32 Cdo 2085/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v
právní věci žalobkyně A. C., s. r. o., zastoupené JUDr. J. V., advokátem proti
žalované č. 1 A. H., a. s., zastoupené prof. JUDr. P. H., DrSc., advokátem a
žalovanému č. 2 Ing. K. S., zastoupeného JUDr. E.H., advokátkou o ochraně
proti jednání nekalé soutěže, vedené u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 1
Cm 260/98, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
29. listopadu 2006 č.j. 3 Cmo 149/2006-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované č. 1 na náhradě
nákladů dovolacího řízení částku 12.257 Kč k rukám Prof. JUDr. P. H., DrSc.,
advokáta a žalovanému č. 2 částku 12 257 Kč k rukám JUDr. E. H., advokátky
vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala ochrany proti jednání nekalé
soutěže podanou žalobou, v níž požadovala, aby třem žalovaným (v žalobě
označení jako žalovaná č. 1 A. H., a. s., žalovaná č. 2 A., a. s., a žalovaný
č. 3 Ing. K. S.) byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit
žalobkyni částku 5,697.000,84 Kč s 18 % úrokem z prodlení od 1.1.1998 do
zaplacení jako náhradu škody a částku 1,000.000,- Kč jako přiměřené
zadostiučinění, a dále aby žalobkyni bylo přiznáno oprávnění uveřejnit znění
rozsudku v tisku na náklady žalovaných.
Dle žalobního tvrzení se všichni tři žalovaní dopustili vůči žalobkyni
jednání nekalé soutěže spočívající jednak v odlákání zaměstnanců oddělení
agrochemikálií žalobkyně a jejich přetažení do pracovního poměru u Ch.,
vytvořené k tomu předtím mj. žalovanými A., a.s. a Ing. K. S., jednak v
odlákání a přetažení obchodních partnerů žalobkyně nově založenou společností
Ch., a dále též v porušení obchodního tajemství žalobkyně využitím poznatků o
okruhu odběratelů žalobkyně, jeho obchodní a cenové politice, jež měl z titulu
své funkce žalovaný Ing. K. S. a které předal (tak jako své znalosti i ostatní
bývalí zaměstnanci žalobkyně) Ch. pro zahájení jejího podnikání, které mělo za
následek ochromení činnosti žalobkyně v obchodování s agrochemikáliemi.
Žalovaní (první žalovaná jako nástupkyně A., a.s. i Ch.) tak podle žalobkyně
měli dopustit jednání, jímž naplnili podmínky generální klauzule (§ 44 odst. 1
obchodního zákoníku, dále jen obch. zák.) a dále skutkových podstat
parazitování na pověsti (§ 48 obch. zák.) a porušení obchodního tajemství (§ 51
obch. zák.).
Městský soud v Praze, veden právním názorem odvolacího soudu
(rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. května 2004 č.j. 3 Cmo
153/2003-105, který svým usnesením zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne
2. dubna 2003 č.j. 1 Cm 260/98-68 s tím, že uložil soudu prvního stupně, aby v
novém řízení doplnil dokazování ve vztahu k „přetažení“ rozhodujících
pracovníků z oddělení agrochemikálií žalobkyně a ve vztahu k tvrzenému
„přetažení“ obchodních partnerů), rozsudkem ze dne 6. dubna 2005 č.j. 1 Cm
260/98-181 a doplňujícím rozsudkem ze dne 30. května 2005 č.j. 1 Cm
260/98-195 zamítl všechny požadavky žalobkyně a rozhodl o nákladech řízení.
Podle závěru soudu prvního stupně jednání žalovaných nenaplňuje znaky
generální klauzule nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák., není tedy
nekalosoutěžním jednáním a není nutno dále zjišťovat, zda by mohlo naplnit
znaky jednotlivých skutkových podstat vytýkaných žalobkyní, tedy parazitování
na pověsti podle § 48 obch. zák. nebo porušení obchodního tajemství podle § 51
obch. zák. Soud prvního stupně se tedy dále nezabýval zkoumáním vzniku a výše
škody a odpovědnosti za ni, stejně jako zkoumáním oprávněnosti nároku na
přiměřené zadostiučinění. Protože žalovaní měli ve sporu plný úspěch, náleží
jim náhrada nákladů řízení v plné výši.
Z těchto důvodů byly soud prvního stupně zamítl všechny požadavky
žalobkyně, tj. požadavek na zaplacení náhrady škody ve výši 5,697.000,84 Kč s
příslušenstvím i požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši
1,000.000,- Kč (I. výrok), zamítl návrh žalobkyně na uveřejnění znění tohoto
rozsudku v tisku (výrok doplňujícího rozsudku) a rozhodl o nákladech řízení
(II. až IV. výrok)
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání.
V průběhu odvolacího řízení došlo ke zrušení společnosti dosavadní
druhé žalované (A., a.s.) a v řízení bylo pokračování s první žalovanou (A. H.,
a. s.) rovněž jako s právní a procesní nástupkyní dosavadní druhé žalované, jak
plyne z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. ledna 2006 č.j. 3 Cmo
259/2005-21 (dále již jen první žalovaná). Ing. K. S. je proto v záhlaví i
odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2006 č.j. 3 Cmo
149/2006-262 i nadále již označován jako žalovaný č. 2.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále též odvolací soud)
rozsudkem ze dne 29. listopadu 2006 č.j. 3 Cmo 149/2006-262, p o t v r d i l
rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku v zamítavých
výrocích ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej z m ě n i l tak, že
žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované č. 1 částku
532.971,73 Kč a žalovanému č. 2 částku 381.299,80 Kč ve lhůtě tří dnů od
právní moci rozsudku (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení
(výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal podle ustanovení § 212 a násl. občanského
soudního řádu, dále jen o.s.ř.) napadený rozsudek, jakož i řízení, které
předcházelo jeho vydání a poté, co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že
odvolání žalobkyně není důvodné.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního
stupně učinil z navržených a provedených důkazů odpovídající a dostatečná
skutková zjištění, která odvolací soud jako správná přejal, a z nich vyvodil i
správné právní závěry. Dále dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně
není nepřezkoumatelný, ani neobsahuje takové vady, pro které by muselo být
rozhodnuto o zrušení rozsudku.
Odvolací soud vycházel ze všech důkazů provedených soudem prvního
stupně i z doplněného dokazování (doplnění skutkových zjištění se podstatněji
nedotklo rozhodných okolností, z nichž své závěry dovodil již soud prvního
stupně) a dospěl k závěru, stejně jako soud prvního stupně, že žalobkyni se
nepodařilo prokázat tvrzení, že se žalovaní dopustili nekalosoutěžního jednání
podle § 44 odst. 1 obch. zák.
Žalobkyní tvrzené neoprávněné sdělení ze strany žalovaného Ing. S.
jinému soutěžiteli skutečností, jež tvořily údajné obchodní tajemství
žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, tj. porušení obchodního tajemství, v
jehož důsledku údajně došlo k oslovení zákazníků žalobkyně, resp. její právní
předchůdkyně, se žalobkyni (přes opakované výzvy soudu prvního stupně k
doplnění skutkových tvrzení tak, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní informace měl
žalovaný Ing. S. sdělit a další žalovaný neoprávněně využít, a jak žalobkyně
zajišťovala utajení těchto informací) nepodařilo prokázat. Žalobkyní vytýkaná
spoluúčast žalovaných na založení a vzniku jiného soutěžitele a tím
spolupůsobení při odlákání části klientely žalobkyně ve prospěch svůj i jiného
soutěžitele bylo správně soudem prvního stupně hodnoceno jako prostá realizace
práva podnikat, tedy jednání, které není v rozporu s dobrými mravy soutěže.
Podle názoru odvolacího soudu žádná zjištění nemohou nic změnit na správnosti
závěrů soudu prvního stupně, který dovodil, že nejsou-li v daném případě
splněny všechny předpoklady nekalé soutěže podle ustanovení § 44 odst. 1 obch.
zák. (generální klauzule), nemůže se jednat o nekalosoutěžní jednání žalovaných.
Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně doplňujícího
rozhodnutí, jímž byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu, podle ust. § 219
o.s.ř. jako věcně správné potvrdil, ve výroku o nákladech řízení pak jen s
tím, že správná výše těchto nákladů činí více, než bylo soudem prvního stupně
stanoveno (viz výše - výrok I.).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v zákonné lhůtě dovoláním,
opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť je
přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena a odvolací soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem
(ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.). Z dovolání vyplývají jako dovolací důvody
podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř., tj. že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení věci.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že v daném případě nesprávně
dovozuje, stejně jako soud prvního stupně, že jednání spočívající v tom, že
ředitel a místopředseda představenstva žalobkyně spolu s konkurentem žalobkyně
založí další obchodní společnost, jež má přímo žalobkyni konkurovat, a přímo
působí i na pracovníky žalobkyně tak, že s nimi podepíše dohodu o ukončení
pracovního poměru, nabídne jim zaměstnání v nové společnosti a také do této
nové společnosti je přijme, není nekalosoutěžním jednáním. Dle tvrzení
dovolatelky jí byla tímto jednáním způsobena újma a konkurenční společnost
angažováním pracovníků žalobkyně získala výhodu. Dovolatelka zdůrazňuje, že
jednání obou žalovaných nemůže být bez vlivu na odchod pracovníků žalobkyně.
Nesprávnost posouzení odvolacího soudu zjišťuje dovolatelka také ohledně jí
tvrzeného nekalosoutěžního jednání spočívajícího v oslovení obchodních partnerů
žalobkyně a porušení obchodního tajemství, v němž odvolací soud spatřuje běžné
konkurenční jednání a toto jednání, dle tvrzení dovolatelky, izoluje od
založení konkurenční společnosti druhým žalovaným, přetažení pracovníků
žalobkyně a využití jejich znalostí a informací o okruhu odběratelů žalobkyně,
její obchodní a cenové politice atd.
Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a to
zejména když dospěl k závěru, že založení obchodní společnosti ředitelem
společnosti žalobkyně a místopředsedou představenstva je sice jednáním, které
je v rozporu s dobrými mravy soutěže, nicméně že toto jednání újmu žalobkyni
nepřivodilo.
S ohledem na skutečnosti uvedené v dovolání dovolatelka navrhuje, aby
dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu k oběma žalovaným zrušil a
věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaní č. 1 a č. 2 podali k dovolání vyjádření, ve které navrhují
odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť rozhodnutí obou soudů
považují za věcně správné.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v
úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o.s.ř. je
dovolací soud - s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím
důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené
rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla,
resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání
pak není založena pouhým tvrzením dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu
zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu,
že tomu tak vskutku je.
V projednávané věci - jak je patrno z obsahu dovolání - dovolatelka
vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně právně posoudil věc a proto dospěl k
nesprávnému závěru, že jednání žalované není jednáním nekalosoutěžním.
Dovolatelka směřovala na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Dovolatelka však řádně nevymezila, co považuje za právní otázku zásadního
významu, ani takovou otázku ve svém dovolání neformulovala.
Dovolací soud se ztotožňuje s rozhodnutím obou soudů ohledně věcného
posouzení uplatněného nároku žalobkyně. Dovolací soud, stejně jako oba nižší
soudy, shledal, že jednáním žalovaných nebyly kumulativně splněny všechny tři
základní podmínky nekalé soutěže podle § 44 odst. 1 obch. zák. (generální
klauzule). Odvolací soud tedy v daném případě rozhodoval v souladu s hmotným
právem i v souladu se soudní judikaturou - viz např. rozhodnutí Vrchního soudu
v Praze sp.zn. 3 Cmo 143/94 (z odůvodnění rozhodnutí: „Nelze nikomu zakázat
přijímání do pracovního poměru pracovníků dříve zaměstnaných u konkurenta,
neboť takovým opatřením by nebyla uložena povinnost pouze účastníku řízení, ale
i uchazečům o zaměstnání, na nichž nelze spravedlivě požadovat strpění takové
povinnosti.“ ... „Skutečnost, že vznikl navrhovateli konkurující podnik a
přijímá pracovníky, kteří s navrhovatelem v souladu s právními předpisy
rozvázali pracovní poměr, nelze považovat za stav porušující zákaz jednání
nekalé soutěže.“). Dovolací soud konstatuje, že není nutné řešit další otázky,
tj. podmínky konkrétních skutkových podstat - parazitování na pověsti podle §
48 obch. zák. nebo porušení obchodního tajemství podle § 51 obch. zák.,
nebyla-li naplněna generální klauzule nekalé soutěže.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění
dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci; také k ní je však možné přihlížet jen v případě přípustného
dovolání (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), nikoli však u dovolání, jehož
přípustnost je zvažována dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Výjimečně může být v
dané souvislosti relevantní i dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není
takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad
(procesněprávního) předpisu.
V dané věci se však o uvedený případ nejedná. Podstatou problému je
jiná než právní otázka, a sice otázka skutkového stavu věci. Dovolatelka
nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry
považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým
skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl.
Dovolací soud však není oprávněn, jak výše uvedeno, při zkoumání
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zabývat se jinými
než právními otázkami a je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v řízení před soudem prvního a druhého stupně,
jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový
stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat
změny.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení § 243a
odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l
(ustanovení § 243b odst. 5, věta první, a § 218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, §
224 odst. 1, § 151 odst. 1 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
mají žalovaní č. 1 a 2 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení
každý za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají
z odměny advokáta ve výši 10.000 Kč /§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v
návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění
vyhlášky č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení (advokátní tarif)/ a z paušální částky náhrady hotových výdajů
advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č.
276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov.
§ 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12. 257
Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto
rozhodnutí, mohou žalovaní č. 1 a č. 2 podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. července 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu