32 Cdo 1998/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní
věci žalobce J.O. zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem v
Praze 4 – Nuslích, Na Pankráci 30a/404, PSČ 140 00, proti žalované GLOBAL PD s.
r. o., se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, Černokostelecká 1460/41, IČ
25062026, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 1,
Washingtonova 25, PSČ 110 00, o zaplacení 275.815,- Kč s přísl., vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 19/2003, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 8 Cmo 66/2007-148,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 8 Cmo 66/2007-148,
ve výroku a) a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j.
2 Cm 19/2003-111, ve výroku I., se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 2 Cm
19/2003-111, ve znění usnesení ze dne 15. ledna 2007, č. j. 2 Cm 19/2003-131,
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 175.815,- Kč s 4%
úrokem z prodlení od 1. října 2002 do zaplacení (výrok I.), žalobu v části
nároku na zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil
žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III.) a dále uložil
usnesením žalobci i žalované zaplatit znalečné. Předmětem řízení bylo vrácení kupní ceny v částce 230.000,- Kč za osobní
automobil VW Transporter 2,4 D, když od kupní smlouvy ze dne 6. června 2002
uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a žalovanou jako prodávající žalobce dne
16. září 2002 odstoupil po zjištění, že jde o vozidlo, které bylo v minulosti
odcizeno, a dále nárok na náhradu škody v částce 45.815,- Kč za náklady
vynaložené žalobcem na údržbu a zhodnocení vozidla. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že
kupní smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost předmětu plnění,
protože jejím předmětem nebylo „individuálně určené vozidlo, ale vozidlo
jiné“. Podle § 457 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) tak vznikl
žalobci nárok na vrácení plnění. Soud shledal žalobu důvodnou i co do nároku na
náhradu škody dle § 268 obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), neboť bylo
na žalované jako podnikatelce obchodující s automobily, aby postupovala s
odbornou péčí a zajistila řádný předmět kupní smlouvy. S ohledem na běžné sazby
nájemného a počet ujetých kilometrů posoudil jako důvodnou do výše 100.000,- Kč
naopak námitku žalované, která poukazovala na skutečnost, že žalobce vozidlo po
převzetí užíval. Právem žalované na vrácení vozidla se soud prvního stupně nezabýval „vzhledem k
pochybnostem o jeho vlastnictví“. K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2006, č. j. 2 Cm
19/2003-111, ve znění usnesení ze dne 15. ledna 2007, č. j. 2 Cm 19/2003-131,
a) ve výroku I. rozsudku potvrdil, a b) ve výrocích II. a III. rozsudku a ve
výrocích I. a II. usnesení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se především ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle
kterého je kupní smlouva mezi účastníky ze dne 6. června 2002 absolutně
neplatná pro počáteční nemožnost plnění a žalobci tak vzniklo právo na vrácení
kupní ceny. V řízení totiž bylo znaleckým posudkem prokázáno, že automobil,
který byl předmětem plnění podle kupní smlouvy, identifikovaný vedle výrobních
údajů a SPZ rovněž údajem čísla karosérie VIN WV2ZZZ70ZRH138776, je ve
skutečnosti automobil s VIN WV2ZZZ70ZPH125972, tedy jiné vozidlo. Protože k
absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží z úřední povinnosti, kupní cenu
230.000,- Kč je žalovaná povinna žalobci jako bezdůvodné obohacení podle § 451
odst. 2 a § 457 obč. zák. vrátit.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci
vznikl nárok na náhradu škody ve výši 45.815,- Kč z neplatné kupní smlouvy
podle § 268 obch. zák. Podle odvolacího soudu však nebyla prokázána důvodnost tvrzené pohledávky
žalované v částce 100.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, protože nejprve
bude třeba postavit najisto, že vlastníkem předmětného automobilu byla právě
žalovaná, a teprve poté zjistit výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Odvolací soud proto částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu
uvedeném ve výroku b) a soudu prvního stupně uložil v dalším řízení opětovně
zkoumat oprávněnost kompenzační námitky žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti výroku a), podala žalovaná
dovolání s odkazem na přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a na
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení bylo
postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatelky důvody pro absolutní neplatnost kupní smlouvy ani pro
odstoupení od smlouvy ze strany žalobce nejsou dány. Před uzavřením této
smlouvy došlo od roku 2000 k několika převodům předmětného vozidla a žádná
třetí osoba k němu neuplatňuje jakékoliv právo. Proto předmět plnění nemůže mít
právní vady. Samotné vozidlo odpovídá technickému průkazu AO 708567 a není
plněním nemožným.
Dále dovolatelka namítá, že závěr soudu, že vrácení kupní ceny nelze podmínit
vrácením vozidla z důvodu nejistého vlastnictví, nebyl v řízení podložen ani
tvrzeními ani důkazy a nemá ani oporu v zákoně, který řeší vrácení plnění ze
zrušené či neplatné smlouvy, nikoli vlastnické vztahy. V takovém případě podle
konstantní judikatury lze uložit povinnost vrátit kupní cenu pouze oproti
vrácení vozidla.
Dovolatelka zpochybňuje rovněž pohledávku z titulu náhrady škody za zhodnocení
vozidla, které má nepochybně nižší hodnotu než v době uzavření kupní smlouvy.
Navíc podle § 458 odst. 3 obč. zák. ten, kdo předmět bezdůvodného obohacení
vydává, má právo pouze na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil
(náklady na čištění interiéru, nástřik spodku a dutin, koberečky a další výdaje
nutnými nebyly), a žalobce neprokázal, že se vztahují k předmětnému vozidlu.
Tato náhrada nemůže být přiznána ani podle § 268 obch. zák., když nebyly
prokázány důvody absolutní neplatnosti právního úkonu, ani příčinná souvislost
se vznikem škody.
Dovolatelka se rovněž domnívá, že řízení je postiženo zásadní vadou, když
nebyla poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., a to mělo vliv na obě
přisouzené částky.
Ze všech těchto důvodů proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., protože
odvolací soud řešil právní otázku, a to otázku vrácení plnění z neplatné popř.
zrušené smlouvy v rozporu s ustanovením § 457 občanského zákoníku (dále jen
„obč. zák.“), a je tedy i důvodné.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení
zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní
normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či
nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu
Odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru o neplatnosti
smlouvy pro nemožnost plnění (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Z výsledků dokazování je
zřejmé, že vozidlo, jež je předmětem smlouvy, není vozidlem, jehož VIN je
uveden v kupní smlouvě i v jeho dokladech, a vozidlo vyrobené s uvedeným VIN
být žalobci prodáno nemohlo.
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná, nebo
byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal. Jde o tzv. synallagmatický závazek, kdy povinnost účastníka z neplatné
smlouvy je podmíněna tím, že druhý účastník rovněž tuto povinnost splní (srov.
např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod číslem 26/1975). V procesní poloze se tento stav projeví tak, že
soud do výroku pojme rovněž povinnost druhé strany. Žalobě na vydání dosud
nevráceného bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy tedy může být vyhověno
pouze je-li požadováno vzájemně podmíněné vrácení podle smlouvy poskytnutého
plnění (naturální restituce), což zároveň vylučuje požadovat úroky z prodlení
ze zaplacené kupní ceny. Není-li žalobní návrh takto formulován, nemůže být
žalobce v řízení úspěšný, vyjma situace, kdy bezdůvodné obohacení, spočívající
ve věcném plnění, nelze vydat a musí být poskytnuta peněžitá náhrada (§ 458
odst. 1 obč. zák.), popř. nedojde-li ke stavu, jehož právním posouzením se
zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. května
2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99, v němž uzavřel, že kupující, jenž přijal plnění
z neplatné smlouvy, splní povinnost vydat věc i tím, že koupenou věc vydá
nikoliv prodávajícímu, ale vlastníku věci prostřednictvím příslušného státního
orgánu. V této věci je však nepochybné, že žalobce má vozidlo, jež je předmětem
smlouvy, stále v držení, a jeho případné pochybnosti, zda žalované skutečně
patří, nejsou z hlediska ustanovení § 457 obč. zák. významné.
Soud prvního stupně žalobce nevedl k úpravě žalobního petitu tak,
aby byl v souladu s ustanovením § 457 obč. zák. [ostatně žalobce v té době ani
netvrdil, že je připraven vozidlo oproti vrácení kupní ceny vydat a nebyl důvod
jej poučovat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 1999,
sp. zn. 25 Cdo 2524/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník
2000, pod číslem 87)] a žalobě vyhověl, aniž v odůvodnění rozsudku posoudil
právo žalované na vrácení předmětu smlouvy, uzavíraje v tomto směru, že „bylo
nadbytečné v předmětné věci projednávat povinnost vydat automobil žalovanému na
základě neplatné smlouvy, s ohledem k pochybnostem o vlastníku vozidla“. Tento
závěr, jenž je ve zjevném rozporu s ustanovením § 457 obč. zák., byl výslovně
napaden odvoláním žalované. Odvolací soud se však právním posouzením důvodnosti
žaloby z hlediska uvedeného ustanovení nezabýval a jeho rozhodnutí tak spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Plnění žalobce v rozsahu vyplývajícím ze skutkových zjištění dovolací soud
považuje za náklady spojené s řádnou péčí o věc (nezbytné pro údržbu věci v
řádném stavu). V této části je napadené rozhodnutí správné a dovolací důvod,
jímž žalovaný jeho závěr zpochybňuje, není dán.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud rovněž zkoumal,
zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny. Takové vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě
přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou o.
s. ř.), však neshledal, byť dovolatelka tvrdí, že soud prvního stupně jimi
řízení zatížil tím, že jí neposkytl dostatečné poučení ve smyslu ust. § 118a o.
s. ř. a odvolací soud tyto vadu neodstranil. Neuvedla však, v čem nedostatek
poučení ve vztahu k napadené části rozsudku odvolacího soudu měl spočívat, a
nezjistil to ani dovolací soud.
Protože napadené rozhodnutí není správné, dovolací soud je v dovoláním dotčeném
rozsahu zrušil (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem a odst. 3 věta první o.
s. ř.). Poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí rovněž pro výrok I. rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil ve stejném
rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§
243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2010
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu