32 Cdo 2280/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava
Galluse v právní věci žalobkyně M. E. s.r.o., zastoupené JUDr. Z. D.,
advokátkou proti žalovanému Mgr. M. R., správci konkursní podstaty úpadce M. E.
a.s., zastoupeného Mgr. P. S., advokátem o povinnosti vystavit fakturu, vedené
u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 40 Cm 116/2002, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č.j.
1 Cmo 108/2006-227, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo
108/2006-227, ve výroku I. a III., a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 19. října 2005, č.j. 40 Cm 116/2002-202, ve výroku II. a III., a se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k
dalšímu řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č.j. 1 Cmo
108/2006-227, potvrdil v napadeném výroku II. rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 19. října 2005, č.j. 40 Cm 116/2002-202, kterým byla zmítnuta
žaloba, jíž se žalobkyně domáhala vystavení konečného daňového dokladu
(faktury) po žalovaném a to na částku 19 120 981 Kč + DPH podle smlouvy o dílo
č. 7001 ve znění dodatku č. 1, 2, 3, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným,
současně se zaúčtováním zálohy v celkové výši 39 795 298 Kč žalobkyní již
uhrazených, a ve výroku III. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně vyšel ze
závěru, že žalobkyně, jako objednatelka, a úpadce M. E. a.s. (dále jen
„žalovaný“), jako zhotovitel, uzavřeli nedatovanou smlouvu o dílo č. 7001,
podle níž měla být předmětem díla plynofikace kotelny, oprava a rekonstrukce
rozvodů tepla pro investora akciovou společnost P. – L. K. Š.,– subdodávka
objednatele, který je generálním dodavatelem díla. Přesné vymezení subdodávky
bylo uvedeno v čl. II./1. pod písmeny a) až i) smlouvy. Zatímco soud prvního
stupně považoval smlouvu o dílo za platně uzavřenou a žalobu zamítl z tohoto
důvodu, že na M. E. a.s. byl dne 13. 11. 1998 prohlášen konkurs, tudíž
žalobkyně měla přihlásit svoji pohledávku, představující přeplatek na záloze na
cenu díla, do konkursního řízení, když povinností správce konkursní podstaty
není vyúčtovávat ve faktuře přeplatek na záloze, odvolací soud dospěl k závěru,
že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, proto se
žalobkyně nemůže domáhat splnění smluvní povinnosti – vystavit konečný daňový
doklad (fakturu) se zaúčtováním záloh poskytnutých žalobkyní, a potvrdil
zamítnutí žaloby, avšak z jiného důvodu. Dodal, že žalobnímu návrhu by mohlo
být vyhověno jen za situace, kdyby existovala smluvní povinnost. Odvolací soud
nepovažoval smlouvu za platně uzavřenou z toho důvodu, že předmět díla, tak jak
byl ve smlouvě vymezen, nebyl vymezen určitě, nebylo-li odkázáno na žádnou
projektovou či jinou dokumentaci, kde by bylo dílo přesně specifikováno.
Odvolací soud měl rovněž výhrady ke stanovení ceny díla, jestliže v následných
dodatcích smlouvy byl předmět díla omezován a přitom se tyto změny díla
nepromítly do ceny díla sjednané částkou 40 000 000 Kč v původní smlouvě.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), přičemž za
otázku zásadního právního významu považuje, zda správce konkursní podstaty,
který po prohlášení konkursu neodstoupil od smlouvy o dílo, v díle pokračoval,
inkasoval od objednatele zálohy na provedení díla, má povinnost po skončení
díla vystavit konečný daňový doklad, a zda povinnost vystavit fakturu je
nepeněžitým nárokem, který je nutno přihlásit do konkursního řízení nebo zda se
jedná o povinnost, kterou má správce konkursní podstaty povinnost splnit v
průběhu konkursního řízení. Za další otázku zásadního významu považuje, zda
předmět smlouvy musí být detailně a přesně vymezen, například s odkazem na
projekt nebo zda je předmět smlouvy dostatečně určitý již samotným vymezením
druhem činností, které mají být provedeny a místem provedení prací. Poukazuje
na to, že ani projekt v případě rekonstrukcí nemusí obsahovat zcela přesný,
úplný a detailní popis všech prováděných prací, neboť většinou až v průběhu
prací se potvrdí skutečný rozsah prací. Považuje za nesprávný závěr, jestliže
„míra určitosti“ předmětu smlouvy je důvodem pro prohlášení neplatnosti
smluvního vztahu, a to zejména za situace, kdy obě smluvní strany jsou schopny
provádět činnost podle smlouvy o dílo bez detailního určení popisu prací.
Dovolatelka má dále za to, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že
ani soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedl žádný z důkazů, které
navrhovala, nebyly tedy zjištěny všechny okolnosti uzavřené smlouvy o dílo.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku I. a
III. a rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a věc vrácena soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Směřuje-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí
první rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzované věci),
připouští zákon dovolání pouze v případě, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na
kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní
žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává
přípustným.
Dalším předpokladem toho, aby dovolací soud mohl posuzovat, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu, popř. v něm řešená právní otázka, má po právní
stránce zásadní význam je mimo jiné to, že jde o právní otázku v tomto
rozhodnutí řešenou. Pokládá-li dovolatelka v daném případě za otázku zásadního
významu, zda správce konkursní podstaty, který po prohlášení konkursu
neodstoupil od smlouvy o dílo, v díle pokračoval, inkasoval od objednatele
zálohy na provedení díla, má povinnost po skončení díla vystavit konečný daňový
doklad, a zda povinnost vystavit fakturu je nepeněžitým nárokem, který je nutno
přihlásit do konkursního řízení nebo zda se jedná o povinnost, kterou má
správce konkursní podstaty povinnost splnit v průběhu konkursního řízení, pak
dovolací soud je nucen učinit závěr, že tuto právní otázku odvolací soud
neřešil a nemá tedy pro konkrétní věc zásadní význam, neboť na této otázce
rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud své rozhodnutí založil na
řešení určitosti předmětu díla v předmětné smlouvě o dílo a následně na
posouzení otázky platnosti smlouvy o dílo. Pokud odvolací soud správně
konstatoval, že žalobnímu návrhu by mohlo být vyhověno za situace, kdyby mezi
účastníky existovala smluvní povinnost žalovaného vystavit konečný daňový
doklad, jednalo se jen o obecné konstatování, kdy odvolací soud neřešil tuto
uvedenou otázku, jež dovolatelka považuje za otázku zásadního právního významu.
Pokud se týká další otázky, a to, zda předmět smlouvy musí být detailně a
přesně vymezen, například s odkazem na projekt nebo zda je předmět smlouvy
dostatečně určitý již samotným vymezením druhem činností, které mají být
provedeny a místem provedení prací, je třeba vyjít z skutečnosti, že právní
závěr odvolacího soudu, že dílo v předmětné smlouvě je sjednáno neurčitě, je
založen pouze na skutkovém zjištění, že neexistuje projektová dokumentace, v
níž by byl předmět díla řádně vymezen.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka určitosti předmětu díla a neplatnosti
předmětné smlouvy o dílo č. 7001 ve znění dodatku č. 1, 2, 3, uzavřené mezi
žalobkyní a žalovaným, resp. úpadcem, byla v napadeném rozhodnutí odvolacího
soudu posouzena v rozporu s hmotným právem (§ 37 odst. 1, § 39 občanského
zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Podle § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.).
Dílo může být s ohledem na výše uvedené vymezeno určitě, i když neodkazuje na
projektovou dokumentaci, kde by podle odvolacího soudu mělo být dílo přesně
specifikováno. Je třeba dát za pravdu dovolatelce, že ani projekt v případě
rekonstrukcí nemusí obsahovat od počátku, již při uzavření smlouvy, zcela
přesný, úplný a detailní popis všech prováděných prací, neboť mnohdy až v
průběhu prací se zjistí potřebný rozsah prací.
Závěr odvolacího soud, že předmět díla je vymezen neurčitě, neodkazuje-li
smlouva na řádnou projektovou či jinou dokumentaci, je nesprávný. Určení
vlastního předmětu závazkového vztahu – díla a jeho fyzického předmětu
(výsledku prací), může být provedeno přímo ve smlouvě bez odkazu na samostatný
dokument. Odvolací soud veden tímto nesprávným závěrem se proto dále nezabýval
vymezením předmětu díla ve smlouvě v čl. II pod písmeny a) až i).
S ohledem na právní závěr dovolacího soudu, bylo již bezpředmětné dále se
zabývat dovolatelkou uplatněným dovolacím důvodem, kterým namítala, že řízení
je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
spočívající v neúplném dokazování.
Pokud tedy, jak výše uvedeno, bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno v rozporu
s hmotným právem, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil; jelikož
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v daném rozsahu i rozsudek soudu
prvního stupně a věc vrátil v konstatovaném rozsahu tomuto soudu k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě
nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního
řízení (§ 243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. března 2008
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu