDr. Alicí Kubovou Bártkovou, M.E.S., advokátkou se sídlem v Praze -
Vinohradech, Rubešova 83/10, proti žalované AWT Čechofracht a.s., se sídlem v
Praze 1, Opletalova 37/1284, PSČ 111 21, identifikační číslo osoby 00001066, o
zaplacení 55 671,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1
pod sp. zn. 30 C 73/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 18. února 2009, č. j. 13 Co 440/2008-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský
soud v Praze potvrdil (v pořadí čtvrtý ve věci) zamítavý rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 30. dubna 2008, č. j. 30 C 73/2003-171 (výrok I.), a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle výpisu z obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze – oddíl B,
vložka 416, byla ke dni 1. května 2010 vymazána dosavadní obchodní firma
žalované Čechofracht a.s. a k témuž dni zapsána její nová obchodní firma AWT
Čechofracht a.s. Dovolací soud proto jednal v dovolacím řízení s takto nově
označenou žalovanou. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek (usnesení) odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě),
přichází v obecné rovině přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) a c)
o. s. ř. za podmínek v těchto ustanoveních uvedených. Oproti očekávání dovolatelky její dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné není. Soud prvního stupně sice rozhodl v rozsudku (č. l. 171) jinak než ve svém předchozím vyhovujícím rozsudku ze dne 15. listopadu
2006, č. j. 30 C 73/2003-128, učinil však tak na základě usnesení ze dne 17. října 2007, č. j. 13 Co 268/2007-160, jímž mu odvolací soud zrušil jeho
předchozí rozsudek (č. l. 128) a věc mu vrátil k dalšímu řízení pouze z důvodu
nepřezkoumatelnosti závěru o nesplnění závazkové povinnosti žalované vybrat
dopravce, který by přepravil zásilku nepoškozenou a bez chybějící části, aniž
ho zavázal právním názorem na posuzovanou věc. Dovolání žalobkyně však není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé
nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Podrobovala-li dovolatelka kritice závěry odvolacího soudu o nesplnění
součinnosti příkazce (žalobkyně) vůči žalované (zasílateli) a o označení osoby
dopravce ze strany žalované, s níž žalovaná uzavřela smlouvu o přepravě, jakož
i další popsaná skutková zjištění odvolacího soudu, lze tyto její výhrady
podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat
dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b)
o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a).
kterou dovolatelka napadla prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že
šlo o smlouvu o přepravě. Posoudil-li ji odvolací soud jako smlouvu
zasílatelskou podle § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch.
zák.“), Nejvyšší soud neshledal, že by byl tento jeho závěr v rozporu s hmotným
právem či soudní judikaturou. Jinou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo
možné považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné, dovolatelka
nevymezila, a její výhrady k aplikaci ustanovení § 586 a § 584 odst. 2 obch.
zák., které založila na odlišném skutkovém základě, podrobovala-li kritice
skutková zjištění odvolacího soudu, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle
§ 241a odst. 3 o. s. ř., který (jak již bylo vysvětleno výše) přípustnost
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit.
Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Za
situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil
ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v
potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani
ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu
uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze
uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud
je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro
nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně,
jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované
podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek
V Brně 12. dubna 2011
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu