32 Cdo 2127/2009

32 Cdo 2127/2009

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.

Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v

právní věci žalobkyně SPORTEN, a. s., se sídlem v Novém Městě na Moravě, U

Pohledce 1347, PSČ 592 31, identifikační číslo osoby 15 53 14 57, zastoupené

Mgr. Janem Hudákem, advokátem, se sídlem v Brně, Dvořákova 13, PSČ 602 00,

proti žalovanému J.M., zastoupenému JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, se

sídlem v Liberci 2, Na Poříčí 116/2, PSČ 460 01, o zaplacení částky

2,400.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm

144/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.

listopadu 2008, č. j. 3 Cmo 197/2008-174, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu

2008, č. j. 3 Cmo 197/2008-174, se

zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. listopadu

2007, č. j. 37 Cm 144/2006-101, uložil

žalovanému zaplatit žalobkyni částku 2,400.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o

nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.). Soud prvního stupně vyšel při posuzování důvodnosti žaloby z toho, že žalobkyně

(jež je výrobkyní lyží a dalšího sportovního vybavení) uzavřela jako

objednatelka se žalovaným (jenž je profesionálním sportovcem) jako

obstaravatelem 15. října 2003 smlouvu o provedení reklamy (dále též jen

„smlouva“) na dobu určitou - do 30. září 2006 - podle ustanovení § 269 odst. 2

obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), v níž se zavázala poskytnout

žalovanému skokanské lyže, reklamní a propagační materiály a vyplácet finanční

odměnu za zajištění reklamy a propagaci lyží značky Sporten při umístění na

prvních místech v závodech. V článku III bodu 3.1. smlouvy se žalovaný zavázal

k provádění reklamy a propagace značky Sporten mimo jiné výhradním používáním

lyží této značky a současně se zavázal zaplatit žalobkyni za každý případ

„provinění“ proti povinnostem uloženým smlouvou smluvní pokutu ve výši

150.000,- Kč. V článku IV bodu 4.2. smlouvy byly dohodnuty podmínky pro

odstoupení od smlouvy žalovaným. Přípisem z 10. listopadu 2005 žalovaný od

smlouvy odstoupil z důvodu, že lyže poskytnuté žalobkyní jsou konstrukčně velmi

zastaralé, jejich vývoj je velmi úzký, lyže vykazují vady, které žalobkyně nemá

zájem odstranit, a žalovaný tak dosahuje podstatně horších výsledků. Žalobkyně

vyúčtovala žalovanému přípisem z 8. března 2006 smluvní pokutu ve výši

6,450.000,- Kč za porušení povinností uvedených v článku III bodu 3.1. písm. a)

smlouvy ve 43 případech s uvedením data, kdy se tak stalo, typu závodu a místa

konání. Z této částky uplatnila v řízení jen část za porušení smlouvy v 16

případech na závodech v době od 8. července 2005 do 25. listopadu 2005

uvedených pod bodem 1 až 16 shodně v přípise z 8. března 2006 i v žalobě.Soud

prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný porušil povinnosti dohodnuté v

článku III bodu 3.1. písm. a) smlouvy, protože začal používat lyže konkurenční

značky Elan, což bylo mezi účastníky nesporné, stejně jako četnost porušení

smlouvy. Přitom není rozhodné, zda lyže jiné značky byly lepší a jakých

výsledků s těmito jinými lyžemi žalovaný dosáhl. Odstoupení od smlouvy

žalovaným nemá oporu v zákoně ani ve smlouvě, když nenastal žádný z důvodů

předvídaných smlouvou. Pro moderaci smluvní pokuty neshledal důvody s tím, že

marketingová síla televizních přenosů ze sportovních soutěží mezinárodního

významu, je značná. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem označeným v záhlaví změnil

rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl (první výrok)

a rozhodl o nákladech řízení státu (druhý výrok) a nákladech řízení účastníků

před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Odvolací soud opakoval důkaz smlouvou o provedení reklamy a zjistil, že

žalobkyně se zavázala v článku II smlouvy k zajištění reklamy a propagace lyží

značky Sporten při skocích na lyžích, kterých se žalovaný jako skokan na lyžích

účastní, a to při trénincích i závodech, vybavit žalovaného lyžemi pro

testování a 3 páry skokanských lyží, dále dostatečným množstvím propagačních a

reklamních materiálů a zaplatit žalovanému finanční bonusy v případě dobrého

umístění na závodech zimní sezóny vyjmenovaných ve smlouvě do celkové výše

400.000,- Kč za sezónu. Oproti tomu se žalovaný v článku III bodu 3.1. smlouvy

zavázal k provádění reklamy a propagace značky Sporten při tréninku a závodech

v sezónách 2003 až 2006 a) výhradním používáním lyží značky Sporten, b) svým

vystupováním a sportovními výsledky přispívat k dobré propagaci této značky, c)

poskytnutím své osoby a jména k reklamním účelům této značky, d) účastí na

reklamních akcích žalobkyně konaných podle dohodnutého termínu a e) účastí na

reklamní akci SPORTPRAGUE v dohodnutém termínu. Dále se žalovaný zavázal

zaplatit objednateli smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč za každý případ

provinění proti povinnostem uloženým ve smlouvě a předkládat dvakrát ročně

žalobkyni dokumentaci o provádění reklamy. Předmětem sporu je nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 2,400.000,- Kč

jako součtu 16 smluvních pokut po 150.000,- Kč za 16 porušení závazku

žalovaného nepoužít lyže jiné značky podle článku III bodu 3.1. písm. a)

smlouvy. Skutečnost, že žalovaný nejméně v tomto počtu případů použil lyže jiné

značky, nebyla sporná. Poněvadž smlouva uzavřená mezi účastníky je

nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák., je rozhodné

znění smlouvy, a proto nelze přehlédnout nevyváženost práv a povinností

smluvních stran a její jednostrannost co do zajištění plnění povinností v

neprospěch žalovaného. Odvolací soud zdůraznil, že se nezabýval přiměřeností

smluvní pokuty, neboť ta může být v obchodních vztazích na přiměřenou výši

snížena jen postupem podle ustanovení § 301 obch. zák., ujednání v článku III

však považoval za rozporné s dobrými mravy. Funkce smluvní pokuty -

preventivní, uhrazovací a sankční - a jejich naplnění lze posoudit především s

ohledem na zajištěné povinnosti, jak jsou vymezeny v článku III bodu 3.1. písm. a) až e) smlouvy, a z nich vyplývá, že tyto funkce jsou splněny jen výjimečně v

případě účasti žalovaného na významných závodech zimní sezóny a významných

propagačních akcích. Povinnosti žalovaného však takto ve smlouvě vymezeny

nejsou, jak o tom svědčí i to, že žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty

za porušení závazků v době od července do listopadu 2005, tedy před hlavní

zimní sezónou.

Má-li smluvní pokuta z hlediska jejího souladu s dobrými mravy

odpovídat funkcím, jež by měla plnit, je „přehnaná“ i její pevná výše a

nevyváženost k případným bonusům žalovaného a ztrácí se tak zcela její

preventivní i sankční funkce, které by z hlediska dobrých mravů plnila spíše

tehdy, jestliže by byla sjednána v nižší hodnotě pro porušení konkrétní, co do

zásahu do majetkové i nemajetkové sféry žalobkyně zásadní, povinnosti. Odvolací soud uzavřel, že s ohledem na výrazný nepoměr mezi právy a povinnostmi

účastníků, nepoměr pevné výše smluvní pokuty a mnohdy zanedbatelného dopadu

sankcionovaného porušení povinností do sféry žalobkyně, dále jednostrannost

sjednaného zajištění závazků a nedostatek naplnění funkcí smluvní pokuty, je

ujednání o smluvní pokutě rozporné s dobrými mravy, a proto neplatné podle

ustanovení § 39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Vedle tohoto závěru považoval úpravu závazků zajištěných smluvní pokutou za

nejasnou a neurčitou, připouštějící různý výklad, když není zřejmé, zda sankce

byla sjednána jedna pro jedno i pokračující jednání, spočívající v porušení

jednoho závazku, nebo vzniká právo na smluvní pokutu opakovaně pro jednotlivá

opakující se porušení té samé povinnosti, např. poskytnout své jméno a osobu k

reklamě žalobkyně, a není zřejmé, s jakým porušením je sankce spojena v případě

závazku svým vystupováním a sportovními výsledky přispívat k dobré propagaci

značky Sporten. S odkazem na ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. odvolací soud

dovodil, že ujednání o povinnostech žalovaného zajištěných smluvní pokutou,

jakož i samotné ujednání o smluvní pokutě s nimi spojené, je neurčité, a proto

podle ustanovení § 37 obč. zák. neplatné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do

přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu

(dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud porušil zásadu předvídatelnosti, dospěl-li

k závěru, že věc lze posoudil po právní stránce jinak než podle jejího názoru,

s touto skutečností ji v rozporu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. neseznámil a nevyzval k doplnění rozhodných skutečností k nároku na náhradu

škody skutečně vzniklé, nikoliv jen jako paušalizované náhrady škody uplatněné

prostřednictvím smluvní pokuty. Rozsudek odvolacího soudu považuje dále za

nepřezkoumatelný, neboť se nevypořádal s výroky II. a III. rozsudku soudu

prvního stupně, uvedl-li ve výroku, že se mění jen výrok I. rozsudku soudu

prvního stupně. Nově tedy byla uložena dovolatelce povinnost zaplatit náklady

řízení státu a žalovanému, aniž by byla změněna rozsudkem soudu prvního stupně

žalovanému uložená povinnost zaplatit náklady řízení státu a dovolatelce. V rovině právního posouzení věci dovolatelka nesouhlasí se závěry odvolacího

soudu, podle nichž je ujednání o smluvní pokutě neplatné pro rozpor s dobrými

mravy a pro neurčitost. Namítá, že podle smlouvy se měl žalovaný zúčastnit

závodů na nejvyšší úrovni na lyžích značky Sporten a tímto způsobem značku

propagovat. Jde o vysoce účinnou reklamu, neboť téměř všechny závody, kterých

se žalovaný zúčastnil, byly živě nebo ze záznamu mezinárodně přenášeny

desítkami televizních stanic ve státech, v nichž jsou lyže značky Sporten

prodávány. Škoda způsobená nepropagací v televizních přenosech a negativní

reklamou související s propagací jiné značky lyží se obtížně vyčísluje, proto

bylo splnění závazku žalovaného zajištěno smluvní pokutou ve sjednané výši. Výši smluvní pokuty nelze porovnávat s hodnotou protiplnění, jež měl žalovaný

obdržet, ale s výší potencionální škody, kterou mohl dovolatelce způsobit. Odvolací soud pominul otázku smluvní volnosti a podnikatelského rizika v

obchodních vztazích. Pro žalovaného byla hodnota smluvního protiplnění

dostatečná. Dovolatelka poukazuje na to, že žalovaný v rámci své procesní

obrany nenamítal neplatnost ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými

mravy nebo pro neurčitost. V obchodních vztazích nelze smluvní ujednání

poměřovat dobrými mravy, nýbrž jen ustanovením § 265 obch. zák. o poctivém

obchodním styku. Jde-li o posouzení výše smluvní pokuty, pak má soud k

dispozici ustanovení § 301 obch. zák., nikoliv obecné ustanovení o dobrých

mravech. Ostatně obrana žalovaného v odvolacím řízení byla založena právě na

uplatnění moderačního práva soudem. Dovolatelka zdůrazňuje, že ujednání o smluvní pokutě není neurčité. Žalobou byl

uplatněn nárok na zaplacení smluvní pokuty za opakované porušení článku III

bodu 3.1. písm. a) smlouvy, v němž se žalovaný zavázal k výhradnímu používání

lyží značky Sporten a k zaplacení smluvní pokuty ve výši 150.000,- Kč za

každý případ provinění proti povinnostem uloženým smlouvou.

Formulace „za každý

případ provinění“ není neurčitá, protože každá účast na závodě je dostatečně

ohraničeným jednáním v tom smyslu, že každou takovou účast lze označit za jedno

ukončené porušení povinnosti používat výhradně lyže značky Sporten. Především

je však nutno přihlížet k tomu, jak toto smluvní ujednání vykládají smluvní

strany a v tomto směru mezi nimi nebylo sporu, o čemž svědčí korespondence před

podáním žaloby. Podotýká, že argumentaci odvolacího soudu nelze přijmout i z

toho důvodu, že je možná i minimální varianta spočívající ve vyúčtování nejméně

jedné smluvní pokuty za pokračující porušující jednání ve výši 150.000,- Kč. Žaloba se netýká smluvní pokuty za porušení povinností uvedených v článku III

bodu 3.1. písm. b) až e) smlouvy, ale pouze za opakované porušení povinnosti

uvedené pod písmenem a). Znění ujednání pod písmeny b) a c) tohoto článku pak

odvolací soud použil na podporu svých hodnotících závěrů ve vztahu k článku III

bodu 3.1. písm. a) smlouvy. V čem spatřuje neplatnost tohoto ujednání však

neuvedl. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc

mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za

nedůvodné. Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací

řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona

č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve

znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve

znění účinném do 30. června 2009.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i

důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým

vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího

soudu zejména co do správnosti právního posouzení věci.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem

nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož je ujednání o

smluvní pokutě obsažené v článku III bodu 3.1. smlouvy neplatné podle

ustanovení § 39 obč. zák., protože se příčí dobrým mravům, a ujednání o

povinnostech žalovaného zajištěných smluvních pokutou včetně ujednání o smluvní

pokutě s nimi spojené i pro neurčitost podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.

K otázce neplatnosti ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích z

důvodu, že se příčí dobrým mravům, se Nejvyšší soud vyslovil v době po vydání

rozhodnutí odvolacího soudu v rozsudku velkého senátu uveřejněném pod číslem

81/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2010“). V něm

odůvodnil závěr, podle něhož ujednání o smluvní pokutě je možno v

obchodněprávních vztazích posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s

dobrými mravy podle ustanovení § 39 obč. zák. pouze v případě, že se dobrým

mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i

případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní

pokuta.

V intencích zmíněného R 81/2010 není pro posouzení, zda se ujednání o mluvní

pokutě příčí dobrým mravům, rozhodné, zda ujednání o smluvní pokutě zajišťuje

plnění povinností obou stran či pouze jedné smluvní strany, zda práva a

povinnosti stran jsou vyvážené a jaká byla dohodnuta výše smluvní pokuty.

Významné je pouze posouzení, zda se dobrým mravům příčily okolnosti, za

kterých byla smluvní pokuta sjednána. Těmito okolnostmi (mohou jimi být např.

důvody, pro které byla smluvní pokuta vůbec a v této výši sjednána) se odvolací

soud nezabýval, jeho závěr o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě podle

ustanovení § 39 obč. zák., protože se příčí dobrým mravům, proto není správný.

Námitku dovolatelky, že práva a povinnosti objednatele a obstaravatele tak, jak

byly dohodnuty ve smlouvě, a odvolacím soudem posouzeny jako nevyvážené v

neprospěch obstaravatele, jsou v souladu se zásadou smluvní volnosti

uplatňující se ve vztazích mezi podnikateli, nepovažuje dovolací soud za

důvodnou. Smluvní volnost neznamená, že pro obsah právních úkonů nejsou

stanovena omezení a korektivy, jimiž jsou dobré mravy a pro obchodní závazkové

vztahy zásady poctivého obchodního styku. Byť se práva a povinnosti smluvních

stran dohodnuté ve smlouvě jeví být nevyváženými v neprospěch žalovaného, tento

nepoměr nedosahuje intenzity příčení se dobrým mravům a nelze ani dovodit, že

jde o úpravu, jež by byla nepoctivá. Tuto nevyváženost nelze považovat za ten

důvod, pro který by se ujednání o smluvní pokutě příčilo dobrým mravům a bylo

tak neplatné podle ustanovení § 39 obč. zák., nehledě k tomu, že důvodem

neplatnosti ve smyslu tohoto ustanovení mohou být pouze okolnosti, za nichž

byla smluvní pokuta sjednána, jak již bylo výše uvedeno.

S dovolatelkou pak lze souhlasit v názoru, že ani z hlediska funkcí, které by

měla smluvní pokuta plnit a jak se jimi zabýval odvolací soud, nelze toto

ujednání považovat za ujednání, které se příčí dobrým mravům, a to s ohledem na

vliv reklamy na návštěvníky sportovních akcí a diváky televizních přenosů z

těchto akcí. Pokud jde o výši smluvní pokuty, v R 81/2010 Nejvyšší soud

dovodil, že zákon v kogentní úpravě § 301 obch. zák. upřednostňuje zachování

platnosti právního úkonu i v případě nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty a

zakládá pouze možnost moderace. Nenastanou-li jiné okolnosti, nelze v

souvislosti s nepřiměřenou výší smluvní pokuty aplikovat ustanovení § 39 obč.

zák.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v obchodněprávních vztazích by měl být

argument rozporu s dobrými mravy uplatňován co nejméně vzhledem k tomu, že

obchodní zákoník obsahuje společenský korektiv obchodních závazkových vztahů v

ustanovení § 265.Dovolací soud shledává nesprávným rovněž závěr o neplatnosti

ujednání o povinnostech žalovaného zajištěných smluvní pokutou a o smluvní

pokutě podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro neurčitost.

Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a

vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Z ustanovení § 544 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že smluvní pokutu lze sjednat jen

písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího

určení.

Samotné ujednání o smluvní pokutě odpovídá požadavkům určeným ustanovením § 544

odst. 2 obč. zák., neboť je stanoveno, že smluvní pokuta činí 150.000,- Kč za

každý případ provinění proti povinnostem uloženým smlouvou. Toto ujednání nelze

považovat za neurčité. Pokud jde o jednotlivé případy porušení povinností

vyplývajících pro žalovaného ze smlouvy, odvolací soud se při výkladu

povinností omezil pouze na posouzení slovního vyjádření obsahu smlouvy, aniž

blíže zjišťoval vůli účastníků, případně další okolnosti mající význam pro

uzavření a obsah smlouvy. Přitom právní úkon je neurčitý tehdy, jestliže

srozumitelně vyjádřený obsah má takové věcné nedostatky, že je nelze překlenout

ani za použití interpretačních pravidel stanovených v ustanovení § 35 odst. 2

obč. zák. a § 266 obch. zák. Závěru soudu o neurčitosti ujednání proto musí

předcházet aplikace těchto interpretačních pravidel zavazujících k výkladu

právního úkonu nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale zejména podle vůle a

úmyslu jednajících stran. Jestliže tak odvolací soud neučinil a přijal závěr o

neurčitosti smluvní pokuty a jí zajištěných povinností, je jeho právní

posouzení neúplné a tudíž i nesprávné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2

části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu

řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část

věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o

náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta

druhá o. s. ř.).

Namítanými vadami odvolacího řízení se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť ty

nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

.

V Brně dne 27. dubna 2011

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu