32 Cdo 2039/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně T. I. spol. s r. o., zastoupené JUDr. D. D., advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému Mgr. V. N., advokátem, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 146/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. října 2006, č. j. 25 Co 203/2006-116, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
(výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěry, podle nichž dohoda mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (společností P. I., a. s., na jejíž majetek byl prohlášen konkurs usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001, č. j. 91 K 12/2001-27 - dále jen „úpadkyně“) ze dne 19. října 1999 je smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kterou se úpadkyně zavázala poskytnout žalovanému 200.000,- Kč převodem na bankovní účet a žalovaný se zavázal uvedenou částku vrátit do 1. října 2000. Peněžní prostředky byly převedeny na účet uvedený ve smlouvě a nebyly žalovaným vráceny. Právo žalobkyně na zaplacení žalované částky je však promlčeno podle ustanovení § 387 odst. 1 a § 397 obch. zák., protože čtyřletá promlčecí doba začala plynout 2. října 2000 a uplynula 2. října 2004. Právní předchůdkyně žalobkyně sice podala žalobu 14. října 2002 a v ní požadovala zaplacení částky 200.000,- Kč, avšak tvrdila, že tuto částku poskytla úpadkyně žalovanému podle smlouvy ze 6. září 1999. Následné podání doručené soudu 1. března 2005 bylo změnou žaloby podle ustanovení § 95 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože sice požadovala stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než který vylíčila v původní žalobě. Změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 17. června 2005, č. j. 8 C 146/2004-61. Nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč ze smlouvy o úvěru z 19. října 1999 tak byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby.
Námitku žalobkyně, že nešlo o změnu žaloby, nepovažoval odvolací soud za důvodnou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 21/2003 (dále jen „R 21/2003“) uvedl, že o změnu žaloby jde i tehdy, požaduje-li žalobce stejné plnění stejné kvality a stejného rozsahu, ale na základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčil v původní žalobě. V dané věci právní předchůdkyně žalobkyně v původní žalobě požadovala vrácení částky 200.000,- Kč s odůvodněním, že tuto částku úpadkyně půjčila žalovanému na základě smlouvy o půjčce z 6. září 1999 a uvedenou smlouvu k žalobě připojila. Tímto tvrzením vymezila skutkový základ věci ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. Následně podáním doručeným 1. března 2005 skutkový základ změnila tak, že uvedla, že částku 200.000,- Kč úpadkyně poskytla žalovanému na základě smlouvy o půjčce z 19. října 1999 a tuto smlouvu rovněž předložila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávnost právního posouzení věci dovolatelka spatřuje v závěru, že podáním doručeným soudu 1. března 2005 právní předchůdkyně žalobkyně změnila skutkový základ věci, že šlo o změnu žaloby podle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. a tento nárok byl uplatněn po uplynutí promlčecí doby. Namítá, že uvedené podání nebylo změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř. a nárok proto není promlčen. Zdůrazňuje, že od počátku řízení žalobkyně požaduje stejné plnění na základě prakticky stejného skutkového stavu, který vylíčila v původní žalobě, když i návrh výroku rozhodnutí zůstal nezměněn. To znamená, že od počátku se domáhá vrácení půjčky ve výši 200.000,- Kč spolu s úrokem vyčísleným k 10. říjnu 2002 ve výši 45.820,- Kč s tím, že žalovanému byla částka 200.000,- Kč poskytnuta 20. října 1999 na sjednané číslo účtu bezhotovostním převodem. Opakuje skutková tvrzení uvedená v původní žalobě a k nim navržené důkazy a skutková tvrzení uvedená v podání doručeném soudu 1. března 2005. Nesouhlasí rovněž se závěrem, že smlouva z 19. října 1999 je smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák. Má za to, že jde o smlouvu o půjčce podle ustanovení § 657 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat z hlediska
námitek, jimiž je vytýkáno nesprávné právní posouzení věci co do závěru, že podání právní předchůdkyně žalobkyně doručené soudu prvního stupně 1. března 2005 bylo změnou žaloby podle ustanovení § 95 odst. 1 o. s. ř., neboť jde o posouzení konkrétního procesního úkonu, které má význam právě a jen pro projednávanou věc. Přitom závěr odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. již zmíněné rozhodnutí R 21/2003).
Zásadní význam nepřisuzuje dovolací soud ani námitkám dovolatelky, podle nichž smlouva z 19. října 1999 není smlouvou o úvěru podle ustanovení § 497 obch. zák., ale jde o smlouvu o půjčce uzavřenou podle ustanovení § 657 obč. zák., protože jde o posouzení konkrétního právního úkonu, vycházející ze skutkových zjištění, které má význam jen pro projednávanou věc. Nejvyšší soud je přitom neshledává ani rozporným s hmotným právem.
Dovolací námitky, jimiž je vytýkáno nesprávné posouzení (ne)důvodnosti námitky promlčení, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu rovněž zásadně právně významným, protože jde o závěr významný pouze pro projednávanou věc. Závěr odvolacího soudu Nejvyšší soud ani neshledává rozporným s hmotným právem (ustanoveními § 387 odst. 1 a § 397 obch. zák.).
Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalobkyni vznikla povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 4, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 19% daň z přidané hodnoty ve výši 1.957,- Kč, a celkem činí 12.257,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu