32 Cdo 1848/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce JUDr. J. B., advokáta jako správce konkursní podstaty
úpadce „Č. d. s. – s.a ú. d.“, zastoupeného Mgr. D. M., advokátem proti
žalovanému P. B., zastoupenému JUDr. V. J., advokátem o zaplacení 4,776.087,-
Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 Cm 110/2004, o dovolání
žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006, č.
j. 5 Cmo 278/2005-109, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. listopadu 2006, č. j. 5 Cmo
278/2005-109, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. prosince 2004, č. j. 26 Cm
110/2004-60, rozhodl v předmětné věci, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci
4,776.087,- Kč (výrok I.), dále že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na
nákladech řízení 123.105,50 Kč (výrok II.) a konečně, že žalovanému se ukládá
zaplatit státu na soudním poplatku částku 191.040,- Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byla náhrada škody, způsobená tím, že žalovaný jako předseda
představenstva úpadce zaplacením předmětné částky Č.a. z. jako zálohy na
členské příspěvky na 27 čtvrtletních období dopředu porušil povinnost z
mandátní smlouvy ve smyslu § 66 odst. 2 a § 567 obchodního zákoníku (dále též
„obch. zák.“) postupovat s odbornou péčí.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný ve své funkci předsedy
představenstva vyplatil z majetku úpadce částku 5,400.000,- Kč (předmětem
žaloby je výše uvedená částka) jako zálohu platby na členské příspěvky Č. a. z.
bez finančního protiplnění a tak hrubě porušil svou zákonnou povinnost z
mandátní smlouvy a jsou tak splněny všechny předpoklady pro nárok žalobce z
titulu náhrady škody podle § 373 an. obch. zák.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem, v záhlaví
označeným, že rozsudek soudu prvního stupně se v odstavcích I. a III. výroku
mění tak, že žaloba o zaplacení částky 4,776.087,- Kč se zamítá a žalovanému se
povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku 191.040,- Kč neukládá
(výrok I.). Ve výrocích II. a III. rozhodl odvolací soud o povinnosti žalobce
nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně a před soudem
odvolacím.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, a částečně
jeho dokazování zopakoval, zvláště stanovami Č. a. z.
Jako nesporná konstatoval odvolací soud zjištění, že žalovaný jako předseda
představenstva pozdějšího úpadce vyplatil z prostředků pozdějšího úpadce celkem
částku 5,400.000,- Kč jako zálohu na členské příspěvky za období IV. čtvrtletí
1999 až II. čtvrtletí 2006, tedy na 27 čtvrtletí dopředu a na tuto částku
vystavila Č. a. z. výměr z 8. 4. 1999 s uvedeným důvodem platby jako zálohy na
členské příspěvky. Spornými mezi účastníky byla, zda toto jednání bylo
porušením povinnosti předsedy představenstva z mandátní smlouvy postupovat při
zařizování záležitosti s odbornou péčí a zda tedy pozdějšímu úpadci jednáním
žalovaného vznikla škoda, za kterou žalovaný odpovídá ve smyslu § 373 an. obch.
zák.
Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že žalobce
prokázal všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu. Podle
názoru odvolacího soudu samotná skutečnosti, že na základě jednání žalovaného
došlo k vyplacení žalované částky z prostředků Č. d. s. ve prospěch Č. a. z.
(dále též „ČAZ“), neznamená, že tak žalobci resp. pozdějšímu úpadci vznikla
škoda a samotné zaplacení nelze ani považovat za protiprávní jednání, když bylo
prokázáno, že dle čl. 6 odst. 3 Stanov ČAZ může záložna poskytnout zálohy na
čtvrtletní příspěvky na další období. Nebyl-li prokázán vznik škody, nemusel se
odvolací soud zabývat otázkou porušení povinnosti z mandátní smlouvy žalovaným.
Pokud by členství Č. d. s. v Č. a. z. trvalo, byla by zaplacená částka na
členské příspěvky „spotřebována“ a jestliže členství zaniklo k 11. 7. 2000
vystoupením, pak na straně Č. a. z. vznikl přeplatek a z titulu bezdůvodného
obohacení dle § 451 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“) je povinna
Č.a.z.tuto částku Č.d.p.vydat. I když Č.a.z.odmítla přeplatek vrátit s tím, že
nemá žádné finanční prostředky, nebyla v řízení platební neschopnost
Č.a.z.prokázána. Diskutabilní je i otázka, zda bezprostřední příčinnou vzniku
škody je jednání žalované anebo nedostatek finančních prostředků a majetku na
straně ČAZ a v důsledku toho její neschopnost přeplatek vrátit.
Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v
odstavci I. výroku a žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání do všech jeho výroků s odkazem na
přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též „o.
s. ř. „) a jako dovolací důvody uplatňuje, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel souhlasí s právním závěrem soudu prvního stupně a je toho názoru, že
zaplacení záloh na členské příspěvky za následující období 27 čtvrtletí, když
žalovaný nemohl odhadnou, zda po dobu následujících více než 6 let v České
asociaci záložen setrvá (podle stanov mohl kdykoliv vystoupit i bez uvedení
důvodu), je v rozporu s plněním povinností podle mandátní smlouvy postupovat
při správě záležitostí Č.d. z. s odbornou péčí. I když podle stanov ČAZ bylo
možno poskytnout zálohy na členské příspěvky na další období, není zajisté
obvyklé, aby tímto obdobím bylo 27 kalendářních čtvrtletí. Přitom za poskytnutí
tak vysoké zálohy nebylo poskytnuto žádné protiplnění, žádný ekonomický
ekvivalent.
Dovolatel poukazuje dále na to, že odvolací soud opomněl skutečnost, že
žalovaný vedle funkce předsedy představenstva pozdějšího úpadce zastával funkci
člena představenstva Č.a.z.a v tomto postavení prokazatelně věděl, že zaplacené
zálohy ve výši 5,400.000,- Kč byly použity na marketingovou kampaň na ochranu
dobrého jména peněžního družstevnictví a prosazení zákona o peněžním
družstevnictví podle představ ČAZ, a že v případě vystoupení pozdějšího úpadce
z Č.a.z.nebude mít tato prostředky k vrácení přeplatku záloh.
Dovolatel má za to, že ačkoli má pohledávku vůči Č.a. z., lze přesto dovodit,
že jednáním žalovaného vznikla úpadci škoda, když žalovanému muselo být zřejmé
při vynaložení náležité odborné péče, že Č.a.z.nemá a ani v budoucnu nebude mít
dostatek finančních prostředků a to vyplývá jak z tvrzení dovolatele, tak z
tvrzení žalované (důkaz účetními závěrkami ČAZ za roky 1999 a 2000 byl soudem
zamítnut pro nadbytečnost). Přitom na straně Č.a. z. byly zjevné pochybnosti o
odůvodněnosti poskytnuté zálohy, poněvadž ČAZ nejprve vystavuje výměr na zálohu
členského příspěvku a následně tvrdí, že členské příspěvky představuje pouze
částka 400.000,- Kč a částka 5,000.000,- Kč je mimořádným příspěvkem na
konkrétní akci, ale bez odpovídajícího protiplnění.
Dovolatel též navrhuje odložení vykonatelnosti výroků II. a III. napadeného
rozsudku, týkajících se nákladů řízení, jež podle jeho názoru významně zasahují
do majetkových poměrů dovolatele.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání má dovolání za nedůvodné. Dovolatelem tvrzený
důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. není nikterak doložen, když dovolatel
polemizuje jen s právním posouzením podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Sám
dovolatel připouští, že škoda mohla vzniknout nikoliv samotným zaplacením
zálohy na členské příspěvky, ale až přistoupením další právní skutečnosti –
vystoupením Č. d.s. z Č. a. z.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění,
že dovolání splňuje podmínky a vykazuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst.
1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), postupoval při přezkoumání se
zřetelem k bodu 3 článku II. zákona č. 59/2005, Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005, když odvolací
soud rovněž výslovně postupoval ve smyslu čl. II., bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.
podle znění občanského soudního řádu, účinného do 31. 3. 2005.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné.
Pokud jde o dovolatelem uplatňovaný důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., že
napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatel nijak
nevymezuje, o které skutkové zjištění se jedná a v čem nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Přitom dovolací soud je při přezkoumání vázán
nejen dovolacím důvodem, nýbrž i tím, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov.
§ 242 odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jako i k jiným vadám
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Takové vady dovolatel
netvrdí a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
V dalším se proto dovolací soud zabýval dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle
právní normy nesprávné určené, která na danou věc nedopadá, anebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil, popř. je na danou věc nesprávně aplikoval.
O takový případ jde v této věci.
Kardinální je otázka právního posouzení věci podle § 373 an. obch. zák. o
odpovědnosti za škodu ve vazbě na ustanovení § 66 odst. 2 a § 566 an. obch.
zák. o smlouvě mandátní.
Při právním posouzení věci podle cit. ustanovení odvolací soud neúplně a
nesprávně vzal v úvahu a zhodnotil všechny rozhodné okolnosti, vyplývající ze
zjištěného skutkového stavu a posoudil tak neúplně a nesprávně předpoklady
(podmínky) pro právní závěr a odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu.
Pro takový právní závěr je v daném případě určující na prvním místě okolnost,
zda žalovaný porušil právní povinnost z mandátní smlouvy.
Poukázáním platby záloh na členské příspěvky ve výši 5,400.000,- Kč dopředu na
období 27 čtvrtletí (tj. dobu více než 6 let) není bezpochyby obvyklým
jednáním, zejména když se posléze dokazováním zjistilo, že sama Č.a.z.celkovou
platbu následně rozúčtovala na 400.000,- Kč zálohy na členské příspěvky a na
částku 5,000.000,- Kč jakožto mimořádný příspěvek. Žalovaný tudíž jako předseda
představenstva, tj. člen statutárního orgánu Č. d. s., při zařizování
záležitostí v rámci mandátní smlouvy nepostupoval s odbornou péčí a tím jak
mandatář porušil povinnost ve smyslu § 567 odst. 1 obch. zák. I když podle
stanov Č.a.z.bylo možno poskytnout na členské příspěvky zálohu, nelze enormně
dlouhou dobu více než 6 let považovat z tohoto hlediska za obvyklou či
přiměřenou, navíc se zřetelem k tomu, že pozdější úpadce mohl z Č.a.z.vystoupit
kdykoliv, bez ohledu na „předplacenou“ dobu členských příspěvků.
Škoda Č. d. s. vznikla okamžikem zániku členství v Č. a. z. tím, že jí nebyly
vráceny příslušné zálohy na členské příspěvky. Nelze proto souhlasit se závěrem
odvolacího soudu, že nebyl prokázán vznik škody.
Pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle § 373 an. obch. zák. pak vůbec
není rozhodné, zda žalobci vznikl nějaký nárok (např. z titulu bezdůvodného
obohacení) vůči třetímu subjektu – Č. a. z., když předmětem tohoto řízení je
nárok na náhradu škody ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným (žádný význam tu
ovšem nemá ani okolnost, zda Č.a.z.je solventní apod.).
Z uvedeného se podává, že právní posouzení nároku žalobce na náhradu škody
podle § 373 an. obch. zák. vůči žalovanému, je nesprávné a dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je tak naplněn.
Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v
souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil podle § 243b odst. 2 in fine a
odst. 3 věta první o. s. ř. a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán (§ 243d
odst. 1 věta první a § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. František F a l d y n a , CSc.
předseda senátu