U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobkyně Erste Leasing, a. s., se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí
264/18, identifikační číslo osoby 16 32 54 60, zastoupené JUDr. Jiřím
Feichtingerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13,
proti žalované UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská
1525/1, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupené Mgr. Radkem
Majerčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Jugoslávská 597/28, o zaplacení částky
713 684 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 194/2013, o
dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015,
č. j. 6 Cmo 394/2014-94, takto:
Dovolání se odmítá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do
přípustnosti odkázala na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též
jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, přičemž se odvolací soud i soud prvního stupně odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího
soudu změnil a žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení, případně aby
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání
odmítnout a požaduje náhradu nákladů řízení. Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení
- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II
přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z
dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení
této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze
dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, která jsou veřejnosti k
dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolatelka k otázkám „zda je generální prevenční povinnost aplikačně nadřazena
smluvním ustanovením, resp.
zda je smluvní strana povinna z důvodu ochrany
zájmů třetí osoby - podnikatele povinna postupovat v přímém rozporu se
smluvními ustanoveními, a to i za situace, kdy třetí strana sama nepostupovala
dostatečně obezřetně“, „zda je možno uplatnit nárok na náhradu škody z titulu
porušení generální prevenční povinnosti tam, kde bylo možné příslušné právní
skutečnosti a události ošetřit smluvně“, „zda je možno dopad podnikatelského
rizika nahradit generální prevenční povinností“ a „zda je podnikatel při
poskytování úvěru povinen posuzovat dopad na třetí osoby, se kterými není ve
smluvním vztahu“ vymezila jako předpoklad přípustnosti odchýlení se od ustálené
rozhodovací praxe soudu, aniž by uvedla, od které ustálené praxe se řešení
těchto otázek odchyluje. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, pak toto
rozhodnutí není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích
ustanovení § 237 o. s. ř. Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu není řádně odůvodněno,
aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka
vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání
lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Doplnila-li žalovaná dovolání podáním ze dne 6. srpna 2015, dovolací soud
nemohl k tomuto podání přihlédnout, neboť tak učinila po lhůtě určené k podání
dovolání, jež uplynula dne 17. dubna 2015 (srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.). Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během
níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku
absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu