32 Cdo 2298/2007
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslva
Galluse ve věci žalobce JUDr. J. P., správce konkursní podstaty V. – O. s. r.
o. zastoupené advokátem proti žalovanému Dipl. Ing. J. K., zastoupeného
advokátem, o zaplacení částky 374 662,- Kč s přísl. oproti vydání movitých
věcí, vedené u Krajského soudu v H. K., pobočka v P., pod sp. zn. 55 Cm
298/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v P. ze dne 17.
ledna 2007, č.j. 11 Cmo 224/2006 - 102, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v P. ze dne 17. ledna 2007 č.j. 11 Cmo 224/2006-102 se
zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v H. K., pobočka v P. rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, č. j. 55 Cm
298/2004 – 79, zamítl žalobu žalobkyně, aby žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 374 662,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 21. 11. 2003
do zaplacení. Soud prvního stupně dále uložil žalobkyni povinnost vrátit
žalovanému movité věci, které soud specifikoval ve výroku II svého rozsudku, a
nahradit žalovanému náklady řízení. Soud prvního stupně po provedeném
dokazování zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 26. 10.
2003 kupní smlouva, na jejímž základě dodal žalovaný jako osoba samostatně
podnikající žalobkyni zboží, a to optické přístroje, v celkové hodnotě 374
662,- Kč. Žalobkyně je společnost s ručením omezeným, která má dva jednatele, z
nichž jedním byl žalovaný. Její základní kapitál činil 200 000,- Kč. Žalobkyně
optické přístroje převzala a žalovanému zaplatila kupní cenu ve výši 374 662,-
Kč. Soud prvního stupně dospěl ohledně uvedené kupní smlouvy k závěru, že je
absolutně neplatná pro rozpor v ust. § 196a odst. 1 a 3 obch. zák., neboť
prodávající byl jednatelem žalobkyně, a cena převáděných optických přístrojů,
která přesahovala v daném případě desetinu upsaného základního kapitálu, měla
být stanovena na základě posudku znalce ustanoveného soudem. Plnění z neplatné
smlouvy je bezdůvodným obohacením ve smyslu ust. § 451 odst. 2 obč. zák. Podle
§ 457 obč. zák. je proto každý z účastníků smlouvy povinen vrátit druhému vše,
co podle smlouvy dostal. Vzhledem k neplatnosti výše uvedené kupní smlouvy byla
tedy žalobkyně povinna vrátit optické přístroje, které převzala, a žalovaný
peněžité plnění, které mu bylo žalovanou na základě kupní smlouvy poskytnuto.
Jde o vzájemný synallagmatický závazek. K námitce započtení, kterou vznesl
žalovaný, soud prvního stupně zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni dvakrát
částku 300 000,-- Kč jako půjčku. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v
případě smlouvy o půjčce poskytnuté žalovaným žalobkyni nedošlo k předchozímu
souhlasu valné hromady. Taková smlouva je pak rovněž absolutně neplatná pro
rozpor se zákonem (§ 196a odst. 1 obch. zák.) a plnění z takové smlouvy je
bezdůvodným obohacením. Žalobkyně je proto povinna plnění z neplatné smlouvy
žalovanému vydat ve smyslu § 457 obč. zák. Žalovaný tak měl za žalobkyní
započitatelnou pohledávku, kterou jednostranně započetl na pohledávku žalobkyně
na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši peněžitého plnění poskytnutého
žalovanému ve formě kupní ceny za optické přístroje. Započtení bylo provedeno
dopisem z 3. 5. 2004 doručeným jednateli žalované. Protože pohledávka žalobkyně
na vrácení bezdůvodného obohacení ve výši peněžitého plnění za optické
přístroje uvedeným započtením zanikla, nezbylo soudu prvního stupně než v této
části žalobu žalobce zamítnout a co do zbývající části synalagmatického závazku
žalobě vyhovět a uložit žalobkyni, aby optické přístroje vydala žalovanému.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v P. jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17.
ledna 2007, č.j. 11 Cmo 224/2006-102, rozsudek soudu prvního stupně změnil a
uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni částku 374 662,- Kč s 2% úrokem z
prodlení od 21. 11. 2003 do zaplacení oproti tomu, že žalobkyně vydá žalovanému
věci specifikované ve výroku I rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou
správná, a správným shledal i jeho závěr právní, podle něhož je nutno kupní
smlouvu ze dne 26. 10. 2003 považovat za neplatnou pro rozpor s ustanovením §
196a odst. 1 a 3 obch. zák. ve spojení s § 135 odst. 2 obch. zák. Také závěry
soudu prvního stupně ohledně důsledků absolutní neplatnosti ve smyslu § 451 a
457 obč. zák. jsou podle názoru odvolacího soudu správné. Jako právně nesprávný
však odvolací soud zhodnotil závěr soudu prvního stupně o možnosti započtení
pohledávky na vrácení půjčky proti pohledávce žalobkyně na vrácení přijaté
kupní ceny. Odvolací soud proto uzavřel, že důsledkem neplatnosti kupní smlouvy
je vzájemná synallagmatická restituční povinnost účastníků kupní smlouvy vydat
si vše, co na jejím základě obdrželi. Jde o povinnost z hmotného práva vzájemně
podmíněnou. Jednostranné plnění by bylo možné uložit pouze v případě, kdy jeden
z účastníků právního vztahu dobrovolně plnil (event. pokud by šlo o plnění
peněžité z obou stran, mohl by soud provést zúčtování, jak je tomu podle
ustálené judikatury v případě, kdy nepeněžité plnění nelze vrátit, a proto se
poskytuje peněžitá náhrada – např. v případě nájemní smlouvy). Pokud by bylo
přijato řešení, které učinil soud prvního stupně, došlo by podle názoru
odvolacího soudu k nepřípustnému zásahu do restituční povinnosti, která je ze
zákona vzájemně podmíněna. Kromě toho si soud prvního stupně podle názoru soudu
odvolacího neujasnil podstatu žaloby na vrácení plnění z neplatné smlouvy, kdy
rozsudek představuje exekuční titul pouze pro žalobkyni a vyjádření
podmíněnosti jí přiznaného plnění je toliko podkladem pro postup podle § 262 o.
s. ř. v exekučním řízení. V důsledku toho uložil žalobkyni povinnost vydat
žalovanému vyjmenované movité věci, aniž byl tento nárok žalovaným uplatněn a
aniž byl tento nárok rovněž podmíněn tím, že žalobkyně vydá věci oproti vrácení
kupní ceny přijaté žalovaným.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním opíraje jeho přípustnost o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). V
dovolání rekapituluje žalovaný skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů a
opakuje právní závěr, který učinil odvolací soud. Tento závěr je podle
vyjádření dovolatele nesprávný. Za situace, kdy žalovaný byl povinen vracet
žalobkyni kupní cenu, kterou obdržel za dodané movité věci, měla na straně
žalobkyně narůst hodnota jejího majetku o 374 662,- Kč (oproti vrácení dodaného
zboží) a na straně žalovaného se měla hodnota majetku zmenšit o částku 374
662,- Kč (oproti převzetí dodaného zboží). Tím, že žalovaný započetl svoji
pohledávku za žalobkyní proti své povinnosti jí platit, se hodnota majetku
žalobkyně skutečně zvýšila o částku 374 662,- Kč, protože došlo ke snížení výše
závazků (dluhů) žalobkyně. Naproti tomu se u žalovaného výše jeho majetku
skutečně zmenšila, protože klesla výše jeho pohledávek. Podle názoru dovolatele
tak na základě provedeného zápočtu došlo k plnění, které na straně žalovaného
zákon předpokládá. Ze vzájemné restituční povinnosti zůstala jen povinnost
žalobkyně vydat zboží převzaté na základě neplatné kupní smlouvy. Provedený
zápočet je podle dovolatele v souladu s § 358 a násl. obch. zák., který
upravuje započítávání pohledávek v obchodním styku. Jedná se o pohledávky téhož
druhu (peněžité pohledávky v české měně), které jsou způsobilé k započtení.
Žádné zákonné ustanovení při tom možnost zápočtu v synallagmatických vztazích
nebo při vydávání vzájemného plnění nevylučuje ani nezakazuje. Podle názoru
dovolatele je rovněž nelogické a v rozporu se zásadou procesní ekonomie, aby
byl žalovaný na jedné straně povinen vyplatit žalobkyni žalovanou částku a
současně jej musel o tutéž částku žalovat v jiném soudním řízení. Žalovaný se
napadeným rozhodnutím dostal do nevýhodné pozice, protože musí nyní žalobkyni
plnit a svého nároku se domáhat v jiném samostatném řízení, ačkoli jde o
pohledávku totožné kvality. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR jako
soud dovolací zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k
dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího
soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o.
s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po
obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní
posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která
byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost závěrů odvolacího
soudu při hodnocení otázky, zda byl postup žalovaného oprávněný, když
jednostranně započetl svou povinnost k vrácení kupní ceny vůči povinnosti
žalované vrátit mu částku půjčky, kterou jí žalovaný poskytl. Pro posouzení
oprávněnosti námitek je nutno nejprve posoudit charakter vztahu žalobkyně a
žalovaného. Započtení je pro občanskoprávní vztahy upraveno v § 580 a § 581
občanského zákoníku, tato úprava se použije i pro obchodněprávní vztahy, avšak
s odchylkami, které vyplývají z ust. § 358 až 364 obchodního zákoníku.
V daném případě šlo o vztahy podřízené úpravě obchodního zákoníku: kupní
smlouvu uzavřela společnost, která je podnikatelem, se svým společníkem a
jednatelem, který byl osobou samostatně podnikající. Půjčka byla potom
poskytnuta obchodní společnosti jejím společníkem, přičemž se takový vztah řídí
rovněž obchodním zákoníkem (§ 261 odst. 3 písm. a) obch. zák). Při posuzování
započtení je proto nutno vycházet z obecné úpravy obsažené v občanském
zákoníku, avšak s přihlédnutím k odchylkám, které stanoví zákoník obchodní.
Obě smlouvy byly soudy nižších stupňů posouzeny jako absolutně neplatné, neboť
byly uzavřeny mezi společností a jejím společníkem, resp. jednatelem. Pro
takové smlouvy stanoví obchodní zákoník v ust. § 196a (na základě odkazu v §
135 odst. 2 se uvedená úprava vztahuje i na společnosti s ručením omezeným)
zvláštní právní režim, který má zabránit vzniku vztahů mezi společností a
osobami, které jsou členy jejích orgánů. Uvedené osoby mají k dispozici
veškeré informace o společnosti, a mohly by těchto vztahů zneužít pro vlastní
obohacení na úkor společnosti. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že při
uzavírání smluv, které měly být právním důvodem vztahů, nebyly požadavky zákona
dodrženy. Jak kupní smlouva, jejímž předmětem byly optické přístroje, tak i
smlouva o půjčce mezi žalovaným a žalobkyní byly absolutně neplatnými právními
úkony, a smluvní strany byly tudíž povinny vzájemně si vrátit vše, co podle
nich získaly (§ 457 obč. zák.). V této situaci provedl žalovaný jednostranný
zápočet své pohledávky na vrácení části poskytnuté půjčky proti pohledávce
žalobkyně na vrácení kupní ceny.
Podle obecné úpravy započtení v občanském zákoníku (§ 580) lze započíst
pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu. Pohledávky zaniknou započtením ,
pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev
směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky
způsobilé k započtení. Dále musí jít o pohledávky, které jsou existující,
vymahatelné, splatné (resp. o pohledávku splatnou vůči nesplatné) a
nepromlčené. Byly-li v posuzovaném případě splněny uvedené předpoklady lze tyto
pohledávky započítat. Započíst totiž nelze pouze pohledávky, u nichž to
nedovolují speciální ustanovení: občanský zákoník vylučuje v ust. § 581
započtení proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo
o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započíst dále nelze
pohledávky z vkladů. Obchodní zákoník dovoluje u běžných nebo vkladových účtů
započtení použít peněžních prostředků na těchto účtech jen proti pohledávkám,
které bance vznikly při vedení těchto účtů. Žádný z těchto zákazů na posuzovaný
případ nedopadá a obdobně není nutno zkoumat zákazy započtení vyplývající ze
zákona o rodině či z insolvenčního zákona.
Pokud by započtení bylo posuzováno z hlediska jeho funkce, je nutno přisvědčit
stanovisku dovolatele, že v daném případě nedošlo započtením k narušení
vzájemného charakteru povinností žalobkyně a žalovaného, na základě započtení
toliko nebyly přesouvány příslušné peněžní částky ani hotovostní ani
bezhotovostní operací, protože obě vzájemné pohledávky na vrácení bezdůvodného
obohacení zanikly okamžikem, kdy se setkaly. Bylo tak dosaženo stavu, kterého
dosaženo být mělo, alespoň pokud jde o povinnost žalovaného vrátit kupní cenu,
kterou obdržel na základě neplatné kupní smlouvy. Zbývá proto jen, aby
žalobkyně splnila svou část synallagmatického závazku a vrátila žalovanému
optické přístroje specifikované ve výroku odvolacího soudu. Odkazuje-li
odvolací soud na judikát R 26/1975 s tím, že si soud neujasnil podstatu
žaloby na vrácení plnění z neplatné smlouvy, je tento odkaz nepřípadný, neboť
ustanovení § 262 o. s. ř. neřeší otázku započtení, nýbrž vrácení
synallagmatického plnění na základě pravomocného rozhodnutí soudu.
Nejvyšší soud po přezkoumání důvodů dovolání dospěl k závěru, že dovolání
žalovaného je odůvodněné. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném
právním posouzení věci, když sice posoudil věc podle správné právní normy, ale
nesprávně ji vyložil.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele uvedenou v jeho
dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 ,
část věty za středníkem, o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o. s. ř.), a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní
názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty
za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém
rozhodnutí ve věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. března 2008
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu