32 Cdo 2004/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobce L. M., zastoupeného advokátem, proti žalované E. a. s.,
zastoupené advokátem, o 4 845 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999, o dovolání žalobce a žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. října 2007, č.j. 5 Cmo
254/2007-1009, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta.
IV. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. března 2007, č.j. 10 Cm
160/1999-900, ve znění usnesení ze dne 9. května 2007, č.j. 10 Cm 160/1999-932
a usnesení ze dne 13. června 2007, č.j. 10 Cm 160/1999-959, výrokem I. uložil
žalované povinnost zaplatit žalobci částku 4 845 881 Kč s 10 % úrokem z
prodlení ročně z částky 4 885 881 Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4
875 881 Kč od 10. 2. 2000 do 22. 3. 2000, z částky 4 865 881 Kč od 23 3. 2000
do 5. 4. 2000, z částky 4 855 881 Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky 4
845 881 Kč od 27. 4. 2000 do zaplacení; výrokem II. zamítl žalobu ohledně
částky 10 000 Kč a dále ohledně 19 % úroku z prodlení ročně z částky 4 925 881
Kč od 27. 8. 1996 do 19. 1. 1999, z částky 4 905 881 Kč za den 20. 1. 1999, z
částky 4 885 881 Kč od 21. 1. 1999 do 13. 12. 1999, z částky 10 000 Kč od 27.
4. 2000 do zaplacení a dále ohledně dalšího 9 % úroku z prodlení z částky 4 885
881 Kč od 14. 12. 1999 do 9. 2. 2000, z částky 4 875 881 Kč od 10. 2. 2000 do
22. 3. 2000, z částky 4 865 881 Kč od 23. 3. 2000 do 5. 4. 2000, z částky 4 855
881 Kč od 6. 4. 2000 do 26. 4. 2000 a z částky 4 845 881 Kč od 27. 4. 2000 do
zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud vázán právním
názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2006, č.j. 32 Odo 362/2006-774, za použití výkladových pravidel podle § 266
odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl k závěru, že smlouva
o zneškodnění odpadu č. 262 uzavřená mezi právním předchůdcem žalobce a
žalovanou dne 18. 9. 1995 je platnou smlouvou o dílo v smyslu § 536 a násl. obch. zák., řádně podepsanou oběma smluvními stranami, byla-li podepsána za
zhotovitele prokuristou K. P. a za objednatele - žalovanou F., finančním
ředitelem, který byl z titulu své funkce za žalovanou oprávněn jednat, přičemž
protistrana nemohla mít s ohledem na tuto jí známou funkci pochybnost o
oprávnění F. jednat se závaznými účinky pro žalovanou, a to i v případě
překročení jeho oprávnění. Soud dovodil, že požadavku určitosti předmětu
smlouvy dostála i formulace určení množství odtěžení odpadu slovy „podle
potřeby“, neboť z dokazování vyplynulo, že předmět smlouvy byl oběma stranám
znám a byl zřejmý již z obsahu správního rozhodnutí, které ukládalo žalované do
1. 8. 1996 odtěžit ze skládky odpady a zlikvidovat ji a byl zřetelný i z úmyslu
stran formulovaného v bodu 5. 2 smlouvy – odtěžit odpady z celé skládky. Soud
zjistil, že zhotovitel předmět díla provedl a žalovaná vytěženou skladku
převzala, proto má zhotovitel podle § 548 odst. 1 obch. zák. právo na zaplacení
ceny díla. Dále soud zjistil, že pohledávka z uvedené smlouvy, představující
cenu díla, byla žalovanou v souladu s § 323 a § 407 obch. zák. uznána co do
důvodů i výše 4 925 881 Kč včetně příslušenství, a to minimálně přípisy ze dne
9. 11. 1998 a 13. 12. 1999. Po doplnění dokazování a v souladu s právním
názorem vysloveným ve výše označeném rozsudku Nejvyššího soud České republiky
dospěl krajský soud k závěru, že došlo i k platnému postoupení pohledávky na
žalobce ve smyslu § 524 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) smlouvou ze
dne 29. 10. 1998, obsahující dohodu o ceně, která byla žalobcem žalované v
souladu s dohodou ze dne 21. 6. 1999 o prodloužení lhůty k zaplacení ve
sjednané lhůtě do 30. 9. 2000 zaplacena. Při posouzení námitky žalované, že
smlouva o postoupení pohledávky nebyla podepsána oprávněnými zástupci
postupitele, soud vyšel ze zjištění, že smlouvu za postupitele podepsal
jednatel společnosti P. V. a A. K., který nebyl jednatelem ani prokuristou
společnosti, ale podepsal ji v zastoupení, tudíž tak musel učinit na základě
plné moci. Protože žalovaná pohledávku uznala, důkazní břemeno o prokázání
opaku o neexistenci pohledávky leží na žalované, ta však neexistenci zmocnění
pro A. K. neprokázala. Soud konstatoval, že i kdyby A. K. překročil své
oprávnění vyplývající z plné moci, aplikoval by soud § 33 odst. 1 obč. zák.,
podle něhož, překročil-li zmocněnec své oprávnění z plné moci, je zmocnitel
vázán jen pokud toto překročení schválil. Neoznámí-li však zmocnitel osobě, se
kterou zmocněnec jednal, svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu po tom, co se o
překročení oprávnění dozvěděl, platí, že překročení schválil.
Soud konstatoval,
že i kdyby místo A. K. smlouvu podepsal někdo jiný bez plné moci, platí podle §
33 odst. 2 obč. zák., že ten za koho bylo jednáno, je z takového jednání
zavázán tehdy, pokud právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. O
dodatečném schválení postoupení svědčí korespondence mezi stranami a
skutečnost, že úplata za postoupení pohledávky byla postupitelem od žalobce
přijata. Soud dále posuzoval platnost dohody z 21. 6. 1999 z hlediska oprávnění
osob, které dohodu uzavřely, a to za účelem posouzení aktivní legitimace
žalobce. Vyšel ze zjištění, že na jednání dne 21. 6. 1999, z něhož vzešel zápis
o dohodě změny splátkového kalendáře, byl přítomen žalobce a za postupitele A. K. a P. K., za oddělení pohledávek, který podle závěru soudu podepsal zápis,
jako osoba oprávněná. Soud dále dovodil, že i kdyby takové oprávnění P. K. překročil, bylo aplikovatelné ustanovení § 20 odst. 2 obč. zák., podle něhož se
takového překročení oprávnění svého pracovníka mohl dovolat pouze postupitel,
ale nikoliv žalovaná. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že postupitel tak
neučinil a naopak přijal od žalobce úplatu za postoupení pohledávky. Krajský
soud uzavřel, že tím byla prokázána aktivní legitimace žalobce a nepřistoupil k
navrhovanému důkazu znaleckým posudkem za účelem zkoumání podpisů na smlouvě o
postoupení pohledávky a dohody ze dne 21. 6. 1999. Byla-li prokázána platnost
smlouvy o dílo ze dne 18. 9. 1995, provedení díla, platnost smlouvy o
postoupení pohledávky ze dne 29. 10. 1998 a závazek ze smlouvy o dílo byl
žalovanou ve smyslu § 323 odst. 1 a § 407 odst. 3 obch. zák. v rozsahu 4 925
881 Kč uznán, soud žalobci přiznal částku včetně úroků z prodlení za
nezaplacení včas, specifikované ve výroku I. rozsudku, když přitom vyšel ze
zjištění, že předmětem řízení po částečném zastavení řízení zůstala částka 4
845 881 Kč a žalovaná dne 13. 12. 1999 věděla, na základě výzvy žalobce k
plnění ze dne 8. 12. 1999, že žalobce požaduje zaplacení dluhu okamžitě, proto
měla dne 13. 12. 1999 plnit a neučinila-li tak, dostala se dnem 14. 12. 1999 do
prodlení. Za oprávněnou výši úroků z prodlení považoval úroky ve výši 10 % s
přihlédnutím k výši obvyklých úroků požadovaných za úvěry ve smyslu § 502 obch. zák. Ve zbytku žalobu zamítl.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. října 2007, č.j. 5 Cmo
254/2007-1009, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě v napadené části
výroku I. a v části výroku II., kromě zamítnutí žaloby o částku 10 000 Kč a
dále ohledně 19 % úroku z prodlení ročně z částky 4 925 881 Kč od 27. 8. 1996
do 31. 10. 1996; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 18. 9. 1995 platně uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo odtěžení odpadu z
celé skládky, a kterou podepsali oprávnění zástupci smluvních stran s ohledem
na ustanovení § 15 odst. 1 obch. zák. a § 20 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud po
přezkoumání obsahu smlouvy o dílo a jejího dodatku č. 1 ze dne 19. 6. 1996
dovodil, že změna, jejímž shodným cílem obou stran bylo změnit původní smluvní
ujednání o provedení díla do 31. 5. 1996, nebyla učiněna v souladu s čl. 11.1. smlouvy o dílo. Odvolací soud dále vyšel ze zjištění, že žalovaná předala
staveniště k provedení díla až 26. 6. 1996, tudíž termín provedení díla nemohl
být ani dodržen, a pokud bylo smluvní plnění poskytnuto ve dnech 2. 7. 1996 až
1. 8. 1996, bylo podle závěru odvolacího soudu plněno včas ve smyslu § 537
odst. 1 obch. zák., neprokázala-li žalovaná, že by stranami byl dohodnut jiný
termín plnění než původní termín 31. 5. 1996, který nemohl být s ohledem na
jednání žalované splněn. Ztotožnil se tedy se soudem prvního stupně, že
zhotovitel má právo na zaplacení provedeného a žalovanou převzatého díla (§ 548
odst. 1 obch. zák.). Souhlasil se soudem prvního stupně i v otázce posouzení
uznání závazku žalovanou. Pokud bylo v řízení poukazováno na dohodu z 31. 10. 1996, posoudil ji jen jako dohodu o splátkovém kalendáři části dluhu žalované,
kdy žalovaná znovu uznala výši zůstatku dlužné částky, nejednalo se ale o
stanovení nové splatnosti dluhu či o vznik nového závazkového vztahu. Podle
odvolacího soud při posouzení prodlení správně soud prvního stupně vyšel z
přípisu ze dne 13. 12. 1999, v němž žalovaná prostřednictvím svého statutárního
zástupce přiznala, že byla vyzvána k okamžitému splnění dluhu, proto za
situace, kdy nebyl stanoven termín splatnosti dluhu, se žalovaná dostala od 14. 12. 1999 do prodlení s plněním a je povinna zaplatit žalobci i úrok z prodlení
ve smyslu § 369 odst. 1 obch. zák., a to ve výši správně soudem prvního stupně
určené podle § 502 obch. zák. Tato pohledávka za žalovanou byla ke dni 29. 10. 1998, kdy byla uzavřena posuzovaná smlouva o postoupení pohledávky, podle
odvolacího soudu způsobilá k postoupení podle § 524 obč. zák., přičemž odvolací
soud se ztotožnil i s právním závěrem o platnosti předmětné smlouvy o
postoupení pohledávky, včetně posouzení neoprávněnosti námitek žalované k
podpisu smlouvy osobami, které nebyly k takovému úkonu podle žalované
oprávněné. Neuznal námitku žalované, že nabyla účinnosti rozvazovací podmínka
podle čl. 6.3 smlouvy o postoupení pohledávky, nezaplatil-li žalobce za
postoupenou pohledávku do 30. 6. 1999, neboť bylo prokázáno, že tato lhůta byla
platně prodloužena postupníkem a postupitelem na termín 30. 9.
1999 a v této
lhůtě žalobce za postoupenou pohledávku zaplatil. Odvolací soud s poukazem na
ustálenou judikaturu konstatoval, že žalovaná, která nebyla smluvním účastníkem
smlouvy o postoupení, není ani oprávněna namítat relativní neplatnost smlouvy o
postoupení pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce podal dovolání do výroku I. ohledně zamítnutí nároku na zaplacení 19 %
úroků z prodlení ročně z dlužné částky 4 925 881 Kč, avšak toliko za dobu od 1.
11. 1996 do 13. 12. 1999, přičemž v dovolací lhůtě doplnil dovolání o námitku i
proti té části výroku I., kterým bylo potvrzeno zamítnutí dalšího úroku z
prodlení ve výši 9 % z částek a za dobu specifikovaných ve výroku II. rozsudku
soudu prvního stupně. Žalobce má za to, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu
je po obsahové stránce neurčitý, když z něj najisto nevyplývá zamítnutí nároku
na zaplacení 19 % úroků z prodlení ročně z dlužné částky 4 925 881 Kč za dobu
od 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999. Namítá, že odvolací soud se v rozhodnutí, resp.
jeho odůvodnění vůbec nevypořádal s odvoláním v části ohledně splatnosti
závazku. Připouští, že odvolací soud zjistil, že existuje dohoda ze dne 31. 10.
1996 o splátkovém kalendáři nedoplatku ceny díla, obsah tohoto důkazního
prostředku ale podle žalobce nijak nezdůvodnil a pouze na něj navázal při
posouzení jakéhosi uznání dluhu v prosinci 1999. V takovém postupu odvolacího
soudu spatřuje žalobce vadu řízení spočívající v opomenutí důkazu, mající za
následek nesprávné rozhodnutí o počátku prodlení žalované s plněním dluhu,
jehož důsledkem je snížení povinnosti žalované o zaplacení 19 % úroku z
prodlení za dobu 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999. Navíc požadavek žalované na
posunutí termínu splatnosti ceny díla až v závěrečné fázi soudního sporu
považuje žalobce za jednání, které je v rozporu se zásadami poctivého
obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., jenž nemůže požívat právní
ochrany. Z uvedeného dovozuje, že napadené rozhodnutí řeší otázku zásadního
významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Žalobce navrhl, aby rozhodnutí
odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu s tím, že
toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolává se důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jež spatřovala v nesprávném
procesním postupu soudu po vznesené námitce podjatosti soudce. Žalovaná
odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav věci, nevyhodnotil
všechna tvrzení a důkazy uvedené v odvolání, nevzal v úvahu rozporuplnost
výpovědí svědka P. v souvislosti s posouzením otázky splnění díla a učinil
nedostatečné skutkové zjištění ohledně podpisů oprávněných osob na listinách z
hlediska jejich pravosti. Odvolací soud podle žalované pochybil, spokojil-li se
s kopiemi listin předložených k důkazu, které byly zásadní pro posouzení věci,
jako např. smlouvy o postoupení pohledávek, zápisu ze dne 21. 6. 1999. Domnívá
se, že pokud žalobce neprokázal žalované postoupení pohledávky, neučinil tím
vůči žalované hmotněprávní úkon podle § 526 obč. zák. Poukazuje, že se poprvé
dozvěděla o smlouvě o postoupení pohledávky až na jednání soudu dne 20. 10. 1995, kdy žalobce smlouvu o postoupení předložil, to však byl již jeho nárok
vůči žalované s ohledem na soudem poukazované uznávací prohlášení žalované ze
dne 13. 12. 1999, promlčen. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se měl zabývat
mimo posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky i platností zápisu ze
dne 21. 6. 1999. Pokud se týká určitosti předmětu díla, na rozdíl od odvolacího
soudu má žalovaná za to, že mezi smluvními stranami nedošlo k dohodě stran o
předmětu smlouvy v době jejího uzavření. Dále se domnívá, že soudy nesprávně
posoudily i otázku vzniku smlouvy o zneškodnění odpadu, posouzené oběma soudy
jako smlouvy o dílo, když nesprávně dovodily, že F. byl oprávněn za žalovanou
smlouvu podepsat ve smyslu § 15 obch. zák. Namítá, že jeho oprávnění podepsat
smlouvu nevyplývalo z žádného pověření či vnitřního předpisu nebo náplně práce. Nesouhlasí ani s aplikací § 20 odst. 2 obč. zák. za situace, kdyby F. překročil
rozsah svého oprávnění, protože předchůdce žalobce se o tomto překročení mohl
dozvědět z obchodního rejstříku. Žalovaná nesouhlasí ani se závěrem soudu s
odkazem na § 537 odst. 1 obch. zák., že v posuzované věci nebyla sjednána doba
splnění závazku, vyplynulo-li ze smlouvy o dílo, že se uzavírá na dobu do 31. 5. 1996. Odvolací soud se měl podle názoru žalované zabývat tím, zda po zániku
závazku, uplynutím doby, termínu 31. 5. 1996, nevznikl nový závazek, neboť po
tomto termínu již nemohlo dojít ze změně smlouvy. Jestliže závazek uplynutím
doby zanikl, pak nemohl existovat v době uznání a neexistující závazek nebylo
možno ani postoupit.
Nesprávně podle žalované soud posoudil i platnost smlouvy
o postoupení pohledávky, nezkoumal-li, zda je podepsána skutečně osobami, které
měly smlouvu, jako osoby oprávněné podepsat, existovala-li důvodná pochybnost
zjistitelná již vizuálním pohledem, že smlouvu osobně nepodepsal p. K. Žalovaná
navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Zatímco žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila, žalobce vyjádření k
dovolání žalované podal a navrhl odmítnutí jejího dovolání, neboť má za to, že
žalovanou uváděný důvod přípustnosti dovolání není dán. Soudy se nedopustily
žádného procesního pochybení a právní posouzení, jehož výsledkem bylo uložení
povinnosti žalované zaplatit určitou částku včetně příslušenství, považuje za
správné, vycházející ze skutkových zjištění soudu, které jsou podle žalobce
jednoznačné a logicky zdůvodnitelné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobce i žalované bylo podáno včas (§
240 odst. 1 o. s. ř.) a jsou řádně zastoupeni advokátem (§ 241 odst. 1 o. s.
ř.), nejprve zkoumal, zda jsou dovolání žalobce a žalované přípustná.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1
písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu; jiné otázky, zejména posouzení správnosti či
úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přezkoumáním dovolání podaným žalobcem.
Namítá-li žalobce, že výrok I. rozsudku odvolacího soudu je po obsahové stránce
neurčitý, když z něj najisto nevyplývá zamítnutí nároku na zaplacení 19 % úroků
z prodlení ročně z dlužné částky 4 925 881 Kč za dobu od 1. 11. 1996 do 13. 12. 1999 a že odvolací soud se v rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění vůbec
nevypořádal s odvoláním v části ohledně splatnosti závazku a nesprávně rozhodl
o zamítnutí dalších úroků z prodlení, nelze s ohledem na výše uvedené dospět k
závěru, že by ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. mělo napadené rozhodnutí
odvolacího soudu v této části po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu o příslušenství pohledávky, kterou je žalovaná povinna
zaplatit, vychází ze skutkového zjištění soudu o splatnosti závazku. Dovolací
soud není oprávněn při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými než právními otázkami a je vázán skutkovými
zjištěními odvolacího soudu. Nutno zároveň připomenout, že skutkový stav věci
nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do eventuálního nesprávného
skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním
spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dospěl-li tedy odvolací soud ve shodě
se soudem prvního stupně, že splatnost závazku nastala dne 13. 12. 1999, pak
nelze odvolacímu soudu vytknout, že by rozhodl v rozporu s hmotným právem (§
369 odst. 1, § 502 obch. zák.), dospěl-li k závěru, že žalovaná má v souladu s
uvedenými právními ustanoveními nárok na zaplacení úroku z prodlení ve výši 10
% ročně od 14. 12. 1999 z dlužných částek a za doby, jak uvedeno ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a ve zbývajícím rozsahu žalobu na zaplacení
dalšího příslušenství pohledávky zamítl. Poukazuje-li žalobce v tomto směru i
na nesprávné hodnocení důkazů v předmětné věci, pak je třeba konstatovat, že
tato námitka nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Ten se otevírá, jak již
výše uvedeno, zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního
významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti či úplnosti
skutkových zjištění (srov. Bulletin Nejvyššího soudu sešit 2/1994, č. 19, kde
Nejvyšší soud přijal závěr, že za nesprávné právní posouzení nelze považovat
hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních). Dovolací
soud se dále zabýval námitkou žalobce, jíž napadá procesní postup žalované v
tom směru, že určité skutečnosti o termínu splatnosti ceny díla upřesňovala až
v závěrečné fázi soudního sporu, v čemž žalobce spatřuje porušení zásad
poctivého obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák., který nemůže požívat
právní ochrany. Nejvyšší soud je nucen připomenout, že oprávnění účastníka
tvrdit rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí věci je jednou ze základních
povinností účastníka řízení podle § 101 odst. 1 o. s.
ř., proto nelze dovodit,
že by plnění této povinnosti mohlo naplnit skutkovou podstatu jednání, které je
v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku, jak má na mysli ustanovení §
265 obch. zák.
Žalobcem napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu nemá tedy v dané věci po právní
stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže odvolací
soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud
ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po
právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není podle § 237
odstavec 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat
– jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval přezkoumáním dovolání podaným žalovanou směřující
proti části výroku odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdil vyhovující
výrok I. rozsudku soudu prvního stupně.
Jak už bylo výše uvedeno, podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti
potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek
uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Dovolání žalované v posuzované části není přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř., neboť se nejedná o případ, kdyby soud prvního stupně rozhodl jinak
než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé
po právní stránce zásadní význam podle § 237 odst. 3 o. s. ř. a je přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalovaná se dovolává důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu
podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že neúplně zjistil skutkový stav
věci, nevyhodnotil všechna tvrzení a důkazy žalované uvedené v odvolání, nevzal
v úvahu, rozporuplnost výpovědí svědka P. v souvislosti s posouzením otázky
splnění díla, nesprávně zhodnotil skutková zjištění existence samotné
pohledávky a učinil nedostatečné skutkové zjištění ohledně podpisů oprávněných
osob na listinách z hlediska jejich pravosti, je třeba připomenout, jak výše
uvedeno a zdůvodněno, že tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího
přezkumu, když ten se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního významu, nikoliv jiným otázkám, zejména posouzení správnosti
či úplnosti skutkových zjištění.
Namítá-li žalovaná, že žalobce neprokázal žalované postoupení pohledávky a
neučinil tak vůči žalované hmotněprávní úkon podle § 526 obč. zák., není tato
námitka pro posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky významná.
Mimoto skutkový závěr soudu o tom, že oznámení o postoupení pohledávky žalované
prokázáno bylo, nelze v dovolacím řízení přezkoumávat. V této souvislosti
učiněné námitky žalované k nesprávnému právnímu posouzení aktivní legitimace
žalobce a stejně tak námitky o promlčení uplatněného nároku a i k samotné
existenci pohledávky způsobilé k postoupení jsou pak nedůvodné.
Jako neoprávněnou shledal dovolací soud i námitku žalované směřující k
nesprávnému právnímu posouzení platnosti smlouvy o postoupení pohledávky s
ohledem na posouzení určitosti předmětu smlouvy o dílo, z níž pohledávka měla
vzniknout. Soud správně vyšel ze zjištění obsahu ujednání smlouvy o dílo v bodě
3, kde byl předmět díla vymezen tak, že zhotovitel A. se v bodě 3.1. zavazuje,
že strojně vytěží a odveze odpad uvedený v bodu 3.2. na skládce v D. u Š. a
zajistí jeho zneškodnění v souladu s legislativou platnou v ČR. Jeho závěr o
určitosti předmětu díla není v rozporu ani s výkladovými pravidly zakotvenými v
§ 266 obch. zák., které pro výklad obsahu smlouvy použil.
Namítá-li dále žalovaná, že soudy nesprávně posoudily i otázku vzniku smlouvy o
zneškodnění odpadu ze dne 18. 9. 1995, posouzené oběma soudy jako smlouvy o
dílo, když nesprávně dovodily, že F. byl oprávněn za žalovanou smlouvu podepsat
ve smyslu § 15 obch. zák., neboť jeho oprávnění podepsat smlouvu nevyplývalo z
žádného pověření či vnitřního předpisu nebo náplně práce, je třeba odkázat na
znění § 15 obch. zák. ke dni podpisu smlouvy, podle něhož, kdo byl při
provozování podniku pověřen určitou činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž
při této činnosti obvykle dochází. Odvolací neposoudil oprávnění F. k podpisu
smlouvy v rozporu s uvedeným ustanovením § 15 obch. zák., jestliže dovodil, že
funkce finančního ředitele je takovou činností, při níž k podpisu smluv za
právní subjekt obvykle dochází. Není nutno, aby oprávnění podepisování smluv
bylo uvedeno ve vnitřních předpisech nebo v náplni práce, neboť toto oprávnění
vyplývá přímo ze zákona. Přezkoumávat oprávněnost podpisu smluv a jiných listin
F. ve smyslu § 20 odst. 2 obč. zák. se pak jeví jako nadbytečné, pokud k
překročení jeho oprávnění nedošlo.
Namítá-li dovolatelka, že není možno měnit obsah smlouvy po 31. 5. 1996, tj. po
termínu, kdy mělo být dílo podle smlouvy splněno, je nutno konstatovat, že z
tohoto závěru odvolací soud nevyšel. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že
žalovaná předala staveniště k provedení díla až 26. 6. 1996, tudíž termín
provedení díla 31. 5. 1996 nemohl být ani dodržen, a pokud bylo smluvní plnění
poskytnuto ve dnech 2. 7. 1996 až 1. 8. 1996, bylo podle závěru odvolacího
soudu plněno včas ve smyslu § 537 odst. 1 obch. zák., neprokázala-li žalovaná,
že by stranami byl dohodnut jiný termín plnění než původní termín 31. 5. 1996,
který nemohl být s ohledem na jednání žalované splněn. Tomuto závěru nelze
vytknout, že by odporoval smyslu § 537 odst. 1 obch. zák., podle něhož je
zhotovitel povinen provést dílo na svůj náklad a na své nebezpečí ve sjednané
době, jinak v době přiměřené s přihlédnutím k povaze díla. Ze skutkových
zjištění nevyplývá, že by mezi stranami smlouvy o dílo po 31. 5. 1996 vznikl
nový závazkový vztah a že by původní závazek zanikl.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že jeho řízení je postiženo vadou
spočívající v nesprávném procesním postupu soudu po vznesené námitce podjatosti
soudce a že soud postupoval nesprávně, pokud se spokojil jen s kopiemi listin
předložených k důkazu, které byly zásadní pro posouzení věci, pak by řízení
mohlo být postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto
ustanovení však může dovolatel v rámci přípustnosti dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu,
že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový
případ se však v dané věci nejedná, když dovolatelka pouze napadá nesprávný
konkrétní procesní postup soudu.
Žalovanou napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu nemá tedy v dané věci po
právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže
odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a
dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani dovolání žalované není podle § 237
odstavec 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat
– jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
O nákladech dovolacího řízení ohledně dovolání podaného žalovanou, k němuž se
žalobce vyjádřil, bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku tohoto dovolacího řízení má
žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou
se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10 300
Kč.
O nákladech dovolacího řízení ohledně dovolání podaného žalobcem bylo
rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci žádné prokazatelné náklady, na
jejichž náhradu by jinak měl vůči žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí,
může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 1. září 2008
JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.
předsedkyně senátu