32 Cdo 1892/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci
žalobkyně Energie – stavební a báňská a. s., se sídlem v Kladně, Vašíčkova
3081, PSČ 272 04, identifikační číslo osoby 45146802, zastoupené JUDr.
Františkem Hrudkou, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Vodičkova
699/30, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. D. V., zastoupenému prof. JUDr.
Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Botičská
1936/4, PSČ 128 00, o zaplacení částky 219 767,43 Kč s příslušenstvím a o
vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení smluvní pokuty za opožděné předání
díla ve výši 211 574 Kč a odstranění 77 vad díla, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 450/2003, o dovolání žalovaného proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 68 Co 412/2015-776, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 68 Co 412/2015-776,
a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2015, č. j. 4 C
450/2003-742, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2015, č. j. 4 C
450/2003-765, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu
řízení.
V souzené věci se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení ceny za
provedené stavební práce ve výši 219 767,43 Kč s úrokem z prodlení a žalovaný
vzájemným návrhem uplatňuje nárok na zaplacení smluvní pokuty za opožděné
předání díla ve výši 211 574 Kč a odstranění celkem 77 vad díla. Podáním návrhu na rozšíření vzájemného návrhu o nárok na zaplacení
částky 188 347 000 Kč z titulu smluvní pokuty za nesplnění lhůty k odstranění
vad a nedodělků vznikla žalovanému poplatková povinnost ve výši 2 148 347 Kč. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 4 C 450/2003-742,
ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2015, č. j. 4 C 450/2003-765,
zastavil řízení o žádosti žalovaného o osvobození od soudního poplatku,
datované dnem 16. 9. 2014, pro překážku věci pravomocně rozhodnuté podle § 159a
a § 167 odst. 2 občanského soudního řádu. Tomuto rozhodnutí předcházelo řízení o žádosti žalovaného o osvobození od
soudního poplatku podané dne 7. 6. 2012, v němž Městský soud v Praze usnesením
ze dne 24. 10. 2012, č. j. 68 Co 343/2012-572, potvrdil usnesení ze dne 25. 6. 2012, č. j. 4 C 450/2003-540, kterým obvodní soud nepřiznal žalovanému
osvobození od soudních poplatků, a řízení o žádosti žalovaného o částečné
osvobození od soudního poplatku podané dne 23. 1. 2013, v němž Městský soud v
Praze usnesením ze dne 16. 5. 2013, č. j. 68 Co 189/2013-601, potvrdil usnesení
ze dne 27. 3. 2013, č. j. 4 C 450/2003-591, jímž obvodní soud nepřiznal
žalovanému ani částečné osvobození od soudních poplatků. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 4 C 450/2003-742 je založeno na
závěru, že nedošlo ke změně poměrů odůvodňující nové věcné posouzení žádosti
žalovaného. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný spatřuje změnu svých
poměrů v tom, že je zaměstnán ve zkráceném pracovním úvazku, přičemž podle
potvrzení jeho zaměstnavatele činí jeho průměrný měsíční výdělek 20 670 Kč. Stále stejnou tvrzenou skutečností zůstává, že není v možnostech žalovaného
zaplatit soudní poplatek a že žalovaný je svobodný a bez vyživovací povinnosti. Soud uzavřel, že přes mírné zlepšení výdělkových poměrů žalovaného k podstatné
změně nedošlo a zejména stále zůstává stejný stav, který vedl k závěru o zřejmě
bezúspěšném uplatňování práva. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Zdůraznil, že žalovaný opakovanou
žádost o částečné osvobození od soudních poplatků odůvodnil mimo jiné tím, že
se mírně zlepšily jeho poměry. Jestliže však soudy dospěly v předchozí fázi
řízení k závěru, že žalovaný nesplňoval podmínky pro úplné osvobození od
soudních poplatků, byl v tom implicitně obsažen i závěr, že nesplňuje podmínky
ani pro osvobození částečné, a změna poměrů, kterou soudní praxe podmiňuje
opětovné rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, musí být z logiky věci
změnou k horšímu.
Dospěl-li soud prvního stupně ve shodě s odvolacím soudem
(míněno zřejmě v předchozím rozhodnutí) k závěru, že dřívější tvrzeně
nepříznivé osobní a majetkové poměry objektivně umožňovaly žalovanému soudní
poplatek z rozšíření vzájemného návrhu zaplatit, pak jen dodatečné zlepšení
těchto poměrů nemůže mít na vydané rozhodnutí o nepřiznání poplatkové úlevy
žádný vliv. Za těchto okolností odvolací soud shledal nadbytečným zabývat se
tím, zda vzájemný návrh žalovaného má či nemá šikanózní charakter. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení několika otázek
procesního práva, přičemž má jít jednak o otázky dovolacím soudem dosud v plném
rozsahu neřešené, jednak jde o otázky, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel vymezuje tři otázky, a to zda „je třeba změnu poměrů ve smyslu § 138
o. s. ř., která odůvodní nové rozhodnutí o návrhu na osvobození od soudních
poplatků, posuzovat ve srovnání s formálním stavem vyvozeným soudem na základě
řízení o předchozím návrhu na osvobození od soudních poplatků, nebo ve srovnání
se skutečným stavem, který existoval v době předchozího rozhodování“, zda „lze
zjištění, že došlo k údajnému zlepšení majetkové situace účastníka, posoudit
tak, že se jedná o změnu majetkových poměrů, která umožňuje přiznat alespoň
částečné osvobození od soudního poplatku, pokud byla již dříve zamítnuta žádost
o úplné přiznání osvobození od soudních poplatků“, a zda „je zahájení závislé
výdělečné činnosti v pracovním poměru oproti dřívějšímu podnikání skutečností,
která umožňuje vynést nové rozhodnutí ve věci podle § 138 o. s. ř. ve spojení s
§ 170 o. s. ř., neboť se jedná o změnu poměrů na straně účastníka řízení, který
o přiznání osvobození od soudních poplatků žádá“. Dovolatel namítá, že soudy ve svých dřívějších rozhodnutích nedovodily, že je
objektivně schopen soudní poplatek zaplatit, nýbrž na něj hleděly tak, že toho
schopen být má, neboť je jeho věcí, že podnikatelská činnost mu nepřináší zisk. Vycházely tedy z fikce, kterou při posouzení současné jeho žádosti o částečné
osvobození od soudních poplatků vyložily jako podklad pro závěr, že se jeho
situace v důsledku jeho nástupu do zaměstnání ještě zlepšila. Dovolatel má
takovou úvahu za projev extrémního formalizmu a argumentuje, že pokud by obstál
závěr založený na fikci, že jako podnikatel byl schopen soudní poplatek
zaplatit, pak jeho nástup do zaměstnání na základě pracovní smlouvy je změnou
jeho poměrů s tím, že došlo k jejich značnému zhoršení. Má za to, že odvolací
soud se opačným závěrem odchýlil od judikatury dovolacího soudu, například od
rozhodnutí ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (jde o usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „R 99/2013“).
Dovolatel dále vytýká rozhodnutím soudů nižších stupňů absenci konkrétních
důvodů pro závěr, že rozšíření vzájemného návrhu je zřejmě bezúspěšným či
šikanózním uplatňováním práva; v tom spatřuje porušení svého práva na
spravedlivý proces. Zároveň podrobně argumentuje ve prospěch názoru, že takové
právní posouzení je nesprávné.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. NSČR 53/2013
(jež je dostupné na http://www.nsoud.cz), že dovolání není přípustné podle §
237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá
dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž
rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Takovou otázkou je v souzené věci otázka
procesního práva, zda okolnosti, z nichž soudy v předchozím rozhodnutí
vycházely, opodstatňovaly závěr o zjevně bezúspěšném, popřípadě šikanózním
uplatnění práva, stejně jako otázka, zda došlo v mezidobí ke změně těchto
okolností. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně své rozhodnutí na
řešení těchto otázek nezaložil (výslovně zdůraznil, že jejich řešení shledává
nadbytečným), nehledě na to, že na nich (na rozdíl od soudu prvního stupně)
nezaložil ani svá předchozí rozhodnutí. Nejvyšší soud však shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť odvolací
soud se při řešení otázky procesního práva, zda shora popsané změny v poměrech
dovolatele odůvodňují rozhodnutí o jeho nové žádosti o osvobození od soudních
poplatků, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Protože změnit tuto svou rozhodovací praxi (posoudit tuto otázku jinak)
Nejvyšší soud nehodlá, je dovolání též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ustanovení § 138 odst. 1 věty první o. s. ř.
stanoví, že na návrh může předseda
senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-
li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování
nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela
lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí
musí být odůvodněno. Podle § 159a o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku
závazný jen pro účastníky řízení (první odstavec). V rozsahu, v jakém je výrok
pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je
závazný též pro všechny orgány (třetí odstavec). Jakmile bylo o věci pravomocně
rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a
popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu (čtvrtý odstavec). Podle § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení
přiměřeně ustanovení o rozsudku. Ustanovení § 170 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že soud je vázán usnesením, jakmile
je vyhlásil; nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba
doručovat, jakmile bylo vyhotoveno. Nejvyšší soud v právní větě R 99/2013 uzavřel, že usnesením, jímž zamítne
žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§
170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání
osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u
účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém)
rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní
posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním
(zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové
žádosti, být nemůže. V případě, že po pravomocném zamítnutí návrhu na přiznání
osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o
dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků pro
překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.). V důvodech R 99/2013 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že účastníku nesmí být jen
pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své
právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od
počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží
k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům,
které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k
dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální
poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství
disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto
prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít
zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení
předpokládaných).
U právnických osob a u fyzických osob, které jsou
podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné
činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno
přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se
poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele
v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o
obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních
poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech
účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své
poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením,
včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže
mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající
osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo
jen pro některé úkony). Odvolací soud nepochybil v názoru, že rozhodnutí, jímž nebylo žadateli přiznáno
(vůbec žádné) osvobození od soudních poplatků, implicite zahrnuje též závěr o
absenci předpokladů pro osvobození částečné, a že změnou v poměrech žadatele,
která může opodstatnit posouzení důvodnosti nové (opakované) žádosti o
osvobození od soudních poplatků, je z logiky věci toliko změna k horšímu. Dovolatel mu však po právu vytýká pochybení v úvaze, že dovolatelem tvrzené (a
zčásti doložené) změny v jeho poměrech jsou změnou k lepšímu. V usnesení ze dne 24. 10. 2012, č. j. 68 Co 343/2012-572, jímž rozhodoval o
první žádosti dovolatele o osvobození od soudních poplatků, odvolací soud
vycházel z toho, že dovolatel je podnikatel a že v letech 2010 a 2011 dokládá
ztrátu ve svém podnikání. Dovodil přitom, že je vůlí dovolatele, zda po dobu
tohoto řízení (jemuž je podle svého tvrzení nucen se věnovat) nepracuje ani si
jiným způsobem neopatřuje prostředky k úhradě svých potřeb, poukázal na to, že
tvrzení dovolatele o absenci jakéhokoliv majetku či příjmů nevypovídá o jeho
poměrech, neboť nějaké prostředky, z nichž hradí životní potřeby a náklady
právního zastoupení, mít musí, a zdůraznil, že důsledky takového osobního
rozhodnutí nelze přenášet na stát a soud prvního stupně tedy správně neshledal
osobní poměry dovolatele takovými, které by odůvodňovaly osvobození od soudních
poplatků. Uzavřel, že tvrdí-li dovolatel a dokládá, že nemá žádný majetek a
příjem, nelze právě proto dospět k závěru, že by jeho poměry odůvodňovaly byť i
jen částečné osvobození od soudních poplatků, neboť vzhledem ke svým tvrzeným
majetkovým poměrům nemůže být schopen svou poplatkovou povinnost splnit ani
částečně. V usnesení ze dne 16. 5. 2013, č. j. 68 Co 189/2013-601, pak odvolací soud
dospěl k závěru, že poměry dovolatele se nijak nezměnily, dovolatel proto
nadále nesplňuje předpoklady ani pro částečné osvobození od soudních poplatků.
Pro posouzení, zda opětovnému rozhodnutí o žádosti dovolatele o osvobození od
soudních poplatků brání překážka věci rozhodnuté, je tedy určující, zda a v
jakém ohledu se změnily poměry dovolatele oproti stavu, na němž je založeno
rozhodnutí odvolacího soudu o jeho první žádosti. V něm odvolací soud vycházel
z toho, že dovolatel je podnikatel, z podnikání však nemá příjmy, a že ze své
vůle nepracuje, a tyto poměry vyhodnotil tak, že neopodstatňují ani částečné
osvobození od soudního poplatku. Takový závěr nelze vnímat jinak, než že
odvolací soud posoudil popsané poměry dovolatele jako takové, které mu dovolují
zaplatit v plné výši soudní poplatek ve výši 2 148 347 Kč a nést další výdaje
spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (srov. citované důvody R 99/2013). Jestliže je nyní dovolatel zaměstnán a má z tohoto
titulu pravidelný příjem, pak se nepochybně o změnu jedná. Že jde o změnu k
lepšímu, však z ní samotné rozhodně dovodit nelze. Dovolatel důvodně namítá, že
odvolací soud povahu této změny (její dopad) na jeho majetkové poměry hodnotí z
pohledu takových poznatků o jeho předchozích majetkových poměrech, na kterých
rozhodnutí o jeho první žádosti nespočívá. Posouzení důsledků této změny na rozhodné poměry dovolatele se v intencích R
99/2013 neobejde bez zhodnocení souvislostí, v nichž dovolatel vstoupil do
pracovněprávního vztahu a z nichž by mělo vyplynout posouzení, zda se tím,
řečeno slovy R 99/2013, spekulativně nezbavil majetku či jiných výhod, aby se
vyhnul poplatkové povinnosti, a zda tedy z jeho strany nejde o obcházení zákona
za účelem získání neoprávněné výhody v podobě osvobození či částečného
osvobození od soudních poplatků, tj. zda nešlo o účelový postup. Je přitom vhodné upozornit, že Nejvyšší soud v důvodech R 99/2013 spatřuje
změnu poměrů žadatele (charakterizovaných do jisté míry obdobně jako v původním
rozhodnutí v souzené věci) opodstatňující věcné posouzení jeho nové žádosti o
osvobození od soudních poplatků ve skutečnosti, že žadatelova objektivní
neschopnost k úhradě soudního poplatku již nemá původ v žadatelově podnikání,
tedy ve skutečnosti, kterou pokládal při zamítnutí první žádosti za určující
soud prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho
změnu dány nejsou, Nejvyšší je tudíž, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které
bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu
prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí, a věc v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení
končí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2016
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu