32 Cdo 1878/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně S. k., v.o.s., správce konkursní podstaty úpadce S., státní podnik v likvidaci, zastoupené JUDr. I. T., advokátkou proti žalovanému A. M., zastoupenému JUDr. M. S., advokátkou o zaplacení smluvní pokuty ve výši 361 461,67 Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 120/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 2 Cmo 225/2005-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 063 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. M. S. advokátky.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 2 Cmo 225/2005-184, změnil žalovaným napadený vyhovující výrok rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2005, č.j. 48 Cm 120/2002-147, tak, že žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 361 461,67 Kč zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že podpisem návrhu smlouvy č. 169/00/NP v roce 2000 panem P., zaměstnancem žalovaného v pracovním zařazení řidič, nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo. Odvolací soud konstatoval, že krajský soud nesprávně aplikoval ustanovení § 15 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť v době podpisu předmětného návrhu smlouvy v roce 2000 ustanovení obchodního zákoníku neobsahovalo druhý odstavec, jenž byl vložen do obchodního zákoníku až zákonem č. 370/2000 Sb., kterým byl změněn zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, s účinností od 1. ledna 2001. V rozhodné době podle § 15 obch. zák., kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází. Podle názoru odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by pan P. byl pověřen žalovaným uzavírat jeho jménem obchodní smlouvy ve smyslu uvedeného ustanovení § 15 obch. zák., přičemž na věci neměnila nic ani skutečnost, že tento zaměstnanec jménem žalovaného v předchozím období činil řadu úkonů spojených s předáváním objednávek žalovaného na zhotovení knih, přebíráním hotových knih a s reklamováním jejich případných vad. Odvolací soud dále dovodil, že žalovaný ani neschválil úkon zaměstnance P. jednajícího bez plné moci či pověření ve smyslu § 33 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož, překročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Odvolací soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že v dané věci nebyla splněna podmínka schválení úkonu zaměstnance P. bez zbytečného odkladu ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že pokud nebylo mezi účastníky, resp. žalovaným a úpadcem, prokázáno platné uzavření smlouvy a písemné dohody o smluvní pokutě, není žalobcem vymáhaná pohledávka na zaplacení smluvní pokuty za prodlení s placením ceny knih po právu.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání
namítajíc nesprávné právní posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo z důvodu, že pan P., zaměstnanec žalovaného, nebyl oprávněn k podpisu smlouvy a že jeho jednání žalovaného nezavazuje. Zdůrazňuje, že uvedený zaměstnance opakovaně podepisoval smlouvy, s jejichž obsahem byl žalovaný srozuměn, byl tedy k podpisu smluv žalovaným pověřen, což vyplývalo i ze zjištění, že obvyklou praxí mezi úpadcem a žalovaným bylo, že pan P., původně označovaný jako řidič, za žalovaného vyjednával přesné vymezení předmětu smluv včetně ceny a dalších podmínek. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadené části týkající se rozhodnutí o smluvní pokutě zrušen. Protože rozhodl nesprávně i soud prvního stupně, posoudil-li věc podle neplatného ustanovení zákona, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu v napadeném rozsahu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhl zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl v napadené části rozhodnutí ke správnému právnímu závěru, že mezi účastníky, resp. mezi žalovaným a předchůdcem žalobkyně, neexistoval v dané věci smluvní vztah a žalobkyně proto nemá nárok na zaplacení smluvní pokuty. Poukazuje na to, že sice z dokazování vyplynulo, že pan P., který posuzovanou smlouvu o dílo podepsal, za žalovaného činil určité obvyklé úkony, vozil knihy, přivážel k reklamaci vadné výtisky, přebíral opravené knihy, ale žalovaný v řízení nepředložil žádnou plnou moc, či pověření pana P. k podepisování smluv. Dodal, že pro řidiče, jak byl pan P. u žalovaného zařazen, není rozhodně obvyklou činností podepisování smluv se závazkem k úhradě smluvní pokuty.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle § 242 o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V dané věci z dovolacích námitek žalobkyně nevyplývá, že by řidič žalovaného pan P. byl osobou pověřenou k uzavírání smluv ve smyslu § 15 obch. zák., platného v době uzavírání posuzované smlouvy, podle něhož: „Kdo byl při provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází.“ Důkazem o pověření pana P. k uzavírání smluv není ani skutečnost, jak tvrdí dovolatelka, že uvedená osoba pověřená funkcí řidiče opakovaně uzavírala smlouvy a žalovaný o této skutečnosti věděl. Dovolatelkou tvrzené jednání pana P. by nemohlo založit jeho jednatelské oprávnění. Je třeba i konstatovat, že z pracovního zařazení řidič není možno dovodit, že by jeho obvyklou činností ve smyslu § 15 obch. zák., platného v době uzavírání posuzované smlouvy, bylo uzavírat obchodní smlouvy.
Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 18 465 Kč /§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 16, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 3 523 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od. 1. 5. 2004, § 46a odst. 1 z. č. 337/1992 Sb.), tedy celkem ve výši 22 063 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2007
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu