32 Cdo 2081/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky
Vackové v právní věci žalobkyně o. B., zastoupené JUDr. V. K., advokátem, proti
žalovanému ing. P. K., zastoupenému Mgr. L. B., advokátkou, o zaplacení částky
2,101.668,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech
pod sp. zn. 8 C 159/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 11. prosince 2006, č.j. 25 Co 360/2006-558, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. prosince 2006, č.j. 25 Co
360/2006-558, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 4. 11. 2005, č.j. 8 C 159/95-436, ve
znění doplňujícího usnesení ze dne 8. 8. 2006, č.j. 8C 159/956-515, jímž soud
prvého stupně žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 2,101.668,- Kč s
příslušenstvím, tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy
obou stupňů.
Podle obsahu spisu je žalobou uplatněn vůči žalovanému nárok na
náhradu škody v celkové výši v záhlaví uvedené.
Soud prvého stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný zpracoval projektovou
dokumentaci dle smlouvy o dílo uzavřené se žalobkyní. Předmětem smlouvy bylo
„vypracování projektu na sedlovou střechu na hlavní budovu základní školy
včetně vyprojektování svodů vody do veřejné kanalizace“. Smlouva byla uzavřena,
když žalovaný akceptoval žalobkyninu objednávku uvedeného znění ze dne 19.
5.1994, neboť na jejím základě vystavil dne 22. 6. 1994 fakturu a přijal
zaplacenou zálohu ve výši 45.000,- Kč, představující 50 % sjednané ceny díla.
Dokumentace byla určena k realizaci jiného díla – rekonstrukci střechy - dle
další smlouvy o dílo uzavřené dne 10. 8. 1994 mezi žalobkyní jako objednatelkou
a společností L. s.r.o. se sídlem v T., jako zhotovitelkou (dále jen
společnost). Společnost podle této dokumentace při stavbě postupovala, stavba
byla dokončena a žalobkyní převzata dne 12. 1. 1995, žalobkyně zaplatila
společnosti sjednanou cenu 2,022.289,40 Kč. V noci z 26. 1. 1995 na 27. 1. 1995
při silném větru byla podstatná část střechy rozmetána po okolí. Žalobkyně
reklamovala vady díla – střechy – u společnosti, odstoupila od smlouvy s ní
uzavřené a požadovala vrátit část zaplacené ceny za dílo ve výši 1,953.789,-Kč.
Společnost tuto částku žalobkyni nevrátila, odmítla svoji odpovědnost za vady s
argumentem, že postupovala přesně podle projektové dokumentace zpracované
žalovaným. Dle závěru soudem ustanoveného znalce ing. K. S. byl projekt
„zpracován nedostatečně vzhledem k běžným zvyklostem i vzhledem ke stavebnímu
zákonu, v projektové dokumentaci nebyla stabilita střechy zajištěna náležitým
kotvením krovu. Dodatečné kotvení krovu nejen že bylo poddimenzováno, ale bylo
i nevhodně a neodborně navrženo.“ Dle odborného posudku ing. Č. byl prvním
klíčovým faktorem havárie „vlastní návrh konstrukce střechy a poddimenzované a
neúčinné dodatečné kotvení krovu“, dalším faktorem byla „nezodpovědná a v nízké
kvalitě odevzdaná práce prováděcí firmy“, třetím faktorem byly extrémní
klimatické podmínky oblasti, v níž byla stavba umístěna, které však nemohou být
„polehčující okolností“ pro projektanta a zhotovitele.
Žalovaný na stavbě působil též jako stavební dozor .
Soud prvého stupně dospěl na základě těchto zjištění k závěru, že za škodu,
která žalobkyni v souvislosti se zřícením střechy vznikla, odpovídá žalovaný.
Jeho odpovědnost posuzoval podle § 420 odst. 1 obč. zák. Za hlavní příčinu
vzniku škody označil vady žalovaným vypracované projektové dokumentace, která
měla dle smlouvy sloužit k realizaci stavby, nikoli pouze pro stavební
povolení, jak tvrdil žalovaný. Žalovaný jako stavební dozor měl na všechny
případné nedostatky, které při této činnosti zjistil, zhotovitele střechy
upozornit. Výkon stavebního dozoru byl dle soudu nedostatečný, tím žalovaný
(rovněž) porušil své povinnosti. Soud mu tedy uložil povinnost uhradit
žalobkyni škodu sestávající se z částek 60.879,- Kč za opravu elektroinstalace,
87.000,- Kč za vymalování budovy a 1,953.879,-Kč představující část ceny za
dílo zaplacené zhotoviteli střechy.
Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně dovozuje svůj nárok na náhradu
škody „z porušení povinností žalovaného, které mu vznikly ze smlouvy o
zpracování projektové dokumentace“, nikoli z jiného smluvního vztahu (smlouvy o
výkonu stavebního dozoru). Vycházel z toho, že vztah mezi účastníky je vztahem
obchodním, smlouvu o zpracování projektové dokumentace (dále též jen smlouva)
posuzoval proto podle ustanovení § 536 a následujících obch. zák. Vycházeje ze
shodných tvrzení účastníků a provedených důkazů dospěl odvolací soud k závěru,
že účastníci se sice dohodli na ceně za dílo (90.000,- Kč), neprojevili však
shodnou vůli směřující k ujednání o předmětu díla, k uzavření smlouvy tedy
nedošlo. Dle odvolacího soudu nelze totiž shodnou vůli ohledně předmětu díla
dovodit ani z textu objednávky ze dne 19. 4. 1994, ani z jiných důkazů, které
byly v řízení provedeny, není tedy zřejmé, zda byl objednán realizační
projekt, jak tvrdí žalobkyně, či pouze projekt v rozsahu pro stavební povolení,
jak tvrdí žalovaný. Odvolací soud přitom argumentuje „vyhláškami č. 43/1990
Sb. a č. 262/92 Sb.“ s tím, že pojem projektová dokumentace „je pojmem
obecným, který se skládá jednak z projektu stavby a jednak dokumentace
skutečného provedení stavby“ a dovozuje, že „žalobce své tvrzení o existenci
smlouvy na zhotovení projektové dokumentace skutečného provedení stavby
neprokázal“. Nárok na náhradu škody proto není důvodný, neboť „není-li smluvní
vztah, nemohlo dojít ze strany žalovaného k porušení smluvní povinnosti jako
předpokladu odpovědnosti za vzniklou škodu“.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně. Dle jejího
názoru je řízení postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.) a skutková zjištění, z
nichž rozhodnutí vychází, nemají oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3
o.s.ř.).
Dovolatelka namítá,
1) že již první rozsudek v této věci ze dne 22. 2. 2000, č.j. 8 C
159/95-135, nabyl právní moci, neboť odvolání, které tehdy žalovaný podal, bylo
opožděné,
2) že ing. K. (žalovaný) svým tehdejším odvoláním napadl i výrok, jímž
byla žaloba zamítnuta proti původně prvému žalovanému, společnosti L. s.r.o.,
která mohla být solidárně zavázána spolu s ním, odvolací soud však o odvolání
ve vztahu ke společnosti vůbec nerozhodl,
3) a že závěr odvolacího soudu o tom, že se nepodařilo prokázat
existenci smluvního vztahu mezi účastníky, je v rozporu s provedenými důkazy.
Odvolatelka v souvislosti s touto námitkou rekapituluje zjištění z jednotlivých
důkazů učiněná a zdůrazňuje, že odvolací soud přehlíží, že stavba byla
realizována na základě dokumentace žalovaným zpracované, žalovaný u této stavby
vykonával funkci stavebního dozoru, sám navrhl dodatečné kotvení střechy v
době, kdy stavba byla takřka dokončena, projekt tedy nemohl být určen pouze pro
stavební povolení. Příčinou vzniku škody byl návrh dodatečného kotvení střechy
a další vady projektové dokumentace, tedy její nekompletnost a zvolený způsob
technického řešení – z tohoto hlediska je dle dovolatelky nerozhodné, zda
projektová dokumentace byla zpracována v rozsahu pro stavební povolení, či pro
realizaci stavby.
Žalovaný ve svém vyjádření dovolatelčinu argumentaci zpochybňuje, dovolání
považuje za nedůvodné a zdůrazňuje především nedostatek své pasivní legitimace
ohledně podstatné části nároku, tj. co do 1,953.879,-Kč. Je přesvědčen, že
dovolatelka jej měla uplatnit vůči původně žalované společnosti L. s.r.o. z
titulu práva z odpovědnosti za vady díla – střechy.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve
věci samé.
Soud se zabýval nejprve namítanými vadami řízení, o nich dovolatelka tvrdí, že
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.a/
o.s.ř.). Jiné vady řízení tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají (§ 242
odst. 3 o.s.ř.).
Ad 1)
Námitka spočívající v tom, že již rozsudek soudu prvého stupně ze dne 22. 2.
2000, č.j. 8 C 159/95-135 nabyl právní moci, není důvodná. Tento rozsudek byl
zrušen pravomocným usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 11. 2004, č.j. 25 Co
155/2004-336, které nelze přezkoumat. Přesto je však vhodné dodat, že odvolací
soud tehdy včasnost podaného odvolání řešil a své rozhodnutí založil na úvaze,
která je výsledkem hodnocení důkazů předložených k prokázání včasnosti podaného
odvolání.
Ad 2)
Ani druhá námitka není v tomto sporu namístě. Z obsahu spisu vyplývá, že na
straně žalované vystupovaly původně dva subjekty: společnost L. s.r.o. -
zhotovitelka střechy na základě smlouvy o dílo z 10. 8. 1994 a žalovaný. Vůči
společnosti byl nárok tak, jak vyplývá ze skutkových tvrzení, uplatněn v
rozsahu částky 1,953.879,- Kč z titulu odpovědnosti za vady díla na základě
uvedené smlouvy zhotoveného, ve zbytku z titulu odpovědnosti za tzv. jinou
škodu v souvislosti s vadami díla vzniklou. Nárok uplatněný vůči žalovanému má
základ ve sporné smlouvě o zhotovení projektové dokumentace a opírá se o
tvrzení, že v důsledku vad dokumentace vznikla tzv. jiná škoda při rekonstrukci
střechy (škoda, kterou nelze uplatnit z titulu odpovědnosti za vady projektu).
Uplatněn byl tudíž nárok mající ve vztahu ke každému ze žalovaných samostatný
skutkový základ, vůči každému z nich mohl být uplatněn samostatnou žalobou.
Žalovaní měli v tomto řízení postavení samostatných společníků. Samostatný
společník je oprávněn podat odvolání jen za sebe (shodně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu 2 Odon 176/97 uveřejněné pod číslem 3/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Odvolání podané samostatným společníkem do výroku,
který se týká jiného samostatného společníka, není podáno oprávněnou osobou a
nemá proto vzhledem k dikci § 206 odst. 1 o.s.ř. vliv na právní moc příslušného
výroku bez ohledu na to, že o něm odvolací soud nerozhodl.
Ac 3)
Dovolací soud posuzoval konečně meritum rozhodnutí odvolacího soudu z důvodů v
dovolání uplatněných tak, jak je dovolatelka vymezila (§ 242 odst. 3 věta prvá
o.s.ř.) a zabýval se třetí a poslední námitkou spočívající v tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu, vycházející ze závěru o neexistenci smlouvy o dílo, nemá
oporu v provedeném dokazování.
Skutkovým zjištěním, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je míněn výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., buď proto, že soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak v řízení najevo nevyšly, nebo naopak rozhodné skutečnosti, které byly
prokázány nebo vyšly za řízení najevo (ať již v řízení před soudem prvého, či
druhého stupně) opominul, nebo proto, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků,
které vyšly najevo jinak, je logický rozpor. Skutkové zjištění nemá oporu v
provedeném dokazování, jde-li o skutečnosti významné pro posouzení věci z
hlediska práva hmotného.
Odvolací soud, jak již uvedeno, založil své rozhodnutí na tom, že mezi
účastníky nebyla uzavřena smlouva o dílo, neboť ve smyslu § 536 odst. 1
obch.zák. nebyl sjednán předmět díla, resp. nebyla prokázána vůle účastníků k
uzavření smlouvy o dílo na projekt určený pro realizaci stavby a žalovaný tudíž
neodpovídá za vzniklou škodu vzhledem k neexistenci závazku, jehož porušení je
předpokladem takové odpovědnosti (§ 373 obch. zák.). Tento svůj závěr o
nemožnosti prokázat skutečnou vůli účastníků k uzavření smlouvy opřel o
zjištění učiněné z písemné objednávky ze dne 19. 4. 1994, kterou žalobkyně u
žalovaného objednala „vypracování projektu na sedlovou střechu na hlavní
budovu základní školy včetně vyprojektování svodů vody do veřejné kanalizace“.
Ostatní důkazy, konkrétně svědecké výpovědi, označil za nezpůsobilé vůli
účastníků prokázat.
Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a
vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Požadavek určitosti vůle
souvisí s jejím projevem. Za neurčitý lze projev vůle označit jen tehdy,
nelze-li tuto neurčitost (nejednoznačnost) odstranit ani pomocí výkladových
pravidel.
O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů, a o takový
vztah zde nepochybně jde (§ 261 odst. 1 obch. zák.), platí, že se vykládají
podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které byl určen,
znám nebo jí musel být znám (§ 266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev
vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu,
který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle
určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se
jim zpravidla v tomto styku přikládá (§ 266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu
vůle je třeba vzít náležitý zřetel ke všem okolnostem s projevem vůle
souvisejícím, včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou
strany zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to povaha věci
připouští. (§ 266 odst. 3 obch. zák.).
Odvolací soud při hodnocení projevu vůle účastníků dle výkladových pravidel
shora uvedených nepostupoval. Ve svém rozhodnutí akcentoval pouze některá
zjištění či skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, zaměřil se především na
výklad pojmu „projektová dokumentace“ obsažený ve smlouvě dle předpisů
upravujících stavební řízení, opominul však okolnosti pro výklad projevu vůle
významné. Nepřípadně argumentoval vyhláškou č. 43/1990 Sb., která byla zrušena
zákonem č. 262/1992 Sb., a nahrazena až s účinností od 1. 1. 2007 vyhláškou o
dokumentaci staveb č. 499/2006 Sb., a zaměnil pojmy „dokumentace pro realizaci
stavby“ a „dokumentace skutečného provedení“. (Dokumentace skutečného provedení
stavby bývá zpracována až po dokončení díla a předkládána je stavebníkem
stavebnímu úřadu v rámci kolaudačního řízení pro porovnání skutečného provedení
stavby s ověřenou dokumentací - srovnej např. § 81 zák. č. 50/76 Sb.,
stavebního zákona ve znění účinném v rozhodné době, dnes § 122 odst. 3, § 125
zák. č. 183/2006 Sb.).
Pro posouzení této věci přitom není podstatné, zda a jakým způsobem je pojem
projekt, či projektová dokumentace definován v předpisech stavebního řízení,
tím méně pak, zda ten který z účastníků jednal v souladu či v rozporu s
předpisy stavební řízení upravujícími. Podstatné je však, jaký význam je tomuto
pojmu zpravidla přikládán v obchodním styku a jaká je vůle jednajících osob, na
níž lze v daném případě usuzovat mimo jiné z okolností, za nichž byl projev
vůle učiněn, a z okolností které následovaly (z následného chování stran).
Ze skutkových zjištění soudy učiněných je zřejmé, že žalovaný na základě
objednávky shora uvedené vystavil zálohovou fakturu, přijal částku 45.000,- Kč
představující 50% sjednané ceny a zpracoval projekt, na jehož základě skutečně
byla rekonstruována střecha základní školy v majetku obce. Rekonstrukce právě
dle tohoto projektu proběhla s vědomím obou účastníků a za přímé účasti
žalovaného, který projekt doplnil (jen) o některé technické detaily, který na
stavbě zároveň působil jako stavební dozor a měl (jak odvolací soud zdůraznil)
majetkovou účast ve společnosti zhotovitele.
S přihlédnutím ke shora uvedeným výkladovým pravidlům při vědomí toho, že
volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné závěry o
projevené vůli (podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti) a též při
zdůraznění často opomíjené zásady, že smlouvy jsou stranami uzavírány proto,
aby platily a aby strany jimi byly vázány, a dosáhly tak jimi zamýšleného cíle,
dospěl dovolací soud na základě uvedených skutkových zjištění k závěru, že
smlouva o dílo mezi účastníky uzavřená formou akceptace objednávky ze dne 19.
4. 1994, není neurčitá. Projev vůle směřoval k ujednání o vytvoření projektu
(za úplatu), podle něhož měla být a také skutečně byla realizována sedlová
střecha na budově školy v obci B.. Jinak řečeno, zhotovitel se zavázal k
provedení určitého díla za určitou cenu, které také vytvořil. Smlouva mezi
účastníky uzavřená je tedy platnou smlouvou o dílo ve smyslu § 536 odst. 1
obch. zák.
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu o tom, že neexistuje smluvní vztah
jako předpoklad odpovědnosti za vzniklou škodu (§ 373 obch. zák.) je nesprávný,
vycházející ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Dovolací soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu, včetně závislých
výroků o nákladech řízení, zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a vrátil mu
věc k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Vzhledem k argumentům žalovaného obsaženým v jeho vyjádření k podanému dovolání
považuje dovolací soud za potřebné jen dodat, že zbývá důsledně posoudit, zda
existují na straně žalovaného všechny předpoklady pro vznik odpovědnosti za
vzniklou škodu (včetně příčinné souvislosti) s přihlédnutím ke způsobu, jímž
škoda (ta či ona) vznikla.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. ledna 2009
JUDr. Miroslav
Gallus
předseda senátu