32 Cdo 1881/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobkyně SP-TRANS, s. r. o., se sídlem v Bzenově 124, Slovenská republika,
identifikační číslo osoby 36480576, zastoupené Mgr. Evou Schrammovou,
advokátkou, se sídlem v Praze 10, Ruská 75, proti žalované INTERSPEDICO s. r.
o., se sídlem v Praze – Starém městě, Ovocný trh 572/11, PSČ 110 00,
identifikační číslo osoby 26378639, o zaplacení částky 1.790,- EUR s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 28/2010,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu
2010, č. j. 39 Co 343/2010-32, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 39 Co
343/2010-32, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. června 2010, č.
j. 39 C 28/2010-18, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne
21. června 2010, č. j. 39 C 28/2010-18, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zastavil
podle ustanovení § 106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) řízení v předmětné věci, neboť k námitce žalované zjistil, že mezi
účastníky byla uzavřena rozhodčí smlouva, podle níž má být věc projednána v
řízení před rozhodci.
Odvolací soud konstatoval, že v objednávkách přepravy ze dne 30. prosince 2008
č. 010236/12/08, ze dne 9. února 2009 č. 010544/02/09 a ze dne 27. dubna 2009
č. 011046/04/09, zaslaných žalobkyni žalovanou, bylo uvedeno, že smluvní strany
se dohodly, že „veškeré případné spory, vzniklé mezi nimi ze vztahu, upravené
touto smlouvou a nebo v souvislosti s ní, budou rozhodovány v rozhodčím řízení
ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů
podle právního řádu České republiky a jednacího řádu pro rozhodčí řízení Č.A.R.
na základě písemných podkladů a vyjádření stran, bez nařízení ústního jednání a
to jediným rozhodcem. Rozhodce bude jmenován ze seznamu rozhodců, vedených při
Č.A.R., správcem tohoto seznamu.“ Ke každé přepravě pak byl vyhotoven
mezinárodní nákladní list, a to dne 8. ledna 2009 na přepravu z Terwolde,
Norsko, do Kostelce na Hané, ČR, dne 11. února 2009 na přepravu z Jemnice, ČR,
do Košic, SR, a dne 29. dubna 2009 na přepravu z Wunsdorfu, SRN, do Nového
Sedla, ČR. Na základě toho odvolací soud dovodil, že postup účastníků vedl k
uzavření smlouvy o mezinárodní nákladní přepravě v souladu s článkem 4 vyhlášky
Ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), [dále jen „Úmluva CMR“], podle
něhož je nákladní list dokladem o uzavření přepravní smlouvy, a že ve všech
případech byl návrh smlouvy obsahující rozhodčí doložku přijat žalobkyní
způsobem, z něhož je patrný souhlas s obsahem rozhodčí doložky ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu
rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím
řízení“). Odvolací soud uzavřel, že i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí
soudy mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení
pravidla, kterými se rozhodci řídí, že pravidla těchto soukromoprávních
subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v rozhodčí smlouvě
ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a že ujednání o
rozhodování sporů rozhodcem není ani v rozporu s článkem 41 odst. 1 Úmluvy CMR
(zřejmě míněn článek 31 odst. 1), neboť ta sice pojednává o soudech, ale
akcentuje především vůli stran vyjádřenou jejich dohodou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zákonem stanovené
dovolací důvody, které uplatňuje prostřednictvím dovolacích námitek,
neoznačila. Dovolatelka především vytkla odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí vydal bez
nařízení jednání. Argumentovala, že odvolací soud vyložil ustanovení § 214
odst. 2 písm. c) o. s. ř. v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní
ochranu; to podle jejího mínění neopravňuje soud rozhodovat libovolně bez
nařízení jednání, i když se jedná o „předběžnou otázku příslušnosti soudu,
která je ale mezi stranami sporná“. Odvolací soud byl také podle ustanovení §
118a o. s. ř. povinen sdělit stranám „svoje právní stanovisko, o kterém se
dosavad v řízení nejednalo, před jeho rozhodnutím a vyzvat je k vyjádření“. Dále dovolatelka namítla, že odvolací soud nesprávně aplikoval článek 31 odst. 1 Úmluvy CMR, který upravuje pouze možnost sjednat mezinárodní příslušnost
soudu, tj. stát soudu, nikoliv však místní a věcnou příslušnost soudu tohoto
státu. Dovolatelka je přesvědčena, že rozhodčí doložka by byla neplatná též podle
článku 33 Úmluvy CMR, který umožňuje určit příslušnost rozhodčího soudu jen pod
podmínkou, že v rozhodčí doložce bude uvedeno, že rozhodčí soud bude postupovat
podle této úmluvy; tato podmínka v předmětné rozhodčí doložce obsažena není. Nakonec dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou, kdo
rozhodčí doložku za žalovanou podepsal a zda k tomu byl oprávněn. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i
soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že
dovolání v této věci - oproti chybnému poučení odvolacího soudu – přípustné
je, a to podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. závěry
usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 37/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Oproti očekávání dovolatelky proto není přípustnost
dovolání limitována výší předmětného peněžitého plnění, neboť ustanovení § 237
odst. 2 písm. a) o. s. ř. se neuplatní (dovolatelka mimochodem přehlédla novelu
o. s. ř. provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., jíž byl limit v obchodních věcech
zvýšen na 100.000,- Kč). Dovolání je též důvodné. Podle ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. jakmile soud k námitce žalovaného
uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé zjistí, že věc má být
podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají.
Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat. Občanský soudní řád v ustanovení 115 o. s. ř. ukládá soudu prvního stupně
nařídit jednání k projednání věci samé. Ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pak stanoví, že není třeba nařizovat jednání k projednání odvolání, jestliže
odvolání směřuje proti usnesení soudu prvního stupně, kterým nebylo rozhodnuto
ve věci samé. Rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení, aby
projednání věci před soudem nebránila rozhodčí smlouva, podle ustanovení § 106
odst. 1 o. s. ř., je rozhodnutím toliko procesním, nikoliv rozhodnutím ve věci
samé. Obecně vzato by tedy soud prvního stupně mohl vydat takové rozhodnutí bez
nařízení jednání a též odvolací soud by mohl rozhodnout o odvolání proti
takovému rozhodnutí bez nařízení jednání. Závěr soudu o tom, že věc má být
podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, se však neobejde bez
příslušných skutkových zjištění. K zjištěním o skutkovém stavu věci (vyjma
skutečností, které podle zákona není třeba dokazovat, srov. § 121 o. s. ř.)
soud tam, kde nemůže vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků
(srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.), dospívá dokazováním, tedy prováděním důkazů (§
122 až § 131 o. s. ř.) a jejich hodnocením (§ 132 o. s. ř.). Dokazování provádí
soud zásadně při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), k němuž je třeba předvolat
účastníky (§ 115 odst. 1 o. s. ř.). Účastníci pak mají právo vyjádřit se ke
všem důkazům, které byly provedeny (§ 123 o. s. ř.). To platí též pro soud
odvolací (§ 211 o. s. ř.). Učinil-li tedy soud prvního stupně skutková zjištění stran rozhodčí doložky z
listin, aniž jimi při jednání způsobem předepsaným v ustanovení § 129 odst. 1
o. s. ř. provedl důkaz, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové pochybení by odvolací soud mohl napravit
pouze tím, že by k projednání odvolání nařídil jednání a při něm důkaz
příslušnými listinami provedl sám. To však odvolací soud v souzené věci
neučinil, své rozhodnutí založil též toliko na obsahu listin založených ve
spise, o němž si učinil poznatky neprocesní cestou, a dopustil se tak téhož
procesního pochybení jako soud prvního stupně. Je tudíž naplněn dovolací důvod
stanovený v 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Za těchto okolností by bylo nadbytečné a tudíž procesně nehospodárné zabývat se
dovolací námitkou založenou na ustanovení § 118a o. s. ř. Dán je též druhý (podle obsahu, srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněný dovolací
důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Podle čl.
33 Úmluvy CMR přepravní smlouva může obsahovat doložku zakládající
příslušnost rozhodčího soudu, avšak jen pod podmínkou, že doložka předpokládá,
že rozhodčí soud bude rozhodovat podle této Úmluvy. Podle čl. 41 odst. 1 věty první Úmluvy CMR všechna ujednání, která se přímo
nebo nepřímo odchylují od ustanovení této Úmluvy, jsou s výjimkou ustanovení
článku 40 neplatná a právně neúčinná. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že smlouvy, na nichž žalobkyně zakládá
uplatněné nároky, jsou smlouvami o mezinárodní nákladní přepravě ve smyslu
Úmluvy CMR, pak se měl z úřední povinnosti – neboť jde vzhledem k článku 41
odst. 1 větě první Úmluvy CMR o otázku absolutní neplatnosti právního úkonu –
zabývat posouzením, zda předmětná rozhodčí doložka splňuje mimo jiné požadavek
vyplývající z článku 33 Úmluvy CMR. Jestliže tak neučinil, je jeho právní
posouzení neúplné a již z tohoto důvodu nesprávné.
Způsob, jakým odvolací soud argumentuje článkem 31 odst. 1 Úmluvy CMR,
nasvědčuje tomu, že přehlédl článek 33, jenž sjednání rozhodčí doložky v
přepravní smlouvě výslovně (pod uvedenou podmínkou ovšem) připouští.
Nelze ovšem odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že se nezabýval otázkou, kdo
rozhodčí doložku za žalovanou podepsal a zda k tomu byl oprávněn, jestliže z
odvolání žalobkyně ani z ostatního obsahu spisu neplynulo nic, co by vzbuzovalo
pochybnosti v této otázce.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §
243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, včetně závislého
výroku o nákladech odvolacího řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3
věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Budou-li se soudy nižších stupňů v dalším řízení zabývat znovu otázkou, zda si
mohou strany platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou
rozhodovány rozhodcem vybraným ze seznamu rozhodců vedeného subjektem, jenž
není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a že rozhodčí řízení
bude probíhat podle pravidel vydaných tímto subjektem, pak nepřehlédnou
usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu
ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod číslem
121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
O nákladech řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. listopadu 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu