U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobkyně A. L., soukromého zemědělce, , zast. JUDr. Z. T., advokátkou, proti
žalované S. M. L., a. s., se, zast. Mgr. V. Š., advokátem, o určení neplatnosti
leasingové smlouvy a vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy ve
výši 634.204,50 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25 Cm 101/2007,
o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna
2008, č. j. 7 Cmo 452/2007-40, takto:
I. Dovolání žalobce směřující proti bodu I. výroku usnesení Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2008, č. j. 7 Cmo 452/2007-40, jímž bylo
potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2007, č. j. 25 Cm
101/2007-24, o zastavení řízení, se zamítá.
II. Dovolání žalobce směřující proti bodům II. a III. výroku usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2008, č. j. 7 Cmo 452/2007-40, jimiž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 23. ledna
2008, č. j. 7 Cmo 452/2007-40, potvrdil bod I. výroku usnesení
Krajského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 11. 10. 2007, č.
j. 25 Cm 101/2007-24, jímž tento soud řízení zastavil (bod I. výroku usnesení
odvolacího soudu), změnil bod II. výroku usnesení soudu prvního stupně, jímž
soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, že žádný z účastníků nemá
na jejich náhradu právo, tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 25.595,- Kč do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované (bod II. výroku
usnesení odvolacího soudu), a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího
řízení částku 800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
zástupce žalované (bod III. výroku usnesení odvolacího soudu); odvolací soud
nepřezkoumal odvoláním nenapadený bod III. výroku usnesení soudu prvního
stupně, jímž tento soud rozhodl o nevrácení soudního poplatku žalobci.
V odůvodnění usnesení odvolací soud zejména uvedl, že přezkoumal usnesení soudu
prvního stupně v odvoláním napadené části (body I. + II. výroku), ve stejném
rozsahu přezkoumal i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru,
že odvolání žalobce důvodné není a odvolání žalované důvodné je. Z obsahu spisu
odvolací soud zjistil, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 16. 5.
2007 se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 634.204,50 Kč s
příslušenstvím, jež představuje finanční prostředky, které žalované zaplatil na
základě „Smlouvy o finančním pronájmu– leasingová smlouva“ (dále jen
„leasingová smlouva“), jež je dle přesvědčení žalobce absolutně neplatná pro
rozpor se zákonem. Žalobce dále tvrdil, že v důsledku neplatnosti celé
leasingové smlouvy a s ohledem ujednání, že spor může být rozhodnut mimo ústní
jednání a že nález nebude obsahovat odůvodnění, byl-li vydán bez ústního
projednání věci, je neplatná rovněž sjednaná rozhodčí doložka. Odvolací soud se
ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že v předmětné rozhodčí
doložce, splňující náležitosti stanovené v ust. § 3 zák. č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) (písemná forma),
byl ve smyslu § 7 stanoven určitý počet rozhodců (jeden) a rovněž i způsob, jak
počet a osoby rozhodců mají být určeny, poněvadž bylo ujednáno, že rozhodce má
být vybrán žalující stranou ze Seznamu rozhodců vedeného při Asociaci
leasingových společností ČR. Námitku odvolatele, že nejsou uvedeny konkrétní
rozhodci, jež mají ve věci rozhodnout, neshledal odvolací soud důvodnou,
jelikož zákon nestanoví povinnost dohodnout v rozhodčí smlouvě konkrétní jména
rozhodců, přičemž v případě, že by rozhodčí smlouva nestanovila ani způsob
určení rozhodců, bude tento ustanoven postupem uvedeným v § 7 ZRŘ. Důvodnou
nebyla shledána ani námitka odvolatele spočívající v neexistenci rozhodčího
soudu při Asociaci leasingových společností ČR, neboť to nemůže mít dle
odvolacího soudu vliv na platnost rozhodčí doložky, jelikož si v ní strany
stanovily pro rozhodování sporu rozhodce a nikoli stálý rozhodčí soud ve smyslu
ust. § 13 ZRŘ.
Ze shora uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně
postupoval v souladu s uvedeným zákonem, když dovodil, že účastníci sjednali v
leasingové smlouvě platnou rozhodčí doložku, v níž se dohodli na tom, že spory
vyplývající z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodnuty rozhodcem, a proto
není dána pravomoc soudu k rozhodnutí v této věci. Odvolací soud odvoláním
žalobce napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v bodu I. výroku jako věcně
správné potvrdil.
Odvolací soud na základě odvolání žalované přezkoumal bod II. výroku soudu
prvního stupně o náhradě nákladů řízení a dovodil, že námitky odvolatelky jsou
důvodné. V daném případě bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
takže z procesního hlediska, kdy žalobce nerespektováním rozhodčí doložky
zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a žalovaný byl s námitkou nedostatku
pravomoci soudu úspěšný, je žalobce povinen nahradit účelně vynaložené náklady
řízení žalované ve smyslu ust. § 146 odst. 2 věty první o.s.ř., jež činí
25.595,- Kč.
Z těchto důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v bodu II. výroku o
náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil tak, že žalobce je
povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně
částku 25.595,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce
žalované. Odvolací soud současně dle ust. § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 800,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Dovoláním ze dne 30. dubna 2008 napadl žalobce usnesení odvolacího soudu v
celém rozsahu, aniž by uvedl, z čeho dovozuje přípustnost dovolání, a aniž by
podřadil své dovolací námitky některému ze zákonem stanovených dovolacích
důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.).
V odůvodnění dovolání žalobce zejména uvedl, že je přesvědčen o věcné a místní
příslušnosti soudu prvního stupně k řízení o tomto sporu a že není dána
příslušnost ani pravomoc k rozhodnutí rozhodce vedeného při Asociaci
leasingových společností ČR. Namítl neexistenci pravomoci a příslušnosti k
rozhodování obchodních sporů Asociace leasingových společností ČR, neboť stálý
rozhodčí soud nemůže být založen a provozován kýmkoli, nýbrž může být zřízen
jen zákonem, jak vyplývá z ust. § 13 ZRŘ. Dovolatel je přesvědčen, „že podle
platného práva nemohou mimo soudů rozhodovat a vlastním jménem vydávat závazné
a vykonatelné rozhodčí nálezy žádné jiné instituce, nežli konkrétní rozhodce,
na němž se strany dohodly, nebo více konkrétních rozhodců, na nichž se strany
dohodly, nebo stálý rozhodčí soud zřízený zákonem v souladu s ust. § 13 zák. č.
216/1994 Sb., na jehož pravomoci se strany dohodly.“ Nesouhlasí s názorem, že
platná rozhodčí doložka může obsahovat způsob určení rozhodce (rozhodců)
odkazem „na libovolnou osobou vedenou v jakémsi seznamu rozhodců nestálého
rozhodčího soudu nezřízeného na základě zákona a vedeného při jakési zájmové
asociaci, kdy jeden z účastníků sporu je členem této zájmové asociace“. Tento
výklad by dle názoru dovolatele vedl k obcházení ust. § 2 ZRŘ, poněvadž
„jednoznačná podmínka pro právo osoby rozhodovat namísto soudů vázaná na
členství rozhodce ve stálém rozhodčím soudu zřízeném na základě zákona nebo na
dohodě účastníků o osobě rozhodce“.
Vzhledem k tomu, že dovolatel spatřuje nesprávnost napadeného usnesení v tom,
že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci, „když připustil
shora popsaný extenzivní výklad ust. § 2 odst. (1) zákona o rozhodčím řízení“,
závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil, vyslovil
pravomoc soudu k rozhodnutí ve věci a vrátil věc odvolacímu soudu k řízení s
tím, že tento soud rozhodne a přizná žalobci náklady právního zastoupení v
odvolacím a dovolacím řízení v souladu s vyhl. č. 484/2000 Sb. a jeden režijní
paušál za podání odvolání ve výši 300,- Kč a jeden za podání dovolání.
Žalovaná se k dovolání, jak plyne z obsahu spisu, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a
konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátkou a jí bylo dovolání
sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání
lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobce směřuje do všech bodů výroku usnesení odvolacího soudu, jimiž
bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v bodě I. výroku o zastavení
řízení (bod. I. výroku usnesení odvolacího soudu), změněno v bodě II. výroku
usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení před soudem prvního
stupně (bod. II. výroku usnesení odvolacího soudu) a rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení (bod III. výroku usnesení odvolacího soudu).
V posuzovaném případě je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (podle § 106 odst. 1
o.s.ř.), dle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence uvedených vad nebyla v dovolání namítána a
dovolací soud tyto vady z obsahu spisu též nezjistil.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil
rozhodné skutečnosti podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně
ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že v
předmětné rozhodčí doložce, splňující náležitosti stanovené v ust. § 3 ZRŘ, byl
ve smyslu § 7 stanoven určitý počet rozhodců (přičemž v souzené věci nemůže mít
vliv na platnost rozhodčí doložky to, zda může být rozhodčí soud zřízen jen
zákonem, jelikož si v ní strany stanovily pro rozhodování sporu rozhodce a
nikoli stálý rozhodčí soud ve smyslu ust. § 13 ZRŘ), způsob, jak počet a osoby
rozhodců mají být určeny, a nestanovuje-li ZRŘ povinnost
dohodnout v rozhodčí smlouvě konkrétní jména rozhodců, účastníci sjednali v
leasingové smlouvě platnou rozhodčí doložku, v níž se dohodli na tom, že spory
vyplývající z předmětné leasingové smlouvy budou rozhodnuty rozhodcem, a proto
není dána pravomoc obecného soudu k rozhodnutí v této věci.
Námitky dovolatele spočívají v tom, že platná rozhodčí doložka nemůže obsahovat
způsob určení rozhodce (rozhodců) odkazem „na libovolnou osobou vedenou v
jakémsi seznamu rozhodců nestálého rozhodčího soudu nezřízeného na základě
zákona a vedeného při jakési zájmové asociaci, kdy jeden z účastníků sporu je
členem této zájmové asociace“. Tento výklad by dle názoru dovolatele vedl k
obcházení ust. § 2 ZRŘ, poněvadž „jednoznačná podmínka pro právo osoby
rozhodovat namísto soudů vázaná na členství rozhodce ve stálém rozhodčím soudu
zřízeném na základě zákona nebo na dohodě účastníků o osobě rozhodce“.
V souzené věci jde tedy o posouzení otázky, zda věc má být dle smlouvy
účastníků („smlouva o finančním pronájmu č. 1010500213 /leasing/“) projednána v
řízení před obecnými soudy či před rozhodcem (rozhodci).
Dle čl. IV., nazvaného „další ujednání“, smlouvy o finančním pronájmu č.
1010500213 /leasing/ ze dne 8. 6. 2005 jsou nedílnou součástí smlouvy o
finančním pronájmu Všeobecné smluvní podmínky finančního pronájmu (leasingu)
movitých věcí verze 13/2005.
Dle čl. 9 odst. 9.9 Všeobecných smluvních podmínek finančního pronájmu
(leasingu) movitých věcí (verze 13/2005) se „pronajímatel a nájemce dohodli, že
majetkové spory vzniklé v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány
podle platného práva ČR rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců
vedeného při Asociaci leasingových společností ČR.“
Dle § 2 odst. 1 ZRŘ se mohou strany dohodnout, že o majetkových sporech mezi
nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a
incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána
pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí
soud (rozhodčí smlouva).
Dle § 4 ZRŘ může být rozhodcem občan České republiky, který je zletilý a
způsobilý k právním úkonům, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak (odst. 1),
přičemž cizinec může být rozhodcem, je-li podle práva svého státu způsobilý k
právním úkonům; postačí však, je-li způsobilý k právním úkonům podle
práva České republiky (odst. 2).
Dle § 7 odst. 1 ZRŘ má rozhodčí smlouva zpravidla určit počet i osoby rozhodců
anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný
počet rozhodců musí být vždy lichý.
Podle ustanovení § 106 odst. 1 o.s.ř. jakmile soud k námitce žalovaného,
uplatněné nejpozději při prvním jeho úkonu ve věci samé, zjistí, že věc má být
podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodci, nemůže věc dále
projednávat a řízení zastaví; věc však projedná, jestliže účastníci prohlásí,
že na smlouvě netrvají. Soud projedná věc i tehdy, jestliže zjistí, že věc
nemůže být podle práva České republiky podrobena rozhodčí smlouvě, nebo že
rozhodčí smlouva je neplatná, popřípadě že vůbec neexistuje nebo že její
projednání v řízení před rozhodci přesahuje rámec pravomoci přiznané jim
smlouvou, anebo že rozhodčí soud odmítl věcí se zabývat.
V posuzovaném případě bylo účastníky v rozhodčí doložce (smlouvě mezi subjekty
soukromoprávních vztahů o tom, že všechny spory, které vzniknou v budoucnu z
určitého právního vztahu, budou posouzeny a rozhodnuty soukromoprávním
subjektem, a to jedním nebo více rozhodci) ujednáno, že majetkové spory vzniklé
v souvislosti s leasingovou smlouvou budou rozhodovány podle platného práva
České republiky rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců
vedeného při Asociaci leasingových společností ČR.
Rozhodčí řízení podle ZRŘ umožňuje smluvním stranám, aby určité druhy sporů
vyňaly z pravomoci soudů a podrobily je zvláštnímu řízení, v němž o nich budou
rozhodovat soukromé osoby – jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí
soud. Prostředkem k dosažení tohoto účelu je smluvní volnost, v jejímž rámci
strany vymezí, jaké druhy sporů podrobí pravomoci rozhodců a dohodnou se na
tom, zda je bude rozhodovat jeden nebo více rozhodců, popř. stálý rozhodčí soud
(§ 2 odst. 1 ZRŘ). Shodným projevem vůle mohou smluvní strany v rozhodčí
smlouvě určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak budou určeny.
Nedošlo-li však k dohodě o počtu a osobách rozhodců, nastupuje pravidlo
zakotvené v § 7 odst. 2 ZRŘ, podle něhož každá ze stran jmenuje jednoho
rozhodce a tito rozhodci zvolí předsedajícího rozhodce.
V souzené věci využili strany svého práva ve smyslu ust. § 7 ZRŘ a určili v
rozhodčí smlouvě nikoli počet ani osoby rozhodců, nýbrž způsob, jak počet i
osoby rozhodců mají být určeny.
Strany si dle uvedeného ustanovení mohou v rozhodčí smlouvě určit okruh
rozhodců, způsob jejich jmenování stranami, nebo postup, jímž mají rozhodci
vést řízení. I jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve
smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky
rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Pravidla těchto
soukromoprávních subjektů pro určení rozhodců se považují za dohodu obsaženou v
rozhodčí smlouvě ve smyslu ust. § 7 odst. 1 ZRŘ.
Pokud se účastníci dohodli, že spory vzniklé z předmětné leasingové smlouvy
budou rozhodovány rozhodcem vybraným žalující stranou ze seznamu rozhodců
vedeného při Asociaci leasingových společností ČR a nikoli rozhodčím soudem ve
smyslu ust. § 13 ZRŘ, není námitka žalobce, že „mechanismus, jakým bude tento
rozhodce či rozhodci vybráni (…), musí být sjednán výslovně a určitě“ za
pdomínky, že tento mechanismus musí být vytvořen stálým rozhodčím soudem
zřízeným ve smyslu § 13 ZRŘ zákonem, případná, jelikož za situace, kdy – jak
shora uvedeno – i jiné soukromé subjekty než stálé rozhodčí soudy zřízené ve
smyslu ust. § 13 ZRŘ mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky
rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí, se účastníci dohodli, že
rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové
smlouvy, bude vybrán ze seznamu nikoli stálého rozhodčího soudu, jenž musí být
– jak správně dovolatel dovozuje - zřízen zákonem, nýbrž ze seznamu Asociace
leasingových společností ČR.
Rozhodování sporu v rozhodčím řízení není porušením ustanovení čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, pokud účastníci řízení mají možnost ovlivnit,
jaký rozhodce (či skupina rozhodců) bude o jejich právech a povinnostech v
souladu s platnou rozhodčí smlouvou ve smyslu ust. § 2 ZRŘ rozhodovat. K tomu
má účastníkům napomoci poměrně široké podmínky, které zákon v ust. § 4 a 8 ZRŘ
klade na osobu rozhodce a které klade na určení počtu i osob rozhodců (popř.
způsobu, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny) ve smyslu ust. § 7 ZRŘ.
Dovozuje-li žalobce nutnost dohody na jmenovitě určeném rozhodci, není jeho
názor správný. Strany se mohou (nikoli musí) dohodnout na určení konkrétních
jmen rozhodců. Nevýhodou takové rozhodčí doložky je skutečnost, že od uzavření
této doložky do vzniku sporu může uplynout delší doba a nelze vyloučit, že na
straně takto jmenovaného rozhodce dojde ke změně poměrů znemožňujících výkon
funkce rozhodce. Proto dochází – stejně jako v souzené věci – ve smyslu ust. §
7 odst. 1 ZRŘ k určení mechanismu, jakým způsobem bude určitý rozhodce pro
rozhodování v budoucnosti vzniklých sporů vybrán, přičemž závěr, zda se
účastníci rozhodnou pro to, že jejich případné spory bude rozhodovat rozhodce
(rozhodci) zapsaný v seznamu vedeného u stálých rozhodčích soudů či jiných
soukromoprávních subjektů, je ponechán na dohodě stran.
Pokud odvolací soud za uvedeného skutkového stavu v souladu s ust. § 2, § 7 a §
13 ZRŘ dospěl k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je platným ujednáním o
způsobu určení počtu a osob rozhodců, že věc má být dle smlouvy účastníků
projednána před rozhodci (resp. rozhodcem), že obecný soud v důsledku tohoto
nemůže věc projednat, a proto potvrdil výrok soudu prvního stupně o zastavení
řízení ve smyslu ust. § 106 odst. 1 věty před středníkem o.s.ř., je toto jeho
právní posouzení správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 b
o.s.ř. nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud
dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Dovoláním dovolatel napadl i body II. a III. výroku usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a
řízení odvolacího. Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího
soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) žádné
konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil.
K tomu je nutné uvést, že i kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo,
nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), neboť v ust. § 238, § 238a a §
239 o.s.ř. jsou uvedena usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost
podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
nákladech řízení, zde však obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbylo než
konstatovat, že dovolání proti bodům II. a III. výroku usnesení odvolacího
soudu (o nákladech řízení) není přípustné.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl tak, že dovolání žalobce
směřující proti bodu I. výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, dle § 243b odst. 2 věty před
středníkem zamítl a dovolání žalobce směřující proti bodům II. a III. výroku
usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů, dle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř.
pro jeho nepřípustnost odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že
žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly, tak, že žádný z účastníků
na jejich náhradu nemá právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu