32 Cdo 2306/98
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Františka Faldyny, v právní věci
žalobců A) V.K. , B) P.H. a C) J.B. , všech zastoupených advokátem, proti
žalované České republice - Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o
zaplacení částky 464.100.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 130/97, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. června 1998, č.j. 13 Co 82/98-49, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. června 1998, č.j. 13 Co
82/98-49, ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
a v navazujícím výroku o nákladech odvolacího řízení se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Jinak se dovolání odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. listopadu 1997, č.j. 13 C
130/97-23, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci - K. J.
D., spol. s r.o. - částku 464.100.000,-Kč s příslušenstvím. Soud dospěl k
závěru, že stát nepochybil, jestliže poté, co vydal pověření a povolení k
provozování číselné loterie L. - loterie české kultury, A. , nezrušil povolení
pro tzv. soukromé loterie, jako byla S. , B. apod. Podle výkladu ustanovení § 4
odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách (dále též
jen "zákon o loteriích"), tedy vedle sebe mohou působit číselné loterie
provozované pověřenou státní organizací i číselné loterie provozované
organizací k tomuto účelu zvlášť zřízenou. Nejde proto o nesprávný úřední
postup státu, jestliže tento neodňal povolení k provozování loterie organizacím
k tomuto účelu zvlášť zřízeným, a nejsou dány podmínky pro náhradu škody ve
smyslu ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále
též jen "zákon").
K odvolání žalobce podanému na poštu k přepravě dne 29. ledna 1998 Městský soud
v Praze rozsudkem ze dne 17. června 1998, č.j. 13 Co 82/98-49, rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil, nepřipustil vstup V.K. , P.H. a J.B. do řízení namísto
K. J. D., spol. s r.o. a zamítl návrh jmenovaných na vyslovení přípustnosti
dovolání.
Odvolací soud především poukázal na to, že v průběhu odvolacího řízení byl na
majetek žalobce prohlášen konkurs (usnesením Krajského obchodního soudu v Praze
ze dne 17. února 1998) a uvedl, že podle § 14 odst. 1 písm. a/ zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jen "ZKV") prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem
konkursní podstaty na správce konkursní podstaty (dále též jen "správce"),
který se tak stává účastníkem řízení místo úpadce, a že k přerušení řízení
podle § 14 odst. 1 písm. c/ ZKV nedošlo, a je v něm třeba pokračovat i proto,
že správce se k odvolání, jež žalobce podal před prohlášením konkursu,
připojil. Dále se soud zabýval smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne
4. února 1998 žalobcem (úpadcem) zastoupeným V. K. , P.H. a J.B. jako
postupitelem na straně jedné a V. K. , P. H. a J.B. jako postupníky na straně
druhé. Podle soudu, ač takto byly postoupeny veškeré pohledávky, které
postupitel má vůči ministerstvu financí, SKK a ministerstvu kultury v
souvislosti s provozováním číselné on - line loterie Č.L. , včetně veškerého
příslušenství a práv s těmito pohledávkami spojených, procesní nástupnictví na
základě tzv. singulární sukcese bez záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o.
s. ř. není možné. Záměnu účastníků v odvolacím řízení neměl za přípustnou podle
§ 216 odst. 1 o. s. ř., uváděje současně, že někoho, kdo tvrdí, že se stal
účastníkem řízení v důsledku singulární sukcese, pro případ, že jako účastník
řízení připuštěn nebude, za vedlejšího účastníka považovat nelze. Smlouva o
postoupení pohledávky, pokračoval soud, je ostatně neurčitá, neboť neuvádí,
jaká konkrétně penězi vyjádřená pohledávka je jí postupována, a nelze pominout
ani účel smlouvy, která má zabránit možnému zpětvzetí žaloby správcem, nehledě
k tomu, že jednatelé společnosti uzavřeli smlouvu sami se sebou.
Potvrzující výrok odvolací soud odůvodnil tím, že žalobce není ve sporu aktivně
věcně legitimován, jelikož povolení k provozování číselné loterie L. - loterie
české kultury, A. , nebylo dáno jemu, přičemž v tom, že žalobce nebyl ve
správním řízení považován za účastníka řízení, nesprávný postup ministerstva
financí spatřovat nelze a soudu ani nepřísluší posuzovat, zda ministerstvo mělo
postupovat podle § 43 zákona. "Nevydání rozhodnutí o zrušení předchozích
povolení z podnětu žalobce" není nesprávným úředním postupem ministerstva
financí, uzavřel odvolací soud, takže nelze dojít k závěru o odpovědnosti státu
za škodu podle § 18 odst. 1 zákona.
Zamítnutí návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání odůvodnil odvolací soud
tím, že otázku, pro kterou byl návrh učiněn (k výkladu ustanovení § 15 odst. 1
písm. c/ ZKV), nebylo potřeba zkoumat.
V.K. , P.H. a J.B. (zastoupeni advokátem) podali proti rozsudku odvolacího
soudu včas dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
f/ a § 239 odst. 2 o. s. ř. Konkrétně odvolacímu soudu vytýkají, že tím, že s
nimi po dni postoupení pohledávky (smlouvou uzavřenou a účinnou dne 4. února
1998) nejednal jako se žalobci, jim odňal možnost před soudem jednat. Jakmile
totiž dojde k tzv. singulární sukcesi a tato je prokázána, je soud povinen bez
dalšího procesního rozhodnutí jednat jako s účastníky řízení s těmi, kdož toto
procesní nástupnictví osvědčili. I kdyby se tyto námitky jevily dovolacímu
soudu lichými, pak soud odňal dovolatelům možnost před soudem jednat i tím, že
jim neumožnil vedlejší účastenství na straně žalobce - správce konkursní
podstaty.
Toliko vedlejším účastníkem mohl být právě jen správce, jelikož k postoupení
pohledávky došlo před prohlášením konkursu a podle zákona o konkursu a
vyrovnání jsou jen dva způsoby napadení právního úkonu učiněného před
prohlášením konkursu. Jde o neúčinnost právního úkonu podle § 15 ZKV a jeho
odporovatelnost dle § 16 ZKV. V daném případě mohl být právní úkon neúčinným
jen podle § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV, o převod na třetí osobu provedený
bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek však nešlo, neboť účelem
postoupení pohledávky bylo neohrozit nijak její vymáhání a toto důsledně se
znalostí věci dovést až do konce. Neúčinnost by podle § 15 odst. 2 ZKV
znamenala pouze to, že by se správce nebo konkursní věřitelé mohli domáhat
plnění z takového úkonu; procesní postavení dovolatelů by to nezměnilo. K
podání žaloby dle § 42a občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák.")
předjímané ustanovením § 16 ZKV, rovněž nedošlo. Postup soudu k dovolatelům byl
tedy - v rozporu s ustanovením § 94 odst. 2 o. s. ř. - diskriminační.
Ve spojení s výrokem, jímž nebylo připuštěno dovolání, dovolatelé uvádějí, že
dovolání mělo být připuštěno též ohledně výkladu ustanovení § 43 zákona o
loteriích a snášejí argumenty pro závěr, že odvolací soud pochybil jak při
výkladu tohoto ustanovení, tak ohledně závěrů, zda K. J. D. spol. s r.o. mohl
být účastníkem správního řízení. Proto požadují, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla dovolání zamítnout, neboť bez zřetele k tomu, zda
při postoupení pohledávky je nutná záměna účastníků nebo zda jde o právní
nástupnictví, by dovolatelé pro neplatnost smlouvy (z důvodu její neurčitosti a
způsobu uzavření) nemohli jako žalobci vůbec vystupovat. Jestliže dovolatelé
nemohli být účastníky řízení (žalobci), pak k jejich návrhu též nemohlo být
připuštěno dovolání.
Nejvyšší soud se zabýval nejprve přípustností dovolání.
Dle § 236 odst. 1 o. s. ř., dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.
s. ř. Podle § 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť
rozsudek odvolacího soudu nebyl rozsudkem měnícím, nýbrž potvrzujícím a nejde
ani o situaci předjímanou ustanovením § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (rozsudek
ze dne 18. listopadu 1997 je prvním rozsudkem obvodního soudu ve věci).
Podmínky stanovené v § 239 odst. 1 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť
odvolací soud výrokem svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil.
Je-li řízení postiženo vadami vyjmenovanými v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.
(tzv. zmatečnostmi), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém). Jelikož jiné vady nebyly
dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, Nejvyšší soud zkoumal, zda
řízení je postiženo vadou tvrzenou dovolateli.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spojuje zmatečnost řízení se
skutečností, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem
soudu odňata možnost jednat před soudem. Odnětím možnosti jednat před soudem je
přitom takový postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci těch
procesních práv, která mu zákon přiznává. O vadu ve smyslu tohoto ustanovení
jde jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování
postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy)
a jestliže se postup soudu projevil v průběhu řízení a nikoliv také při
rozhodování (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 27/1998
a 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále též jen "R 27/1998" a
"R 49/1998").
V soudní praxi není sporu o tom, že k procesnímu nástupnictví dochází tehdy,
jestliže práva nebo povinnosti účastníka řízení přešla po zahájení soudního
řízení na jiného v důsledku některého z případů universální sukcese (srov. §
107 odst. 1 o. s. ř.); uvedené platí bez ohledu na to, zda k universální
sukcesi došlo v souvislosti se zánikem účastníka (ztratil-li účastník
způsobilost být účastníkem řízení) nebo zda universální sukcese nastala, aniž
by účastník přestal být způsobilý mít práva a povinnosti (např. při vyslovení
trestu propadnutí majetku podle § 51 a § 52 tr. zák.). Závěr o tom, že
universální sukcesor nastupuje do řízení jako jeho účastník na místo jeho
předchůdce, vyplývá z toho, že sukcesor spolu s předmětem sukcese nabyl všechna
práva (tedy i procesní práva) svého právního předchůdce. Sukcesor totiž nabyl
práva v tom stavu, v jakém byla, a s vlastnostmi, které měla, v době sukcese; k
těmto vlastnostem patří i to, že byla předmětem probíhajícího řízení (předmětem
sporu). Universální sukcese práva proto má nejen hmotněprávní důsledky; v
oblasti procesního práva má za následek procesní nástupnictví a soud je povinen
k ní přihlédnout z úřední povinnosti, aniž byla některým z účastníků uplatněna.
Také v případě, že v průběhu občanského soudního řízení dojde k tzv. singulární
sukcesi, přecházejí na sukcesora (bez zřetele k tomu, že tento institut není v
občanském soudním řádu upraven výslovně) i práva a povinnosti dosavadního
subjektu (dosavadního účastníka řízení) s uplatňováním nebo bráněním
postoupených práv spojená, včetně práv a povinností procesních. Jde o přímé
procesní nástupnictví, takže ke změně v osobě účastníka řízení dochází bez
toho, aby o ní soud rozhodoval. Jedinou podmínkou tu je, aby singulární sukcese
byla u soudu uplatněna. Od universální sukcese se singulární sukcese liší jen
tím, že při ní přecházejí na nabyvatele jen jednotlivá práva a povinnosti
vymezená předmětem sukcese. Z hlediska přechodu práv a povinností universální
sukcese vyjadřuje (ve srovnání se singulární sukcesí) jen rozsah přechodu,
nikoliv jeho kvalitu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna
1996, sp. zn. 2 Cdon 554/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2,
ročník 1997, pod číslem 11, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září
1997, sp. zn. 2 Cdon 1495/96, uveřejněný v témže časopise, č. 10, ročník 1997,
pod číslem 82). Institut singulární sukcese přitom nelze směšovat s institutem
záměny účastníků ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., jenž se může uplatnit jen pro
případy odstranění nedostatku věcné legitimace účastníka řízení, který tu byl
již v době zahájení řízení (k sukcesi došlo před zahájením řízení) - shodně
srov. opět v předchozí větě cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Odvolací soud, který své úvahy založil na jiných závěrech, již potud pochybil.
Neobstojí ani argument neurčitosti smlouvy o postoupení pohledávky co do
konkretizace postupované pohledávky. K obligatorním obsahovým náležitostem
smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků smlouvy
(postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která
musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do
její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být
identifikována dostatečně určitě - tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou
pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami
nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena.
Těmto požadavkům zkoumaná smlouva dostála, neboť vedle skutečností, na nichž se
postupované pohledávky zakládají, je ve smlouvě konkretizována i jejich
minimální výše (464.100.000,-Kč) s tím, že podle odkazu formulovaného v článku
II. smlouvy (srov. dále bod I. poslední odstavec smlouvy) je předmětem
postoupení i pohledávka uplatňovaná v řízení v této věci.
Okolnost, že podle výslovně vyjádřeného účelu smlouvy jí mělo být zabráněno
možnému zpětvzetí žaloby správcem konkursní podstaty, sama o sobě nezpůsobuje
neplatnost smlouvy stejně jako skutečnost, že za postupitele smlouvu jako
jednatelé podepsali V.K. a P.H. , kteří jsou i druhou smluvní stranou (jde o
dva z celkem tří postupníků). Odvolací soud ostatně v napadeném rozhodnutí ani
nezmiňuje důsledky, jež z těchto okolností pro účely úvah o procesním
nástupnictví vyvodil. Pro úplnost lze dodat, že právní teorie ani soudní praxe
okolnost, že za společnost jedná osoba, jež stojí i na druhé straně smluvního
vztahu, samu o sobě za důvod neplatnosti právního úkonu nepokládá. Případný
závěr o neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky (založený na výkladu
ustanovení § 15 odst. 1 písm. c/ ZKV v rozhodném znění) řešení otázky
procesního nástupnictví formou singulární sukcese rovněž ovlivnit nemůže.
Na tomto základě - v situaci, kdy sám neshledal jiné překážky pro závěr, že k
procesnímu nástupnictví v řízení na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze
dne 4. února 1998 došlo - Nejvyšší soud uzavírá, že řízení vadou dle § 237
odst. 1 písm. f/ o. s. ř. vskutku postiženo je, jelikož odvolací soud
dovolatele za účastníky odvolacího řízení neměl.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první
o. s. ř.) napadený rozsudek v potvrzujícím výroku a závislém výroku o nákladech
odvolacího řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání shledáno přípustným a důvodným pro vadu dle § 237 odst. 1
písm. f/ o. s. ř., pak již nemělo smyslu zkoumat jeho přípustnost podle § 239
odst. 2 o. s. ř. Dovolateli zpochybňovaným právním posouzením věci samé se
Nejvyšší soud rovněž již nezabýval, když povaze dovolacího přezkumu odpovídá,
aby se těmito argumenty nejprve - ve vztahu ke skutečným účastníkům odvolacího
řízení - zabýval odvolací soud.
Výrok, jímž odvolací soud nepřipustil vstup V.K. , P.H. a J.B. do řízení, pak
má - ač součástí rozsudku - povahu usnesení; přípustnost dovolání proti němu
proto Nejvyšší soud poměřoval ustanoveními § 237, § 238a a § 239 o. s. ř.
Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné
proto, že nešlo o měnící usnesení odvolacího soudu a napadané rozhodnutí nelze
podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř.
Podmínky stanovené v § 239 o. s. ř. daná věc rovněž nesplňuje, neboť dotčený
výrok nemá povahu výroku potvrzujícího. Oproti úvahám, jež se dotýkají
rozhodnutí o věci samé, pak řízení v tomto rozsahu není postiženo ani vadou dle
§ 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., jelikož - v intencích výše cit. R 27/1998 a R
49/1998, jakož i řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu - platí, že hodnotící
úsudek projevený v rozhodnutí (zde závěr odvolacího soudu, že podle § 216 odst.
1 o. s. ř. nejsou splněny předpoklady pro vstup dovolatelů do řízením formou
záměny K. J. D. spol. s r.o.) není nesprávným postupem soudu "v průběhu
řízení".
Jelikož zde není ani jiných vad dle § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud
dovolání v této části podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1,
věta druhá, o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně
řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2000
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Navrátilová