32 Cdo 1846/2019-132
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v
právní věci žalobkyně Ch., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY,
zastoupené Mgr. Irenou Jonákovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodu,
Horní 14, proti žalované
P., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené Mgr. Janem Heldesem,
advokátem se sídlem v Polné, Varhánkova 1240, o zaplacení 191 970,65 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 79/2013, o
dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019,
č. j. 7 Cmo 6/2019-93, takto:
I. Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 1. 2019, č. j. 7 Cmo
6/2019-93, se mění tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2018,
č. j. 36/6 Cm 79/2013-82, se mění tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze
dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60, se zrušuje a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019,
č. j. 7 Cmo 159/2018-107, se zrušuje.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-82, jímž byl
zamítnut návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání Krajského soudu v Brně
ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že první jednání ve
věci, které bylo nařízeno na 12. 4. 2018 v 13:30, žalovaná zmeškala. M. K.,
jednatel žalované, se do jednací síně dostavil až v 13:43, tedy poté, co byl
rozsudek pro zmeškání vyhlášen a jednání bylo v 13:41 skončeno. Důvody, o nichž
jednatel žalované tvrdil, že zapříčinily zmeškání jednání (zdravotní
indispozice společníka žalované, který se měl původně prvního jednání zúčastnit
namísto jednatele, problémy s dopravou a bloudění po budově soudu) žalovaná
pouze tvrdila, ale nijak neprokázala, a nelze je hodnotit jako omluvitelné.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve
smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka namítá, že odvolací soud i soud prvního stupně postupovaly v
rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2104, sp. zn. Pl. ÚS 49/10.
Jednání dne 12. 4. 2018 dovolatelka nezmeškala, toliko se zpozdila, a to navíc
z omluvitelných důvodů.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud
projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných
ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další
zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od
30. 9. 2017.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka sice v dovolání neodkázala na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, s
nimiž je napadené rozhodnutí v rozporu, nicméně odkázala na konkrétní a
přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, od níž se podle ní odvolací soud ve svém
rozhodnutí odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn.
II. ÚS 2000/16, či ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16).
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se odchýlil od právních závěrů
vyjádřených v nálezu Ústavního soudu, na který dovolatelka odkázala (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1594/16, či stanovisko
pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov.
§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho,
jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s.
ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny
do jeho vlastních rukou (§ 49) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů
přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se
poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a
navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení
žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za
nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro
zmeškání.
Podle § 153b odst. 4 zmešká-li žalovaný z omluvitelných důvodů první jednání ve
věci, při němž byl vynesen rozsudek pro zmeškání, soud na návrh žalovaného
tento rozsudek usnesením zruší a nařídí jednání. Takový návrh může účastník
podat nejpozději do dne právní moci rozsudku pro zmeškání.
V nálezu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. III. ÚS 428/04, Ústavní soud vyložil, že
soud musí „v každém jednotlivém případě dříve, než přistoupí k vydání rozsudku
pro zmeškání, resp. než rozhodne o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání,
pečlivě uvážit, zda důvod zmeškání, stejně tak jako časový rozsah zmeškání
žalovaného při prvním jednání jsou omluvitelné. Především by měl soud
přihlédnout k tomu, že v současné době jsou drobná zpoždění, např. v důsledku
selhání techniky (zejm. v dopravě), častá a člověkem mnohdy neovlivnitelná.“ V
nálezu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10, Ústavní soud vysvětlil, že
„nejdůležitější materiální podmínkou kontumačního rozsudku je absence procesní
aktivity žalovaného. Obecný soud tak rozsudek pro zmeškání nesmí vydat, pokud
se na jednání nedostavil jinak procesně aktivní žalovaný. Druhá materiální
podmínka spočívá v rozlišování mezi zmeškáním a pouhým zpožděním. Pokud se tedy
žalovaný dostavil na jednání jen se zpožděním několika minut, není použití
rozsudku pro zmeškání namístě.“ Dospěl rovněž k závěru, že „podmínky pro vydání
kontumačního rozsudku musejí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných
a hraničních případech není jeho vydání namístě.“
V nyní projednávané věci se odvolací soud ani soud prvního stupně závěry
vyjádřenými v citovaných nálezech Ústavního soudu, jež jsou podle čl. 89 odst.
2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby, neřídil, neboť nerozlišil mezi
zmeškáním a zpožděním a dospěl k nesprávnému závěru, že dostavil-li se jednatel
žalované do jednací síně 13 minut po začátku jednání, resp. 2 minuty po jeho
skončení, jednání zmeškal.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod
nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl
dovolatelkou uplatněn právem.
Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují o
věci rozhodnout, Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu
podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku.
Podle § 153b odst. 5 pokud žalovaný kromě návrhu na zrušení rozsudku soudu
prvního stupně z důvodů podle odstavce 4 podal proti rozsudku i odvolání a
návrhu na zrušení rozsudku bylo pravomocným usnesením vyhověno, k odvolání se
nepřihlíží.
Nejvyšší soud tedy v souladu s § 243d odst. 2 větou první o. s. ř. zrušil i
rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 3. 2019, č. j. 7 Cmo
159/2018-107, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 36/6 Cm 79/2013-60.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud
nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
bylo změněno, se tento návrh stal bezpředmětným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243g odst. 1 věta druhá, § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu