32 Cdo 2199/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Příhody v
právní věci žalobce Ing. Z. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Burešem,
advokátem se sídlem v Mostech u Jablunkova, Šance 13, proti žalované UNEX
a.s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, PSČ 783 93, IČ 45192049, zastoupené
JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 118, o 438 868 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm
199/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 29. ledna 2009, č. j. 5 Cmo 89/2008-209, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. ledna 2009, č. j. 5 Cmo
89/2008-209, se ve výrocích I., III., IV. a V. zrušuje a věc se v tomto rozsahu
vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobce domáhal žalobou po žalované zaplacení zbývající
části kupní ceny dodaného zboží ve výši 438 868 Kč a „smluvního penále“ za
prodlení s její úhradou.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. února 2007, č. j. 19 Cm
199/2003-126, uložil žalované zaplatit žalobci 789 144,50 Kč se 14% úrokem z
prodlení p. a. z částky 438 868 Kč od 13. září 2002 do zaplacení (bod I.
výroku) a zamítl žalobu v rozsahu částky 280,55 Kč, 15% úroku z prodlení z
částky 1 438 868 Kč od 22. dubna 1999 do 23. června 1999 a z částky 438 868 Kč
od 24. června 1999 do 12. září 2002 a 1% úroku z prodlení p. a. z částky 438
868 Kč od 13. září 2002 do zaplacení (bod II. výroku). Dále rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky (bod III. výroku) a uložil žalované zaplatit
České republice náklady řízení a soudní poplatek (body IV. a V. výroku). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že dne 26. ledna 1999 a 22. února 1999
byly uzavřeny mezi účastníky kupní smlouvy, na základě nichž žalobce dodal
žalované dohodnuté zboží, jehož cenu následně vyfakturoval. Žalovaná mu však
uhradila pouze částku ve výši 1 000 000 Kč, čímž se dostala do prodlení se
splněním své povinnosti uhradit dohodnutou kupní cenu v dohodnuté lhůtě
splatnosti. Jako součást platebních podmínek v bodě 4. uvedených smluv bylo
sjednáno „smluvní penále 0,05 % za meškající den“, které má podle názoru soudu
charakter smluvní pokuty dle § 544 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Při posuzování tohoto ujednání vyšel z úvahy, že obchodní zákon pojem
„penále“ nezná a občanský zákoník jej definuje jakožto speciálním zákonem
stanovenou pokutu za porušení smluvní povinnosti. V obchodní praxi se však
tímto institutem vždy rozuměla smluvní pokuta, nikoliv dohoda o úrocích z
prodlení v jiné než zákonné výši. Podle názoru soudu je uvedený způsob vymezení
smluvní pokuty určitý a ujednání je platné. Soud prvního stupně, odkazuje na §
266 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) za použití jazykového
výkladu a s přihlédnutím k výsledkům dokazování tak dospěl k závěru, že mezi
účastníky byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,05 % za každý následující den
po dohodnutém dni splatnosti (zmeškání lhůty k zaplacení) z dohodnuté ceny
vyúčtované fakturou v té výši, která ve lhůtě splatnosti zaplacena nebyla (t. j. došlo k jejímu zmeškání). Vzhledem k tomu, že žalovaná porušila svou
povinnost zaplatit fakturovanou dohodnutou kupní cenu řádně a včas, vznikl
žalobci nárok na tuto smluvní pokutu vyčíslenou soudem v celkové výši 350
276,50 Kč a dále na nedoplatek kupní ceny ve výši 438 868 Kč. Soud prvního
stupně proto v tomto rozsahu žalobě vyhověl. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak,
že zamítl žalobu o zaplacení částky 350 276,50 Kč a 14% úroků z prodlení z
částky 438 868 Kč od 13. září 2002 do zaplacení (výrok I.) a potvrdil ho ve
zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé (výrok II.). Dále rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok
III.) a uložil oběma účastníkům (žalobci 70 % a žalované 30 %) zaplatit náklady
řízení České republice (výroky IV. a V.). Odvolací soud se ani po doplnění dokazování opakováním výpovědi svědka
Jaroslava Dostála neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pod bodem 4
kupních smluv, v němž si účastníci dohodli „smluvní penále 0,05 % za meškající
den“, šlo o sjednání smluvní pokuty. Svědek výslovně uvedl, že smluvní pokuty
nebyly v té době běžně sjednávány, naopak byl obvykle sjednáván úrok z prodlení
a ujednání v podepsané smlouvě za takový úrok považoval.
Přestože sám smlouvu
podepsal, nebyl schopen uvést, z jakého základu by byla částka požadovaná po
žalované vypočítána. Odvolací soud uzavřel, že ani za použití výkladových
pravidel uvedených v § 266 obch. zák. nebylo možné dovodit, že se jedná o
smluvní pokutu a že ujednání je natolik určité, aby bylo platné. Proto změnil
rozsudek soudu prvního stupně ohledně požadované smluvní pokuty tak, že zamítl
žalobu, což učinil i ohledně části úroků z prodlení z důvodu jejich promlčení. Rozsudek odvolacího soudu, vyjma potvrzujícího výroku ve věci samé, napadl
žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“).
Dovolatel namítá, že v době, kdy podal žalobu, resp. kdy provedl úpravy
žalobního petitu, které se týkaly uplatnění nároku na úrok z prodlení, nebyla
známa judikatura Nejvyššího soudu, podle níž se úroky z prodlení promlčují jako
celek a z níž odvolací soud vyšel při rozhodování. Za tohoto stavu nemůže jít k
jeho tíži, uplatil-li nárok na úrok z prodlení později. Podle přesvědčení
dovolatele měl k nastalé zcela podstatné změně při posuzování otázky promlčení
úroků z prodlení přihlédnout odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů
řízení jako k věci zakládající důvod výjimečného nepřiznání jejich náhrady ve
smyslu § 150 o. s. ř. Dovolatel dále oponuje závěru odvolacího soudu, že předmětné smluvní ujednání
nemá charakter smluvní pokuty. Vytýká mu, že nevěnoval otázce uplatněného
nároku na smluvní pokutu dostatečnou pozornost. Zatímco soud prvního stupně
provedl pečlivý právní rozbor a svůj závěr o určitosti smluvního ujednání
ohledně smluvní pokuty přiléhavě odůvodnil, odvolací soud takto nepostupoval. Výpověď svědka J. D., který vypovídal v mnoha sporech mezi účastníky, ale v
žádném z nich kategoricky nevyloučil, aby ujednání o penále bylo smluvní
pokutou, označuje za účelovou. Dovolatel se proto důvodně domnívá, že odvolací
soud otázku nároku na smluvní pokutu nesprávně právně posoudil. V závěru dovolání dovolatel navrhuje připojit spis k jiné obdobné věci vedené
mezi týmiž účastníky u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, která má
totožný právní základ, tedy otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě, která
je formulována naprosto stejně jako v projednávané věci a v níž odvolací soud
dovodil, že shodně znějící ujednání o smluvní pokutě splňuje požadavky
určitosti podle § 37 odst. 1 obč. zák. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání se žalovaná zcela ztotožňuje se skutkovými a právními
závěry odvolacího soudu, podrobně se vyjadřuje k jednotlivým dovolacím námitkám
a navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání v rozsahu směřujícím proti
rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a zamítl ho ve zbývajícím
rozsahu, v němž směřovalo do měnícího výroku ve věci samé, pro nedůvodnost,
neboť závěr odvolacího soudu o neurčitosti předmětného smluvního ujednání je
správný. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací
řízení – v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony – občanský soudní řád ve znění
účinném do 30. června 2009. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé, a je i důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b)
a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v
dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady
dovolatel netvrdil a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená z pohledu
dovolacích námitek podrobit dovolacímu přezkumu oba právní závěry, na nichž
odvolací soud založil své rozhodnutí, totiž, že ujednání v bodě 4 kupních smluv
o „smluvním penále“ nelze vyložit jako dohodu o smluvní pokutě a dále, že toto
ujednání je podle § 39 obč. zák. neplatné pro neurčitost. Především je třeba zdůraznit, že otázku, zda výraz „penále“ použitý stranami ve
smlouvách lze vykládat jako smluvní pokutu nebo jako smluvní úrok z prodlení,
nelze řešit judikatorně jednou provždy a pro všechny případy. Takové cíle neměl
ani Nejvyšší soud v rozhodnutích, na něž účastníci při své argumentaci
odkazovali. Je tomu tak proto, že okolnosti rozhodné pro výklad projevu vůle
podle § 266 obch. zák. mohou být a také bývají případ od případu odlišné. Správnost výkladu projevu vůle pak záleží na tom, zda-li soud správně vyloží a
aplikuje interpretační pravidla zakotvená v ustanovení § 266 obch. zák. Tak
tomu však v posuzované věci nebylo. Postavil-li odvolací soud své shora uvedené
závěry pouze na zjištění, že podle svědka Jaroslava Dostála, který smlouvy
podepsal za žalovanou, nebylo v té době obvyklé sjednávat smluvní pokutu a že
tato osoba nebyla schopna uvést, z jakého základu by se mělo „penále“
počítat, tak nelze jeho výklad, měřeno ustanovením § 266 obch. zák., považovat
za správný. I když se odvolací soud na toto ustanovení odvolává, z odůvodnění
jeho rozhodnutí nijak nevyplývá, jak je vyložil a že podle něho postupoval. Podle § 266 odst. 1 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám. Podle § 266 odst. 2 obch. zák. v případech kdy projev vůle nelze vyložit podle
odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen.
Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2892/2008, v
obdobné věci vysvětlil, že druhý odstavec § 266 obch. zák. je možné použít pro
výklad výrazu „penále“ až po zjištění, že projev vůle nelze vyložit podle
prvního odstavce. V uvedené věci se Nejvyšší soud rovněž vyjádřil k určitosti
totožně znějícího ujednání o „smluvním penále“, přičemž neshledává jakýkoli
důvod se od tohoto právního posouzení odchýlit ani v této věci. Ze zařazení
ujednání o „smluvním penále“ do bodu 4. smlouvy, nadepsaného „Platební
podmínky“ a obsahujícího pouze větu „Splatnost faktury je 30 dnů po dodávce“
lze dovodit, že „meškajícím dnem“ je den prodlení kupující (žalované) se
zaplacením fakturované kupní ceny, přičemž zajišťovanou povinností je zde
povinnost kupující k zaplacení kupní ceny. Základem pro výpočet „smluvního
penále“ je pak ta část fakturované kupní ceny, s jejíž úhradou je kupující v
prodlení. S ohledem na shora uvedené právní pochybení odvolacího soudu při „aplikaci“
ustanovení § 266 obch. zák. nemůže ani jeden z obou jeho závěrů (nemožnost
výkladu předmětného smluvního ujednání v bodě 4 kupních smluv jako dohody o
smluvní pokutě, a dále posouzení jeho neplatnosti podle § 39 obč. zák. pro
neurčitost), na nichž založil své rozhodnutí, obstát a lze uzavřít, že dovolací
důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadený rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a ve
všech třech závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů)
zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto
rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). S
ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí i v závislých výrocích o
nákladech řízení bylo nadbytečné se v dovolacím řízení zabývat i těmi
námitkami, jimiž dovolatel v souvislosti s důvody zamítnutí části požadovaných
úroků z prodlení vyjadřoval svůj nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o
náhradě nákladů řízení a domáhal se možnosti jeho moderace ve smyslu § 150 o. s. ř. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d
odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení
včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§
243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.