32 Cdo 2194/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobce P. f. Č. r., zastoupeného Mgr. P. M., advokátem,
proti žalovanému P. K., o zaplacení 1,423.072,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 Cm 81/2000, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2006, č.j. 5 Cmo
255/2005-134, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. prosince 2006, č. j. 5 Cmo
255/2005-134, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. března 2005, č.j. 7 Cm 81/2000-76,
rozhodl v předmětné věci, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
548.766,- Kč (výrok I.), ohledně částky 874.306,- Kč žalobu zamítl (výrok II.)
a dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů
řízení částku 18.176,50 Kč (výrok III.).
Předmětem řízení byl nárok na úroky z prodlení v denní sazbě 0,05 % z dlužného
nedoplatku kupní ceny ve výši 18,602.247,- Kč za dobu prodlení od 1. 1. 1998 do
2. 6. 1998, na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 4. 1997, když
žalobce od smlouvy odstoupil dne 2. 6. 1998 pro nezaplacení (převážné části)
kupní ceny, splatné ke dni 31. 12. 1997.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce má právo na úroky z prodlení za
dobu od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998, protože žalovaný nezaplatil dohodnutou
splátku kupní ceny, ta se stala zcela splatnou 31. 12. 1997 a přiměřená lhůta k
odstoupení od smlouvy je doba dvou měsíců.
Námitku žalovaného, že ujednání ohledně úroku z prodlení je neurčité, soud
považoval za nedůvodnou s tím, že smluvní ujednání o povinnosti platit úrok z
prodlení je určité, takže žalovaný byl povinen zaplatit úrok z celé zbývající
části kupní ceny, neuhrazené do 31. 12. kalendářního roku, ve kterém došlo k
prodlení. Pasivní věcná legitimace žalovaného je dána, neboť jde o osobní dluh
žalovaného ze smlouvy o prodeji podniku, který nepřešel na společnost D. a. s.
na základě (pozdější) smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998.
Soud shledal ve smyslu ustanovení § 265 obchodního zákoníku (dále též „obch.
zák.“) důvodnou námitku žalovaného, že žalobce dobře věděl (minimálně od 1. 7.
1997, kdy mu byl doručen dopis žalovaného ve věci odstoupení od smlouvy), že
žalovaný neměl zájem na plnění smlouvy o prodeji podniku se žalobcem. Situace,
kdy žalobce mohl dne 1. 1. 1998 od smlouvy odstoupit a učinil tak až dne 2. 6.
1998, se soudu jevila jako prodlužování lhůty k odstoupení a tudíž jako
šikanózní výkon sjednaného práva žalobce na úroky z prodlení v neprospěch
žalovaného. Soud měl za to, že dvouměsíční lhůta od splatnosti nedoplatku kupní
ceny je dostatečně dlouhou dobou, v níž si žalobce mohl prověřit ve svém
účetnictví případnou platbu žalovaného a mohl realizovat úkon odstoupení od
smlouvy. Na základě této úvahy soud přiznal žalobci sjednaný úrok z prodlení za
dobu od 1. 1. 1998 do 28. 2. 1998 ve výši 548.766,- Kč (tj. 0,05 % denně z
částky 18,602.247,- Kč za 59 dnů prodlení), s tím, že úroky za období od 1. 3.
1998 do 2. 6. 1998 nepožívají ve smyslu § 265 obch. zák. právní ochrany a proto
nárok na ně zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozsudkem
rozhodl, že rozsudek krajského soudu se v odstavci II. výroku potvrzuje (výrok
I.), kdežto v odstavci I. výroku se rozsudek krajského soudu mění tak, že se
žaloba o zaplacení částky 548.766,- Kč zamítá. Ve výrocích III. a IV. rozhodl
odvolací soud o povinnosti žalobce nahradit žalovanému náklady řízení před
soudem prvního stupně a soudem odvolacím.
Odvolací soud částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování provedené soudem
prvního stupně, při jednání dne 19. 10. 2006 účastníky poučil podle § 118a
odst. 1 o. s. ř. a konstatoval, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že
uzavřeli smlouvu o prodeji podniku č. 1249/96 ze dne 2. 4. 1997, týkající se
části podniku S. s. M. K., s. p. Podle závěru odvolacího soudu soud prvního
stupně správně posoudil tuto smlouvu jako smlouvu o prodeji privatizovaného
majetku podle zák. č. 92/1991 Sb. (tzv. „zákon o velké privatizaci“). Okamžik
přechodu vlastnictví na kupujícího je v tomto konkrétním případě vázán na
účinnost smlouvy a žalovaný proto nabyl vlastnictví privatizovaného majetku ke
dni 1. 5. 1997. Námitky ohledně neplatnosti této smlouvy, vznesené žalovaným,
nebyly podle odvolacího soudu právně významné. Mezi účastníky nebylo rovněž
sporu o tom, že žalovaný zaplatil z celkové dohodnuté kupní ceny 19,975.194,-
Kč dne 2. 4. 1997 pouze částku 1,372.947,- Kč a zbytek kupní ceny 18,602.247,-
Kč nikdy nezaplatil. Podle čl. IV. odst. 3 smlouvy proto nastala splatnost
zbytku kupní ceny ke dni 31. 12. 1997.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k odstoupení od
předmětné smlouvy došlo až úkonem žalobce ze dne 2. 6. 1998 a je třeba
posoudit, zda nastaly právní účinky odstoupení. Z obsahu smlouvy o prodeji
podniku, kterou žalovaný uzavřel dne 1. 6. 1998 s obchodní společností D., a.
s. přitom vyplynulo, konkrétně z bodu 1. a 2., že žalovaný převedl veškerý
movitý a nemovitý majetek, který nabyl „v rozsahu kupní smlouvy ze dne 2. 4.
1997“ na kupujícího – D. a. s., na něhož ode dne účinnosti smlouvy přešla
rovněž všechna práva a povinnosti vyplývající z kupní smlouvy z 2. 4. 1997
včetně povinnosti zaplatit žalobci smluvený úrok z prodlení, o který v tomto
řízení jde.
Odvolací soud proto považoval tuto smlouvu se společností D., a. s. za platnou,
včetně určení předmětu prodeje odkazem na předcházející kupní smlouvu ze dne 2.
4. 1997, která byla ke smlouvě připojena jako „Příloha č. 1“.
Smlouva mezi žalovaným a D. a. s. byla stranami datována dne 1. 6. 1998, v
dokazování doplněném odvolacím soudem se nepodařilo žalobci prokázat něco
jiného a proto se má za to, že smluvní strany smlouvu téhož dne podepsaly.
Skutečnost, že smluvní strany nad rámec požadavku zákona uznaly své podpisy na
smlouvě, neměla pro posouzení účinnosti smlouvy, která nastala ke dni 1. 6.
1998, žádný význam. Zákonem předpokládané účinky úkonu žalobce ze dne 2. 6.
1998 – odstoupení od smlouvy o prodeji podniku ze dne 2. 4. 1997 – nenastaly,
neboť žalobce odstoupil od smlouvy pozdě. Žalovaný dne 2. 6. 1998 majetek
nabytý na základě uvedené smlouvy již nevlastnil a neměl tak ani povinnost
zaplatit smluvený úrok z prodlení. Povinným se stala od 1. 6. 1998 obchodní
společnost D. a. s. Žalobci nic nebránilo podat žalobu též na tuto společnost.
Postup příslušného katastrálního úřadu, který odstoupení od smlouvy posoudil
jinak, není pro soud závazný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Důvod dovolání spatřuje
dovolatel v souladu s § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v nesprávném právním
posouzení (ne)platnosti smlouvy o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998 mezi
žalovaným a společností D. a. s., s odkazem na § 39 obč. zák.
Žalobce má za to, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, když smlouva o
prodeji podniku z 1. 6. 1998 je absolutně neplatná, a to na prvním místě pro
neurčitost a nesrozumitelnost, neboť v čl. 1 smlouvy je pouze deklarováno, že
žalovaný provozuje zemědělský podnik M. K. na základě kupní smlouvy z 2. 4.
1997, avšak nikde již není uvedeno, zda se prodává kupujícímu část podniku
žalovaného či zda celý podnik a jaký. Žalovaný totiž jako podnikatel provozoval
podlahářství. Naopak jazykovým výkladem čl. 2 smlouvy z 1. 6. 1998 lze dospět –
podle názoru dovolatele – k závěru, že žalovaný měl v úmyslu prodat práva a
povinnosti pouze z této smlouvy o prodeji podniku, avšak další práva a
povinnosti kazuisticky vypočítávaná, která měla být předmětem prodeje, jsou
specifikována v jednotlivých článcích smlouvy. Navíc, a to je pro posouzení
neplatnosti smlouvy rozhodující, mělo být ujednáno, že kupující přejímá závazky
prodávajícího pouze ve výši 215.442,- Kč dle specifikace v příloze. Dále – dle
názoru dovolatele – ujednání v čl. 13 činí smlouvu o prodeji podniku z 1. 6.
1998 absolutně neplatnou pro rozpor s kogentním ustanovením § 476 odst. 1 obch.
zák., podle něhož kupující je povinen zavázat se k převzetí veškerých závazků
souvisejících s podnikem, i když o nich v době uzavření smlouvy neví nebo
dokonce vzniknou později. Smlouva je absolutně neplatná i pro rozpor s ust. § 5
odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb., když předmětem smlouvy, pokud by měl být převeden
podnik, by musely být rovněž nemovitosti, jejichž označení však smlouva
postrádá a tudíž pro absenci této esenciální náležitosti je smlouva absolutně
neplatná. Tato smlouva je konečně – podle názoru žalobce – neplatná pro rozpor
s dobrými mravy, když dle čl. VIII. smlouvy o prodeji podniku z 2. 4. 1997 se
žalovaný zavázal nepřevádět majetek na jiné osoby před úplným uhrazením kupní
ceny bez souhlasu žalobce. Smlouva o prodeji podniku z 1. 6. 1998 je úkonem
absolutně neplatným podle § 39 obč. zák., popř. porušuje zásady poctivého
obchodního styku ve smyslu § 265 obch. zák.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a také
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
splňuje podmínky a vykazuje náležitosti podle zákona (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval nejprve, že odvolací soud
projednal tuto věc ve smyslu čl. II. bod 2, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění občanský soudní řád a některé další zákony, podle občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 3. 2005.
Se zřetelem k bodu 3 článku II. cit. zákona proto Nejvyšší soud dovolání
projednal a rozhodl o něm rovněž podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolací soud se nejprve zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel uplatňuje výslovně přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., tj. že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, která se vztahuje na výrok II. rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba o
zaplacení částky 548.766,-Kč zamítá.
Co do výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek krajského
soudu v odstavci II. (v němž byla zamítnuta žaloba ohledně částky 874.106,-
Kč), je dovolání přípustné za podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud má v této části napadené
rozhodnutí za zásadně právně významné.
Jako dovolací důvod uplatnil dovolatel výslovně nesprávné právní posouzení
věci, tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podstata nesouhlasu dovolatele spočívá v zásadní námitce, že smlouva o prodeji
podniku, uzavřená dne 1. 6. 1998 mezi žalovaným jako prodávajícím a obchodní
společností D., a. s. jako kupujícím, je absolutně neplatná pro neurčitost a
nesrozumitelnost (§ 37 odst. zák.) a dále pro rozpor s ust. § 476 odst. 1 obch.
zák. a co do předmětu smlouvy s ust. § 5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb. (ohledně
převodu nemovitostí).
Právní posouzení této věci záleží ve výkladu smluvních ustanovení, jmenovitě
článků 1. a 2. o předmětu smlouvy ze dne 1. 6. 1998, kde se tento předmět
vymezuje „všemi právy a povinnostmi vyplývajícími“ ze smlouvy (v čl. 1.
předmětné smlouvy zřejmě nedopatřením uvedeno č. 1229/96) z 2. 4. 1997, a to
odkazem na přílohu č. 1 [odkazovaná smlouva je označena jako „smlouva č.
1249/96 o prodeji podniku (části podniku) S. s. M. K., s. p., část majetku S.
s. M. K.“].
Podle § 476 odst. 1 obch. zák. smlouvou o prodeji podniku se prodávající
zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné
majetkové hodnoty, jež slouží provozování podniku, a kupující se zavazuje
převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu.
Podle § 477 odst. 1 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a
závazky, na které se prodej vztahuje.
Závěr odvolacího soudu, že smlouva o prodeji podniku ze dne 1. 6. 1998 mezi
žalovaným a D. a. s. je platná, neboť obsahuje podstatné náležitosti stanovené
zákonem včetně konkrétního vymezení předmětu prodeje, a to odkazem na kupní
smlouvu ze dne 2. 4. 1997, výše cit. ustanovením obchodního zákoníku
neodpovídá, poněvadž z formulace, že se převádějí „všechna práva a povinnosti“
vyplývající z kupní smlouvy z 2. 4. 1997 nevyplývá, že se převádí podnik (jeho
část), sestávající z nemovitých a movitých věcí, a teprve poté z práv a
povinností (tj. závazků, resp. jiných práv a jiných majetkových hodnot). Takové
konkrétní vymezení předmětu převodu nelze z čl. 1. a 2. předmětné smlouvy
dovodit.
Z toho vyplývá, že smlouva o prodeji podniku je neurčitá a proto neplatná podle
ustanovení § 37 obč. zák. V tomto směru tudíž odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem a jeho právní posouzení je nesprávné. Je na místě dodat, že za
této právní situace by společnost D. a. s. mohla převzít dluh žalovaného na
úroky z prodlení pouze se souhlasem žalobce jako věřitele (viz § 531 odst. 1
obč. zák.), k čemuž v tomto případě nedošlo, a nebyla shledána žádná
skutečnost, která by měla, resp. mohla mít, za následek zánik či přechod
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci vymáhané úroky z prodlení.
Poslední námitka dovolatele záleží v tvrzení, že smlouva o prodeji podniku z 1.
6. 1998 je absolutně neplatná podle § 39 odst. zák. pro rozpor s dobrými mravy,
popř. nepožívá právní ochrany ve smyslu § 265 obch. zák. proto, že podle čl.
VIII. smlouvy z 2. 4. 1997 se žalovaný zavázal nepřevádět majetek na jiné osoby
před úplným uhrazením kupní ceny bez souhlasu prodávajícího, a tento závazek
žalovaný porušil.
Tato námitka právní povahy je uplatněním nové skutečnosti, kterou se soudy v
předchozím řízení nezabývaly. Z hlediska této námitky věc posuzována nebyla a
proto se jí dovolací soud ve smyslu § 241a odst. 4 o. s. ř. zabývat nemohl,
když v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve
věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem a
odst. 3 věta první cit. ustanovení o. s. ř.).
V novém řízení bude rozhodnuto též o nákladech dovolacího řízení (§ 243d odst.
2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2009
JUDr. František Faldyna, CSc.
předseda senátu